Na kole do Hamburku

Na kole do Hamburku.

Problémy s kolem začaly ještě dříve, než jsem na kolo sedl. Způsobila je výluka na železniční trati mezi Libercem a Děčínem. Lijáky podemletá kolej mezi Libercem a Jablonným v Podještědí se opravovala a tento úsek byl nahrazen autobusovou dopravou. Žádný z dotazovaných řidičů mi však nezaručil, že se s kolem a přívěsným vozíkem do autobusu dostanu. Jediným rozumným řešením se stala doprava osobním autem. K té mi dopomohl kámoš Láďa, který si se mnou udělal výlet do Děčína, aby mi odvezl auto zpět do Liberce.

Sobota 4. května

Zastavili jsme na děčínském nábřeží, velikém parkovišti, před budovou bývalého podniku Československé plavby labsko-oderské. Ještě než jsme se dostali k sundání kola, zastavil vedle nás děčínský kámoš, Ivan. „ Ahoj Vláďo, bude lepší, když zajedeme přes most na levý břeh. Začíná tam cyklostezka do Hamburku.“. Popojeli jsme něco přes kilometr a s Láďou se vrhli na vyprazdňování kufru auta. První šel na řadu složený kočárek, v podstatě dvoukolový vozík, který se připojil za kolo. Vnučka Maruška tak přišla o dva víkendy poznávání liberecké přírody. Na zadním sedadle auta se tísnilo asi deset igelitových tašek. Taška s nádobím, sáčky s polévkami a hlavními jídly na sedm dnů, s propanbutanovým vařičem, ešusy, hygienou, náhradními díly ke kolu, lékárničkou, balení šesti minerálek Magnésie, dvoulitrová lahev s pitnou vodou, atd. Vše se přerovnalo do kočárku a do kterého jsem musel ještě vtěsnat spacák s karimatkou. Na zadní nosič kola jsem upevnil tříkapsovou brašnu plnou oblečení. Do přední kapsy větrovky uložil: fotoaparát, kapesníky a hroznový cukr. Musím přiznat, že jakmile bylo vybaleno, padla na mne startovní horečka. Focení mi připadalo zdržující, (dnes jsem za ně rád). Brouk v hlavě? Ano! Netušil jsem, jak mi to pojede. Žádný plánovaný rozpis denní dávky kilometrů jsem si nepřipravil. Považoval jsem to za hloupost. Potvrdil mi to již první den. Mým prvým krédem bylo, jet od samého počátku, co to dá. Druhým: Naslouchat svému tělu, tedy pít, jíst, odpočívat.

Po rozloučení s kluky jsem se rozjel po asfaltové cyklostezce. Po pár kilometrech, se objevil státní znak česko-německé hranice. Zastavil jsem a vyndal fotoaparát. Zároveň jsem si uvědomil, že s tím focením to nesmím přehánět. Při slézání z kola, jsem musel vždy kolo opřít. Nejčastěji o strom, patník, dopravní značku. Vozík, ten byl stabilní, ale kolo bez opěry padalo vždy nekontrolovaně na zem. Počasí bylo příjemné, sluníčko svítilo. Možná, že se mi i smálo. Smálo, za tu mou troufalost. Já, který jsem si dával výlety po okolí do 50 km, já, který jsem za rok ujel s bídou tisícovku kilometrů.

Cesta mě zavedla na most přes Labe, na pravý břeh. Jela tak i většina českých cykloturistů. Tvořili dvě skupiny. Těch rychlých a pomalejších. Ale i ti, v uvozovkách horší, mne předjížděli. Příčinu jsem poznal již po pár ujetých kilometrech. Těžký vozík. Nevážil jsem ho. Ale to poznáte. Jedinými příjemnými pocity byla jízda vlnitým terénem. Takové vlnky, nahoru, dolů. Když jsem sjížděl jednu vlnku a začal šlapat do druhé, vždy mi pomohla kinetická energie vozíku a já hřeben vlnky dorazil takovým šťouchancem. Bez šlapání. Už nyní mohu prozradit, že za své cesty jsem předjel jen asi deset cykloturistů. Osm jich právě svačilo a dva nahlíželi do mapy. Pakliže mě čekal prudší kopec, šlapal jsem na samou hranici pohybu vpřed, v pravý okamžik sesedl, obě ruce stiskly naplno brzdy a hned poté jsem začal tlačit. Do řidítek. Čili z levého břehu jsem přejel na pravý, kde jsem zakufroval. Svedu to na nepřehledné značení na silnici, která se opravovala. Zde jsem měl také první pád. Ten vozík byl zrádný v tom, že doprava jsem se otočil, jak se říká „ na fleku.“. Doleva jsem ale musel vykroužit poloměr nad pět metrů. Jinak se zádní plášť zadrhl o esovitě zahnutou oj. I když jsem to věděl, šest pádů, převážně na silnici, mě neminulo. Mohu zodpovědně říci, že jsem se naučil padat. Jediné plus - nemusel jsem se zdržovat sbíráním obsahu. Vozík zůstal vždy stát na kolečkách, jakoby se nic nestalo. Tak jsem se tvářil i já.

Přede mnou byla cesta, ale cyklista jedoucí proti mně z Drážďan, mi nedoporučil po ní pokračovat. Přívozem v Königsteinu, plným prolínajících se turistů s cyklisty, jsem se vrátil opět na levý břeh. Pohodové jízda po silnici zvaná okreska, trvala jen třicet minut. Osička s rychloupínákem byla čtyři centimetry vně. Důvod: na druhé straně osičky chyběla matka. Docela mě to vzalo. Věděl jsem, že náhradní matku si s sebou nevezu. Navíc byla sobota. Obchody zavřené. Osičku jsem tedy uložil na správné místo a pěšky po krajnici, vyrazil souběžně s tekoucím Labem. Ruce i nohy dostaly hned prvý den pořádně zabrat. Samozřejmě jsem oslovil pár předjíždějících mě cyklistů. Na můj dotaz, jen záporně zakroutili hlavou. Přes čtyři kilometry jsem své spřežení tlačil. Po devadesáti minutách jsem dorazil k prvnímu domku. Zmáčkl jsem dlouze zvonek a čekal. Srdce zaplesalo, když se objevil starší pán v montérkách. Po krátkém rozhovoru a hledání v garáži, mi podával matičku. Musel jsem ji jen vypodložkovat, aby plnila svoji funkci. Po opětném nasednutí, opatrném šlápnutí, jsem se zase začal rozjíždět. Na průjezd Drážďany jsem se doslova těšil. Trochu je znám. Krásné město! Také zde jsem zakufroval. Když už jsem dlouho neviděl značku cyklostezky, ptal jsem se. Mladý muž mi ale potvrdil, že jedu dobře. Přesto jsem mu nevěřil. Jet po silnici se „slušným“ provozem, vám na klidu nepřidá. Pokud jsem si nebyl jistý, že pokračuji správným směrem, ptal jsem se. Nepřeženu, když za den jsem se ptal desetkrát, patnáctkrát. Na 95% se mi dostávalo správné rady. Ale právě zde na nábřeží mě jeden mladý muž poslal špatným směrem. Neříkám, že to byl úmysl. Ale po této zkušenosti jsem se ptal raději dvakrát. Abych nabyl jistoty, že se nebudu po jednom, dvou kilometrech vracet. Za Míšní, říční km 95, jsem už toužebně hledal místo ke spaní. Z cyklostezky zvané Elberaadweg (Erw), jsem přešel dvouproudovou silnici, vedle níž jsem objevil chatovou oblast. Bylo 21,00 hod., když jsem u zavřených dřevěných vrat padl za vlast. Unavený, ale spokojený, že mohu pokračovat.

Neděle 4.května.

Ráno jsem se probudil v šest hodin. Chladem. A to jsem vyzkoušel od Evy pomůcku – alobal. Z jedné strany zlatý, z druhé stříbrný. Do toho jsem se zabalil. Dalším neřešitelným problémem byla projíždějící auta. Jezdila po celou noc a já měl ustláno tak dvanáct metrů od silnice. Do uší jsem si nic dávat nechtěl. Šlo mi zase o bezpečnost. Na východě vylézalo sluníčko. Vyndal jsem vařič, vybral jednu z polévek, do obličeje si chrstl dvě hrsti pitné vody. Teploměr ukazoval tři stupně nad nulou. Než se polévka uvařila, měl jsem sbaleno. Nasoukal jsem ji do sebe, opláchl nádobí. Vítala mne asfaltová, třímetrová, cyklostezka. Ano, doma jsem si myslel, že pojedu stále po asfaltu. Ale byly i úseky panelové, panelové se čtyřmi otvory, kterými prorůstala tráva. Pak vyloženě pro mne nesjízdné. Vedly loukou plné výmolů. Naštěstí jich bylo velmi málo. Okresky byly v naprostém pořádku. A ve velké většině, vedle každé okresky, vedoucí z obce do obce či města, vedla cyklostezka. V tomto případě jsem byl pak povinen použít cyklostezky, jak jsem byl poučen jedním místním občanem.

Němci jsou také důmyslní v podpoře drobných i větších podnikatelů. Stávalo se, že cykloznačka vás nutila náhle odbočit doleva. Jedete tři sta metrů, zahnete doprava, jedete osm set metrů, míjíte nový penzion, hotel, znovu odbočíte doprava. A zde zjistíte, že jste opět na okresce po které jste jeli, než jste odbočili. U Labe vás často cesta nutila odbočit od řeky. Kilometr, dva, tři. Objíždíte lán pole a cesta vás opět zavede k Labi. Že by nevykoupené soukromé pozemky? Mě nejvíce přitahovala labská cyklostezka. Věděl jsem, kde jsem, a Labe je pro mne srdeční záležitost. Nejvíce cyklistů jsem potkal o víkendu. Ve všední dny to byly spíše jednotlivci, když nebudu počítat ty, kteří se ráno dopravovali do práce a odpoledne vraceli domů.

V Torgavě, říční km 155, jsem se trochu zdržel. Jednak, abych si po dlouhém a táhlém stoupání trochu oddechl, jednak jsem si nemohl nenechat ujít pohled z mostu na Labe. Znal jsem ho z obrácené pozice, když jsem tu projížděl nějakým plavidlem. Vyfotil jsem si i památník, kde se 25. 4. 1945 setkala americká vojska s Rudou armádou.

Po sedmnácté hodině jsem se posilnil teplou polévkou a posledním kuřecím řízkem, připraveným doma. Procházející turisty jsem pak poprosil o jedno foto.

Stejně jako den předešlý začalo hledání vhodného místa na spaní. Když už byla na dohled cedule oznamující konec obce, já už byl smířen s tím, že budu muset dojet do další. Můj ostříží zrak zaujala velká zahrada po levé straně. Uprostřed, asi pětadvacet metrů od plotu, stála maringotka. Ihned jsem točil kolo, ale brána byla zamčená. Smířen s novou situací jsem se znovu začal rozjíždět. Naštěstí jsem spatřil, že boční ohraničení pozemku není oploceno, nýbrž je tvoří jakási řada stromů a keřů. Po chvilce jsem našel uličku, kterou se dalo prodrat. Projížděl jsem asi sedm metrů od maringotky. V oknech tma, ale zevnitř se ozval zuřivý štěkot psa. Co teď? Stál jsem na místě a usilovně přemýšlel mezi dvěma možnostmi. Pokračovat dvacet metrů za vyhlídnuté lískáče, nebo se vrátit na silnici. Rozhodla únava. Když jsem opřel tandem o husté stromoví, považoval jsem toto místo za můj úkryt. Na druhou stranu mě napadala myšlenka, co když se majitel o půlnoci vrátí, pustí psa vyvenčit a ten se místo venčení vrhne na mne. Ani se nebudu moci bránit, když ruce budu mít ve spacáku a pro zimu nejspíš v klíně. Potěšilo mne, že štěkot, tipoval jsem starého velkého psa, ustal. Pro jistotu jsem si vzal do ruky jakési SOS. Pakliže zatáhnu za šňůrku, krabička začne vydávat příšerný rámus, kterým bych mohl psa odradit od zlých úmyslů. Jasné mi také bylo, že musím vypadnout raději před šestou. Sice jsem nevěřil, že by si někdo kvůli psovi až takhle přivstal, ale člověk nikdy neví.

Pondělí 5.května

Probudil jsem se ve čtyři. Byl jsem rád, že jsem se dobře vyspal a nemusel bojovat se psem. Říkal jsem si, že na vstávání je ještě brzy a i když už nedokážu usnout, pohovím si. V pět hodin jsem to už ale nevydržel. Sbaleno jsem měl jako za poplachu, maringotce se vyhnul největším možným obloukem, že ani „hlídač“ nezaštěkal. Přede mnou byla okreska. Dvanáctikilometrová, bez vedlejší cyklostezky. Nějaký provoz tu byl. Sem a tam jezdili lidé do práce, nákladní auta, i kamiony. Vpředu světlo, vzadu blikačka v činnosti mi dodávaly trochu klidu. Předním kolem jsem lízal bílou krajní čáru. Nejhorší vzpomínku mám ale na německé funebráky. Stoprocentně jeli stovkou. Když mě míjeli, slyšel jsem jen takové „Bzmmm.“ Půl metru ode mne. Buď se řidič nevěnoval řízení nebo hledal, hledali, nějakou práci. Druhý problém mi způsobila ztráta jedné rukavice. Jak mě zábly ruce! Ráno mi teploměr ukazoval tři stupně nad nulou. Pro ukrutnou bolest jsem musel na deset minut zastavit. Po dvanácti kilometrech mi šipka přikazovala odbočit doprava na asfaltovou cyklostezku. Dnešní den byl pro mne důležitý. Úkolem číslo jedna byla návštěva cykloopravny. Matičku na zadní ose jsem nemohl podcenit. Viděl jsem to do města Klein Wittenberg, říční kilometr 214. Jel jsem po levém břehu a řídil se informační cedulí. Kdo chtěl navštívit centrum, musel odbočit doprava. Přejel jsem dlouhý most přes Labe, na jehož konci bylo rozcestí, pro mne čtyřproudová silnice. A světe div se, jediným zmáčknutím tlačítka na semaforu, já osamělý cyklista, jsem zastavil veškerý provoz. Po dalších dvaceti metrech na mne čekaly závory. Dole. Marně jsem hledal nějaký knoflík. Po třech minutách přejely přede mnou tři vagony a já mohl pokračovat. Ačkoli jsem byl ve městě poprvé, nebloudil jsem. Informační tabulky mne dovedly přes velký krásný park až do středu města. Při čekání na zelenou, jsem se zeptal souseda, taky cyklisty. Potěšil mne informací: „Pojedete rovně, až narazíte na ceduli Opravna kol a odbočíte doleva.“. Bylo pět minut po osmé, když jsem byl na místě. Moji radost nezkazila ani na dveřích visící cedule, oznamující, že otvírají v devět. Byl zde zastřešený stůl s lavicemi. V klidu jsem pojedl, nakrmil místní vrabce, odpojil vozík od kola. Pět minut před otvírací dobou přišla majitelka a paní vedoucí v jedné osobě. Přivítala mne a poprosila o strpení. Přesně v devět se dostavil mladý mechanik. Po pěti minutách mne zval dovnitř. Kompletně vyměnil osičku, seřídil řazení. Za 5 Eur. Vyrozuměl jsem, že můj vozík by se spíše hodil za horské kolo, kde jsou osičky pevnější. Po čtvrt hodině sem již ujížděl cestou zpět, přibrzdil u Infocentra. Zde mi ochotně věnovali mapu Erw s kilometráží. Bez dotazování jsem se vrátil k mostu. V pohodě jsem pokračoval po cyklostezce. Cyklostezky Erw vedly převážně přírodou. Vedle vás Labe, na druhé straně louky, pole, nejčastěji s řepkou, obilím, lesy, stády ovcí i koz. Šlapete, díváte se před sebe, přemýšlíte. Když uvidíte u kraje nějakou tyčku, sjedete ji pohledem od spodu nahoru, kde zjistíte, zda jedete správně, kolik km vám zbývá do nejbližší vesnice. Cyklostezka mezi loukami byla také nezaměnitelná pohřebištěm slimáků. Přemýšlel jsem, proč se snaží přeplazit ty „dlouhé“ tři metry, někteří zprava doleva a jiní naopak. Tráva tu musí chutnat stejně. Začal jsem jim říkat „kamikadze“. Nikdy jsem je úmyslně nepřejížděl, vyhýbal jsem se jim, ale někdy to prostě nešlo.

Byla místa, kde si řeka vytvořila jakési slepé rameno. Zde na stezce o délce deseti metrů, byla pohozená asi desítka, otevřených či zavřených škeblí. Jen jednou se mi podařilo spatřit, čí je to práce. Řekl bych krkavce. Vidinou dobrého oběda byl tak zabrán do své práce - škeblí v zobáku tloukl o asfalt - že stačil odletět na poslední chvíli. Projížděl jsem asi třemi takovými místy.

Teď, když už je po všem, mohu odpřisáhnout, že nejhorším městem, co se týká značení, bylo město Rösslau, říční km 258. Cyklostezka mě zavedla do města. A konec! Čtyři kilometry jsem projel třikrát. Stále jsem se ptal na jedno a to samé: „Jak se dostanu k Labi na Erw?“. „Pojedete podél hlavní silnice“, cyklostezka vedla po širokém chodníku, „a po čtyřech kilometrech bude křižovatka se semafory. Tam se zeptejte, to už je kousek.“. Jedu, jak mám. Na semaforech. „Prosím vás, jak se dostanu …“. „ To jste ale špatně. Jeďte zpátky a po čtyřech kilometrech odbočte doprava, tam se zeptejte.“. Jedu tedy zpátky, jen po druhém chodníku. Jsem na místě. Odbočím doprava, kde se silnice rozdvojuje. Značení žádné. Ptám se. „To musíte čtyři…“. Mít u sebe špuntovku, střelím. Asi do vzduchu. Pro výstrahu! Když jsem dojel podruhé k semaforům, opět se ptám. „Jo, pojedete tady po mostě a na třetím sjezdu sjedete dolů, podjedete most a tam už uvidíte značení.“. Přesně tak jsem udělal, ale odpovídající měl jen poloviční pravdu. Sjel jsem to dvakrát a nic. Nastavením kola napříč cesty jsem donutil zastavit protijedoucího cyklistu. Potvrdil mi třetí sjezd, „ale musíte jet po druhé straně mostu.“. Byl jsem naprdnutý. Na Němce, že v tom nemají pořádek.

Konečně mi to vyšlo. Šlapu do města Aken.

Blížila se osmnáctá hodina a já dostal takovou chuť na pivo, že jsem si řekl, že u první hospody zastavím. Byl to příkaz, neboť mi připadalo, že mi jde o život. Projel jsem dvě vesnice, poslední se jmenovala Breitenhagen. Kostelní hodiny ukazovaly půl sedmé a konečně, na křižovatce hospoda. Ani na chvíli jsem nezaváhal. Zvenčí nic moc. Opřel jsem kolo o hospodu, vyšlapal pár schodů, otevřu a dostal jsem facku. Cigaretový kouř smíšený s pivním, ze stropu „bludičky“, šero, do ruky by se hodila slepecká hůl. Nedal se spočítat ani počet překřikujících se štamgastů u několika stolů. Vyhublý dvoumetrový hospodský si vyslechl mé přání: „Prosím pivo do půllitru.“ Zůstalo u jednoho. Ihned po nasednutí jsem se zeptal procházející paní na cestu k přívozu. „Pospěšte si, jezdí jen do devatenácti.“ Zbývalo pět minut. Po dlažbě se nedalo jet. Natož rychle. Zhluboka jsem dýchal, abych si vyčistil zanešené plicní sklípky. Věřil jsem, spíše si přál. Už mnohokrát se mi vyplatilo zabojovat. Někdy se vyskytnou takové shody či náhody, že vám to vyjde. Nevyšlo! Když jsem dorazil k přívozu, už s vrchu jsem spatřil natažený řetízek po celé šíři nájezdu. Sjel jsem dolů, abych vyčetl, od kolika hodin začíná ranní provoz. Tím se mi naskytla možnost, splnit si své druhé přání: Nalézt levný penzion. K této myšlence mě donutil můj syn Honza. Když mi odpoledne volal, položil mi mimo jiné otázku: „ A tati, jak se meješ?“ Musím přiznat, že mě tou otázkou nadzvedl. Já, který honím kilometry, jezdím od „vidím do nevidím“, a netuším kdy dojedu. Na druhou stranu musím uznat, že už v poledne jsem měl pocit nutnosti se pořádně vykoupat a vyspat v posteli. Tělo si o to řeklo. Když už jsem vytlačil kolo k nájezdu na silnici, přijelo auto s vozíkem. Vystoupil takový chasník. „Jestli se chcete dostat ještě na druhou stranu, tak vás odvezu. Jsem převozník.“, začal sám od sebe. Na podmínku - stoprocentní přirážky jízdného, tedy pěti eur, jsem přistoupil. Bylo světlo, ještě hodinu jsem mohl ukrajovat kilometry. Dali jsme se do řeči. Když zjistil, že mám v plánu nocleh v penzionu, nabídl se, že mi pomůže. Docela mě to potěšilo. To jsem ještě netušil, že je to takový český Vocilka. Mobil přiložil k uchu a přitom mi říkal: „Je to asi pět kilometrů odtud, velké rekreační zařízení, tam by mohli mít volný pokoj.“. Po kladné odpovědi se ho ptám: „Kolik chtějí za noc?“. „Pětatřicet.“. „Pětatřicet? To je moc. Ne, díky!“. Pak mi předvedl pravé divadlo. Začal chodit sem a tam, hulákal, rozhazoval rukama a po třech minutách hereckého výkonu mi vítězoslavně pronesl, že by ta cena byla včetně snídaně. Když se mě znovu ptal, zda to beru, proběhlo mi hlavou, že ho musím za ten herecký výkon potěšit. „ Ano, beru!“. Ale myslel jsem si: „To, víš že jo!“. Z kapsy košile vytáhl štůsek jmenovek rekreačního zařízení, svým monologem ještě zkoušel nějaké euro ze mě dostat, když mi to tak výhodně zařídil. Stále opakoval: „Dobrý, ne?“. Nyní jsem se stal hercem já a zahrál si němýho. Věděl jsem, že někde po kilometru bych měl odbočit doprava. Měl jsem štěstí. Cesta vedla i na druhou stranu. Po osmi kilometrech jsem dorazil do větší vesnice, Walternienburgu. Penzion Karmen jsem nemohl přehlédnout. Ten dům se mi líbil. Zvoním. Slyším: „Moment!“ Asi po dvou minutách(!) se otevřely dvoje dveře. Vlevo, u vrat, mne okukoval starší pán v pracovním, přede mnou, ve dveřích, upravená, starší „paní domu“. Zachoval jsem se jako gentleman. „Máme volno. Nocleh za 26 Eur. Se snídaní.“. S odpovědí jsem nespěchal. Čekal jsem sice ještě o trochu méně, ale bylo už šero. A ty ceny ve vsi budou asi stejný. Se svým spřežením jsem projel vraty. Dostal jsem se do prostoru velkého statku, jehož budovy tvořily obvod velikého čtverce. Odhaduji třicet krát třicet metrů. Večeři jsem s díky odmítl. Ukázala mi dvoulůžkový pokoj s předsíňkou, koupelnou a WC. Vše bylo načinčané. Byl jsem nadšen. Jen manželská postel mi připadala hrozně veliká. „Na kolikátou chcete snídani?“. „Není brzy na sedmou?“. Zavrtěla hlavou. Během půl hodiny jsem se stihl navečeřet z vlastních zásob, užít si proudu teplé vody a během několika vteřin usnout.

Úterý 6.května

Probudil jsem se za slabého světla, našmátral na nočním stolku hodinky a nevěřícně na ně mžoural. Doslova mě pohltila radost, když jsem zjistil - jsou teprve čtyři.

Vstával jsem krátce po šesté, vychutnal si ranní sprchu, ustrojil do čistého. Sbalil tašky a začal je nosit přes dvůr do kočárku zaparkovaného v průchodu. Krátce před sedmou jsem se potkal s paní domu. Když jsem se na ni podíval, bylo mi jasné. Až odjedu, bude ve spaní pokračovat. Zavedla mě k domku naproti, otevřela dveře a rukou naznačila, abych vstoupil první. Krásná jídelna! Nejen nábytkem, vybavením, ale i zaplněným švédským stolem. Ihned jsem se dovolil, zda si tu krásu můžu zvěčnit. Odešla. A já si připadal jak na zámku. Po zaplacení, poděkování, jsem udělal ještě pár snímků z chodníku a pustil se na cestu. Hodinky ukazovaly osm hodin patnáct minut. O slovo se hlásilo sluníčko.

Po jedenácté hodině jsem přejížděl magdeburský most a v dáli rozpoznal na levém břehu Labe dvě sila. Místo, kde poblíž stál dům ČSPLO, kde byly kanceláře dispečera, vedoucího, pokladna, kantýna, jídelna, koupelna, atd. A dnes? Velká restaurace a podle vyvěšeného jídelního lístku, mně nedostupná. Zaparkoval jsem svůj povoz, zašel k přístavu. Prázdnému, pustému. Studený oběd jsem si pak snědl na hrázi u řeky. Cyklostezka pokračovala k Středozemnímu kanálu, k akvaduktu. Vědomě jsem zde sesedl, neboť jsem věděl, že do těchto končin se už nepodívám. Vyšlapal strmé schody, počkal si na blížící se nákladní loď. Zajel jsem i k plavební komoře . Zdržel se zde asi hodinu a dalších dvacet minut ztratil kufrováním, než se mi podařilo navázat na cyklostezku. Po chvíli jsem brzdil u pekařství, kde jsem si koupil voňavý chléb. Pekařka mi ho hned nakrájela, přidala makové housky a jako odměnu jsem si ukázal na dva koláčky. Pokračoval jsem cestou, kde jsem narazil na stádo ovcí. Cyklostezka jim nic neříkala. Bačův zkušený pejsek na povel zaháněl zmatené ovečky na druhou stranu a já mohl neohroženě pokračovat. Později jsem na louce spatřil oplocenou ovčí porodnici. Krásný pohled! A do třetice - také jsem musel zastavit. Pastevečtí psi převáděli stádo z pravé, již nakratičko „sestřižené“ louky, na levou. Je přitom hlasitý bekot . Mláďata bečí, jejich mámy si je po hlase najdou, olíznou a tvoří zas nerozlučnou dvojici. I když jsem už mohl v jízdě pokračovat, viděl jsem, jak na pravé straně stále běhá takový prcek a ne a ne se strefit do volného prostoru. Navíc kulhal na zadní nohu. Vždy se zamotal do provázkových sítí, hned se z nich dostal a to se několikrát opakovalo. Byl to takový bojovníček. Viděl jsem, jak přichází bača, po chvilce má jehně v náručí. Nepřidává ho ale k ostatním, ale dává do jakéhosi kotce na valníku malého náklaďáčku. Ihned mě napadla černá myšlenka. Hrozně rád bych se mýlil. Jdu k bačovi a pokládám mu stručnou otázku. Kývne hlavou. Snažím se rychle nasednout a přijít na jiné myšlenky. Ten den se již nic zvláštního nepřihodilo. Jen šipka Erw mě donutila k použití přívozu a já se dostal na levý břeh. Ten večer, jsem měl opět starost s nocováním. Při projíždění jedné vesnice jsem konečně zahlédl vhodný objekt. Za šířkou fotbalového hřiště jsem rozpoznal i to dětské. Podle různých prolézaček a skluzavek. Mě ale nejvíce zaujal altánek. Stejně to ty místní chlapi dobře vymysleli. Zatím co oni si užívají fotbalu, děti si užívají dětského plácku. Z hlavní silnice jsem odbočil doprava na vedlejší. Po sto metrech jsem byl na místě. Nepříjemným zjištěním pro mne bylo, že hned za hřištěm stála vilka a v okně prvního patra byl rozvalen starší pán. Kouřil. Položil jsem si otázku a sám si na ni odpověděl: „Co bude chlápek dělat teď?“. „Místo koukání do blba, začne sledovat mne.“. Před jeho zraky jsem musel dát všechny své zbylé síly do mého povozu, abych ho vytlačil po patnáctimetrové stoupající pěšině. Stanul jsem před otevřenou brankou a s pohledem hrdiny jsem juknul na něj. Vedle něho se už tísnila drahá polovička. „Žalobníček!“. Předejít možnému mezinárodnímu konfliktu mi nahrálo neoplocené fotbalové hřiště. Opět jsem si zatlačil. Dostal jsem se k zadní části budovy obchodu. Dokazovala to rampa se třemi schody. Mne však zaujala šedesáticentimetrová stříška po celé délce. Začalo decentně pršet. Opřel jsem povoz. Obešel jsem celý objekt. Před ním byla silnice, po které jsem přijel, obchod s potravinami a autobusová zastávka. Lepší čekárnu už nemohli vymyslet. Protože silnici lemovaly domy, řekl jsem si, že počkám na větší tmu. Když se rozsvítily pouliční lampy, na nic jsem nečekal. Pro mne to byl domeček. Měl všechno, co jsem potřeboval. Střechu, stůl, lavici. Přestrojen do teplákového pyžama jsem zalezl co nejhlouběji do spacáku.

Středa 7.května

Ráno jsem vstal v půl šesté . Odjel jsem, aniž bych spatřil nějakého človíčka. Po ránu jsem byl vždy plný energie. Jel jsem po okresce v dobré náladě. Věděl jsem, že mě čeká jízda městem Tangermünde, říční km 389. Zde jsem se zdržel jen díky starým domům, které jsem si musel zvěčnit. Opět jsem jel po širokém chodníku s červeným dlážděním, což je obvyklé barevné značení cyklostezek. Jenže zde jsem byl už za městem, bez chodníku, bez směrovky Erw. Přede mnou křižovatka písmena T. Možnost odbočení na dvě silnice, ale na kterých nemá cyklista co pohledávat. Ptal jsem se i dělníků, co opodál opravovali vozovku. Čekal jsem od nich jen odsouhlasení nabízející se okresky. Prý nejsou zdejší, ale do půl hodiny by měl přijet jejich šéf, který bydlí ve městě. Tak jsem si řekl, že se zatím nasnídám. Po pár stech metrech jízdy, jsem posnídal mezi silnicí a starou jabloní, a při tom studoval v mapě. Výsledek: Pokračovat po započaté okresce! Také dnes jsem využil samoobsluhy k doplnění potravin a „něčeho za odměnu“. Do oka mi padlo půlkilové balení krásných, červených jahod. S podmínkou, že je nesním najednou. Měl jsem zálusk i na nanuka. Ačkoli byl velký výběr, nabízeli pouze rodinná balení. Po chvíli již byla silnice značená směrovkami Erw a sotva po kilometru se dělila. Měl jsem možnost pokračovat rovně, což v praxi znamenalo jet dva kilometry s kopce, kde se pro jistotu zeptáte, no a jedete dva kilometry do kopce. Prý u hasičárny jsem přehlédl značku k odbočení doprava. Přijel jsem na místo, kde jsem údajně udělal chybu. Silnice ano, značka nikde. První domek po dvou stech metrech. Volám: „Haló, haló“, několikrát. Jedu k další chalupě, vše se opakuje. Pro neexistující plot klepu na domovní dveře. Otvírá mi mladá paní. „Nenašel jsem značku, jedu dobře na … prosím.“ „Jedete dobře, a značka? Je to dva dny, co ji někdo sebral.“ Musím říci, že to nebylo zdaleka první ani poslední klepání na domovní dveře.

Na okreskách jsem dosud nespatřil benzinovou pumpu. Pídil jsem se po ní, ne že bych potřeboval natankovat, ale u vozíku jsem zjistil čísi odběr vzduchu. Projíždím městečkem a najednou, hned u silnice pumpa. Zajedu ke stojanu VZDUCH , opřu kolo, a co nevidím? Ze zadního kola na mě civí ohnutá osička, tři až čtyři centimetry vně. Ihned jsem s povozem přejel k budově s pokladnou. Opřel jsem kolo o zídku, vyndal nářadí a odpojil vozík. S osičkou v ruce jsem požádal muže u pokladny, zda by mi pohlídal mé věci. Pochopil. Při projíždění městečka jsem si všiml, že na pravé straně je otevřený obchod CYKLO. Po předložení osičky jsem během tří minut odcházel spokojen. A navíc, s rychloupínákem a matkou za 2 eura. Při montáži jsem litoval, proč jsem si nekoupil rovnou dvě. Pokračoval jsem, aniž bych doplnil u vozíku vzduch. Najel jsem na Erw, občas uviděl i Labe. Oběd jsem si uvařil u rybníka na letitém stole s lavicí. Z obojího jsem nejprve musel smést mraky starého listí. Mechy a lišejníky mi zde připadaly naprosto přirozené. Po nutném odpočinku jsem se opět rozjel. Tradicí se již stalo mé kufrování. I dnes jsem si dal záležet. Cesta převážně listnatým lesem, nahoru dolů. Za dvě hodiny jsem potkal dva cyklisty. Do místa, do kterého jsem měl přijet, to bylo dvanáct kilometrů. Když zjistíte, že jste ujeli devatenáct a ocitli jste se znovu na startu, ne, že vám není do smíchu, ale přímo zaklejete. Naštěstí tu projížděla paní, která mě vyvezla z toho labyrintu. Dostal jsem se k nějaké říčce. V dáli jsem spatřil rybáře. Pár desítek metrů přede mnou - lavice se stolem. Rybář dostal přednost. Mnohem lépe mi chutnalo, když mi řekl, že do vesnice jsou to čtyři kilometry. Zajel jsem ke stolu, abych mohl povečeřet. Vzpomenul jsem si na pohádku „Ubrousku prostři se!“. Když u mne rybář zastavil a viděl, že začínám balit, počkal na mne. Na kraji vesnice Wanzer jsme se rozloučili. Uvažoval jsem: „Díky světlu bych mohl ještě o jednu vesnici popojet.“. Když jsem projížděl kolem místní hasičské zbrojnice, postavené asi dvacet metrů od sinice, zvítězila ve mně zvědavost. Vzadu metrová stříška a vedle vyrovnaného dříví prostor na karimatku. A tím i pro mne. Připraven ke spaní, jsem si chtěl obejít zbrojnici, a podívat se, zda mi od sousedů nehrozí nějaké nebezpečí. Když jsem zezadu zbrojnice docházel k chodníku, po silnici projížděl černý Passat. Najednou se otáčí, vrací, najíždí na chodník a staví před vraty. „Vždyť jel rovně!“. V hlavě mi to šrotovalo. Udělal jsem čelem vzad. Z auta již vystoupil starší muž. Jdu k němu. Pozdravím, říkám, že jsem Čech, jedu ... Ptám se, zda bych nemohl vzadu za zbrojnicí jednu noc přespat. Vidím, že si to nechává projít hlavou a proto ho vybízím, ať se tam jdeme podívat. Když to uviděl, mávl rukou. Byl to velitel místních hasičů. Z kapsy kalhot vyndal klíče a vyzval mne na prohlídku hasičské klubovny. Ukazuje na velikou nástěnku plnou fotografií. Pod rokem 2010 poznávám Prahu. Vypráví, že každý pátý rok vesnice cestuje autobusem do předem vybraného města. Krom Prahy navštívili již Paříž, Londýn, Budapešť. Příští rok se chystají do Osla. Návštěvu památek vždy okoření sjednanou prohlídkou hasičské stanice. Ještě před rozloučením mi poradil: „V první vesnici odbočte hned doprava.“. Podali jsme si ruce. Dobře se mi usínalo.

Čtvrtek 8.května

V šest hodin jsem nikým nepozorován odjížděl. Alespoň jsem si to myslel. Začínal jsem po okresce. Abych se mohl v klidu nasnídat, musil jsem odbočit na lesní cestu. Celý den mě provázely přeháňky a tak jsem se několikrát oblékal a svlékal z pláštěnky. Fotoaparát jsem musel vyndat ve Wittenberge. Tolik zachovalých hrázděných domů, starých kostelů pohromadě, se nedá jen tak projet bez povšimnutí, i když stále musíte myslet na čas. Po dvaceti kilometrech jsem se dostal na cyklostezku. Vedla lesem a kopírovala hlavní silnici, po které svištěly automobily. I když po celou dobu měla spád, tak já jsem svištět nemohl. Stromy, které ji obklopovaly z obou stran, svými prorůstajícími kořeny nadzvedávaly, místy i trhaly, jinak dobrý asfaltový povrch. Díky tomu z ní udělaly jakýsi autodrom. Jak jsem po sjezdu zjistil, zřejmě i díky ní jsem ztratil vlaječku. Štvalo mě to, ale vracet se, nepřipadalo v úvahu. Navíc jsem se míjel s jedním párem a dvěma osamocenými cyklisty. Mohli si ji zvednout. Když jsem přijel do vesnice, která snad neměla žádnou zastávku, usadil jsem se na podezdívku u plotu, abych posvačil. Za mnou hrázděný statek, stodola z roku 1871, nad jejími vraty uvedena jména obou manželů. Na prodej! Při projíždění krásným městečkem Hitzaker, jsem opět přejel na Erw I když sto metrů ode mne si Labe teklo spokojeně dolů, stezka vedla nahoru dolů. Po jednom stoupání jsem sáhl po lahvi, abych se napil i vydýchal. A najednou zastavil vedle mne. Šedivý vousáč s bohatou kšticí, červenou bundou, černými pumpkami a batůžkem na zádech. Lehce zapamatovatelný. Navíc pro mne, protože mi neodpověděl na mé „Ahoj!“. Potkali jsme se už před Drážďanama. Ano, všichni míjející se zdravili. Němci: „Haló!“, a já po našem. Celé dny mě předjížděl i dvakrát za den. Teď pozdravil. To mu to trvalo! Dali jsme se do řeči. Odkud jsi, kam jedeš, byl jsi už v Česku, atd. Jeho ale hlavně zajímalo, jak to dělám, když on mě dopoledne předjede, druhý den dopoledne mě předjíždí znovu. Lehké vysvětlení. Zatím co on spal v penzionech a po hotelích, ve kterých také snídal, obědval a večeřel, já sedal na kolo v šest, končil po dvacáté. Pochopil. Ten den jsme jeli spolu tři hodiny. Honili jsme se, pokecali a když nám příroda nabídla něco zajímavého, zastavili. Kočárek už byl poloprázdný, takže jsem mu v pohodě stačil. A abych ho poškádlil, tak jsem ho předjel a nedal mu příležitost. Bylo to takové kočkování. Myslím, že poslední den jsme se spřátelili. Co mě alespoň v tu chvíli nejvíce potěšilo, jím pronesená věta: „Zítra jsi v Hamburku!“. On bydlel dokonce někde za ním. Rozdělil nás oběd. A už jsme se neviděli. Asi to bylo i tím, že já jsem přejel na okresku. Po několikakilometrové jízdě „s kopce do kopce“, následoval pět set metrů dlouhý kopec s jedenácti procentním stoupáním. Hned za zdoláním vrcholu mě potěšil pohled na velké odpočívadlo s mapou, stoly a lavicemi, vedle velkého, prázdného parkoviště. Když jsem ten kopec rozdýchal, dal jsem se do přípravy oběda. Vidina pátečního Hamburku mi dodávala nové síly. Až do večera jsem jel po okresce. Bylo ke dvacáté hodině a já ještě nevečeřel. Točil jsem hroznový cukr, s “ VOLTAGE ENERGY“, který jsem si dělil na tři díly a zapíjel minerálkou. Účinek tyčinky jsem pociťoval po patnácti, dvaceti, minutách. Znovu jsem dokázal zrychlit. Byl jsem s ní velmi spokojen.

Projížděl jsem další vesnicí, táhlé stoupání, ale stále ne a ne najít vhodné místo na večeři. Po pravé ruce park vzrostlých stromů, byl asi poslední šancí. Uprostřed mohutný stůl, z každé strany lavice. Dva krajíce namazané máslem a s jakousi huspeninou, teplý čaj. Nejen kvůli času, ale i díky bouřkovým mrakům se udělalo velké šero. Cestou jsem viděl tolik zemědělských skladů, kde bych mohl přespat a teď nic. Už jsem začal plánovat, že hledání prodloužím do další vesnice. Stále dokola, domek garáž, domek stodola, a najednou - zděný plot asi tak 160 cm vysoký, nad ním metrové nic a nad ním končila sedlová střecha. No to je ono! Kolo jsem opřel o zeď a po pár krocích jsem se z boku díval na plochu jakési otevřené stodoly a dílny v jednom. Stál zde traktor, vedle něho čerstvě namalovaná bíločerná kráva v životní velikosti. Ale já tu viděl i prostor pro moji maličkost. Napadlo mne: „Líná huba, holé neštěstí!“, „Haló!, Haló!“. Několikrát! Dostal jsem se do druhé stodoly, kde se svítilo. Stál tu rozebraný druhý traktor. Nikde ani noha. Abych se dostal ke vchodu do domku, musel jsem se vrátit na chodník, otevřít si branku a přes zamčené dveře opět volat a přitom ťukat na dveře. Taky nic. Když jsem chtěl projít na zahradu, zrovna na rohu domku jsme střetli. Dva metry vysoký, štíhlý, starší muž, ještě v pracovním. Po vzájemném pozdravení, jsem mu řekl, co jsem sděloval vždy a hlavně to podstatné: „Hledám nocleh na jednu noc. Tam vzadu, pod stříškou.“. Poznal jsem na něm, že se mu do toho nechce. Nedivil jsem se mu. Cizí člověk, za tmy, jak veliké je to riziko? Řekl mi, že asi čtyři sta metrů zpět, je na pravé straně penzion. Nekřičel na mě, nevytáhl klacek, byla tu šance. „Teď jsem to vyšlapal, silnice je do kopce a znovu se mám vracet. Jen na jednu noc. Prosím.“. Svým monologem jsem ho přinutil k zamyšlení. Čekal jsem možná půl minuty, ale stálo to zato. „Mně už je to jedno! Tak si tam lehněte!“. Jak mně se ulevilo! Zavedl jsem ho na místo, ukázal, jak si vedle zídky položím karimatku. Souhlasně kývl. Rozsvítil a začal sbírat do kbelíku nářadí, které bylo všude kolem. To se mě dotklo. Šel jsem k němu a zběsile hledal v paměti mé špatné němčiny vhodný výraz. Řekl jsem mu: „ Ich bin Fair Mann!“. Jsem férový muž! Vůbec jsem nevěděl, zda mi rozumí. Porozuměl, nechal úklidu a odešel. Po chvilce se vrátil a v podpaží držel roli textilie, která se dává pod koberce. Prý abych nenachladl. Poděkoval jsem, na podlahu si rozložil karimatku a začal vybalovat spacák. Opět přichází a tentokrát přináší ze zahrady z umělé hmoty křeslo. Před mýma očima ho rozložením mění v lehátko. „Tak jo!“. Poděkoval jsem. Rukou mě vyzval k následování. Ze strany domu otevřel další dveře. Jakási prádelna, ukazuje mi kohoutek s pitnou vodou. Zatím co já jsem se rozhodl ustlat vedle kravičky, on se vrátil a znovu mne mile překvapil. Tři různá piva a skleničku postavil přede mne na špalek. Tím mě rozštípl! Přivítání, nic moc, a teď takový servis. Skoro až do postele. Na pivo už jsem neměl chuť. Myslel jsem jen, jak sebou plácnu.

Pátek 9.května

Probudil jsem se v pět a po půl hodině vstal a dal se do úklidu. Chtěl jsem jen dodržet slib, který jsem si včera dal. Čas odjezdu: šest hodin. Lehátko jsem vrátil na zahradu, z bloku vytrhl jeden list a tužkou napsal: Mnohokrát děkuji. Podpis. Dvě piva jsem si přeložil do kočárku a na talířek položil pět euro. S dobrým pocitem jsem se dal do šlapání zbytku místního kopce. Od osmi hodin začalo pršet a s krátkými přestávkami pršet vydrželo po celý den. Oběd jsem si vařil pod zastřešeným odpočívadlem. Pro náhlou průtrž mračen se nás tu v jednu chvíli tísnilo deset. I s koly. Malí školáci, byli přepadeni při návratu domů. Po deseti minutách pak pokračovali do nedaleké vesnice.

Také já jsem si užil pláštěnky. Ujížděl jsem po Erw, Labe už tu bylo pěkně široké. Z mapy se mi jevila cesta po pravém břehu kratší. Proto jsem zajel v městečku Hoopte k přívozu, abych opustil levý břeh. Nemusel jsem pospíchat, neboť na mé úrovni zrovna projížděl proti proudu český tlačný remorkér se třemi vanami. Za ním hned přívoz jedoucí několik set metrů proti proudu k protějšímu břehu. Asi po dvaceti minutách došlo i na mne. Na pravém břehu jsem pak vystoupil v městečku Zollenspieker, abych pokračoval po asfaltové stezce, která kopírovala čtyřproudovou silnici. Ještě jsem musel přetrpět dva lijáky, kdy kapky do vás bušily hlava nehlava, neboť zde nebylo kam se schovat. Jet se nedalo, proto jsem slezl s kola a proměnil se v solný sloup. Pláštěnka nepláštěnka, byl jsem promočený skrz na skrz. Zimou jsem nechtěně cvakal zuby. Klepal jsem se celý. A kolo se mnou. Věděl jsem, že cesta mě vede níž, než jsem potřeboval. Už se tu objevovaly autobusy městské hromadné dopravy. Netrpělivě jsem vyhlížel první most přes Labe, abych se vrátil na levou stranu. Tam se totiž nacházel přístav Saale, ve kterém jsem měl sjednané ubytování. Projížděl jsem okrajovou částí města. Zmoklá mapa mi již nebyla k ničemu. Jen jsem věděl, že zde musím pokračovat pár kilometrů proti proudu. Po hodině jízdy jsem se začal ptát na Saalehafen. Tři dotazy, třikrát nic! Řídil jsem se intuicí. Po další půlhodině mě povzbudil rekreační běžec. Přístav znal. Moc mě potěšil, když řekl, že jedu správným směrem. Za další půlhodinu jsem již stál u benzinové pumpy ARAL. Zde jsem to již poznáznal. Ale abych věděl, kterým směrem udělat poslední krok, tak to jsem nevěděl. Další dotazování, bloudění, jsem však odmítl. Opřel jsem kolo o vodárenskou věž, vyndal mobil a začal volat.

„Louda, dobrý den, jsem u Aralu a cestu do přístavu si již nepamatuji. Můžete mi poradit?“. „Počkejte tam, za čtvrt hodiny jsem u vás. Za čtvrt hodiny u mne zastavilo auto. Vystoupil z něho mladý muž. Představili jsme se, řekl: „Pojedu napřed a vy za mnou.“. Nic jiného jsem taky nečekal. Na deset minut jsem si připadal jako závodník za motorovým vodičem. A když jsem projel pod závorou do přístavu Saale, tachometr ukazoval 662 kilometrů. Konečně jsem si mohl říci: „Dokázal jsem To!“.

V sobotu pak za mnou přijeli autem syn Honza s přítelkyní Zuzkou a syn David. Odpoledne jsme společně zajeli „Esbánkou“ do hamburské čtvrti Landunsbrüke, abychom využili možnosti a prohlédli si některé z velkého množství lodí. V neděli jsme nemohli časně z rána odjet, aniž bychom nenavštívili pověstný „Fischmark“. Po nákupu a cestě do přístavu jsme zaplnili kufr auta cestovními věcmi, na střechu upevnili kolo a rozjeli se k domovu.

P.S. Když jsem si pak doma s klidnou hlavou projel trasu znovu, mohu zodpovědně říci, že nebýt kufrování, dala se cesta zvládnout o jeden den dříve. A nemít kapsu prázdnou, jet bez kočárku, bylo by to opět o jeden den méně. To je jen pro ty, kteří by si to chtěli také zkusit.

Hezký den, Vláďa.