Vladimír Louda 

                                                                      Měla to být cesta do Hamburku.

 Po návratu z cesty do Hamburku na kole, mi na volejbalovém tréninku oddílu KARDIO Liberec, Radek říká: „ Vláďo,  teď už ti jen  zbývá  jít do Hamburku pěšky.“ A tím mi nasadil „brouka do hlavy.“ Ne že bych se rozhodl hned. Mně stačilo, že jsem o tom jeho nápadu začal přemýšlet.

Byl pátek 19. srpna 2016. Původní termín plánované cesty, květen 2016, byl posunut ze zdravotních důvodů.  Vstával jsem v šest  a moje první cesta vedla k osobní váze. Ručička ukazovala 56 kg. Po ranní hygieně, přemístění některých potravin z lednice do báglu, vydatné  snídani ukončené svoji ranní dávkou čtyř druhů prášků. Ještě jsem stihl vyvenčit naši jezevčici Aidu a rozloučil se s Evou pospíchající do práce.  Naposledy jsem si přečetl svůj seznam povinných věcí, prošel byt,  nasoukal bágl na záda a stoupl si opět na váhu. K radosti jsem měl daleko. Ručička se zastavila na 92 kilogramech. Tramvají jsem dojel na vlakové nádraží, zakoupil Mladou frontu a spokojeně usedl do volného kupé. Na nástupišti mě mile překvapila Eva. Přišla se ještě jednou rozloučit a nezapomněla mi připomenout, abych se vrátil v pořádku. Do Děčína jsem odjížděl s vědomím, že přijedu o pět minut později, než bude odjíždět autobus do Hřenska. Smířen s tímto nepříjemným zjištěním jsem nezůstal však dlouho.  Na děčínském nástupišti mě totiž očekávala neplánovaná delegace mých přátel a kamarádů. Ivan Kohák, Standa Beránek a Pepa Bejšovec se svoji dcerou. Milé přivítání bylo pro mne překvapením  a  udělalo mi velikou radost. Až jsem se lekl mé zodpovědnosti vůči nim. Cvakaly spouště a hned jsem si bez štípnutí uvědomil, že to není návrat, ale loučení. Dokonce jsem dostal i dárky. Pořádnou placatici s becherovkou. Pak jsme nasedli do dvou zaparkovaných aut a vyrazili směr  Hřensko. Na státní  hranici jsme  se rozloučili. Bylo krátce po třinácté.  Vyrazil jsem, tak, jak jsem si to vůbec nepředstavoval. V pravé ruce  igelitová taška s minerálkou k pití a druhou lahví s pitnou vodou na umytí. Ve druhé ruce igelitka, krom foťáku v ní byly  doplňky stravy, které se již do báglu nevešly. A trekingové hůlky,  které mě měly podporovat, trčely z batohu. Už teď jsem začal horentně přemýšlet, s čím se co nejdříve rozloučím.  Prošel jsem Žandavou, a uvítal po levé straně lavičku. Začala odlehčovací kůra. Snědl jsem půl „hadovky“, a dvě mrkve. Zbytek putoval s těžkým srdcem do odpadkového koše. Po půl hodině cesty po chodníku jsem sešel na cyklostezku k Labi.  Po pravé straně jsem uvítal lesík, do kterého jsem vstoupil. Sundal bágl a do jedné z igelitek vložil dvě trička a dvě mikiny. Našel jsem pak dobře rozvětvený strom, do kterého jsem své  „závaží„ uschoval. Asi moc dobře. Když jsme po měsíci jeli navštívit Evy dceru, která bydlí asi patnáct kilometrů odtud, svůj strom jsem po hodinovém hledání nenašel.

 Od samého počátku jsem věděl, že na cestu mám málo dnů. Uklidňoval jsem se ale „studováním“ v ELBERADWEG.  Moje teorie byla taková, tam kde Labe tvoří velký oblouk, nebudu ho kopírovat, ale půjdu přímo.  A tím si cestu zkrátím. Bohužel to většinou prakticky nešlo.  Těžkou hlavu mi dělal bágl. Každé čtyři, pět kilometrů jsem ho musel až na pět minut sundat. Záda se statečně držela,  ale ty  popruhy, jako by brzdily průtoku krve do hlavy. Dělalo se mi jakoby slabo.   Možná, že  kdejaký zdravotník se nad mojí myšlenkou usměje, ale já to tak cítil.  Když si vzpomenu, jak jsem se u cesty na louce učil nasadit batoh na záda, v okamžiku, kdy nikdo  nablízku nešel, tak teď mám chuť se smát. Postavil jsem si batoh na trávník, pouze v poloze na bobku  se ho zády  dotýkal, nasadil popruhy na ramena, naklonil se dopředu až jsem si klekl, ruce položil před sebe a za současné pomoci rukou a nohou jsem se stavěl na zadní.

Cesta loukou kopírovala Labe, jednou mu blíže, podruhé se vzdálila. Zaparkováno tu bylo plno aut. I s karavany. Někteří rybáři již měli nahozeno a někteří teprve přijížděli. Radost mi dělala zejména  odpočivadla. Některá jsem si pamatoval  z doby, kdy jsem tudy projížděl na kole. Pirnou jsem procházel již za šera. Ale chtěl jsem  být mimo město a hlavně, ujít co nejvíce. Poznal jsem i křižovatku,  kde volné místo pod stromem mě přímo vybízelo. Bylo hned vedle nějaké velké školy. Spíše z povinnosti jsem do sebe nasoukal krajíc chleba s lanchmitem, zapil minerálkou a po dvaadvaceté zalezl do spacáku. Sám jsem se probudil pět minut po páté. Vše jsem rychle  sbalil a dle směrovky vyrazil na Heidenau. Po silnici začala jezdit první auta. Úkolem číslo jedna bylo nakoupit dvě minerálky. Tu dopitou jsem nesl k prvnímu odpadkovému koši. V druhé šplouchalo maximálně pět loků. Sešel jsem na cyklostezku, blíže k Labi.  Míjel jsem cyklisty spurtující do práce.  Když jsem konečně uviděl lavičku, bez váhání šel bágl dolů. Na čaj nedošlo, na snídani ano. Posilněn jsem  šel po cyklostezce, která kopírovala silnici. Nemohl jsem přehlédnout autobusové zastávky do  Drážďan. Dokonce nastala situace, kdy řidič stál na zastávce, zřejmě mě viděl v zrcátku, já jsem však nemával, nekřičel, ani nenaznačil popoběhnutí,  abych jel s ním. Když jsem ho však míjel, než se dveře  zavřely,  zadrmolil jen slovíčko „Mensch!“. Těch busů, které mě míjely a já je negoval, bylo hodně. Když jsem pak zjistil, že vedle chodníku byly zabudovány i tramvajové koleje, začal jsem uvažovat. Blíží se město. Teprve cedule na zastávce mi ukázala,  kde jsem a kolik zastávek  do středu města mne ještě čeká. Hned do příští tramvaje jsem nastoupil, koupil si lístek a od jednoho cestujícího  se dověděl, že tato tramvaj nejede do středu města. Po nějaké době mi dal znamení k výstupu. Vystoupil jsem na pěší ostrůvek široké ulice, abych po sedmi minutách přestoupil do jiné tramvaje. Vystoupil jsem na malém náměstíčku, kde lidé stavěli stánky, z ampliónu se řinula hudba, potkal jsem i scházející se mažoretky.  Šel jsem po směru  proudu, později sešel po schodech  na nábřeží, asfaltovou cestu, která lemovala Labe. Tam jsem také poprosil kolemjdoucího, zda by mne vyfotil. Došel jsem k dalšímu mostu. Zde se nedala přehlédnout veliká hromada jakési navážky. O kousek dál parkovaly dva německé busy. Vybral jsem si k sezení velký kamenný kvádr a namazal chleba. Dlouho jsem sedět nevydržel a šel se podívat k zavážce. Hromada sutě, cihel, ale i střepů ze skla i porcelánu, zeminy. A když už mi končila obhlídka a zároveň krajíc ve mně zmizel, zaujala mě taková černá placka.  Stačilo se natáhnout a byla moje. Klacíkem jsem opatrně seškraboval zeminu, až jsem zjistil, že se jedná o pivní tácek. S bílou glazurou, téměř nepoškozený. Ihned putoval do igelitového sáčku. Sbalil jsem si své věci a po luční cestě pokračoval po proudu. Počasí bylo příjemné, náladu mi kazila jen dopitá minerálka. Další problém mi nastal, že když jsem došel ke křižovatce ve tvaru T, mohl jsem pokračovat po okresce nebo odbočit doleva na velký most. Asi tři sta metrů před sebou jsem poznal mužskýho u parkujícího auta. Po chvíli jsem zjistil, že leští auto. Ptám se ho na Torgau. Mladý muž mi odpověděl, že je z Drážďan a že čeká na slečnu.  Cestu nezná! Spíše by šel rovně.   Nikde ani noha.  Ani cedule. Jdu třicet minut. Konečně v dáli poznávám paní. Přecházím silnici k ní a ona přechází na moji stranu. Asi má smysl pro humor. Vracím se. Zprvu dělá, že neslyší. Když pak slyší z mých úst prosebné „Bitte.“, zastaví se. Řekla mi: „Torgau, musíte jít určitě přes most a doprava!“ Poděkoval jsem jí, ale to už byla pět metrů přede mnou. Byl jsem naštvaný, že musím jít zpátky. Viděl jsem, že mladému muži slečna ještě nepřišla. Došlo už na čištění světlometů.  Nevím, jak to vzal, když jsem se u něho zastavil a poučil ho, že cesta do Torgau vede přes most a potom doprava. Omlouval se, ale nemusel, já mu věřil, že v tom nebyl úmysl. Jen aby to věděl. Pro příště!  Asi to tak vzal. Po chvíli slyším za sebou běh. Uhýbám stranou chodníku, čekám, kdo mě  předběhne a on se vedle mne zastaví onen mladý muž.  Podává mi německý autoatlas. Prý má dva a tenhle dostal před měsícem na benzínové pumpě za plnou nádrž. Děkuju mu.  Jo, bylo to od něho milé. A nějaké hodinové zdržení jsem vypustil z hlavy. Horší bylo, že když jsem přešel most, stála tam dvě policejní auta. Obsazená.  Pracovala s radarem. Hned prvního policajta se přes otevřené okénko ptám, zda jdu dobře na Torgau.  „Ano!“, ale hned dodává, že pěšky ne. Je tu dálnice.  Radí mi. Sedám si tu na konečné zastávce do tramvaje. Čtvrtou zastávku vystupuji, až přijdu k okresce, po které jdu.  Až za tmy jsem dorazil do jedné z vesnic. Ještě že zde měli zavedené veřejné osvětlení. Nemyslel jsem na nic jiného, než si najít místo na přespání. Hned vlevo byl vysoký zděný plot a uprostřed velký zděný vchod s obloukem. Kovová kovaná vrata byla otevřena dokořán. Asi dvacet metrů proti mně stála dlouhá, stará jednopodlažní budova, které jsem si všiml jen díky nárožní lampě. Mohl to být klidně zámeček, knihovna, něco takového.  Podél plotu mne zaujal trávník s větším stromem. Pod ním bych si mohl rozhodit karimatku.   Když už jsem měl v ruce spacák, napadlo mne, co když přijde někdo brzy do práce. Klidně by tu mohl být i hlídač. Se psem.  Vše jsem sbalil a přešel silnici. Po pravé straně míjím polorozpadlé hrázděné domy.  Uprostřed velkého volného prostoru, který protínala asfaltová silnice, stála velká sámoška. Nutno podotknout, že hlavní vchod byl pro mne zbytečně silně osvětlen. Kraje komplexu osvětleny nebyly. A to byla šance pro mne. Ne sundal, ale shodil jsem bágl. Okraj střechy asi půl metru přesahoval, což by mne mohlo ochránit před případným deštěm. Ale ještě víc se mi zamlouval prostor, kam se naváží zboží. Čelovkou jsem zjistil, že když vyjdu asi po osmi schodech, dostanu se na rampu. Pod ní to bylo silně znečištěné blátem od  zásobovacích aut. Jen jsem dal pravou nohu na první schod, rozsvítilo se nade mnou světlo. Ihned jsem uskočil do tmy. Bylo po plánu. Říkal jsem si, jest-li si toho někdo všiml, tak tu mám hned návštěvu. A mám co vysvětlovat. Vrátil jsem se pod zmíněnou stříšku. Nestačil jsem si ani rozložit spacák, když nade mnou se ozval divný hukot.  Příčinou byly zabudované tři krabice. Větráky! Zřejmě pracovaly pro  mrazící boxy. Sotva jeden skončil, začal druhý a došlo i na třetí. Byl to hukot! V tom se nedalo spát. Jedinou naději mi dávala druhá strana sámošky.  Místečko u velkých skleněných dveří. Bál jsem se další signalizace a tak jsem pravou nohu milimetr po milimetru sunul ke dveřím, až jsem do nich narazil. Nic! Dvakrát jsem musel přeběhnout před hlavním osvětleným vchodem. Bágl jsem pak přiložil ke stěně, vedle  položil spacák a co nejrychleji zatáhl zip.    Asi strachem z vyšetřování jsem se probudil ve čtyři. “Ne, vylezu v pět.“.  Tak se také stalo. Ještě jednou jsem si prohlédl  silnici, kterým směrem jsem přišel. Během hodiny kolem mne projelo jedno auto. Hladový hledám jen  trochu vhodné místo ke stolování. Nakonec se spokojím s patníkem. Sahám do igelitky. A je tu malér! Máslo vypadlo z igelitového sáčku. Teplem rozměklé způsobilo škodu na celém obsahu igelitky. Zbytkem jsem namazal dva krajíce. Líto mi bylo darovaného autoatlasu. Toaletním papírem jsem zachránil kapesní nůž a propisku. Celá igelitka pak bez milosti šla do nejbližšího kontejneru. Radost jsem měl z poznané vesnice ve spojitosti s cyklocestou. Ale po dotazu na místního zemědělce, jsem přešel na polní cestu. Prý je kratší. Věděl jsem, že jsem včera udělal zásadní, školáckou chybu. Napovědělo mi to celé tělo. Hlava mi brala, co mě ještě čeká. Ale ta energie, jako by se vypařila.  Tak obrovské nateklé puchýře na chodidlech obou nohou, hned za prstama, jsem ještě neměl. A snad mít nebudu.  Včera jsem to s kilometrama přepískl. Plán z domova, jít denně šedesát kilometrů, plus, mínus, navíc vyhýbat se obloukům, mi rovněž mělo zkrátit počet daných  kilometrů. Jenže „cesta“ mi ukázala, jak veliký je rozdíl mezi mapou a skutečností.     Naštěstí i cesty končí. Tahle končila dokonce lavičkou. Nutno dodat, původní hnědou kryla notně bílá. Lehce jsem poznal, že je to dílo   holubů. Po povinném očištění, jak se říká, z toho nejhoršího, jsem o opěradlo opřel bágl, vylovil z něho půllitrovou termosku a vyrazil k nedalekému hospodářskému stavení. Cedule u silnice ukazovala, že se jedná o Altenberk.  „Haló!“, volám asi třikrát přes branku, abych přehlušil štěkajícího psa. Za chvíli vyšla z domu stará paní. Říkám jí, že jsem Čech, turista, a že bych ji poprosil o trochu pitné vody. Byla přívětivá a po chvíli mi podávala jak plnou termosku, tak lahev minerálky. O placení nechtěla ani slyšet. Posadil jsem se, pojedl a vyrazil po okresce doleva. Na mapě směřovala až do Torgau. Úzká asfaltka do dálky se klikatící,  po obou stranách lemovaná starými jabloněmi. Rovinka jako na dlani. Dokonce se opět ukázalo nechtěné sluníčko. Asi po dvou hodinách chůze jsem začal pociťovat únavu. Začaly se prakticky projevovat následky včerejšího údernictví. Druhou špatnou zprávou bylo, že zde nebylo na co položit bágl.  Cítil jsem, že už to dál bez odpočinku nedám.  Stále jsem zíral dopředu, až jako malý zázrak jsem spatřil, tam, daleko vepředu, jakýsi kus betonu. Těžko se to dalo určit, jen to vyčnívalo nad trávník. Řekl jsem si, že k tomu místu musím dojít. Viditelný, momentální cíl. Byla to studna. Poslední skruž s deklem kruhového tvaru, asi padesát centimetrů nad zemí.  Sedl jsem si,  nacvičenými pohyby se zbavil báglu a poposedl si o pár centimetrů vedle. Cítil jsem, že je mi slabo. Možná jsem si i zdříml, když tu slyším v němčině: “Haló pane, nepotřebujete pomoc?“ Pomalu jsem zvedl hlavu, přede mnou na ulici zastavil pán kolem padesátky, téměř v poloze ležmo ovládal ručně tříkolové vozítko. A na jeho břichu spokojeně odpočíval malý, bílý pejsek. „Jak ten by mně chtěl pomoc?“, napadlo mne ihned. Zeptal se ještě asi dvakrát, než jsem byl schopen mu poděkovat a říci: „Ne, děkuji.“ Ještě jsem spatřil, jak se rukama opřel do pedálů a já pokračoval v dřímotě. Nevím po jaké době opět slyším: „Haló, pane!“, i když jsem rozuměl každému druhému slovíčku. Vím, že na otázku,  kam  jedu,  jsem mu odpověděl do Torgau. A na moji otázku, kolik je to kilometrů, mi řekl, že necelých pět.   „Jo, to dojdu.“, odpověděl jsem mu přesvědčivě. Cítil jsem, že se můj stav lepší. Odhodlal jsem se  otevřít darovanou placatic. Z jednoho doušku mé oblíbené becherovky nakonec byly dva. Pokračoval jsem v rozjímání, když přede mnou  zastavilo bílé AUDI. Staženým okýnkem poznávám obličej řidiče z trojkolky. Řekl mi, že vidí, že mi není  dobře a že mne do Torgau odveze. Z auta zároveň vystoupila jeho manželka. Pěkná to žena, a  hned se drala k mému báglu. Byl jsem v klidu. Věděl jsem, že s báglem stejně nehne. Moje předpověď byla správná. Po krátkém rozhovoru jsem bágl uklidil do otevírajícího se zadního kufru. Pak jsem si sedl na zadní sedadlo. Ptali se mne na mé plány. Na ty nejbližší jsem jim lehce odpověděl. “Přes Informace si pronajmu pokoj a budu spát do druhého dne.“. Zastavili mi v Torgau na náměstí, asi dvacet metrů od vysněného  „Íčka“.  Vyndal jsem si bágl a dvě neodlučné igelitky, opřel je před jejich vůz o betonový sloupek.  Hned jsem si to po pár krocích po náměstí nasměroval k volnému okénku. V mojí němčině jsem vychrlil, že hledám  pokoj  na jednu noc se snídaní a jediné přání, které mám,  aby to bylo co nejblíže.  Nejdříve mi ukázala jeden pokoj z katalogu. Kývl jsem.  Pak volala zřejmě majitelce, vrátila mi pas, zaplatil jsem a nasměrovala mne. S potvrzením v ruce jsem nejprve moc, moc, poděkoval těm hodným, usmívajícím se lidem, popadl své věci a vydal se vítězoslavně z náměstí ulicí vedoucí  dolů. Připadal jsem si jako v Liberci.  Moje Oblačná byla také bez svršku. Tedy asfaltu. Pár dělníků, bagr a jedno nákladní auto. Úzkou uličku vpravo jsem nepřehlédl. Už z dálky jsem spatřil na jejím konci „poletovat“ nějakou paní. Byla to moje  paní domácí.  Paní v důchodovém věku mě uvítala, vzala mi papír z ruky a chtěla po mně čtyři eura. Přitom v Íčku mi řekli, že vše mám zaplaceno. Zopakoval jsem ji slova paní z Infocentra, ona si však stála  za svým. Když jsem ji je dal, odměnou mi byly klíče od  pokoje. „Musíte do prvního patra!“ Poslouchám jak hodiny. Vyšla mi vstříc, že snídat budu v sedm a ne v osm, jak navrhovala sama. Jen jsem spatřil širokou, nastlanou postel -  jak mně se rozšířily zorničky.  Věděl jsem, že si po osprchování nemůžu lehnout, musím dokoupit pití a pár potravin. A zajdu na dobrou večeři. Tak se také stalo. Jen jsem musel trochu déle hledat restauraci. Většinou byly obsazeno nebo draze. Přesto, že už byl večer, vybral jsem si zahradní restauraci. Z poloviny plná, obsloužen jsem byl do patnácti minut. Nelelkoval jsem. Řekl jsem si, že musím udělat  nějaký rázný řez. Před sebou ELBERADWEG, mapu Labe, v ruce propisku, kdy jsem si načáral zkracovačky a místa, kterým se  úplně vyhnu. Spokojený s kvalitou i kvantitou na talíři a jedním velkým pivem, jsem spěchal „domů“. Sházel ze sebe svršky, víc si nepamatuju. Ráno  jsem se probudil v šest bez budíku. Osprchoval se, vyházel všechny věci z báglu a přerovnal je dle nutnosti použití. Dodnes vzpomínám na šedé, dlouhé, turistické kalhoty, které jsem nechal na pokoji kvůli hmotnosti. Dnes bych to už neudělal. Propocené triko „vem čert“. Igelitku jsem doplnil dvěma minerálkami, do druhé uložil chleba a potraviny. Nic nového pod sluncem. Na turistické hůlky opět nedošlo.  Přesně v sedm jsem sešel do jídelny. Čtyři stoly byly prostřeny. Svůj jsem ihned poznal. Byla na něm konvička s čajem, jeden šálek, košík se dvěma houskami a čtyřmi chleby a obložený talířek. Za ten bych se musel styděl, kdybych ho měl někomu nabídnout. Vlastně bych ho nenabídl. Dva tálky sýru, tři tálky měkkého salámu, tři tálky trvanlivého salámu, půlku vajíčka a šest zabalených, malých másílek. Dodnes si vzpomínám na tu královskou snídani v Penzionu Karmen, když jsem jel do Hamburku na kole.  Paní domácí manžel mě dobře nasměroval. Po čtyřicetiminutové cestě městem jsem z okresky přešel na cyklostezku.  V jakési zátoce  Labe, vidím uvázanou velkou bílou osobárnu. Za kormidelnou stál člen posádky. Čech, a mobilem telefonoval manželce domů. Buď tam byl špatný signál, nebo se neslyšel. Já ho slyšel dobře. Seděl jsem na lavičce a posiloval  na další cestu.   Bylo po třiadvacáté hodině. Rosslau. Pletu si to nohama snad tři kilometry po levé straně chodníku. Za plotem  vás, díky osvětlení, přitahuje samá zeleň a vy se na ni nedostanete. Všechna vrata jsou zamčená na řetěz s pořádným visacím zámkem. A že jich  nebylo málo. Teď už jsem jen v duchu hádal, kolik kilometrů musím ještě ujít, až skončí plot. Povzbuzoval jsem se: “Jel jsi tudy na kole, vzpomeň si!“ Nic! Z pravé strany široká silnice, Sem, tam, projede náklaďák. Konečně milé překvapení! Rozevřená  vrata!  Podle kolejí, vlečka. Jen jsem tím prostorem prošel, z cesty  uhnul doprava  na trávník. A za ním už lesík. Byl jsem v areálu nějaké továrny. Táhlo mě to ke stromu. Všiml jsem si sice prošlapané cestičky, ale to mi teď bylo „šumafuk“.  Natáhl jsem karimatku, zapadl do spacáku a děj se vůle Boží.  Ráno jsem se probudil v pět. Ta úzká pěšina mi víc nedovolila.   Stačil jsem jen cvaknout spoušť a jak jsem přišel, tak jsem i odešel. Jen odlehčen o vložku do spacáku. Úmyslně  jsem ji přehodil přes větev stromu. Každý, kdo šel po cestě, musel si ji všimnout. Byla volná.  Po hodině jsem pak došel k velikánské louce, za kterou se táhlo Labe. Pomohl mi spadlý kmen, u kterého jsem  si odložil, abych si odpočinul. Asi po šesti minutách odpočinku a zkonzumování jednoho nutrendu,  jsem si nasadil bágl a pokračoval. Za vesnicí jsem u cesty uviděl altán. Když jsem k němu přišel blíž, připadal mi skoro nepoužitelný. Humus! Všude se válely prázdné pivní lahve, skleničky. Ani jsem si nevšiml, že se ke mně blíží starší pán s hráběma. Omlouval se mi za  kluky, kteří tu včera natírali vnitřek altánu. A pak to dlouho do noci oslavovali. Pomohl mi uklidit stůl, dokonce ho utřel novinama. Poprvé jsem použil vařič  a k ovocnému čaji přidal něco jako vánočku. Byla výborná, plná rozinek.  Pohledem jsem zjistil, že asi dvacet metrů od altánu začíná autová strana fotbalového hřiště. Dojedl jsem a pokračoval v cestě ke známému klapajícímu mlýnu.  Po cestě lesem jsem přešel na cyklostezku. Při mém odpočívání zastavil  u mne   pán na kole. Už na pohled byl starší než já. Letos oslavil osmdesátku.  Dali jsme se do řeči. Říkal, že denně jezdí 10 km. Pět sem a pět zpátky domů. Za každého počasí. Celý život dělal do  vzpírání, dokonce reprezentoval NDR. Zavzpomínal, že měl  u nás velkého kamaráda, ale i soupeře. Z Ostravy, Hanse Zdražilu. Při rozloučení jsem ho požádal o jedno cvaknutí.   Přešel jsem  na dlouhou  asfaltovou cyklostezku. Po levé ruce les, ve kterém jsem si k odpočinku dvakrát vyhledal padlý strom, po pravé rušná silnice. Už na kole mi připadala dlouhá, natož pěšky. Na konci mě čekalo město Coswig. Chtěl jsem se mu vyhnout, ale paní, rodačka, kterou jsem požádal o informaci, mě tak dlouho přemlouvala k prohlídce města, že jsem ten kopeček vyšlápl. Záplatou na ušlý čas mi bylo Íčko.  Vybral  jsem si pár letáků, pohlédl  na velký plánek města a vracel se zpět dolů. Do večeře jsem se pustil v půl osmé, hned za městečkem, kde vedla cesta  plná laviček. A místo televize jsem sledoval fotbalový trénink místních chlapců a dvou děvčat s nimi. Ale to je  na našich obcích   také vidět. Po večeři nastal čas na hledání místa k noclehu. Potřeboval jsem se tělu omluvit za včerejší pozdní  večerku. Znal jsem to tu a pochod nasměroval k lesíku. Za necelou hodinu jsem si vyhlédl  smrček. Jen jsem k němu natáhl karimatku,  co nevidím? V horní části karimatky   se „řítí“ proti mně takový minitank. Bylo to čtyř až pěti milimetrové klíště, a ještě k tomu nenasáté. Ani na chvíli jsem se nerozmýšlel co s ním provedu. Ihned  jsem očima přejel celou karimatku. A na spodní části karimatky, další minitank. Tak velká klíšťata jsem u nás neviděl.    Ačkoliv jsem byl unavený, noc byla mojí nejhorší.  I hlavu jsem si strčil hluboko do spacáku. Nepomohlo. Celou noc jsem se budil.  Stále mi hlavou probíhalo slůvko „EN CE FA LI TI DA. Dokonce jsem si vzpomněl   na  televizní scénku, kdy   Kaizer  představoval přisáté klíště. Pousmál jsem se, ale na spánek to vliv nemělo. Hodinky a ukazovaly pět.  Bez problémů jsem vstal.  Při balení věcí jsem se ještě stačil pořádně leknout. Rozhrnuly se větve smrčí a mezi nima hlava myslivce. Pohledem zkontroloval prostor kolem mne. Asi bylo vše v pořádku, protože se pousmál a popřál mi hezký den. Spakován jsem se musel kus vrátit, na cestu, která mne zavedla k Labi.  Procházel jsem i kolem malá loděnice, ve které byly uvázaný  dvě menší osobárny. Štěstí mi přálo když jsem dorazil na okresku a polní cestu. Teď kudy? Náhodný kolemjdoucí mi poradil, že polní cesta je o 4 km kratší. Nebylo co řešit. Připadalo mi, že jdu po jakém si vybudovaném valu, který má chránit okolní obce před povodněmi. Vysoký  osm až deset metrů, trávou zarostlé koleje od vozů a dvě vyšlapané cesty turisty.  Odhadl jsem, že tudy moc lidí nechodí. Měl jsem pravdu. Nikoho jsem nepotkal. Val Labe doslova kopíroval.  Ušetřené čtyři kilometry mi udělaly radost, ale s přibývajícím časem jsem zjistil, že nevím, na co budu stavět bágl. Až později, asi po dvou kilometrech byla na straně řeky  postavená dřevěná „čihadla“ pro myslivce. Lehká konstrukce zbudovaná z kulatiny a pár prkýnek. Přední prkýnko bylo šikmo postavené,  na drátu, aby nedošlo k jeho odcizení. Lehce se dalo přiložit k ostatním. A přímo sem se vešel můj bágl.   Ke slovu se začalo hlásit opět sluníčko. Vedro! I místní mi tvrdil, že dnes má být přes třicet. A zítřek má být stejný. Pralo to do mě zezadu. Nejvíce trpěl krk a hlava.  Při jedné ze šesti přestávek jsem volal Evě, sdělil ji situaci jaká byla ohledně kilometrů a v jakém stavu jsem já .Řekl jsem jí, že v sobotu chci dojít do Magdeburku a uvidím. Volal mi  několikrát i syn Honza, který si v práci  naplánoval dovolenou. Chtěl se ke mně v Magdeburku přidat, aby mne podpořil.  „Budeme se střídat v nošení báglu,“ plánovali jsme. Jak já bych byl za to rád, ale musel jsem mu přiznat, že  už nemám žádnou „šťávu“. Bylo mi to hrozně líto a mrzí mě to dodnes. Za chvíli mi volala Eva: Rychlík z Magdeburku jede v 15,02 hod. a z Děčína ti navazuje  do Liberce další rychlík.“. Byla to slabá útěcha.  Ale já  musel myslet i na oběd. Když jsem z valu uviděl v hloubce padlý mohutný strom, ani chvíli jsem neváhal. Sešel jsem po srázu, na padlý strom sundal bágl, z ALDIHO  tašky vytáhl lečo a vylezl   opět do stráně. Na první pohled bylo patrné, že na jaře zde byla velká voda. Tráva nebyla zelená, ale šedivá. Vylosované lečo jsem jedl s chlebem umělou lžíci na boty. Ne z frajeřiny, ale kovová zůstala někde v báglu.  Kvůli času jsem  nevyndával ani vařič.   Vrátil jsem se k báglu, navlékl popruhy a vyrazil. Když cesta skončila a já pokračoval doprava po silnici.  Byla to dlouhá cesta, vody k pití na dně, vesnice nikde.   Cestou jsem si dával cíle, kde si sundám bágl. V dáli spatřuji věž kostelíka. Jen jsem do vesnice vstoupil, vybírám si stavení. Nacházím zvonek a mačkám. Skrz drátěný plot vidím přicházet asi třicetiletou ženu v domácím oblečení. Když došla ke mně, prosím ji o doplnění vody.  A ona zakroutila hlavou a udělala čelem vzad. Nejdříve jsem se prohlédl, ale nic  závadného jsem na sobě nezjistil. Pravda, neoholený.  U druhého baráčku mě odradil štěkající vlčák. Třetí domek, zvoním. Po chvíli mi otevře obtloustlý muž staršího věku a prosím ho o totéž. Během chvilky se vrací a podává mi  moji a přidává jednu  navíc. Vyndávám peněženku. Mávne rukou a řekne: „ Šťastnou cestu!“ a mizí za dveřmi. Mám radost  že existují lidé, pro které je pomoc druhému v nouzi samozřejmostí. Dalších kolemjdoucích se ptám na hospodu. Nemají, ale když půjdu k Labi, tak na špalkách je vytažená loď. Je z ní restaurace a nedá se přehlédnout. Našel jsem ji.  Když jsem vylezl po schodech nahoru, seděl tam pár starších manželů a servírka. Vybral jsem si pivo a vepřovou kotletu s bramborama a zeleninovou přílohou. Kotleta se nedala ukrojit. Nebylo to nožem, ani mnou.  Volám na servírku a předvádím ji moji marnou svahu ukrojit si kousek masa.  Když vidím její bezradnost, nabízím ji příbor. Ani k němu se neměla. Tak jsem ji vybídl rukamama,  ať to odnese kuchařce. A že to myslím vážně, odsunul jsem talíř od sebe.  Přišla za sedm minut. Kotleta byla teplejší, jen  okraj nepatrně měkčí. Servírka s ledovým klidem pak brala navědomí, že za takové jídlo se „dýško“ nedává. Staří manželé mi poradili k další cestě použít přívoz.  Moc jim za to  děkuji ještě dnes. Už od svého hodovního stolu jsem sledoval místní přívoz. Breitenhagen.  Vůbec mi nepřipadal  povědomý.  Přívozem jsem přejel na pravý břeh. I přívozník měl plno práce navíc s nízkým stavem vody, aby osobní auta mohla bezpečně vyjet.  Šel jsem po silnici do mírného kopce a po chvíli odbočil doleva na lesní cestu. Několikrát jsem zašel i k pařezu, abych si odpočinul. K sedmnácté  hodině jsem došel do obce Walternienburg.  V tu chvíli  mi bylo úplně jedno, jak se jmenuje, protože já spatřil lavičku. Kýženou, obyčejnou lavičku.  Jak tak sedím vedle báglu a je mi, že se mi chce létat, dívám se na stavení přes ulici. Natřeno dvěma barvami. Bílou a modrou. Jakou já měl radost! Bylo rozhodnuto - dnes končím! Pension Carmen! Dům, ve kterém jsem přespal, když jsem jel na kole do Hamburku. Přívětivá paní domu, útulný pokojík s manželskou postelí, koupelnou a WC. Hotelová snídaně pro dva, možná pro tři. Jen si vybrat. To se nezapomíná, jen mohu každému doporučit. Jak se tak kochám štěstím, jako „na zavolanou“ se otevřou vrata do dvoru a paní, hned jsem ji poznal,  koštětem začala zametat chodník před domem. Netrpělivě jsem čekal, až ukončí svoji práci.  Vstal jsem a šouravým krokem jdu k ní. Pozdravím, zvedla hlavu, čekám na nějaké to: Jé, to jste vy? Představím se, zase nic. Ptám se, zda nemá volno na jednu noc. Bylo vidět, že chvíli přemýšlí. S napětím čekám. Ale jo, pojďte dál. Spadl mi kámen ze srdce. Počkala, až si nasadím bágl a vešli jsme dvorem. „Vy už se na mě nepamatujete?“, ptám se a hned napovídám. „Předloni jsem u Vás přespal. Jel jsem na kole do Hamburku.“ Vzpomněla si. Nakonec mě odvedla do pokoje, který už měla připravený na zítřek. Pro  novomanžele. Ještě mě seznámila se dvěma hosty. Matka s dcerou, které cestovaly na kole z Hanoveru do Drážďan a nyní se vracely domů. Pozvaly mě na dvorek ke stolku na  červené. Já se třeba dozvěděl, že maminka je Polka, po válce zůstala v Hanoveru, kde spolu bydlí dodnes. Asi po hodinovém povídání jsem se vrátil do pokoje. Vysprchoval jsem se a padl za vlast.  Bez budíku jsem se vzbudil po šesté hodině. Provedl ranní hygienu, probral igelitky, když mne paní domu volala ke snídani. Přes  nádvoří byla místnost určená ke stravování. Nemá cenu popisovat, co bylo v nabídce na švédských stolech. Určitě bych na něco zapomněl. Začal jsem  míchanýma vajíčkama, přehlédl džemy a další sladké dobroty, kromě štrůdlu, dal se do obloženého talíře a končil  párky. Věděl jsem, že je to pro mne poslední den cestování.  Jediné, co jsem musel ještě dnes stihnout, byla fotografie. Místo, kde stával náš kulturák. Dům Československé plavby labsko-oderské. Vyrazil jsem  po okresce, která vůbec nekopírovala Labe, ale směrovala na Schonebeck. Když jsem  jím procházel, přímo na chodníku byla skupinka lidí.  Zvedám oči k tabuli, Magdeburk. Ještě si to ověřuji u čekajícího pána, který mi kýžený Magdeburk odsouhlasil. Konečná byla asi čtyři sta metrů od hlavního vlakového nádraží. Některé budovy jsem ještě poznával, ale  celá hlavní třída byla díky stavebním strojům k nepoznání. Celý svršek zmizel, proto ani tramvaje nejezdily. Na Hlavním nádraží jsem dle orientační tabule  sešel po schodech do suterénu, nacpal bágl do plechové skříňky. Zaplatil. Největší obavy jsem měl, zda mi stačí mých šestapadesát eur na vlakovou jízdenku. Samozřejmě jsem měl s sebou kartu na výběr, ale bál jsem se, abych s  mojí němčinou neprovedl něco špatně a zůstal bez karty. V prostoru informací a prodeje jízdenek  čekalo  pár cestujících. Po utržení lístku s číslem a podle toho co svítilo na displeji jsem poznal, že jsem desátý. Marně jsem přemýšlel, zda je to hodně,  nebo málo. Pracovaly tři informátorky a žádná z nich nevěděla, jak pospíchám. Konečně se rozsvítilo číslo přede mnou. Stoupl jsem si úplně na kraj velké místnosti, abych to měl ke každému okénku stejně daleko. Jak tak čekám a bloumám okolo, spatřím asi tři kroky za mnou, černou prkenici pod neobsazeným stolem občerstvení.  Skláním se k ní, zároveň slyším cinknutí a pohledem na displej mám radost z mého čísla. Napěchovanou pánskou peněženku držím v ruce a jdu s ní  k okénku.  Ptám se na cenu jízdenky rychlíku  Magdeburk - Děčín, odjezd v 15,02 hod. Padesát dva Eur. Nestydatě jásám. Kupuji. Paní za okýnkem se snažím vysvětlit proč. V ruce držím poslední bankovku. Padesát Eur. V kapse kalhot mi cinká devět Eur v drobných. Nemusím se pokoušet vybírat peníze z automatu.  Teprve nyní se věnuji nálezu. Nemusím peněženku otvírat. Je napěchována modrými bankovkami a také kartami. Rozhlížím se, zda neuvidím  zmateně pobíhat nějakého muže. Jako na zavolání spatřuji z davu, proti mně, vyčnívat dva policajty.  Zastavuji je, podávám jim peněženku a rukou ukazuji na místo nálezu.  Ani si ji ode mne neberou a jdeme asi dvacet metrů ke „kiosku“, kanceláři policie na Hlavním nádraží. Policajtka vyslechne nejprve příslušníky, pak mne. Bere si ode mne peněženku, všichni mi děkují a já odcházím k východu. Když už se ve vchodu rozhlížím, kterým směrem se vydám, slyším za sebou dupot. Dobíhá mě policajt a žádá, abych s ním šel zpět. Představují mne asi třicetiletému muži snědé pleti, úsměv od ucha k uchu, podává mi ruku, děkuje. Když už cítím, že by to mohlo stačit, loučíme se. Slovům policajtky přesně nerozumím, ale dochází mi, že nabádá majitele peněženky, aby se mi nějak odměnil.  Pochopil. Zašli jsme v hale do blízké prodejny občerstvení a vybídl mě, ať si vyberu. Ukazuji na plechovku Red Bull. Koupil mi dvě. Ukládám je do igelitky, vzájemně si děkujeme. Po mém „Ahoj!“ proběhnu východem a věřím si jít k mému cíli i bez dotazování kolemjdoucích. Poznávám hotel Stat Prag, nabírám směr Labe. Vidět nebylo, ale vzpomínky a intuice zůstaly. Labe! Po schodech s jsem seběhl k nábřeží. Němci zapracovali.  Přibyly sochy,  záhony květin, lavičky. Už z dálky jsem spatřil velký hotel. U něho byly zaparkovaný dva zájezdový autobusy.  Blíže k Labi byly umístěna řada plně obsazených stolů. Hned u prvního stolu jsem poprosil staršího pána o jedno foto. Při krátkém rozhovoru jsme se domluvili.  Bývalý šífák a dokonce jezdil v Magdeburku. Škoda, že jsem neměl více času. Cestu na nádraží  jsem zvládl mými drobnými zkratkami. Zkontroloval nádražní hodiny s mými hodinkami, vytáhl bágl pootočením klíčku a spěchal na vyčtené nástupiště. Do odjezdu zbývalo deset minut. Pohoda! Seděl jsem v kupé u okénka tak, že jsem sledoval krajinu. Průvodčí dokonce  rozdávali mezi cestující minerálky. Stále bylo horko. Věděl jsem, že v Drážďanech přesedám a pokračuji do Děčína. Náladu, nejen moji,  překazilo až místní hlášení. „Rychlík  pokračující do Pirny, Děčína a končící v Praze, bude o třicet minut opožděn.  Nakonec z toho bylo čtyřicet. Konečně Děčín. Nádraží zelo prázdnotou. Přesto spěchám ke kase. „Prosím vás, rychlík do Liberce už odjel?“ „Jo!“. „Proč nečekal na mezinárodní spoj? A kdy pojede další?“ Na první otázku mi pokladní neodpověděla, za to druhou si budu dlouho pamatovat. „První do Liberce, ráno po čtvrté, jo, a od půlnoci do čtyř se děčínský nádraží zavírá.“ Na moji otázku: „Kam mám teda jít?“, dělala opět že neslyší. Koupil jsem si  už lístek, abych ráno  nemusel stát frontu. Pamatoval jsem si, že naproti nádraží kdysi bývala restaurace. S báglem a  igelitkou jsem přešel ulici. Jako restaurace mi to nepřipadalo. Dnes to byl spíše  bar se sálkem. Slabou útěchou mi byly dvě televize. Obě byly naladěny na fotbalová utkání. Jedna pro chlapy u baru a druhá pro dva na sálku. Tím druhým jsem byl já.  Teplou večeři jsem střídavě hltal s fotbalem. Se vzniklou situací jsem byl smířen a celkem spokojen. Byl jsem doma. V Česku. Jen skončil fotbal, přišla mě servírka skasírovat. „Pane končíme, prosím ihned, chodí kontroly a musely bychom zaplatit velkou pokutu.“.Stalo se.  Říkal jsem si, že  uzavřené nádraží přečkám v parku na lavičce. I dnes, po dvaadvacáté bylo příjemně. Vzpomněl jsem si, že když jsem se kdysi vracíval z Magdeburku  na volno, čekárna byla přes noc otevřená. Na ranní spoj nás tam čekalo kolem sedmi, osmi.  Většinou mužský. Každý dřímal u jednoho stolu a hlídal si své zavazadlo. A šlo to. Za noc tam párkrát nahlédla nádražní policie. Na nějaké výtržnosti v čekárně si nepamatuji. Bágl jsem položil na lavičku, o sitiuaci jsem informoval mobilem Evu  a oba dva syny, Honzu a Davida. Tajně jsem doufal, že kdyby byl Honza v Liberci, tak pro mě zajede. Tajně jsem doufal, že kdyby měl David půjčené auto, udělá totéž.  Jenže Honza zůstal v Praze a David byl bez auta. Tak jsem seděl na lavičce v parku před nádražím, střídavě hodnotil svoji cestu nebo přes ulici sledoval skupinku Romů popíjejících z kolující lahve. Hlavní postavou byla matka s kočárkem, která se marně snažila utišit  plačící mimčo. Najednou za sebou uslyším šustot. Vstanu a otočím se. Z rododendronu, asi deset metrů za lavičkou, vyšla černá postava. Nemýlím se. Je to Cikán. Nezbylo mi nic jiného, než čekat, s čím přijde. Byl to asi „hodný“ Rom. „Pane, nepotřebujete pomoct?“. Nejraději bych ho pochválil, ale řekl jsem: „Ne. Díky!“.  Když jsem viděl, že se nemá k odchodu,  začal jsem soukat bágl na záda. Přecházím ulici a přemýšlím, že do půlnoci budu sedět na lavičce na prvním nástupišti. U vchodu na mě udělal „kukuk“ romský pár. Tipuji, šestnáct, sedmnáct. Docela jsem se lekl. Nevěděl jsem o nich.  Každý z nich byl schován za půlkou velkých, vchodových  dveří. A následovala stejně blbá  otázka jako před chvílí.  Stejná byla i moje odpověď. Horší bylo, že Romka mi nechtěla uvolnit vchod. V kapse jsem měl sice mobil, ale o ten jsem teď nechtěl přijít. Silným hlasem jsem opakoval: “Uhněte, nebo volám policii!“. Teprve druhá výzva zabrala. Vchodem jsem se protlačil. Po mém vítězství sice padla nějaká nadávka, ale to teď nebylo podstatné. Bylo po dvaadvacáté hodině. Nikde ani človíčka.  Když jsem vstoupil na nástupiště, zrovna šel mým směrem nádražák s nějakýma papírama v ruce. Směřoval do kanceláře. Sám začal. Poradil mi, ať si sednu na lavičku co nejblíže ke dveřím.  Nechá je otevřené. Ocenil jsem jeho znalost zdejší situace. První, co mne napadlo, vyndal jsem si mobil, namačkal 158 a držel viditelně v ruce. Po chvilce vidím, jak z vchodových dveří sprintuje chlápek středního věku s batůžkem na zádech. Běží po nástupišti směrem ke mně. Stačím se ho zeptat: „Co se děje?“. „Honí mě!“ Ihned jsem poznal polštinu.  Asi jsem se vcítil do jeho situace a volám: „Pojď si sednout ke mně, budeme dva.“ Hned jsem si však  uvědomil, jakou blbost jsem řekl. Stejně mě neposlechl. Když přeskákal asi troje koleje, zmizel mi ve tmě. Volal jsem Honzovi do Prahy. Bere mi to. Seznamuji ho s mou situací. „Tati, jedu!“  Ve dveřích nástupiště se objevili čtyři Romové. Rozhlíží se, chvíli  dohadují, pak se jeden z nich vydává směrem  ke mně. Zastavil se  metr přede mnou: “Pane, jste v klidu?“.  „Jsem!“, odpověděl jsem ledabyle a s úmyslem, aby si všiml mého mobilu,  si s ním pohrávám. Nutno dodat, stále s prstem na stopadesátosmičce. „Pane buďte v klidu!“, opakoval  dvakrát. Pak se kolébavým krokem vrátil k ostatním. Po chvíli jsem si dodal odvahy a šel vrátit do pokladny lístek. Pokladní žbrblala, ale s nějakou ztrátou mi jízdné vrátila. Honza mě několikrát  informoval, kudy právě projíždí. Čtvrté volání: „Tati, stojím před nádražím.“ Konec hororu. Musel jet jako Fitipaldi. Díky němu jsem se vrátil v pořádku domů.