Základ následujícího textu jsem jednoho dne objevil na webových stránkách přátel Československé plavby labsko-oderské. Byl ve tvaru, kterému říkám „první nástřel“ – čtyři sta stránek psaných nevázaným jazykem na psacím stroji tak, jak si člověk vzpomíná na příhody z mládí. Nevím, proč autor s textem nepracoval dál; možná scházela chuť nebo už neměl čas, možná mu to stačilo pro pár starých kamarádů. Bohužel v tom syrovém tvaru neměl původní text žádnou šanci na vydání tiskem.

Mně se okamžitě zalíbily příhody hlavního hrdiny a snad ještě víc zachycení života a práce „šífáků“ při vlečné plavbě na řekách a průplavech během druhé světové války. A tak jsem se pokusil zpřístupnit text i čtenáři neznalému problematiky a přepsat ho do formy, která by byla čtivá, a duch autora v ní zůstal. Neboť to si Václav Šebl jistě zaslouží.

Ivan Krejčí

Malé vysvětlení pro suchozemce než začnete číst.

Levý a pravý břeh řeky je ten, který vidíte při pohledu po proudu. Když tedy jede parník proti proudu z Hamburku do Děčína (opravdu nepluje, ale jede) a lodník se podívá vpravo na krásnou děvu – vidí ji sice přes pravobok lodi, ale na levém břehu.

Pokud je něco nad něčím, je to směrem k prameni řeky – proti proudu. Pokud je něco pod něčím, je to směrem k ústí řeky. Takže skála pět metrů pod mostem ve skutečnosti není přímo pod tím mostem, ale...

Takové problémy člověk na železnici nemá.

Václav Šebl – Ivan Krejčí

Příhody plavčíka Župíka

za 2. světové války

Ilustrace Karel Zeman

1/ Župík se představuje

Těžko říct, kde se v Župíkovi vzala taková láska k vodě – tedy spíš k moři. V jeho rodné vísce Lobči tekl pouze malý potok a jen o trochu lépe na tom bylo s Košáteckým potokem Mšeno, kam chodil do školy. Nebo to bylo právě proto? Netoužíme po něčem, co nám chybí? A co je tak vzdálené…

Jedním dechem přečetl Dva roky prázdnin Julese Verna a vracel se k nim několikrát. A co teprve Patnáctiletý kapitán! V biografu sledoval jugoslávské námořníky v bílých uniformách na bitevních lodích, které se pohupovaly na vlnách Jaderského moře; díval se na černobílý film, ale viděl blankytně modré zpěněné vlny a na tváři cítil vánek s příchutí soli. Donekonečna si pročítal lodní deník Kryštofa Kolumba a představoval si, že je jedním z jeho námořníků.

Budu námořníkem, rostlo v něm rozhodnutí. Nebudu farářem, jak by mě nejradši viděla maminka. Farář je mrzout, stále se modlí a nesmí se oženit. A nic na tom nemění ani prohlášení staré Hukny při draní peří, že to farář válí s kuchařkou a má s ní dítě. A nebudu ani sládkem, což by zase rád viděl tatínek se svým kladným poměrem k pivu. Sládek stále sedí v tom svým pivovaru a vidí jen ty smradlavý kádě se zkvašeným mokem. Ne, ne, já budu námořníkem! Projedu celý svět, budu chytat velryby, pašovat opium, žít v námořnických krčmách… a ještě si slušně vydělám.

Župík byl normální kluk jako řada jiných. Někdy vykazoval známky praktického myšlení, občas se mu však události vymkly z rukou. To ho potom maminka urychleně lifrovala za babičkou do Skramouše, aby mu tatínek po návratu z hospody neublížil víc, než bylo záhodno. Což byl i případ těch nešťastných dvou volů…

Roku 1938 ukončil Župík třetí třídu měšťanské školy, a tím povinnou školní docházku. Bylo mu čtrnáct let a nevěděl kam dál. Nad Evropou se stahovala hnědá mračna, vojsko a policie byly v pohotovosti, řady nezaměstnaných se rozrůstaly. Stále se na něco čekalo a nikdo nevěděl na co. Pouliční šumaři táhli ulicemi a zpívali z plných hrdel:

Nad Evropou něco se kutá, proslýchá se, že už to s Adolfem cuká.

Říká prý si, že chce dobýt Rusko.

Jestli to udělá, tak na tom prodělá, bude mu úzko.

V tom podivném čase se Župík rozhodl, že si dopřeje ještě jedny prázdniny a po nich nastoupí do čtvrté třídy měšťanky, která už byla nepovinná, ale uznávala se jako vzdělání navíc. O prázdninách si vydělá nějaké peníze a za rok se vydá do Hamburku nebo do Brém. A odtud ještě dál.

Doma měli malé hospodářství, a tak mu žádná práce nečinila potíže. Sklízel, oral, svážel a sušil seno, vyvážel mrvu… samozřejmě občas s nějakým příběhem: jednou zlomil dřevěnou voj u žebřiňáku, podruhé zvrhnul fůru obilí, jindy urazil cihelný sloupek u vrátek, když zajížděl do stodoly. Maminka lomila rukama, otec bouřil, ale to ještě žádný z aktérů netušil, čím Župík svou zemědělskou kariéru korunuje.

O žních ho maminka brávala na panské. Adjunkt, který sloužil u velkostatkáře, měl Župíka rád a zadával mu lehčí práci. Ale ten byl nespokojený s „ženskou“ mzdou.

„Když chceš větší plat, tak půjdeš od zítřka na samovaz,“ oznámil mu adjunkt jednoho dne. Od té doby Župík seděl na plechové sedačce samovazu vlečeného traktorem a sledoval, jestli se neucpávají kosy, jestli je stálá zásoba provazů a jestli jsou snopy dobře svázané. Za nimi chodily ženské, sbíraly snopy a stavěly je do panáků.

Když bylo z pole všechno svezeno, přijely oračky: dvě velké parní lokomobily, každá na jednom konci pole, spojené silným ocelovým lanem, na kterém byl vyvázán dvanáctiradliční pluh. Byl to nádherný pohled, jak rychle a precizně se půda obracela.

Hlavní práce na poli pomalu končily, když za chlapcem přišel adjunkt.

„Župíku, zítra zapřáhneš voly a za Puštinami uvláčíš ten lán zoraného pole!“

Ráno Župík zapřáhl do ocelových bran dva statné voly. Byli to voli radost pohledět, černobíle žíhaní s ohromnými rohy, které kluka fascinovaly; dlouho mu nešlo do hlavy, jak taková zvířata můžou líně chodit vedle sebe a nevypíchnout si těmi rohy oči. A při tom vláčel a vláčel… O svačině se zjevil adjunkt, přehlédl dílo a zavelel:

„Župíku, trochu sebou hoď, ať to mám do večera zvláčené!“

„Vaše přání je mi rozkazem,“ odvětil chlapec vesele. „Do večera to bude v lati, vezmu to větším tempem.“ A vzal to poklusem.

První malér se přihodil na konci pole, kde se musel vždy s branami otočit a pokračovat v nové brázdě. Vzal obrat trochu ostřeji, brány se vyklopily, nadskočily a zapíchly se jednomu z volů do zadku. Ten začal jančit a chvíli trvalo, než se zase uklidnil. Rána krvácela, ale Župík nemínil být měkký – měl svůj úkol a byl odhodlaný ho splnit. Práskl bičem a vzal to znovu poklusem. Volům šla pěna od huby, byli zpocení jako ze saharského slunce, funěli, odfrkávali, ale byli stále v pohybu.

Slunce se pomalu klonilo k západu, scházelo jen třikrát se otočit a bývalo by hotovo, když… Náhle jeden z volů padl na zem. Druhý s pěnou u tlamy chvíli civěl a pak padl také. Nahrbili hřbety a mlátili nohama, zatímco Župík zděšeně běhal kolem.

„Co s vámi, volové,“ bědoval, „snad vodu… Voda není… Co mám dělat?“

Sedl si na brány, hlavu do dlaní a čekal. Slunce se už rozhodovalo, jestli nemá ukončit svou dráhu, když se na cestě ozval rachot a na motorce značky Indian přijel mladý adjunkt. Mašinu opřel o telegrafní sloup, rozběhl se a už z dálky křičel:

„Ty vole, co tu ještě děláš?“

Poznal to rychle. Když uviděl tu spoušť, dostal nával krve do hlavy; pak odborně ohmatal voly a zdrceně pohlédl na jejich tyrana.

„Župíku, cos to s těmi voly provedl… vždyť si je schvátil… tys je uhnal k smrti! Člověče nešťastná, voli nejsou traktor! To bude průser… Počkej tu, já někoho seženu!“

Asi za půl hodiny přivezl řezníka s ruksakem, ze kterého čouhalo topůrko od sekery. Už od silnice volal:

„Župíku, mazej domů a víc mi nechoď na oči! Kvůli tvý blbosti mě pan Šimůnek vyžene z práce!“

Župík se loudal k domovu a smutně přemítal, jak rychle se dobrý skutek zvrhne v opak. Takovou radost chtěl způsobit panu adjunktovi… V ústrety mu vyjel valník s koňmi a vozkou Říhou, který na něho radostně pokřikoval:

„Župíku, seš borec! To se ti povedlo, aspoň bude co žrát!“

Nedá se říct, že by tím pohůnkovi zvedl náladu. Teprve teď Župíkovi doklaplo, že řezník došel voly podřezat, aby nechcípli.

Doma zalezl na kanape a byl celý nesvůj.

„Ty nebudeš jíst, Župíku?“ zeptala se maminka.

„Ne.“

„Ale copak… copak se ti přihodilo?“

Syn nakrabatil tvář a začal ze sebe soukat celou tu nešťastnou příhodu.

„Pro Krista Pána!“ vykřikla maminka. „Župíku, co tě to napadlo, vždyť takoví voli stojí celý majlant! Vždyť ty jsi normální raubíř! Pane Bože, takoví voli, takoví voli…,“ bědovala, než se zase pustila do potomka: „Je tohle vůbec možné? Ty kluku mizerná! Mazej radši k babičce do Skramouše než přijde táta z hospody – ten by tě zabil! To sis zase jednou vydělal! To nám bylo zapotřebí… Pane Bože, za co nás trestáš?!“

Župík vyskočil z kanape, bouchl dveřmi a vyběhl na dvůr. Proběhl brankou, a když kráčel po silnici, uslyšel zvuk motocyklu. Skočil do příkopu a čekal, až motocykl přejede. Ohlédl se za ním a s úlevou zjistil, že u jejich domu nezastavil. Bez nálady kráčel dál, až se ze zatáčky vynořil vozka Říha s valníkem, z něhož čouhaly volské hnáty.

„Ty kluku šikovná,“ hřímal nadšeně, „to si panstvo díky tobě dá do trumpety! Teď můžou žrát bifteky a oksenšvancsupu každej den,“ smál se vozka. Práskl bičem a zmizel nad Hlubokou.

Babička se podivila, že vnuk dorazil v tak pozdní hodinu, a hned na něho uhodila:

„Poslouchej, Župíku, copak se doma přihodilo? Jsi nějaký zaražený, že tys zase něco provedl?“

„Abych nebyl zaražený,“ řekl kluk těžce, „oddělal jsem Šimonkovi voly.“

Babička spráskla ruce.

„Cože jsi… Voly jsi Šimonkovi zamordoval? Prosím tě, neděs mě a rychle se vymáčkni!“

A tak vnouček těžce líčil celou tragédii a babička do jeho pomlk zoufale vykřikovala: „Panenko skákavá – panenko skákavá – to je taky od mámy rozum nechat tě s voly bez dozoru – vždyť nemá všech pět pohromadě – to je ale nápad!“

Celou dobu je mlčky pozoroval dědeček, a když jim došel dech, vzal si slovo.

„No tak voli jsou v čudu, vono chrapounovi neubude… Děti morduje na poli a Pán Bůh se mu za to odvděčil.“

Tím debatu k Župíkově úlevě ukončil.

V rodné vísce byla pro něho půda horká, a tak si chlapec sehnal práci ve Skramouši – celý týden štípal dříví u sedláka. Denně dostal dobrou stravu a ještě si slušně vydělal.

Po týdnu si pro syna přišla matka.

„Župíku, pojď domů. Co se stalo, stalo se, na tom už nikdo nic nezmění… Aspoň je ve vsi o čem povídat.“

Vyslechla si kázání od babičky a odvedla kluka domů. Sotva vkročili do kuchyně, přivítal ho zvýšeným hlasem otec.

„Ty kluku zatrolená, pak se divíš, že mám z tebe nervy nadranc! Když dokážeš utahat panské voly, tak se nediv, že utaháš i mě! Nemáš za špetku rozumu a připadáš mi, jako kdybys vylítl z divokých vajec. Zaplať pánbůh, že za rok snad budeš z baráku! Jen se moc neusmívej… vono tě to přejde, až budeš z domu… mnohokrát si vzpomeneš na mámu a tátu!“

Což byla pravda, na kterou si Župík později často vzpomněl. Ale tehdy si také definitivně uvědomil, že pevná zemědělská půda pro něho určená není.

Prázdniny uplynuly jako voda a ve čtvrtek 1. září 1938 usedl Župík do poslední lavice čtvrté třídy měšťanské školy ve Mšeně. Ten den bylo oblačno, vál západní vítr a teplota se pohybovala kolem 12 stupňů Celsia. Do školního rozvrhu nově přibyly hodiny branné výchovy: braly se míry na plynové masky a nacvičovala se evakuace. Školní rok tak nezačínal normálně a Župíkovi se zdálo, že všichni nějak znervózněli. Denní tisk oznamoval, že Henlein si už připravuje ministerstva a vedení Sudetoněmecké strany se usnáší na memorandu, požadujícím prakticky rozbití republiky.

Po Mnichovské dohodě se Sudety oddělily a 21. listopadu 1938 byly stanoveny nové oficiální hranice s Německem. Župík sice plně nechápal všechny souvislosti a nedokázal odhadnout následky do budoucna, ale pochopil, že když neodešel doteď, nebude to později tak snadné. Novou hranici měl sto metrů za plotem zahrady a na dvě malá políčka musel mít propustku do Reichu.

1939–40

2/ Protektorát Böhmen und Mähren

Jedna ze zásadních událostí Župíkova života se odehrála hned po Novém roce. Co dělat v chalupě za dlouhých zimních večerů? Už bylo dost na tom, že ve světnici nemuseli svítit petrolejkou, když nedávno konšelé nechali do vsi zavést elektrický proud. Ke spokojenosti tak každému sloužila visací porcelánová lampa na šňůře se závažím; spotřeba proudu se platila paušálem. Pravda, již tehdy to některým šikulům bylo málo, a tak si přes „zlodějku“ u žárovky připojili druhou žárovku – však ona se elektrárna nepoloží…

Župík vyhrabal starou krystalku ve snaze dostat se k nějaké kultuře z éteru. Krystalka – primitivní rozhlasový přijímač – nepotřebovala přívod elektřiny; energii, která rozkmitává membránu sluchátek, brala přímo z vysílaného signálu. Potřebovala však uzemnění a kvalitní anténu. A tu Župík přišel na převratný nápad: nejlepší anténou přece musejí být dráty elektrického vedení, které jsou nataženy po celé zeměkouli! Ze školy o elektřině jen tušil, že by ji měly vést dva dráty, víc mu měšťanka a vlastní nepozornost nedaly. Jeden drát tedy musí být v pohodě…

Nasadil si sluchátka na uši a banánek od zemnění zasunul do zdířky na krystalce. Do zdířky pro anténu zastrčil druhý banánek a obnažený konec drátu zkoušel zasunout do „zlodějky“ u žárovky… když dostal strašnou ránu a s celým zařízením se zřítil ze židle. Byla to taková šleha, že s ním cloumala celou noc. Mozek mu vyráběl ty nejšílenější sny: závodil nahý na lyžích kdesi v Alpách, na kajaku pádloval přes Atlantický oceán, a když se zvrhnul, zachránila ho mořská panna. Laškoval s ní vášnivě…, tak vášnivě… až sebou mrskal na posteli jako nikdy dříve. Ráno se probudil celý rudý, zpocený a mokrý – a to i tam, kde jindy bývalo sucho. Rozpačitě čučel na trenýrky a pomalu mu docházelo, že špásování s mořskou pannou bylo téměř doopravdy. Šlupka proudem učinila z Župíka muže.

Asi by k tomu došlo tak jako tak, jak nás o tom přesvědčují zkušenosti ostatních mužů, ale z Župíkova života se zdá, že probuzení sexuálního pudu elektrošokem ho nakoplo k pozdějším nadprůměrným výkonům.

Chodíval v té době do Trnové k panu Honcovi přehrávat na trumpetu, na což dostával od tatínka 10 Kč na dvě hodiny. Jednou zabrzdil v místním hostinci na pivo a objevil tam nenápadné děvčátko, které za bídný peníz bylo ochotné mužským poskytnout trochu rozkoše. Od obcování s mořskou pannou byl Župík celý divý zkusit to s pannou opravdovou, a tak nezaváhal. Samozřejmě na panenství už Andula jen vzpomínala, ale zkušeností měla na rozdávání a dost toho Župíka naučila – to vše za decku bílého vína a zbytek z bankovky. Místo u pana Honce troubil na lesy a lekce bral u Anduly v podkrovní komůrce.

Cestou domů ho trápilo černé svědomí. Ach jo, táto, kdybys věděl…Už jsem hrál na mandolínu, housle i trumpetu, školu mi za tvý prachy dával Ševčík, Malát… no, a teď Andula. Ale táto, kdoví kdy budu v životě troubit na trumpetu… zato šukat, táto, budu do roztrhání těla! Tak se omlouval tatínkovi, ovšem jen v duchu a jen po práh chalupy.

Neprasklo to jen díky tomu, že to netrvalo dlouho. Župík rychle pochopil, že s Andulou, která dala každému, se jedná jen o tělesné cvičení, a že k životu člověk potřebuje lásku. Začal ji hledat mezi spolužačkami ve škole. Hledal lásku a holky hledaly chlapíka, s kterým by přišly o věneček. Ve svých patnácti letech byl Župík statný mužský, s tělem zpevněným manuální prací a s družnou povahou, kterému nic ženského nebylo cizí. A tak neměl mezi městskými nedomrlými mládenci široko daleko konkurenci – zvlášť když na rozdíl od nich už věděl, jak takovou ženu uspokojit. Klaplo to s Alenou, ta se pochlubila spolužačkám, pak přišla Helena, následovala Růžena… krátká milostná vzplanutí; pořád to však nebyla láska.

Ta přišla až s Vlastou. Zamiloval se do ní bezhlavě. Náhle byl nejistý, netroufal si ji oslovit, pokukoval po ní tajně… tak tajně, že si toho nemohla nevšimnout. I jí se ten chlapík líbil, přestože už o něm zaslechla zvěstí, ale spíš ji to ponoukalo k tomu, těm ostatním ho vyfouknout před nosem. Nicméně trpělivě čekala.

Jednoho dne se konečně odhodlal a poslal jí psaníčko s nabídkou na rande do Hlovce. Byla slunečná zimní neděle, když se setkali u hloveckého železničního mostu. Jako správný muž chtěl Župík dívku na uvítanou políbit; za tím účelem si ji opřel o sloupek s nápisem „Pozor na vlak“, ale Vlasta se mu vysmekla a dala se na útěk. Honili se podle trati, až se Župíkovi povedlo chytit ji do náruče. Bránila se a upadla do sněhu. Župík se nad ní sklonil, aby jí pomohl na nohy, když za sebou zaslechl hlas:

„Tati, tady se ve sněhu válí naše Vlasta!“

Za Župíkem stál bratr Vlasty Jarka, a za ním se nebezpečně rychle blížil jejich otec. Župík nechal Vlastu ležet a prchal po pešunku do lesa. Bože, to byl tanec – otec dceři nadával jako pohan a mával sukovicí jako pomatený. Vlekl Vlastu úvozem, bez přestání láteřil a Župík jen zdáli sledoval, jak sukovice občas zahučela nad úvozem a Vlasta bědovala jako postřelená laň. Tak skončilo jejich první rande. Člověk nezkušený by možná předpokládal, že tím pádem bylo i poslední, ale to by neznal ženy. Nakládačka, kterou Vlasta dostala, ji posílila.

Přišel 15. březen 1939 a s ním i německá okupační vojska. Vznikl Protektorát Čechy a Morava, který Češi okamžitě přejmenovali na „Protentokrát“; samostatný Slovenský štát se od republiky odtrhnul o den dříve. Z Mšena bylo náhle Wemschen a z Lobče Lobes. Župík už věděl, že jeho sen o tom, stát se námořníkem, skončil drsným probuzením. Než dokončil školu, zkoušel kde co: učení na sládka v Roudnici nevyšlo, psychologické zkoušky do Školy práce k Baťovi sice udělal, ale přesto ho nepřijali, mšenský kovář by ho do učení vzal, ale k němu se zase nechtělo Župíkovi… Nakonec snad bude muset odejít do Reichu, než dostane pozvánku od Arbeitsamtu. Byl zoufalý, ale neztrácel naději.

„Jak si usteleš, tak si lehneš,“ říkával mu otec.

Jo, jen si ustel, myslel si Župík dopáleně – ale kde?

Nečekaná naděje svitla jednu říjnovou neděli s návštěvou tety z Borku. Maminka si stěžovala, že nevědí co s klukem a tetička přišla s nápadem.

„Ančo, dej ho na loď jako plavčíka! Od nás tam jsou tři: nějaký Franta Turek, Bečvář a Novák – a mají všechno!“

Župíkovi se rozzářily oči. Loď – plavčík – dálky… vždyť to všechno byl jeho dávný sen! Hned poprosil tetu, aby mu sehnala adresu na ten zázračný podnik. Týden žil jako na trní, než mohl vyrazit na danou adresu: Böhmisch-Mährische Elbschiffahrtsgesellschaft (BMES) – Českomoravská plavební společnost labská (ČMPL), Masarykovo nábřeží č. 6, Praha II.

Bylo pondělí, když vymytý a vyfešákovaný Župík ujížděl vlakem ku Praze. Z Denisova nádraží se vydal k Prašné bráně a odtud po Příkopech k Národnímu divadlu. Nad černou kávou v kavárně Slavia promýšlel strategii na budoucího zaměstnavatele – jak udělat co nejlepší dojem. Palác Českomoravské plavební byl hned za rohem a vrátný v námořnické uniformě ho nasměroval k personálnímu šéfovi. Župík vystoupal po širokém schodišti a přede dveřmi kanceláře se pokřižoval. Srdce mu divoce tlouklo. Po chvíli si dodal odvahy a zaklepal.

„Vstupte!“

Personální šéf seděl u stolu a pomalu zvedl hlavu.

„Tak co, hošíku, co máš na srdci? Zlobí tě kapitán nebo kormidelník? Přišel sis stěžovat? Tak mi tu vylej své srdce!“

„Vážený pane,“ začal nesměle návštěvník, „jsem nějaký Župík, syn traťového pomocníka ČSD, bytem v Lobči a zajímám se u vás o práci na lodi – chtěl bych být plavčíkem.“

Šéf si prohlédl kluka od paty k hlavě a pak se pousmál.

„No, vypadáš jako borec, mohl by z tebe být dobrý plavčík, ale máme jich už šestnáct… Škola? Jakou máš?“

„Tady je mé vysvědčení ze čtvrté měšťanky,“ podal šéfovi glejt.

„Čtyři měšťanky, to je dobré, to máš výhodu proti ostatním. Tu trojku z chování ti odpustím – plavčík musí být dnes svým způsobem grázl, jinak by mezi tou sebrankou neobstál. Tak víš co?“ podíval se klukovi do očí a málem se rozesmál, když v nich uzřel směsici zoufalství a naděje, jako když odsouzenec čeká na milost, „já tě beru do zaměstnání. Datum nástupu ti pošleme písemně.“

Až vrátný v přízemí musel slyšet tu ránu, jak novému plavčíkovi spadl kámen ze srdce.

„Tady máš dotazník,“ pokračoval personální, „vyplň ho, nechej podepsat od otce a zašli mi ho zpět i s lékařským vysvědčením. Zjara ti pošlu dopis, kam nastoupíš na loď. Tady je seznam věcí, které si budeš muset vzít s sebou, ale než nastoupíš, musí za tebe táta složit kauci 700 Kč, tady je složenka, a tady ti dávám potvrzení pro okresního hejtmana, aby ti vydal plaveckou knížku – to vše si vyřiď co nejdřív!“

Podal Župíkovi ruku, ten se uklonil a jako v mrákotách vyšel z kanceláře. Motal se po chodbě, málem spadl ze schodů, až ho probudil hlas vrátného.

„To co, hochu, jak jsi pochodil u pana personálního?“

„Dobře!“ vykřikl šťastný Župík, „přijal mě za plavčíka!“

Vrátný se pousmál a rukou u čepice mu mávl na pozdrav.

Ze snění se novopečený plavčík probral až na Václavském náměstí. Dopřál si oslavný oběd v rybárně u Vaňhy – smaženou rybu s bramborovým salátem zapíjel malinovou limonádou a dorazil se šleprtancem – a to doslova, protože měl co dělat, aby doběhl na nádražní záchod. Ve Všetatech zase proseděl čtvrt hodiny na záchodě, a než dojel do Mělníka, ze kterého se už stal Melnik, byl z podoby. Dovlekl se domů ztěžka, ale na vrcholu blaha. A hned ve dveřích spustil slavnostně:

„Drazí rodiče, ode dneška jsem plavčík Župík a jednou možná i kapitán! Zapomeňte na to, že se budete muset o mě starat, a že vám zůstanu jako železná kráva na krku. Maminko, tady je lejstro, co mi musíš všechno připravit a pro taťku složenka na zaplacení kauce.“

Všichni mu gratulovali, kamarádi trochu záviděli, jen Vlasta neskrývala zklamání.

„Odjedeš a zapomeneš,“ řekla mu smutně. „Proč nemůžeš být třeba řezník?“ Celé její příbuzenstvo se točilo jen kolem klobás, šunky a vepřového.

„Odpluju a nezapomenu,“ opravil ji. „Jsi moje jediná láska a budu se k tobě vracet. A nakonec si tě odvezu s sebou.“

Ale nejprve musel získat plaveckou knížku. Napsal žádost, přiložil patřičné doklady a kolek, a odjel za okresním hejtmanem do Mnichova Hradiště. Hejtman ochotně vystavil důležitý doklad a pak držel delší otcovskou řeč, z níž Župíkovi v hlavě utkvělo jen to nejdůležitější.

„Župíku, zde ti předávám plaveckou knížku a ode dneška je z tebe sladkovodní námořník,“ řekl hejtman slavnostně a pak pokračoval naléhavě: „V tom Hamburku je tolik bordelů, uliček lásky a kurev na každém rohu… Nenech se zlákat, jsi mladý a bylo by špatné, kdybys někde přišel k úrazu – víš, jak to myslím?! Varuji tě, dej si pozor! Jeden chybný krok, a jsi zničen na celý život!“

 V podstatě to samé slýchával od rodičů, i když trochu jinými slovy.

Nemohl se dočkat svého povolávacího rozkazu, ale do jara bylo daleko. V říjnu byly zavedeny potravinové lístky, v prosinci i poukázky na textil a obuv, a tak začalo shánění obživy bokem. S kamarádem chodil střílet veverky a jejich kožky prodával, další kožky pašoval ze Sudet a měnil je za tabák, a tak prožil podzim. Na přelomu 39. a 40. roku uhodily silné mrazy. Župík chodil ledovat pro pivovar a místního řezníka a na obecní útraty likvidoval závěje sněhu – výdělek byl skromný, ale měl jistou dvacku denně a pro jeho potřeby to bohatě stačilo. A tak mohl chodit i do tanečních kurzů, na odpolední čaje i jiné radovánky.

Jaro na sebe nechalo dlouho čekat; po tuhé zimě se teprve 12. března pohnuly ledy. Ledových ker bylo tolik, že v řadě míst se vytvořily ledové bariéry. Na Vranské nádrži se bariéra protrhla a v pátek 15. března se hladina vzdula víc než o čtyři metry. Na Vltavě záplavy ohrožovaly obyvatelstvo. Ale noví potentáti v Protektorátě měli jiné starosti – s velkou pompou chystali oslavy prvního výročí porobení země.

Konečně Župík našel 15. dubna ve schránce kýženou obálku s červenobílou vlajkou a modrou hvězdou.

„Sláva, sláva, vyhráno!“ zařval a otevřel dopis.

Nástup dne 29. 4. 1940 dopoledne, přístav Mělník, na motorovou loď Tábor – hlaste se u kapitána Sochora!

Zbývalo jen čtrnáct dnů, a tak nastal shon, aby byl mládenec dobře vybavený na cestu do života. Samo sebou dobré rady nebraly konce.

„Jak si usteleš, tak si lehneš,“ připomínal mu otec. „A komu se nelení, tomu se zelení.“

„Kdo štěstí doma nemá, marně v cizině ho hledá,“ přidávala se maminka a dodávala: „Hochu, hochu, všude chleba o dvou kůrkách – to si pamatuj!“

Nakonec to Župík nevydržel.

„Maminko, tatínku, zdá se mi, jako byste mě už v cizině zanechávali. Ale vždyť je to prosté: ta loď, co pluje tam, za chvíli zase pluje sem!“

3/ Plavčík Župík

Jak se blížil den D, Župík byl čím dál nervóznější, špatně spal (už dávno se mu nezdálo o mořské panně, ale o lodi a přísném kapitánovi) a zmocňovala se ho předstartovní horečka. Konečně se dočkal. Ráno se rozžehnal s tatínkem – „Župíku nezapomeň: jak si usteleš, tak si lehneš“ – a pak s maminkou, proutěným kufrem, ruksakem na zádech a v ruce futrál s trumpetou, ještě za tmy vyšli, aby stihli lokálku, která odjížděla brzy ráno ze Mšena na Mělník.

Chlapcova nervozita dostupovala vrcholu a maminčiny dobře míněné rady mu zrovna sebevědomí nezvyšovaly.

„Župíku, nebude se ti stýskat?“

„Župíku, musíš na slovo poslouchat pana kapitána!“

„Župíku, buď pilný, ať se za tebe nemusím stydět!“

Konečně byli v Mělníku. Z nádraží se vydali podél kolejí vlečky k přístavu. Kufr byl těžký – kromě věcí uvedených v seznamu z generálního ředitelství obsahoval ještě sadu nádobí, kameňák se sádlem a bochník čerstvého domácího chleba. Pomalu kráčeli a maminka se snažila syna trochu povzbudit.

„No to jsem na to zvědavá – ty ne, Župíku?“

Ale Župík byl myšlenkami úplně jinde. Najednou na něho sedla lítost. Odchází do nejistoty… na všechno bude sám… kdoví jací lidi budou na té lodi… jak bude existovat? Stačí na to? Nebude se mu stýskat po rybníku, po Hlubokém, po sokolovně, po kamarádech a hlavně po Vlastě? Ale nakonec se zatnul. A dost, řekl si, konec fňukání! Nic na mně nesmějí poznat! Žádnou slabost!

V přístavním bazénu pozorovali pracovní ruch – jeřáby se točily při nakládce i vykládce a bazénem proplouvaly malé parníky. Potkávali šífáky v pracovním. Maminka jednoho zastavila a poptala se, kde najdou loď Tábor.

„Matko, ta stojí tamhle na řece, vidíte tu bílou nástavbu? To je ona. Vedete kluka ke kapitánu Sochorovi za plavčíka? Jak se na něho koukám, bude z něho šífák jak zákon káže. Má kliku, je to pěkná loď a ještě lepšího má kapitána. Chlapče, tam se ti bude líbit. A vy, maminko, nemusíte mít strach, bude v dobrých rukách!“

Konečně slova, jaká oba potřebovali!

Sešli po ochranné hrázi a brouzdali se rozbahněnou navigací. Kusy ledu od poslední povodně se povalovaly na zemi a čekaly, až je jarní slunce přemění v blahodárnou vodu. Konečně došli k dřevěné lávce vedoucí na mohutnou černobílou loď – zadokolesový motorový vlečný remorkér s názvem TÁBOR. Župík chtěl hned přeběhnout lávku na loď, ale maminka ho okřikla.

„Nech ty krámy na břehu, vždyť spadneš do vody, kluku bláznivá! Pořád jsi stejný – jako z divokých vajec!“

Po straně nástavby se otevřely dveře a z nich vyšel vysoký prošedivělý pán v modrém obleku, na hlavě modrou čepici s čepslovou vlajkou – stejnou, jaká byla na obálce s příkazem k nástupu. V upravené podobě trůnila i na komínu motorové lodi. Kapitán přešel po lávce jako mladík, podal mamince a Župíkovi ruku, představil se a chlapce poplácal po rameni.

„Jak ti říkají?“

„Župík.“

„Tak pojďte.“

Vzal proutěný kufr, maminku za ruku a převedl ji po lávce na palubu. Župík vyběhl za nimi. Kapitán otevřel dveře v přední nástavbě a zavolal dovnitř:

„Jardo, budeš mít nového plavrdu! Tady jsou jeho věci.“

Jarda vystrčil hlavu, pozdravil a zavazadla s ním zmizela v útrobách lodi. Matku s chlapcem vedl kapitán na záď, otevřel dveře kajuty a pobídl návštěvu, aby vstoupila. Při pohledu na vymydlené schodiště a napastované lino si oba návštěvníci hned zuli boty a teprve potom vstoupili do kapitánova království. Zatímco je kapitán vedl dlouhou chodbou, maminka překvapeně šeptala synovi do ucha:

„Župíku, to je nádhera, to je bydlení a všude takové čisto, podívej na ta vyleštěná okénka… No, Župíku, takhle jsem si to opravdu nepředstavovala.“

Kapitán je usadil do pohodlných křesel, uvařil čaj a nabídl jim sušenky. Přitom hovořil s maminkou a trpělivě odpovídal na její otázky. Župíkovi trochu připomínal otce. Snad to s ním půjde, pomyslel si mírně optimisticky. Kapitán se obrátil k mládenci a poučil ho o jeho povinnostech i o výdělku. Plavčík prvním rokem bral 80 Kč týdně brutto bez příplatků; v Reichu to dělalo osm marek.

„Umíš vařit?“ zeptal se nakonec. A po váhavém souhlasu pokračoval: „To víš, Župíku, co si sám neuvaříš, to nebudeš mít. Musíš koukat, abys měl aspoň jedno teplé jídlo denně.“

Pak je provedl po lodi a ke všemu poskytl odborný výklad. Ukázal jim elektrické kormidlo, záchranné loďky, kuchyň, koupelnu a strojovnu. Ach, ta mašina… z podlahy by se dalo jíst a obsluhovat stroj? Klidně v bílých rukavicích. Nakonec nového plavčíka představil posádce: lodníkovi, šmírákovi, strojníkovi a kormidelníkovi.

Po prohlídce paluby a strojovny je zavedl do společné kajuty lodníka a plavčíka. I zde bylo čisto a všechno se lesklo. V kajutě byla kamna na vaření, umývadlo, kanape, stůl a židle a postele oddělené látkovou plentou, noční stolky, skříň a pár dalších drobností. Světlo do kajuty vnikalo světlíkem a pěti kulatými okénky. Vyleštěná mosaz na nich zářila – stejně jako Župíkovy oči. Tohle bude jeho nový domov… nádherný… možná lepší než doma. Lodník Jarda vymezil hranice jejich soužití a poučil ho o plavčíkových povinnostech vůči kajutě.

„Takhle to tu bude vypadat v každou denní i noční hodinu!“ ukončil krátkou přednášku.

Tábor měl po obědě namířeno do Ústí nad Labem, a tak museli podle kapitánových rad ještě dokoupit pár drobností ve městě. Při loučení ubezpečil kapitán maminku, že se o syna nemusí bát, že na něho dá pozor. Na oplátku ho matka ujistila, že Župík není žádný mazlíček a že se práce nebojí. Přestože už byl Župík kousek od nich, poslední maminčinu větu nepřeslechl.

„Pane kapitáne, kdyby vás kluk neposlouchal, tak mu dejte pár facek a až zase přijedete na Mělník, tak mi napište a já ho přijedu vyléčit!“

Kapitán se vrátil na loď a matka se synem pomalu kráčela na Pšovku, aby doplnili zásoby. Brodili se bahnem kolem Zemanovy kantýny, kde bylo pořádně veselo: šífáci jedli a pili a kolem nich pobíhala mladá Zemanova dcera s pivem a věncem buřtů. Matka honem táhla Župíka za ruku stranou, aby ho ten cvrkot nezaujal. Ale nezapomněla na komentář.

„Župíku, viděls tu knajpu, toho se varuj, mám strach, aby se z tebe nestal flamendr, víš, že máš k tomu sklony. Slib mi, že se těm knajpám budeš vyhýbat!“

„No to víš, že jo,“ odpověděl syn klidně.

Na Pšovce maminka koupila ještě kus salámu, polévky v kostce, nějakou zeleninu, dvě kila brambor, maggi a pár dalších maličkostí. Napěchovanou barchetovou tašku strčila synovi do ruky a rozloučili se.

„Buď hodný a poslouchej pana kapitána,“ kladla mu na srdce matka, „a piš pravidelně, ať máme zprávy o tom, jak se ti daří a jestli se ti na lodi líbí.“

Oba měli slzy v očích – mamince něco osudového končilo, synovi něco nového, dychtivě očekávaného, začínalo.

Župík se vracel k přístavu, hlavu plnou prvních dojmů; rukou si utíral slzy a nosem se snažil zadržet nudli. Samozřejmě nemínil minout kantýnu, aniž by ji neprozkoumal – chtěl prostě poznat VŠECHNO. Objednal si limonádu, když se z rohu ozval už známý hlas.

„Župíku, pojď sem!“ mával na něj lodník Jarda a vzápětí se na něho obořil: „Snad nebudeš cucat tu krkavou vodu? Dej si pivo, ale jen jedno!“ A potom zahlaholil na celou kantýnu: „Kluci, to je náš nový plavčík Župík! Měl by dát metr piva zápisnýho, ale dnes mu to odpustíme, po poledních jedeme dolů a starý by měl hemzy!“

Tak byl nový plavčík uveden do společnosti. Kdepak, matky nemají ponětí, jak jsou některá zařízení v mužském životě důležitá…

Popíjeli pivo a Jarda plavčíka zasvěcoval do života na lodi i do vlastností kapitána.

„Tak zrovna tohle,“ máchl rukou, „bysme si pěkně odskákali. V pracovní době neexistuje hospoda, pivo a rum. Dáš si cigáro?“

„Ne, díky.“

„Člověče, co z tebe bude za šífáka, když nepiješ ani nekouříš?“

„Ale piju a občas i kouřím,“ takřka zahanbeně řekl Župík, „jen si dneska musím nechat zajít chuť.“

„A dobře děláš,“ pochválil ho lodník. „Jestli něco kapitán nenávidí, tak to je plavčík, který pije, kouří a toulá se po nocích.“

Než zaplatili, už si tykali a plavčík věděl, co kapitán rád a co ne. Po cestě na loď pak Jarda Župíka ujišťoval, jakého z něho udělá lodníka, že za týden bude po lodi skákat jako opice, a že nikdy nezapomene na výchovu, kterou mu dal první lodník Jarda a nejlepší kapitán na Labi a na Vltavě – Sochor. Možná to zní neuvěřitelně, ale budoucnost ukázala, že měl pravdu.

Přešli lávku a vešli do kajuty.

„Ty, Jardo…,“ zaváhal Župík, „ je tu taky záchod?“

„Jo záchody, kamaráde, ty máme parádní,“ viditelně ožil lodník. „Najdeš je zezadu v nástavbách. Ale pozor! Jen levý je pro posádku. Pravý je kapitánský. A zase pozor! Splachuje se ajmrem,*) takže po spláchnutí hned nabereš vodu z řeky pro dalšího. To víš, člověk někdy dost spěchá.“ Zadíval se na plavčíka, který přešlapoval z nohy na nohu. „Copak? Už ho chceš vyzkoušet?“

„No víš… to pivo chce ven.“

„Tak s pivem tam nelez! Pivo se vypouští na čerstvým vzduchu přes bort. A teď napni uši, protože ti dám radu, která patří v životě k nejdůležitějším – a nejen na lodi: proti větru se chcát nedá!“

Jarda zalehl na kanape a pochvaloval si, že nic lepšího nemohl podnik na plavidle instalovat. Župík se ulehčeně vrátil z paluby, začal si skládat své věci a připravoval si povlečení na postel. Jasně, tati, jak si ustelu… Občas se podíval z okénka a pozoroval parníčky jak plují jako kachny po proudu i proti proudu, a na každý se ptal Jardy. Jestli si lodník myslel, že si před odjezdem trochu zdřímne, mýlil se.

„Tohle je, hochu, remorkáž, to jsou kastrůlkáři, ti jezdí jenom kolem baráku a když na ně sedne tma, tak nevědí, kde jsou – to není šífort ale žudlárna. To my dálkaři, to je kasta sama pro sebe. Sice ten náš krasavec jezdí nejdál do Riesy, ale přijde čas, že spolu napakujeme na nějaký kón nebo šlepák a pojedeme do Hamburku nebo ještě dál. To je život, Župíku, to je šífort, člověče, ten hukot na Sankt Pauli, ty krčmy, uličky lásky… Ale co ti budu vyprávět, vždyť seš ještě mlíčňák…“

Ještě chvíli probírali taje lodního řemesla, až se Jarda rozpomněl na svou úlohu vychovatele.

„Hochu, je válka, nevíš co bude zítra, načež co za měsíc, ale jedno si pamatuj – dělej si svou práci a vykašli se na politiku, aby to s tebou nedopadlo jako s mým kamarádem Tondou. Byl to dobrý kluk, nic neukradl, nikoho nezabil a sedí v lochu – a víš, proč? Jenom v putyce řekl, že Hitler je vůl a že chce sežrat celý svět, ale že mu stejně jednou dají Rusové na prdel!“

Odplivl si a pokračoval.

„To víš, s Hitlerem nebude žádná sranda, bere to z jedný vody načisto – jen se podívej, jak mu to vychází: Rakousko, Československo, Polsko. Dánsko kapitulovalo bez boje jako my a teď je na řadě Norsko. A pak poleze dál na západ a na východ a uvidíš, že vleze i do Ruska. Poučení z Napoleona si asi nevezme.“

Než mohl v politickém školení pokračovat, houkla krátce siréna.

„Župíku, na dek – odjíždíme!“

*) Slangový slovník labských plavců je na stranách 88–89

4/ První cesty na lodi – remorkér Tábor

Jako závodní koně se vyřítili na palubu. Kapitán se nakláněl z kapitánského můstku, vedle něho kormidelník a strojník se šmírákem už stáli u strojovny.

„Vezmeme Hulána od cukrovaru,“ vysvětloval kapitán, „na něm se otočíme – lajna bude asi padesát metrů. Pánové, jasný?“

„Jasný!“

Byl mezi nimi sice jeden, kterému to jasné nebylo, ale ten moudře mlčel. A ostatní s tím počítali.

Jarda poručil plavčíkovi, aby vyskočil na břeh, odvázal lana a pak se po lávce rychle vrátil ke kotevnímu navijáku. Když Župík skočil zpátky na loď, pomohl lodníkovi vytáhnout lávku a společně ji uložili do železného lůžka. Vytáhli lana a postavili se k navijáku.

„Budeš dávat pozor… Až bude kotva z vody, zvedneš ruku – rozuměls?“ poučoval Jarda.

Zazněly dva zvuky sirény „vinde op“, Jarda zapnul naviják a kotva se pomalu začala vyprošťovat ze dna. Župík sledoval řetěz a když se kotva vynořila, zvedl ruku. Lodník sáhl na nějakou páku a začal navíjet hlavní kotevní řetěz.

„Dobrý!“

Kotva byla celá z vody a kormidelník, který mezitím sešel z kapitánského můstku, se na zádi potýkal se sochorem ve snaze odrazit loď od břehu. Pomalým chodem se loď začínala dostávat na řeku. Lodník smotával lana a plavčík mu asistoval. Projeli pod mělnickým mostem a Jarda prohodil:

„Člověče, v devětadvacátým roce byly takový mrazy, že na starým mostě praskaly nýty jeden za druhým.“

Po levé ruce míjeli zámek vysoko na kopci a naproti se vynořil říční kanál. Jarda na něj ukázal rukou.

„To je hořínský kanál, tím se jezdí na Prahu a hned nad ním je soutok Vltavy s Labem,“ ukazoval rukou před loď. „Staří voraři říkají, že Labe není Labe, ale od Mělníka by to měla být Vltava, ale pro Němce je prý Fltau nestravitelný, tak to vyhrálo Labe – Elbe. Ale možná jsou voraři zapšklí, protože plavili vory po Vltavě a ta jim přirostla k srdci.“

A mně přiroste k srdci Labe, pomyslel si Župík. Stál jako přikovaný k palubě, vítr mu čechral vlasy a lodníka poslouchal na půl ucha. „To je balada, to je pohádka,“ šeptal si okouzleně, „jsem na lodi, jsem na vodě…“

Remorkér plul stále proti proudu a Župík dumal nad tím, jak kapitán před vyplutím vysvětlil posádce svůj záměr. Až po letech poznal, že kapitán Sochor byl jedním z mála kapitánů, který když chtěl provést nějaký manévr, poučil předtím posádku. Všichni věděli, co se od nich bude očekávat a mohli se připravit.

Než Tábor připlul k cukrovaru, Jarda se Župíkem připravili nějaká lana a kladky na zádi lodi. Plavčík si připadal jako prvňáček ve škole – vůbec nevěděl, co k čemu slouží. Přirazili ke člunu, který byl podle lodníka naložen „na plné pecky“, a když se kapitán dohodl s kormidelníkem, začala nová operace: manipulace s lany a obrat na plavidle. Plavčík to vše pozoroval zpovzdálí; u manévru byl kormidelník s lodníkem a celé dění sledoval strojník ze strojovny. Začali se točit a znovu zazněl signál jednou dlouze a jednou krátce. Než Župík pochopil, o co se jedná, byl Tábor otočený a plul po proudu. Teď už rychleji i s člunem.

Projeli Mělníkem a po chvíli se ozval zvukový signál dvakrát dlouze.

„Jedeme do šlajsny,“ řekl Jarda, „až budeme u vrat, vyskočíš a zavěsíš lajnu na pultr.“

Jako kdyby na mě mluvil hotentot, pomyslel si Župík. Ale co, ono to nějak dopadne… Dopadlo to dobře, protože lodník vždycky včas na něco ukázal.

Míjeli ostrov a vjížděli do úzké vodní cesty. Plavební dráha vpravo byla přerušená jezem, ale to Župíkovi došlo později; soustředil se na překážku před nimi. Naštěstí jak se blížili, postupně mizela – otvírala se před nimi vrata plavební komory Dolní Beřkovice.

„Župíku, vyskoč a vem s sebou lajnu!“ zařval Jarda.

Všechno klaplo jak mělo – byli v plavební komoře. Vrata se zavřela a po chvíli začali klesat.

„Povol tu lajnu na zádi!“ křičel lodník.

Co se to tu děje? napadlo dosavadního suchozemce znepokojeně. Že by fyzika? Snad spojené nádoby? Ale neměl čas nad tím přemýšlet. Snad na to jednou přijdu… Mezitím se otevřela dolní vrata a celý vlek pomalu vyjel dál po proudu. Po stranách plavební dráhy se objevovala různá bidla, jedna červenobílá, druhá černobílá.

„Jardo, co je to za ty klacky ve vodě?“

„Blbe, to nejsou žádný klacky, ale štekry. Ty určují plavební dráhu tam, kde je buď zatopená hrázka, nebo málo vody. Tam se nesmí vjet, jinak je malér.“

„Aha,“ povzdechl si plavčík. Bude toho učení dost.

Netrvalo dlouho a znovu zazněl signál dvakrát dlouze a vše se opakovalo jako v Dolních Beřkovicích. Nyní to šlo už bez vysvětlování, Župík se snažil, aby nic nepokazil – a podařilo se. Kapitán mlčel, což byla známka jeho spokojenosti. Sklesali o pár metrů, otevřela se dolní vrata.

„Župíku, vezmi ajmr a přines pitnou vodu,“ poručil Jarda. „Tady ve Štětí mají nejlepší vodu na celý trati.“

V klidu absolvovali celý proces a za pomoci odrazníků vypluli z plavební komory. To byla také důležitá práce pro plavčíka, aby vždy a na správné místo přiložil bumla, aby plavidlo nepřišlo do přímého styku s masivním zdivem komory.

Tábor vyplul krátkým kanálem na volnou řeku. Kousek pod obloukem potkali upachtěný malý parníček „RŽ 20“ se dvěma čluny. Čoudil jako dědek Klečáků; oblaka dýmu se táhla celým údolím.

Po celou plavbu se kapitán procházel po můstku, strojník vyčuhoval ze strojovny jako kukačka z hnízda a šmírák ve strojovně stále něco čistil. Lodník Jarda pobíhal po palubě ze zádi na příď, občas vlezl do útrob lodi a něco vynesl, a Župík jako věrný pes ho neustále sledoval. Pomalu se smrákalo, kapitán si zavolal k sobě lodníka a dal mu další instrukce.

Z nádraží se ozvala píšťala lokomotivy a za chvíli jí odpověděly tři dlouhé signály sirény Tábora. Kapitán popošel k levé straně můstku a rukou dával kormidelníkovi znamení, na kterou stranu hodlá usadit vlek. Poté následovaly tři dlouhé a jeden krátký signál a hned nato se ozval rachot, když spadly zadní kotvy na závěsu. Chvíli bylo na palubě rušno, než vytáhli vlečné lano, pak se Tábor otočil a přidal se na bok člunu.

„A fajrunt!“ oddechl si Jarda. Kotvili v Roudnici.

Poklidili všechno na palubě, rozsvítili na levém boku lodi červené a bílé světlo a tím Župíkovi skončil příjemný den plný zážitků. Jeho první pracovní den na lodi.

Všude už vládl klid, když do kajuty vešel kapitán.

„Župíku, požádej mistra, ať ti pustí chladící vodu z mašiny do vany, ještě bude teplá. Vykoupej se, uvař si večeři a hajdy na kutě! Ráno vyjíždíme v sedm hodin. Jarda ti řekne ostatní, já jedu za rodinou.“

Hodil si malý ruksak na záda a za chvíli už mašíroval po nedalekém viaduktu.

„Hele, jen se umyjeme, stejně bys v koupelně umrznul,“ zavelel Jarda. „A hoď sebou, jdeme na pivo, starej je pryč a přijde až ráno. Nedělej kravál, musíme se vypařit, aby nás neviděl kormidelník nebo strojník. V kajutě necháme rozsvíceno, aby si mysleli, že jsme na lodi.“

„Jo, tak tohle je to ostatní, co myslel kapitán,“ řekl Župík významně a jen hekl, když koupil štulec z lodníkovy ruky. Plavčík si dovolovat nesmí.

Jako kočky se plížili z plavidla po neupravené navigaci, prošli viaduktem, kolem nádraží a kousek do kopečku.

„A je to, Pépo!“ zajásal Jarda. „Jsme na místě!“

Přivítala je restaurace Hasa. Uvnitř bylo příjemně teplo, zahuleno, dámská obsluha laškovala s návštěvníky, zkrátka správná krčma, jakou si Župík představoval. Sotva si dali první pivo, přilepila se na Župíka malá černooká holčina.

„Plavčíku, ty se mi líbíš! Půjdeš dnes ke mně a já tě naučím milovat. Objednej mi čtvrtku vína a nikdy nezapomeneš na vášnivou Mery!“

Ale než jí stačil plavčík sdělit, že milovat ho už naučila Andula, vložil se do toho Jarda a kšeft jí překazil.

„Zasuň zpátečku, vášnivá, kluk je u nás první den a nebude se rozptylovat. Neotravuj, já ho ráno neponesu na zádech na loď – tobě ta lumpárna kouká z očí. Počkej si, on tu zas popluje a jestli se mu líbíš… pak vám buď pánbůh milostiv.“

Ty seš vlastně kazišuk, napadlo Župíka, ale nahlas ani necekl. Výchovný štulec by mohl nabrat na razanci.

Jarda si dal tlačenku s cibulí, Župík buřta a nakonec starší platil ještě pět piv a mladší tři. Při odchodu přiběhlo černooké děvče k Župíkovi, dalo mu pusu a žadonilo:

„Přijeď brzy, krasavče, budu na tebe čekat! A budeš to mít grátis!“

Pomalu se loudali na loď, Župík v povznesené náladě (kterého mužského by netěšil zájem mladé holky?), jen Jarda si nespokojeně brblal pod fousy:

„Budeš to mít grátis… to jsem teda nikdy neslyšel.“

„To víš,“ ozval se za ním Župík, ale pro jistotu zvolnil krok, „vona větří mladýho samce… Ty seš pro ni moc starý.“

Když přišli k lávce, Jarda zašeptal:

„Teď boty dolů a jdeme bosi – potichu!“

Župíkovi se už cestou zavíraly oči, a tak sotva přišli do kajuty, umyl se a hned zalehl. Jenže celé to vzrušení prvního pracovního dne, spousta zážitků i zdravé povětří na palubě lodi mu usnout nedovolily.

Hned zítra si musím do deníku zapsat všechny ty strašný pojmy, abych tu nebyl za pitomce, umiňoval si. A hned si je opakoval.

šífort – plavba, kón – člun, šlepák – vlečný remorkér

bort – obšívka lodi, dek – paluba, lajna – lano

vinda – naviják, šlajsna – plavební komora, pultr – pachole

štekr – plovatka, ajmr – vědro, buml – odrazník

fajrunt – padla, blok – kladka, póbr – kotevní výprostné lano

landštek – lávka, šmajslajna – vrhací lanko

Už z polospánku náhle vyhrknul:

„Ty, Jardo, jakže se jmenují ty barevný klacky ve vodě?“

„Štekry, vole, nebo správně plovatky. A už neotravuj a spi! Ráno tě vzbudím v šest hodin a rozděláš oheň v kuchyni a uvaříš vodu na kafe!“

Župík usínal, ale stále přemýšlel, jestli na něco nezapomněl. Ještě jednou si v polospánku zopakoval zvukové signály a potom konečně usnul.

Nad ránem měl hrozný sen. Plul na tom malém parníčku RŽ 20 do komory v Dolních Beřkovicích a zapomněl stáhnout komín. Narazili… a celé přemostění se zhroutilo na ohlaví plavební komory…

„Ale to je hloupost!“ zařval ze spaní. „My žádný komín nemáme, nad strojovnou je jen atrapa!“

Jarda se jen překulil na posteli a rozmrzele zahuhňal:

„Spi, pitomče, a nestraš! Počkej, až tě vzbudí budík, na strašení budeš mít celý den!“

V šest hodin zazvonil budík, Župík vstal, v kuchyni rozdělal oheň a postavil vodu na kafe. Mezitím se začala trousit posádka a pustili se do snídaně. Přesně v sedm hodin dorazil kapitán a mohli vyplout.

Projeli Roudnicí, v úseku do Českých Kopist neboli Böhmisch Kopist plavčík s lodníkem vydrbali palubu, v Kopistech přišli celníci – nejdříve čeští, po nich němečtí, ale dlouho loď nezdrželi. Pokračovali v plavbě přes Litoměřice/Leitmeritz a Lovosice/Lobositz, až připluli k plavební komoře ve Střekově.

„Páni, to je dílo,“ povzdechl Župík obdivně, „to by kluci ze vsi koukali, to jistě žádný z nich neviděl.“

Celou cestu labským údolím nejedl a nepil, protože se nemohl té nádhery nabažit.

Projeli Střekovem a blížili se k překladišti v Ústí nad Labem. Na hrázi na ně mával rukou inspektor Venca John, jinak velký nácek, a křičel:

„Weiter nach Tetschen!“

A tak pokračovali bez zastávky dál po proudu do Děčína, kde dostali další rozkaz, aby člun odtáhli až do Hřenska, tam ho zakotvili a vrátili se do Děčína. Mezi Čertovou Vodou a Dolním Žlebem stáli všichni na palubě, jedni salutovali, jiní házeli do vody mince, a to vše na počest svatého Vojtěcha, patrona plavců, jehož socha na levém břehu zdraví plavce od 18. století. Neboť platí: Kdo tu nesmekne čepici, ten nepropluje s lodicí! Župík vytáhl trumpetu a do ticha údolí zazněla fanfára. Páni! Kdo další se může pochlubit troubícím plavčíkem?

V Hřensku odhodili vlek, otočili se a pluli proti proudu.

Župík se zasněně díval na kormidelnu, posvátný chrám, do kterého směl vstoupit, jen když loď stála, aby v ní vyblýskal mosaz. Pozoroval kormidelníka, který právě v úseku mezi Hřenskem a Ústím nad Labem měl při plavbě proti proudu plné ruce práce a šeptal si pro sebe. „Jednou tam budu stát já… Jednou povedu tuhle loď… nebo nějaký parník až do Hamburku!“

Ale zatím se další dlouhé dny loudali s lodí na trase Děčín–Hřensko–Ústí. Při první cestě do Drážďan plavčík poznával skalnaté okraje Českosaského Švýcarska na pravém břehu, na 16. kilometru*) proplouvali prudký oblouk řeky pod pevností Königstein, čnící vysoko na skále, minuli městečko Rathen, téměř 200 metrů vysoký skalní útvar Bastei, u něhož roku 1936 vybudovali přírodní divadlo, město Wehlen na 26. kilometru s kyvadlovým přívozem, město Pirnu na levém břehu 34. kilometru s pevností Sonnenstein na kopci, Pilnitzer Insel na 43. kilometru, ostrov, kde se Labe dělí na dvě větve a vpravo lze z řeky téměř vyběhnout po širokém schodišti do pilnitzkého zámku, až konečně přistáli v Drážďanech. A nebo v přístavu Riesa o padesát kilometů dál.

Jen jednou se v létě vypravili až do Magdeburku a tehdy si ho zavolal kapitán.

„Župíku, táhneme dnes člun do Magdeburku, ale nepřišel lodník, prý onemocněl. Tak ho na člunu zastoupíš. Kormidelník pan Bárta ti řekne, co máš dělat.“

„Rozkaz, kapitáne,“ vysekl Župík a běžel si sbalit věci.

Postarší kormidelník neměl radost, že má místo zkušeného lodníka plavčického učně, ale byl už natolik protřelý životem, že přijímal změny s nostalgickým klidem.

„Podívej,“ řekl plavčíkovi, „já se budu starat, abysme neztroskotali, a ty se starej, abysme nezbourali nějakou šlajsnu.“

Po trochu neuspořádaném úvodu se sladili. Kormidelník hulákal rozkazy a přidával vysvětlení v pojmech srozumitelných, neboť viděl, že šífácká hantýrka dělá mladému ještě potíže, a plavčík se snažil rychle splnit každé šéfovo přání. Tak ze své strany nezavdali žádnou příčinu k ohrožení plavby.

Župík si tak mohl opakovat další úsek Labe za Drážďany. Při cestách do Riesy už poznal Míšeň a hospodu Karpfenschänke v 85. kilometru, s kormidelníkem Bártou teď poznával i proslulé Buhnen na 121. kilometru, příčné hráze navršené z kamenů, které tvoří dlouhé poloostrůvky vybíhající kolmo od břehu do říčního proudu; řečiště se tím zužuje a vzniká mohutnější proud – až jednou popluje do Hamburku, budou ho provázet stovky kilometrů. Město Torgau na 155. kilometru (roku 1945 se zde setkají američtí a sovětští vojáci), Lutherstadt Wittenberg s přístavem na 216. kilometru, přístav a proslulé loděnice v Rosslau na 258. kilometru, i město Aken na 275. kilometru má svůj přístav a loděnici… To vše hltal novopečený lodník s dychtivostí svého mládí.

Byli už v Akenu, když strojník na parníku začal strašně láteřit a kapitán nechal zpomalit. Po krátké poradě odhodili člun v Akenu a vydali se proti proudu do loděnice v Rosslau na opravu.

„Hurá!“ zajásal Župík, „máme prázdniny!“

*) Kilometráž je počítána od státní hranice s Německem pod Dolním Žlebem

Svlékl se do trenýrek a skočil do Labe. Bylo léto a slunce pálilo. Rozkošnicky se čvachtal ve vodě, chvílemi zápasil s proudem, chvílemi se potápěl a pak se nechal unášet řekou podél motorové lodě Schwalbe, která kotvila nad nimi. Když se vody nabažil, vylezl na břeh a vracel se podél cizí lodi zpět.

„Hej, Schiffer!“ ozvalo se volání z paluby.

Pohlédl za hlasem a uviděl dívku šestnácti- až sedmnáctiletou, která na něho mávala.

„Viděla jsem tě skočit do vody a krásně plavat,“ pokračovala. „Naučíš mě to?“

„Proč ne, bude zábava. Jak se jmenuješ?“

„Regina. A ty?“

„Župík.“

„To je jméno?“

„Ano.“

„Divné.“

„Kašli na to. Jestli se chceš učit plavat, tak pojď do vody.“

„Víš,“ zaváhala, „já na sobě nesnáším mokré plavky, tak se koupu zásadně nahá. No to je zajímavé… A proto se můžu koupat jenom v noci. Ještě lepší… Máš čas v noci?“ zeptala se nevinně.

„Pro tebe si ho udělám kdykoliv,“ řekl přesvědčivě Župík.

Sotva slunce zapadlo, sešli se kus po proudu na malém palouku trávy obklopeném keři, dál od obou lodí. Regina si odepnula sukni a pohodila ji na trávník; knoflík po knoflíku si rozvírala halenku, aby ji pak položila na sukni. Župík stál proti ní a fascinovaně na ni hleděl. Bledé měsíční světlo ozařovalo její pěkně modelovanou dívčí postavu a on klouzal pohledem z  obličeje, který jakoby se ho tázal, přes dvě pevná prsa trčící do prostoru, která vyzývala, až k tmavým chloupkům v klínu, který lákal. Jako ošálený nechal sklouznout kalhoty a trenýrkám pomohl sám. Regina si ho prohlížela stejně jako on ji a čekala, jestli zareaguje jako muž. Nemusela čekat dlouho. Přistoupila k němu, svá prsa opřela o jeho a klínem se přitiskla k mužskému tělu. Bylo jasné, že noční výuka bude – ovšem nikoliv plavání.

Když se nakonec dostali do vody, ukázalo se, že Regina plave líp než on. Taky byla odkojená Labem, zatímco on půlkilometrovou strouhou v Lobči. Bydlela s rodiči ve vile nedaleko přístavu a nákladní loď Schwalbe patřila jejímu otci. V každé volné chvilce jezdila s ním a pomáhala. Ještě jednu noc měli pro výuku a vychutnali si ji víc, protože už bez větší či menší nervozity, která ke ztrátě panenství patří.

„To by z nás měl pan otec radost,“ popíchl ji trošku Župík, když už jen v trávě oddychovali. Laskal jí jazykem bradavky a rukou jí hladil vlasy.

„V tu chvíli by nejspíš o tebe přerazil sochor a mě by hodil do Labe,“ zamyslela se Regina. „Ale až mu jednou řeknu, že mě o panenství připravil lodník…“

„Plavčík,“ opravil ji Župík, který lhal jen v nejnutnějším případě.

„Kdepak, nad plavčíkem by ohrnul nos a stejně budeš za chvíli lodníkem… Tedy až mu jednou řeknu, že mě o panenství připravil lodník, tak bude rád, že to nebyl žádný nedomrlý inkoust z města.“

„To mě těší, že jsem zase jednou přispěl k dobré věci,“ řekl Župík spokojeně, „a že jsme všichni šťastní.“

„Třeba ještě někdy zakotvíme vedle sebe,“ zamyslela se.

„Třeba ještě někdy zakotvíme v sobě...“

„Wer weiß…“

Pozdě v noci se Župík vracel na loď. Na palubě pohlédl ke kormidelně a zdálo se mu, že vidí siluetu postavy na židli. Vydal se tam.

„Proč nespíte, pane Bárta?“

„Nějak nemůžu. Je teplá noc, měsíc svítí jako blázen, a tak si tu pokuřuju a přemýšlím.“

„Nad čím?“

„Třeba nad tím, že kdyby tě starý Kruse načapal, jak mu obděláváš dceru, musel bych si hledat dalšího plavčíka.“

„Byla to její volba,“ řekl Župík tiše. „Ona si mě vybrala jako toho, s kým chce přijít o panenství.“

Kormidelník potáhl, až špička cigarety zčervenala, a pak labužnicky vyfoukl kouř.

„Asi máš recht,“ řekl pomalu. „Do toho by jim neměl žádný mužský kecat.“

Během několika měsíců Župík dokonale ovládl šífácké řemeslo. Byl sám se sebou spokojený a šťastný, že ho občas i kapitán pochválil. A jednou ho i potěšil – to když vydal příkaz, aby na lodi zatřeli barvou veškerou mosaz, které bylo požehnaně: lodními okénky počínaje a lodním telegrafem konče. Němci byli na barevné kovy jako straky a co nemohlo být sebráno k führerovým narozeninám, mělo být dodáno do konce roku. Tak byly zachráněny drahé kovy na lodi a současně se značně ulehčilo plavčíkovi. Vyčistit dvakrát týdně veškerou mosaz byla pěkná nádeničina.

Domů se dostával jen občas, když měl volnou neděli. Odnášela to i jeho velká láska Vlasta.

Jednoho dne však idyla skončila, když za Župíkem přišel kapitán.

„Župíku, nerad tě ztrácím, ale na Blaníku přerazil blok nohu lodníkovi, tak jsem jim doporučil, aby ti dali plat plavčíka třetím rokem a že toho lodníka jim tam bezpečně zastaneš. Práce se nebojíš, tak si zasloužíš i vyšší plat. Všechno si připrav a až přijede Blaník, tak na něj přepakuješ!“

A bylo rozhodnuto. Jen Jarda v kajutě zanadával:

„Krucifix, když si tě konečně vycvičím, tak mi utečeš a já se tu budu zase otravovat s nějakým nemehlem!“ Už smířlivěji pokračoval: „Ale máš recht, když si polepšíš a budeš brát víc, co bys někomu dělal vola. Lodnickou práci si zastaneš, tak co?“

„Znáš někoho z posádky?“ zeptal se Župík.

„To víš, na Blaníku je posádka půl Němců, půl Čechů a někteří z nich jsou poturčenci. Bába kapitána je Němka, nahraj to nejdřív na ni a za chvíli budeš druhým kapitánem. Kapitán Jirš je pod pantoflem, tam má hlavní slovo paní kapitánová.“

Kdepak zlato! Kam se hrabe na cennou informaci!

5/ Blanický rytíř na Odře – remorkér Blaník

Od poslední debaty na Táboru neuplynuly ani dvě hodiny, když se ozvala dutá rána a BLANÍK, zadokolesový motorový vlečný remorkér, přistál na boku Tábora. Byli to téměř vlastní bratři, postavení roku 1931 v Ústí nad Labem. Župík se rychle rozžehnal s Jardou, vyběhl na palubu, přeskočil na druhou a šel vstříc kapitánovi, který sestupoval z kapitánského můstku.

„Pane kapitáne, hlásím se k vám do služby! Mám u vás zastávat funkci lodníka, ale jsem ještě plavčík.“

„Dobře, dobře, už jsem o tobě slyšel. Půjdeš se mnou do bíra a tam se musíme dohodnout o tvém platu. Inspektor Khol říká, že asi pojedeme do Polska na Odru, ale nevíme kdy.“

Mezitím vyběhla z kuchyně paní kapitánová a hned se hrnula k novému přírůstku.

„Tak tě vítám, hošíku, na Blaníku, a jakpak ti říkají?“

„Župík.“

„Župík, Župík, to je ale pěkné jméno… U mě se budeš mít dobře, když budeš hodný. Máš na něco chuť?“

Chytla chlapce za rukáv a táhla ho do kuchyně.

„Podívej, tamhle na kredenci je pořád stovka zorek, když budeš mít chuť, tak si zapal. Na dědka nic nedej, ten nekouří. Kdybys něco potřeboval, přijď za mnou.“

Netrpělivý kapitán poskočil na palubě jako vrabčák a pisklavým hláskem pobídl Župíka:

„Tak jdeme do bíra!“

V kanceláři se setkali s inspektorem Kohlem, zavalitým Němcem s kulatým obličejem, který uměl dobře česky. Inspektor souhlasil, aby Župík dostal plat plavčíka třetím rokem – měl také dobré reference od kapitána Sochora – a hodlal to hned ohlásit na generální ředitelství do Prahy.

„Dobře, kapitáne, já plat doporučím, ale s jednou podmínkou: když pojedeš na Odru, pojede Župík s tebou. Ne, že uteče, to by bylo špatně. Od příštího týdne mu dávej plat plavčíka třetím rokem!“

Což dělalo 180 Kč týdně – citelný skok o stovku výš. Župík byl spokojený a šel se ubytovat. Lodnickou kajutu sdílel s plavčíkem Jirkou, pomalým, nemotorným nemehlem, které kam ráno postavili, večer našli. Nejradši trávil volný čas na pohovce a Župík brzy pojal podezření, že trpí spavou nemocí.

Strojník vystupoval jako pruský oficír; nikdo neodhadl, zda je Čech nebo Němec, ale později se z něho vyklubal kolaborant. Strojní asistent – šmírák Tonda byl Čech jako poleno. Kormidelník Hermann byl bývalý námořník, ale velký nešika s neustálou kapkou u nosu. K fašistům se nikdy nehlásil a možná i proto – i když neznal slovo česky – se s Župíkem spřátelili.

Další týden pendloval Blaník mezi Děčínem a Ústím. Plavba končila v Děčíně a na noc loď pravidelně stávala u hráze pod zámkem. Večery Župík trávil většinou v místních hospůdkách; nejradši v Dampfschiffu, kde bylo vždy dost holek i dobrých kamarádů. Až přišla neděle…

Celá posádka měla volno a paní kapitánová pozvala Župíka na oběd. Po obědě se chystala navštívit neteř, která bydlela v Horním Gruntu (dnes Horní Žleb, XI. část města Děčína) a zanést jí nějaký proviant a šaty, které jí koupila v Protektorátě. Župík cítil povinnost odvděčit se za dobrý oběd, a tak se nabídl, že babce s napěchovanou taškou pomůže.

Pomalu šli do města a povídali si o všem možném. A babka mládenci vysvětlila, kam vlastně směřují.

„Gábina je teprve dva roky vdaná a zatím nikde nepracuje. To víš, její Willi měl dobré místo ve spořitelně, tak to nebylo nutné, žili si dobře. Jenže teď je ta veliká válka, a tak musel Willi zanedlouho po svatbě narukovat. Slouží na západní frontě, ale Gábině pravidelně píše a posílá jí balíčky. No jo, muže jí to nenahradí… Holka je nešťastná, tak mladá a sama. Válka ale nebude trvat dlouho, Willi se vrátí a budou spolu spokojeně žít. Tu válku vyhrajeme a pak pro nás Němce bude ráj na zemi. Proto ti dobře radím, Župíku – uč se německy!“

Zanedlouho stáli před malou vilkou. Babka vyšla po schodech a zazvonila. Z okna se vyklonila mladá žena, zamávala na pozdrav a vmžiku byla u dveří. Políbila tetu a Župíkovi podala ostýchavě ruku. Mládenec se chtěl rozloučit, ale mladá paní ho pozvala nahoru na kávu. Těm očím se prostě nedalo odmítnout! Vyšli do patra, do skrovného, ale pěkně zařízeného bytu, na němž byla vidět péče, kterou mu paní domu věnuje. Zatímco Gábina vařila kávu a švitořila přitom s tetičkou, Župík mohl nerušeně sledovat mladou ženu ze svého křesílka. Pohledem hltal její dokonalá lýtka, plnokrevná prsa i pevný zadek – to všechno mu nenápadně, ale s rozmyslem servírovala ke kávě.

Ach, bože, to je samička, úpěl v duchu mladík, kolik jí asi může být let? Odhadoval, že je tak o pět šest let starší než on. Zažila svatební noc… no, i pár dalších…a konec. Tolik se těšila na pokračování…

Gábina přinesla podnos s třenou bábovkou a při prostírání dokázala jemně otřít prsa o Župíkovu tvář. Ježíšikriste, ženská…

„Tetičko, dáme si koňak,“ zvedla se od stolu, „mám tu pravý francouzský.“

„Ale, holka, dej pokoj s koňakem, mě už dva dny bere žlučník.“

Avšak neteř nedbala, zašla ke skříni a vrátila s pěkně tvarovanou lahví a dvěma skleničkami.

„Tak to za tebe převezme tenhle mládenec,“ řekla vesele a podala mu sklenku. „Připijeme si na vítězství,“ podívala se na tetu a pokynula jí sklenkou, „a na velikou lásku,“ dodala a toužebně se přitom dívala Župíkovi do očí. Ten už do svého pohledu vrazil i žádost.

„Tak na zdraví, pusinko!“ řekl česky.

„Was sagt er – pusinko?“ obrátila se žena na tetu.

Ta asi vytušila, že by návštěva mohla vzít nechtěný obrat, a tak si pospíšila s vysvětlením.

„To víš, on nezná tvé jméno, tak ti říká pusinko – to nic neznamená.“ Ále znamená…

Zdrželi se na návštěvě asi dvě hodiny. Za tu dobu tetička semlela kdeco a ti dva k sobě vyslali nespočet jednoznačných signálů. Na rozloučenou nalila Gábina ještě dva kalíšky a znovu si přiťukla s Župíkem.

„Bald auf Wiedersehen!“ řekla sladce a přitom tak zakroutila černýma očima, že měl mladík co dělat, aby se přemohl a nepolíbil ji.

Doprovodila je až před dům.

„Ach, teti, málem bych zapomněla,“ skoro se chytila za hlavu, „mám lístky na večer do biografu, že půjdete se mnou?“

„Ale, holka, ani se mi moc nechce.“

„Ale, teti, vždyť to máte kousek z biografu na loď… a můžete vzít vašeho plavčíka s sebou!“

Přitom šibalsky mrkla na Župíka. A je ruka v rukávě, pomyslel si spokojeně, a teď další údy… A hned se obrátil k babce: „Paní kapitánová, přece bychom si mohli taky jednou vyrazit, vždyť byste na té lodi za chvíli shnila!“

Rezignovaně potřásla hlavou.

„Was soll ich mit euch tun … Co mám s vámi dělat… Tak se obětuji…“

Gábině se rozzářily oči.

„Takže před osmou čekám před biografem!“

Při loučení se o Župíka otřela jako ryba na trdlišti, jak byla vzrušená, ale mládenec také – až se mu třásla kolena. Ještě z okna jim zamávala, a když se teta otočila, poslala Župíkovi vzdušný polibek. Ten přikývl, že pochopil. A je noha v nohavici, napadlo ho, když pokorně kráčel s paní kapitánovou k lodi.

V kajutě zalehl na pohovku a promýšlel další postup. Nesměl váhat, mohlo se stát, že náhle přijde rozkaz k odplutí a všechno bude ztracené. Bylo jasné, že se to musí stát dnes – další příležitost se už vyskytnout nemusí. Rázně zavrhnul psaní nějakého lístku, musí se s ní sejít ještě před biografem!

Už v půl osmé číhal vymydlený Župík u mostu, zatímco paní kapitánová se belhala k biografu. Před osmou se Gábina objevila. Vykračovala si jako laň, napřímená jak svíce v šedém kostýmku a vyšívané halence, na hlavě slušivý bonbónek. Župík vyběhl po schodech k mostu a zastoupil jí cestu. Podala mu ruku a on jen vyhrknul:

„Po biografu na mě počkejte za mostem, doprovodím vás domů!“

Usmála se a pokývla hlavou. Pokračovala v chůzi, Župík to vzal oklikou, a tak se všichni setkali před vchodem do bia. Gábina vzala tetu pod paží a zamířila s ní dovnitř. V sále ale nejdřív pustila do řady Župíka, pak se vydala za ním a za sebou vlekla tetu. Usadili se a Gábina nabídla každému bonbón. Nejdříve promítli týdeník s německými úspěchy na frontě, čemuž nějaký šílenec v poslední řadě zatleskal, a pak začal hlavní film, z kterého ale mládenec nic neměl, protože se soustředil jen na své téma. Sáhnul po ruce Gábiny a přitáhl si ji na klín. Nebránila se, když ji hladil, naopak se příjemně chvěla. Občas se ohlédla dozadu, jakoby chtěla zjistit, který fanatik plácá při týdeníku a přitom se Župíkovi poprsím otřela o tvář. Ten jen hořel a nemohl se dočkat konce. Konečně! Na plátně se objevilo ENDE a Gábina zašeptala: „Gott sei Dank!“

Vyšli z biografu a před vchodem se loučili.

„No, nebylo to špatné,“ rozumovala babka, „ale něco mi nebylo jasné. Třeba jestli ten Karl si tu Gretu nakonec vzal, nebo jak to vlastně… Co ty myslíš?“ obrátila se na neteř.

„Co? Karl? Jaký Karl?“ roztržitě reagovala. Byla myšlenkami jinde.

„Ach jo,“ povzdechla babka, „Župíku, jdeme!“

Plavčík ji doprovodil na nábřeží a u Dampfschiffu se s ní rozloučil.

„Mám žízeň, zajdu na jedno pivo a půjdu spát. Dobrou noc!“

„Gute Nacht!“

Župík vstoupil do lokálu, rozhlédl se, přešel k šenku, prohodil pár slov s kamarády a jak to jen bylo možné, nenápadně se vytratil. Vyběhl po schodech na most a utíkal, jak nejrychleji dokázal. Za mostem, opřená o zábradlí, čekala Gábina. Přiskočil k ní a sevřel ji v náručí. Objala ho. Začal po ní šmátrat rukama, ale ona je sundala, odtáhla se a zašeptala:

„Komm mit!“

Vzala ho za ruku a vedla ho k vilce. Cestou vyprávěla, že se již od Vánoc nemilovala a že je z toho už docela „verrückt“, že se nemusí bát k ní jít, že dole bydlí stará hluchá babička a že vilka patří jí a babička je pouhá nájemnice… Povídala a povídala a přitom táhla plavčíka jako lvice svou kořist, napadlo ho.

V bytě se mladík drze rozvalil na gauči a hned chtěl jít na věc, ale Gábina se mu vymanila z rukou, postavila se před něho, něžně mu položila prst na ústa a řekla:

„Liebling, bitte, dnes si my dva uděláme svatební noc se vším jak se patří. Na nic nepospíchej, budeš u mě do rána a ten čas si užijeme. Dnes se chci s tebou milovat a celá válka a všichni ostatní mi můžou vlézt na záda. Jsem mladá a chci být aspoň chvíli šťastná. Verstehst du?“

„Jawohl, ich auch!“

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Župík.“

„Schupik?“

„To ne, to zní jako šuplík… Řekni francouzsky miluju tě!“

„Ž-tém…“

„No vidíš, a teď řekni ž-tém Žu-pík!“

Měl to zmáknuté, jenom kapitány s tím neobtěžoval.

Odešla do koupelny pustit vodu do vany a za chvíli se vrátila jen v župánku. Otevřela stříbrník a na stůl položila nedopitou láhev koňaku a dvě sklenky z broušeného skla. Koňaku nalila až po okraj, zvedla sklenku, objala Župíka, políbila ho a labužnicky usrkla koňaku.

„Ať nám dnešní noc vyjde! Jsi mladý, já jsem jen o pár let starší a jsem vdaná. Dnešní noc bude jen naše – nikdo z nás si pak nebude dělat žádné nároky! Souhlasíš?“

„Jawohl – meine grosse Liebe!“

„Tak, miláčku, teď tě pomalu odstrojím… a potom ty mě,“ začala mládence zbavovat svršků, „aber langsam…“

Za chvíli před ní stál jak ho pánbůh stvořil. Ale to už bylo na něho moc. Vrhnul se na ni jako šílenec a rval z ní každý kousek oblečení. Prohýbala se, vzdychala a stále žadonila:

„Langsam, Liebling… pomalu…“

Otevřela dveře do koupelny a vůně lesní pěny, která téměř přetékala na dlažbu, vnikla do pokoje. Zkusila rukou teplotu vody ve vaně a obrátila se na Župíka:

„Komm, du mein Glück…“

Pomalu vlezla do vany a držela se ho za ruku. Ponořila se po krk do pěny a vtáhla ho za sebou.

„Komm… oder hast du Angst?“

Ve vaně laškovali, až pěna stříkala do stropu. Župík ji proháněl a Gábina ječela – mohla si to dovolit, když pod nimi spala jen hluchá babička. Oba byli rudí jak raci. První z vody vylezla Gábina a postavila se na předložku. Pomohla z vany Župíkovi, sundala froté osušku a začala mu třít záda, zadek, nohy, ruce, hlavu… a pak se role obrátily. Ze skříňky vyndala velký rozprašovač parfému s gumovým balónkem a započala svou destrukční práci. Brala to hlava nehlava a Župík si musel rychle zakrýt oči, aby mu je tím utrejchem nezničila. Celé tělo ho pálilo a zoufale křičel:

„Genug! Genug!“

Přestala a postříkala sebe. Na tváře nanesla jemný krém a pak ho vzala za ruku a společně vešli do pokoje. Svůdně se rozvalila na gauči a Župík zavyl jako hladový vlk.

Tu noc zmizela válka, nebyli Češi a Němci… dva mladí lidé se vrátili někam na začátek světa, do ráje, nemysleli na hřích, který je jednou z jejich ráje vyžene, nemysleli vůbec… byli tu jen muž a žena, kteří se milují.

Tu noc vyučila zkušená žena mladíčka umění milovat. Jestliže si Župík po několika lekcích vesnické prodavačky lásky připadal jako mistr světa, teď se mu točila hlava z poznání, že opravdové milování vypadá jinak. Andula z Trnové byla pouhá packalka místního formátu.

Bylo už k ránu, když několikrát zasténala, vypnula se jako prut a vysílením padla na gauč. Funěla jako Šimonkovi schvácení voli, napadlo Župíka, který ji pozoroval, ale na rozdíl od nich se zklidnila a usnula. Stále ji ochmatával, ale tentokrát z obavy, jestli jí nepřelámal kosti nebo v ní jeho zásluhou něco neprasklo. Jak tak ležela, připadala mu ještě krásnější. Za tenhle krásný německý kus by oblízl všech deset i milionář, pomyslel si šťastně, a zatím je můj… plavčíkův…

V pět hodin vstal, dopil zbytek koňaku a když našel papír a tužku, napsal:

Drahá Gábinko,

děkuju Ti za dnešní noc, nikdy na ni ani na Tebe nezapomenu. Jakmile budu zase v Děčíně, přijdu za Tebou. Ze světa Ti pošlu pozdrav a podepíšu ho jako přítelkyně Anna. Čekej – určitě se vrátím.

Tvůj Župík

Dopis položil na stůl, opláchl se studenou vodou, oblékl se a naposledy políbil spící Gábinu. Ani se nepohnula, jen spokojeně oddychovala. Vytratil se z vilky jako pára nad hrncem. Po nábřeží kráčel jako náměsíčný a stále si opakoval:

„Zdálo se mi to, nebo to je pravda?“

Ještě než usnul, promítal si před očima krásné chvilky milování… až mu do nich drsně vstoupil její muž.

„Někde v cizí zemi zabíjíš nevinný lidi, parchante,“ se zavřenýma očima cedil skrz zuby, „a český auslendr se ti v tvý posteli peleší s manželkou. Určitě na to myslíš každý večer před spaním… a šílíš při tý představě. Pomsta je sladká, ty zkurvený nácku!“ zařval nakonec.

Od té doby se při každém milování s Němkou cítil jako vlastenec a šel do toho ještě s větším elánem.

Ten den odjeli na Mělník, kde měla být provedena oprava kormidelního zařízení a s konečnou platností mělo být rozhodnuto, zda Blaník popluje společně s motorovou lodí Morava na Odru. Oba remorkéry byly určeny na výpomoc oderské společnosti v úseku Štětín–Vratislav.

Strojníkovi se to moc nezamlouvalo – nejraději by jezdil kolem baráku, který měl v Neštěmicích. A tak se začaly dít věci. Blaník plul v pohodě proti proudu, ale najednou z ničeho nic začal kapitán ječet jako pominutý.

„Das Steuer, es ist im Arsch!“

To už Župík věděl, že elektrické kormidlo vypovědělo službu a že musí pod kormidelnou zapnout ruční kormidlo. Ale vždy ho předběhl strojník. Netrvalo dlouho a Župík vypozoroval, že strojník občas za plachtičkou v nestřeženém okamžiku ručně odtáhl koncový spínač, a tak vyřadil elektrické kormidlo z provozu. Večer se naparoval, že už na závadu přišel a hned o závadě pronesl odbornou přednášku. Župík se jen poťouchle usmíval a v duchu hádal, jestli to strojníkovi vyjde a na Odru se nepojede. Ale nevyšlo.

Odborníci z loděnice vyzkoušeli všechny možné manévry, až nakonec museli uznat, že je všechno v pořádku a podepsali protokol, že kormidelní zařízení pracuje bez závad. A to rozhodlo! V pondělí obě lodě odjížděly do Štětína.

V neděli si ještě Župík zajel domů pro čisté prádlo a další potřeby na dlouhou cestu. Doma sebral všechno, co se mohlo hodit, rozloučil se s rodiči a Vlastou a vrátil se na loď. Hned od rána se začalo fedrovat. Župík s paní kapitánovou běhal po obchodech a nosili zásoby jako by jeli na Sibiř. Štangle salámů, bedničky se sádlem, kartony cukru a kunerolu (umělý tuk), brambory, pivo, víno a bůhví co ještě. Prostě oba měli celé dopoledne co dělat, aby zaplnili kapitánovo křeččí doupě. Nechyběly ani balíky zorek a kola tabáku. Potraviny byly již delší čas na příděl, ale staří kunšafti ještě dostali, co si přáli v jakémkoliv množství – hlavně, že dobře zaplatili. Takto napakované a s požehnáním inspektora Cermana odpluly obě lodě – Morava s kapitánem Očkem – po proudu.

Trochu kysele se tvářil jen kapitán Jirš, protože měl kapitánský patent pouze do Kreinitz, a tak 120 kilometrů za bývalou československou hranicí musel na Blaníku převzít velení kormidelník Hermann Müller. V Magdeburku již obě plavidla očekával inspektor Betke, známý pod přezdívkou Modrák, neboť stále chodil v modrém kvádru a v modrém háfloku se šífáckou čepicí na hlavě. Doplnili zásoby a pitnou vodu a za tři hodiny se lodě vydaly na další plavbu.

Než vpluli na Elbe-Havel-Kanal, musela posádka Blaníku rozebrat všechno, co by neprošlo pod mosty na průplavu: kormidelnu, kormidelní kolo, zábradlí a lodní telegraf. Přesto je vypekla jiná součást lodi. Když vyplouvali z plavební komory Niegripp kousek za Magdeburkem, zapříčila se jejich atrapa komínu za zdvižená vrata, zdemolovala se a vrata se vychýlila z uložení. Loď se nemohla pohnout dopředu ani dozadu. Bylo to k vzteku, jen kapitán motorové lodi Morava, která projela před Blaníkem, se výborně bavil. Kapitán Očko si mnul ruce, že jeho kormidelna projede bezpečně pod všemi mosty na kanále.

Německý zřízenec, který celý manévr pozoroval, začal hulákat na celé kolo:

„Das ist  Sabotage! Bleiben sie stehen! Ich rufe die Polizei!“

Výzva k stání byla zbytečná, stejně se nemohli pohnout. Ale sabotáž, to už bylo jiné kafe. Slovo sabotáž slyšel Župík poprvé. Věděl už, co je remorkáž, kabotáž, pilotáž a balisáž, ale sabotáž? Člověk se pořád učí. Ovšem na vysvětlení pojmu nečekal dlouho. Jen půl hodiny stáli v plavební komoře, když se dostavili tři muži v kožených kabátech a kormidelníka Müllera odvedli. Teprve pak směl Blaník napustit vodu pod podlahu, aby si zvýšil ponor, a tak se vyprostil z vrat. Odpluli nad komoru do zátoky, zakotvili a čekali čtyři hodiny než z Magdeburku přijel lodivod. Pak mohli pokračovat v cestě.

Podpluli první most…, podpluli druhý most… a za třetím… stála motorová loď Morava vyvázaná do břehu, s úplně zdemolovanou kormidelnou.

„Proč neplujete dál?“ volal na ně Župík.

„Nemůžeme, kapitána nám odvedlo gestapo za tu zdemolovanou kormidelnu,“ odpovídal mu lodník.

„To ho pánbůh potrestal, že se nám posmíval!“ neodpustil si přes vodu jedovatost Župík, ale už mu nikdo neodpověděl. „Takovou měl radost, že jejich kormidelna vyhovuje,“ obrátil se k Jirkovi, „ale zřejmě neumí měřit.“

„Nebo Němcům klesly mosty,“ zahučel plavčík, čímž si vysloužil obdivný pohled plavčíka-lodníka. Takovou logiku od něho nečekal.

Kapitán Očko se vrátil po výslechu ještě týž den, ale kormidelník Hermann přijel až další den rovnou do Berlína, kde obě lodě stály na kotvišti ve Spandau. Jen se vyvázali a vysunuli lávky na hráz, přišel luftšucák a přikázal kapitánům, že musí s těmi bílými nástavbami něco udělat.

„Dnes o půlnoci je hlášený nálet, takže musíte tu bílou barvu zamaskovat nebo hned z Berlína odplout!“

Na odplutí už bylo pozdě, ale co s bílou nástavbou? Namalovat na zeleno! Bezvadný nápad – ale kde vzít barvu? Rozřešil to kapitán Očko.

„Nic se nebude zamalovávat. Všechny nástavby zakryjeme plachtami!“

Tak bylo do deseti večer co dělat. Nálet byl načasován přesně, začal o půlnoci a skončil o půl jedné. Obě plavidla vyvázla bez poškození.

Nazítří vyrazili na další cestu. Čekala je řeka Havola a pak průplav Oder-Havel-Kanal, kterým se vyhnuli spletitým vodním cestám Berlína. Aby se dostali do řeky Odry, museli v Niederfinowu zdolat 36 metrů výškového rozdílu pomocí mohutného lodního zdvihadla a Župík nestačil kulit oči.

„Páni, takovým liftem jsem ještě nejel,“ mumlal si pro sebe, když se loď snášela do údolí Odry.

Po třech dnech plavby dorazili do Štětína. Hned další den vyfasoval Blaník čtyři závěsy a vyplul proti proudu. Cesta byla úmorná, vždyť museli zdolat 23 plavebních komor a k tomu dvě místní ve Vratislavi. Po proudu dostal Blaník do závěsu dva čluny naložené uhlím do Štětína. Avšak cesta po proudu jim trvala déle než proti proudu. Blaník stále někde ležel na hrázi nebo v bůnách, až se zcela znemožnil pod Kostřínem, kde si nárazem o bůnu zničil obě kolesa na zádi. Po této události byl dán do závěsu a odvlečen do štětínské loděnice.

Deset dní trvala oprava lodi a během té doby došli odpovědní činitelé k názoru, že něco takového na Odře nechtějí. Tehdy přišel kapitán Jirš od raportu a s šibalským úsměvem posádce oznámil:

„Zítra nám dají dva čluny do závěsu a poplujeme zpět do Prahy. Tady prý jsme nerentabilní a děláme víc škody než užitku!“

„Sláva! Hurá!“ jásala posádka. „Vánoce budou doma!“

Jásali ale předčasně, nakonec byli rádi, když se těsně před vánočními svátky doplazili do děčínského přístavu. Župík tak zde trávil svou první „lodní“ zimu. Trávil ji tam rád, protože mu ji zpříjemňovala mladá paní Gábina.

„Liebling,“ vítala ho pravidelně ve dveřích, „du bist mein Blaniker Ritter.“

A než došli po schodech nahoru, blanický rytíř Župík se dokonale probudil a následně německé paničce předvedl, s jakou silou se jednou budou nepřátelé Čechů potýkat, až bude zemi nejhůř.

Psal se rok 1940, zima byla tuhá a trvala dlouho. České zemi bylo špatně, ale mělo být hůř.

1941

6/ Hamburk a plavba napříč Německem – člun ČMPL 531

Paní kapitánová nenechala na Župíka dopustit; kde jen mohla, vždy mu něco dobrého podstrčila. On se na oplátku zase hezky staral o její neteř. I nedělní služby za něho babka odsloužila a kapitán, ačkoliv to věděl, neřekl nikdy ani slovo.

Za dlouhých zimních večerů chodil Župík na besedu k paní kapitánové a nechal si od ní vyprávět o jejich velkém führerovi, o jeho úspěších na frontě a jak obrátí svět naruby. Plácačkou na mouchy mu ukazovala na veliké mapě, kterou měla nalepenou na ostění, jak wehrmacht postupuje. Celou bitevní linii měla našpendlenou červenými papírovými praporky s hákovým křížem. Byla velmi uvědomělá – i při nákupech se nesla s hlavou hrdě vztyčenou a na pozdrav Dobrý den! odpovídala výhradně Heil Hitler! Župík si při tom v duchu odplivl a dodal: Ty krávo – aber die Koncen!

„Znovu ti říkám, Župíku, zdokonaluj se v němčině,“ kladla mu na srdce při svém politickém školení, „budeš ji potřebovat! Za pár let se bude na světě mluvit jen německy!“

„Myslíte?“ zapochyboval, ale hned se mu tvář rozjasnila. „Herr Gott, paní kapitánová, to přijde ta doba, kdy si konečně budou všichni lidi rozumět, viďte?“

„Už je načase, aby náš Herrenvolk opanoval svět, vždyť to ostatní na světě je stejně samá lůza pro zlost. To víš, aby byl jednou na světě pořádek, musel přijít náš milovaný führer. Pamatuj si – po válce budou jenom jedni páni a ti druzí pouze kmáni!“

Župík ji poslouchal a přitom si myslel: Ach, ty babo, jak seš omezená, neznáš nic než tu loď, seš načichlá koudelí a smolou a vedeš politický diskuse jako nějaký mocnář! Ty žvásty máš stejně vyčtený z toho vašeho Sudetenzeitungu, do kterýho brejlíš od rána do večera. Jen se nech oblbovat – ještě není všemu konec!

Ale ať chtěl nebo nechtěl, tu němčinu si přitom zdokonaloval. Neboť s Gábinou měli slovní zásobu poměrně jednoduchou.

Posádka se dělila na tři party. Část patřila k fašistům, další ke kolaborantům, klátícím se jako třtina ve větru jednou vpravo, jednou vlevo, a do poslední patřili tři blaničtí rytíři šmírák Tonda, Jirka se Župíkem a jim fandil kormidelník Hermann.

S Jirkou žádná velká parta nebyla. Kapitán o něm často říkal: „Ten kluk je tak líný, že kdyby neměl strach, že se udusí, nebude ani dýchat!“ Zato Toník byl jeho opakem; co Župík neuměl, to ho Toník naučil. Toník vařil, Jirka myl nádobí a uklízel a Župík se staral o zásoby – chodil nakupovat. S nákupem to bylo den ode dne horší; na lístky toho moc nebylo a zboží se pomalu ale jistě ztrácelo před očima. Ještě že Toník měl dost kamarádů, kteří vždy něco přisunuli, moukou počínaje a omastkem a tabákem konče.

Noviny se nečetly a zprávy se poslouchaly jen tehdy, když se Tondovi povedlo na jeho složitý přístroj zachytit cizinu. I tak nebylo o co stát – zprávy byly neradostné.

Zjara roku 1941 se hnuly ledy až kolem prvního jarního dne a potom ještě následovala tři týdny vysoká voda. Až pak nastalo živo – i mezi posádkami. Mnoho Němců bylo odveleno na frontu a na jejich místa nastupovali Češi. Posádky pakovaly z plavidla na plavidlo; někteří odjížděli do Magdeburku, jiní do Hamburku a další do všech možných přístavů na řekách v Reichu. Došlo i na Župíka a Jirku.

Jirka odjel s pytlem na zádech do Magdeburku a Župík se připravoval na cestu do Hamburku, kde měl napakovat jako lodník na člun ČMPL 531. Byl to zase malý postup z plavčíka třetím rokem na lodníka, a proto vzal příkaz bez námitek na vědomí. Se všemi se rozloučil: babka bědovala, že přichází o věrného sluhu, kapitán litoval, že ho opouští dobrý lodník, strojník byl rád, že se zbavil všetečného čmuchala a šmírákovi Tondovi to bylo jedno. Kormidelník Hermann podal Župíkovi ruku na rozloučenou a řekl: „Krieg ist eine grosse Schweinerei!“

Poslední noc strávil s Gábinou. Stále mu připomínala, aby na ni nezapomněl a brzy se vrátil a při loučení se mu vrhla kolem krku se slzami v očích.

„Vrať se mi brzy zpět, ty můj blanický rytíři – budu čekat!“

Její rytíř však už o svůj Blaník přišel.

Rychlík do Berlína odjížděl z Prahy pět minut po půlnoci a v Podmoklech mohl být po druhé hodině. Župík si odnesl věci na nádraží už večer; do úschovny dal pytel a velký kufr, a tak v noci odcházel z lodi jen s futrálem a trumpetou. Všude byla tma jak v ranci, zatmění fungovalo dobře. V čekárně blikal jen slabý mrkavec, na cestující ani nebylo vidět. Župík chvíli poseděl v čekárně, chvíli se loudal po peróně, když najednou zaslechl dívčí smích. Pět děvčat se hlasitě bavilo a očima sledovalo mladíka. Holky byly navlečené v uniformách Hitlerjugend a neustále povykovaly.

Rychlík z Prahy zastavil na prvním nástupišti, Župík uchopil zavazadla a hned vklouzl do prvního volného kupé. V rohu seděla stará babka a bezstarostně klimbala. Než stačil uložit věci, nahrnuly se do kupé rozjívené holky z perónu. Strkaly se jedna přes druhou, občas v šeru některá padla Župíkovi do klína. Když se usadily, uvolnil jedné z nich místo u okna.

„Danke schön,“ podala mu ruku a vášnivě ji stiskla. A hele, zbystřil mladík.

Vlak se pohnul, dívenka také, brzy se vrtěla a byla neposedná, hlavu si položila Župíkovi na rameno… a on se začal mít k světu. Nejprve ji pohladil po vlasech, potom jí vzal ručku a pohladil ji, pak jí začal laskat ouško… držela jako ovce. Rozepjal jí blůzičku. Dostával čím dál větší chuť …na masitou husičku, dodával v duchu. Tady máme zobáček… krček… stehýnko… a biskup… a zase znova… To už byla dívčina rozpálená jako trajfus. Nepromluvili ani slovo. Ostatní holky švitořily a vůbec netušily, jak líbezné chvíle prožívá v setmělém kupé jejich kamarádka. Byla uspokojená a než dojeli do Berlína byla klidná jako ovečka.

V Berlíně počkala, až všichni opustili kupé, dala Župíkovi pusu a do ruky mu vtiskla zmuchlaný lístek, který asi napsala na záchodě, když si šla vyměnit prádlo. Na lístečku byla adresa – bydlela v Berlíně Hennigsdorfu – a pod adresou bylo připsáno: Bylo to krásné, děkuji, nezapomeň a ozvi se! Deine Lotty.

Župík se jen smutně pousmál. Ach, holka nešťastná, kdybys věděla, že ses pomilovala s prostým auslendrem, nečistou rasou… To by z tebe měl tvůj führer radost, že mu przníš budoucí Herrenvolk…

Vlak přijel na Anhalter Bahnhof, Župík se zeptal na spoj do Hamburku a s nelibostí zjistil, že musí podzemní dráhou na Lehrter Bahnhof. Ale zvládl to a za hodinu se už cpal do rychlíku. Vlak byl přeplněný a Župík byl rád, že se vůbec vměstnal na plošinu u „harmoniky“. Urval místo v úzké temné uličce a s úlevou usedl na lodní pytel. Na poslední chvíli před odjezdem chytila vlak mladá panička. Celá udýchaná se prodrala uličkou a zaparkovala před Župíkem. Měl hlavu v úrovni jejího pasu. Tak na tohle jsem zvědavý, pomyslel si. Vlak se rozjel a nastal tanec. Plošina lítala ze strany na stranu, panička na mládence a ten zas na ni… Přestože dostal občas do nosu, dělalo mu dobře dotýkat se obličejem ženského těla.  Zanedlouho si s ní galantně vyměnil místo a potom zas ducala ona obličejem do něho. Ten vlakový tanec je sblížil a panička promluvila.

„Franzose?“

„Nein – Tscheche.“

„Bist du Matrose?“

„Ja, ich fahre nach Hamburg.“

„Ich auch – das ist schön, du kommst zu mir!“ zajásala.

„Ja, gut.“

A potom panička vyprávěla a Župík odpovídal ja… jaja… jawohl… jaja… až se z amplionů ozvalo „Hamburg Hauptbahnhof – bitte alle aussteigen!“

Mladá paní popadla svůj malý kufřík a Župíkův futrál s trumpetou a pobídla ho: „Komm, komm!“ Vyšli po schodech z nádraží a přešli vozovku na stanici elektrické dráhy. „Pojď, pojď!“ pobídla ho znovu. Nastoupili do tramvaje, dáma zaplatila za oba a po půlhodině průvodčí zahlásil: „Wilhelmsburg!“

„Komm!“

Vystoupili, přešli vozovku a žena vedla Župíka do zahrádek. Vytáhla klíče, odemkla branku a po cestičce kráčeli k malému zahradnímu domku.

„Das ist meine Laube,“ ukázala. „Komm, komm!“ táhla ho za ruku.

Otevřela dveře, vecpala mladíka do místnosti a hned otočila klíčem v zámku. Žaluzie byly stažené, nebylo vidět ven ani dovnitř. Zastrčila do zásuvky přívod od elektrických kamínek, svlékla kabát a klobouček, vzala si barevnou zástěru a začala nosit na stůl.

„Wein, Bier oder Schnaps?“ zeptala se a Župíkovi spadla brada – byl jak v Jiříkově vidění. „Gut, so alles!“ rozhodla to za něho. V kredenci vylovila slané sušenky a kus suchého salámu a začali hodovat.

Zde je všeho, jídla, pití, strdí…, napadla Župíka známá říkánka, kterou neprozřetelně dokončil polohlasně: „…a u nás i generál po herynku smrdí!“

„Was? Heringe gibt´s nicht!“

Asi hodinu se věnovali jídlu a pití. Za tu dobu se místnost příjemně ohřála a alkohol jim stoupl do hlavy.

„A teď si uděláme pohodlí,“ rozhodla žena.

Roztáhla gauč, pokryla ho velkou osuškou a přinesla dva polštáře. Odešla do předsíně, Župík zaslechl šplouchání vody a za chvilku už stála v průsvitném župánku před mládencem, který se jen v trenýrkách rozvaloval na gauči.

„Ve válce je důležité zatemnění,“ řekla trochu těžším jazykem a otočila vypínačem. A potom na chvilku rozsvítili, protože samo sebou měli žaluzie spuštěné a zase zhasli… a rozsvítili… až bylo ráno, Rosi šla připravit snídani a Župík se ještě chvíli válel a při vzpomínce na hitlerjugendskou husičku z pražského rychlíku si opakoval: „Bylo to kráááásné, děkuji!“

V přestávkách mezi milováním se dozvěděl, že Rosi pracuje v obchodním domě, bydlí v Harburgu a dostal i číslo telefonu domů i do zaměstnání. Její muž sloužil jako důstojník u Kriegsmarine někde v Atlantiku; při hodnocení situace s gustem prohlásila, že válka je pro ni velká „schweinerei“. Zastávala názor, že člověk je jen jednou na světě a život si má užít – ne ho bídně prožít.

„Vždy, když budeš v Hamburku, budu tě tu každý den čekat do osmi hodin večer,“ řekla mu na rozloučenou. „Zapamatuj si tu cestu ke mně – miluju tě!“

Zůstala v domečku a dobře naladěný Župík se vydal na tramvaj.

„Jsem najeden a napit – teď můžu jít k jiné žerty tropit!“

Blbosti si pamatoval perfektně.

Hamburk byl do té doby několikrát bombardovaný především v oblasti ropných rafinerií a v samotném městě bylo několik desítek požárů a lidských obětí. Župíkovi se ale zdálo, že život v městě pulzuje normálně. Tramvají dojel na Veddel, vystoupil, protáhl se pod viaduktem, bez problému prošel kolem celnice a byl v Saalehafenu. Zde se s glejtem v ruce ohlásil jako lodník.

„Jo, hochu, ale tvůj člun stojí v Peutehafenu!“ řekl mu inspektor a dodal, že je to asi dvacet minut pěšky.

Župík to vzal na vědomí, sebral svých pět švestek a kráčel o číslo dál. Došel pod druhý viadukt a tam se na něho vrhnul celník – prý všechno vyndat, co prý pašuje ze svobodného přístavu. Župík na celníka koukal jak vyoraná myš. Co se to tu děje? Jednou jsem už kolem celnice prošel… Háček byl v tom, že z celního do svobodného přístavu se mohl dostat bez problému, ale opačnou cestu celníci tvrdě hlídali. Tak si stát zabezpečil, aby mu na jeho území nikdo nepašoval zboží ze svobodného přístavu. Župík otevřel zavazadla, celník se podíval a mávl rukou.

„Bootsman… tschepsl… gut!“ (Dvacet let znali ČPSL – Československá plavební akciová společnost labská).

Za chvíli byl v Peutehafenu a už zdálky zahlédl člun BMES-ČMPL 531, jeho druhý domov na dobu neurčitou. Byl to rundek, tedy jeho nákladní prostory byly kryté jednotlivými prkny podélně na příčných krokvích, měl ocelové nýtované boky, ale ještě plaňkové dno na dřevěných pražcích. Byl to člun plauenské míry s nosností něco přes pět set tun, získaný po válce v rámci válečných reparací od soukromých rejdařů. Nebyl to žádný krasavec, svá nejlepší léta měl dávno za sebou, ale člověk si nevybírá.

Přivítal ho starý šífák, děda něco přes šedesát let. Představil se jako Emil Berger aus Bodenbach (Podmokly) a česky znal jen jedno slovo: dopže. Do Župíka vjel vztek. Chlap mizerná, bydlí v Děčíně kousek od hranic, dvacet let jezdí u československé firmy s českou posádkou, a kdybych mu místo pozdravu řekl „polib mi prdel“, tak se na mě usměje, protože si bude myslet, že mu říkám „dobré jitro“! Ale velmi rychle vychladl. Copak ho něco nutilo, aby se naučil česky, když se všude domluvil německy? Copak ty by ses dobrovolně učil německy, kdyby tě okolnosti nedonutily? A kromě toho brzy zjistil, že to s Emilem vyhrál.

Na člunu byli jen dva.

„Sami dva?“ podivil se mladík. „Kde je plavčík, kterýho bych mohl pérovat?“

„Jó, je válka kamaráde… Šetří se i s lidma.“

„A záchod to taky nemá, co?“ povzdechl Župík zhrzeně.

„A ták, pán je šlechtic z motoráku,“ pokýval hlavou pan domácí, „s choulostivým zadkem. Však on se ti zase otuží, až ho budeš vystrkovat přes bort.“

„Tak to tedy ne,“ zděsil se lodník, „na tuhle činnost já potřebuju klid, Herr Berger… V tý hrůze, že spadnu do řeky s kalhotama u kotníků, bych ze sebe nejspíš nevypudil ani gram. Něco musím vymyslet.“

„Ale nemusíš,“ mávl rukou kormidelník. „Jeden model už vymyšlený mám.“ A u sebe v kormidelně Župíkovi ukázal kýbl s vodou a vedle o stěnu opřené široké prkno s otvorem uprostřed. „Kus toho prkna tu někde bude. A když si vyřízneš díru…“

Župík se zabydlel v útulné kajutě na přídi a jeho území zabíralo asi jednu třetinu lodi k frajraumu; odtamtud to bylo kormidelníka Emila s jeho kajutou na zádi. V přístavu se pracovalo do půl čtvrté, pak se Župík umyl, šmrncnul se panskou vůní, zašel na Veddel k babce Schulzové do malé hospůdky, kde si poručil filé se salátem a alsterwasser, známý hamburský nápoj, půl piva, půl limonády. Poseděl až do své hodiny H a odjel k Rosi. Tak to šlo každý pracovní den.

V sobotu a v neděli jezdila Rosi do Lüneburgu za rodiči svého manžela – aby se prý netoulala a nezvrhla se – a Župík měl odpočinkový víkend. V sobotu se prošel po Sankt Pauli, cvičně proběhl ulice Reeperbahnu a Große Freiheit s jejich nabídkou erotiky a sexu – to všechno mám naštěstí zadarmo – a pak bral jednu knajpu po druhé (odpusť, maminko!). V neděli ráno skončil na Fischmarktu, kde si koupil na půl potravinového lístku nějakou rybu a k polednímu se vrátil na loď. Poklidil kajutu, uvařil, a do pondělního rána nabíral nové síly.

Ještě než se dostali ke kloudné práci, si ho dědek dobíral.

„Člověče, nehladovíš tady v Hamburku? Kdybys tu byl celou zimu, tak z tebe budou po deku chodit jen kalhoty!“

Ale lodník se jen usmál.

„To víte, Herr Berger – hlad a ženská, to je moc i na moje mladý tělo.“

Starý jen pokýval hlavou.

„Jó, mladý tělo… Ani se neohlídneš a bude na tom jako to mý.“

Za deset dní přišel dědek se zprávou, že na šupně 81 budou nakládat. Přijel malý buksíráček a odtáhl je na šupnu, kde jim z námořní lodi přeložili náklad pelet z železné rudy. Přes noc se Župík bouřlivě rozloučil s Rosi a ráno si je zavěsil jeden z těch malých privátních parníčků – Damfschlepper, aby vypluli proti proudu Norderelbe (Severního Labe) směr Magdeburk.

„No, snad se dáš konečně trochu dohromady,“ ucedil Emil se zjevnou narážkou na to, že na lodi už Rosi Župíka nedožene.

A tu zase poznával Župík řeku, která se měla stát jeho životním osudem, z opačné strany, proti proudu. Obávané pískové lavice Mittelsand v oblasti města Geesthacht na 583. kilometru (roku 1960 zde bude zprovozněn jez s plavební komorou), město Lauenburg s odbočným průplavem Elbe-Lübeck-Kanal v kilometru 568, putující pískové lavice a naplaveniny u Hitzackeru mezi kilometry 530 až 521, které několikrát do roka mění plavební dráhu, městečko Dömitz s ústím řeky Elde, bezvýznamná městečka Cumlosen na 469. kilometru a Schnackeburg na 475. km (v budoucnu tu bude státní hranice mezi rozděleným Německem a dvě celní a pasové kontroly), město Wittenberge o pár kilometrů výš proti proudu… Občasné přípoje kanálů či řek se napojovaly přes plavební komory, ale oni pluli volně jako ryby po Labi bez zábran.

Starý Emil měl radost, že může své letité zkušenosti předávat mladému kandrdasovi; připadal si jako zahradník, který pečlivě zalévá květinku, aby se měla k světu. A Župík vděčně vstřebával moudra starého šífáka; byl nepopsanou stránkou, do které mistr zaznamenával svá moudra.

„Koukej, napravo je Tangermünde,“ ukázal Emil na siluety města. „Tady vždycky bývali nejlepší labští lodivodi.“

Po několika dnech plavby proti proudu se blížili k Magdeburku.

„Vidíš tamhle tu stavbu?“ ukázal Emil na část rozestavěného mostu na levém břehu Labe. „Kdyby nezačali tu svinskou válku, tak by ten průplavní most dokončili, a my bychom jen skočili do komory Niegripp a sofort bychom byli na Mittellandkanalu. Takhle musíme až do Magdeburku. Verfluchter Krieg!“

(Ani Emil, ani většina postaviček našeho příběhu se uskutečnění té potřebné stavby nedožila. Až teprve roku 2003 byl u Magdeburku dán do užívání průplavní most přes Labe, díky němuž plují lodě z Mittellandkanalu přímo na Elbe-Havel-Kanal a dál k Berlínu.)

„Aspoň se zase vyvezeme výtahem v Rothensee,“ snažil se ho potěšit lodník. „I když jen 16 metrů.“

„Za to si toho koupíme…“

Další den se už plavili po Středozemním průplavu (Mittellandkanal) směrem na západ. Tenhle 325 kilometrů dlouhý průplav začali stavět u Bergeshövede (nyní část obce Hörstel-Riesenbeck v Severním Porýní-Vestfálsku) na průplavu Dortmund–Ems roku 1906 a k Labi se dostali roku 1938. Stavitelům se podařilo vést trasu po jedné vrstevnici, a tak jsou v celé délce průplavu pouze tři výškové stupně.

Táhl je malý parníček z „Monopol-Boote“ jak se jim říkalo podle toho, že byly ve státních službách. Již na začátku století si stát, který stavěl plavební průplavy, vymínil, že na nich bude provozovat vlečnou plavbu. Měl na ni tedy monopol; vlastnil přes sto tažných plavidel a zaměstnával tisícovku lidí (monopol byl zrušen roku 1967).

Projeli kolem Braunschweigu, z paluby si důkladně prohlédli Hannover a pomalu putovali dál úrodnou nížinou Dolního Saska.

„Jaká to nádherná cesta,“ liboval si kormidelník, že nemá nic na práci.

„Je to nuda,“ oponoval lodník, který také neměl nic na práci. „Napravo nalevo jen samá placka – ani se není na co dívat.“

Ono by se i dalo, ale to by musel vzlétnout jako pták a z výšky se třeba u Mindenu podívat na jejich člun, jak po 371 metrů dlouhém průplavním mostě překonává řeku Weseru. Most byl dán do provozu spolu s prvním úsekem průplavu od Bergeshövede po Hannover roku 1915.

Večer zakotvili a vyráželi spolu do nejbližší hospody – občas přibrali někoho z posádky parníčku. A pak si kormidelník svého lodníka dobíral.

„Tak co holky? Nevidím, že by ses nějak snažil…“

„Ale, pane šéf… Vždyť víte, že tohle není moje trasa. Jen počkejte, až uvidíte ty štace na Labi, tam se nezastavím. A potom… taky na ty hody musím nejdřív nabrat sílu, ne?“

Dva muži a člun… Tedy mladíček, stařec a obstarožní člun… Měli za sebou Osnabrück, který minuli velkým obloukem a blížili se k dalšímu významnému kanálu, když Emil navrhnul Župíkovi tykání. Napříště žádný Herr Berger, žádný pan kormidelník, žádný šéf… jen Emil. A Župík. Ten zrozpačitěl. V jeho okruhu nebyl žádný tak starý člověk, kterému by tykal. Jejich věkový rozdíl dosahoval bezmála půl století… Ještě tak, kdyby to byl můj vlastní děda…

Ale Emil se nezajímal o duševní boj mladíčka, on to měl jednodušší: starý šífák se přes Župíka díval na své mládí a čím dál víc v něm viděl syna, kterého mu osud odepřel. Otevřel skříň, vyndal z ní láhev a dva kalíšky a vše postavil na stůl.

„Sliwowitz aus Mähren! Prosit! Na zdraví!“

Buch! Buch!

Tak dobrá… bude to můj děda!

Dlouhé soužití na lodi, kdy byli odkázáni jeden na druhého, je stmelilo. Ani občasné pubertální nálady mladíka nevyvedly Emila z míry; zachovával klid a nadhled za všech okolností. Župík mu to zase v dobrém oplácel jindy. Někdy se stalo, že se v hospodě Emil rozjel trochu víc než bylo zdrávo; Župík naopak brzdil a když usoudil, že stačí, zavelel:

„Tak, Emile, nejvyšší čas – höchste Zeit – jít domů. Ráno vstáváme a musíme se vyspat!“ (Stalo se mu poprvé, že řekl hoch Zeit, čímž rozpoutal všeobecné veselí a poznámky až oplzlé, takže se v té knajpě už nikdy neukázali /die Hochzeit = svatba/).

Dlužno ovšem říct, že bylo nemálo takových, kteří jim tak upřímné přátelství záviděli. Neboť většina kapitánů i kormidelníků si držela posádku na velký distanc od těla.

Konečně dorazili do „mokrého trojúhelníku“ (Nasse Dreieck), spojnice Středozemního průplavu a průplavu Dortmund–Ems nedaleko města Hörstel a po novém průplavu se pustili na jih. Čekali před plavební komorou Münster a Župíkovi to šrotovalo v hlavě.

„Münster… Münster…, kde jsem to už slyšel?“

Nakonec mu to zapálilo a zašel za kormidelníkem.

„Emile, jestlipak víš, v jakým slavným městě zrovna jsme?“ zeptal se.

„Hele, to zas bude nějaký tvůj fórek, co? Já už tě znám…“

„Ne, ne, žádný fórek. Náhodou jsem vyšťoural v mozku něco ze školy. Představ si, že v tomhle městě roku 1648 na radnici podepsali vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku… která vlastně začala roku 1618 v Praze, když letěli dva místodržící z oken Hradu.“

„Třicetiletá válka,“ řekl Emil s očima navrch hlavy, „pánbůh nás netrestej! Kéž by tahle skončila už zítra!“

Podíval se na lodníka obdivně.

„Župíku, co s takovým mozkem děláš na téhle všivé lodi?“

Ten jen rezignovaně mávl rukou.

„To jsou takový občasný záchvaty rozumu… Ale je jich tak málo, že musely nastoupit ruce.“

U města Datteln, významné křižovatky vodních cest, plynule přejeli na kanál Rýn-Herne (Rhein-Herne-Kanal), který je jednoho odpoledne přivedl do Duisburgu – zakotvili v přístavu Ruhrort. Vyložili rudné pelety, naložili tuny železa a když se následující den dostavil lodivod, vypluli na Rýn směr Kolín nad Rýnem. Skoro se styděli, když se se svou kocábkou ocitli na dálnici číslo jedna, kterou brázdila plavecká šlechta s moderními velkokapacitními loděmi. Jejich dřevěný škuner byl všem pro smích. Ve vlnách se prohýbal a Župík očekával, že se každou chvilku rozlomí na dva kusy.

Těch pár tun železa bylo v Kolíně za několik hodin vyloženo a než se rozednilo, měli v útrobách člunu 400 tun uhlí. Místo určení – přístav Datteln. Stejnou cestou se vraceli po proudu klikatícího se Rýna s nezbytnými bůnami na březích, opět minuli Leverkusen a Düsseldorf a v Duisburgu zase odbočili na Rhein-Herne-Kanal, který je zavedl do města Datteln.

Kdo z nás suchozemců kdy slyšel o městě Datteln? Nejspíš nikdo. Ale pro lidi od vody to je snad nejúžasnější křižovatka vodních cest v Evropě – a přitom tím městem neprotéká žádná kloudná řeka.

Z jihu na sever ho protíná Dortmund-Ems-Kanal. Míří do severního přístavu Emden, měří 269 kilometrů a je na něm 16 plavebních komor. Do něho ze severozápadu ústí Wessel-Datteln-Kanal, který má v délce 60 kilometrů šest plavebních stupňů. Zhruba uprostřed města odbočuje z Dortmund-Ems-Kanalu na východ Datteln-Hamm-Kanal dlouhý 47 kilometrů.

Asi o tři kilometry jižněji odbočí Dortmund-Ems-Kanal na východ a vodní tok se v jižním směru změní na Rhein-Herne-Kanal se sedmi plavebními stupni a délkou 46 kilometrů, než v Duisburgu slavně vyústí do mohutného Rýna. Voda, voda, voda… a lodě, lodě, lodě. A spousta lodníků, strojníků, topičů, kormidelníků, kapitánů a dalších lidí od vody, spousta různých institucí a podniků spjatých s vodou, protože křižovatka je holt křižovatka.

Vyložili uhlí a prázdní odpluli do Hammu, kde měli naložit 500 tun pyritových výpalků a dopravit je do Westerhüsenu u Magdeburku. V přístavu starý sledoval mohutný jeřáb, jak po devíti tunách vrhá sypký materiál do vnitřku lodí a po chvíli zakroutil hlavou.

„Župíku, přece nebudeme natřikrát otvírat kryt, to bychom tu tvrdli bůhvíjak dlouho… když nám těch pět set tun může nasypat do hodiny!“

Mladý vykulil oči. Dost často sledoval nakládku člunu, aby věděl, že musí probíhat po částech, aby příď i záď byly hlouběji než střed lodi. V opačném případě hrozilo, že dřevěné palubní plaňky na pražcích, které tvořily dno člunu, se ve svém spoji – zámku – rozpojí a do člunu vnikne voda.

„Ty to chceš vzít z jedný vody načisto?“ zeptal se nejistě. „Myslíš, že to ten člun vydrží?“

„Buď to vydrží – nebo povolí,“ řekl kormidelník rezolutně.

Později si Župík vyčítal, že tu hloupost dědkovi nerozmluvil. Otevřeli plavidlo, šoupli se do polohy na nakládku a jeřáb začal od zádi člunu plnit nákladní prostory. Náklad byl asi uprostřed lodi, jejíž příď trčela z vody, když Župík zahlédl, jak se dědek dere z kajuty, ruce vzhůru a řve jako šílenec:

„Hilfe! Hilfe! Wasser!“

Jeřábník přestal pracovat, dělníci se sbíhali a Župík upaloval na záď. V kormidelníkově kajutě stála voda až po vršek stolu. Člun to zkrátka nevydržel a povolil v zámcích. Za chvíli byli na místě hasiči, přijel buksírák a už to šlo ráz na ráz. Jeřábník nákladem srovnal loď, hasiči vyčerpali vodu, malý parníček člun zapřáhl a vyletěl s ním z přístavu jako blesk – nestačili si opatřit jídlo ani vodu. Benzinové čerpadlo bylo stále v chodu a když přesto voda stoupla nad únosnou mez, vypomohl buksírák mohutným čerpadlem. Před každou plavební komorou dával signál o přednosti plavbě a všechna plavidla se jim klidila z cesty. Rychle bylo prokomorováno, vyčerpána voda a pokračovalo se v cestě.

Byla to ta nejrychlejší plavba, jakou Župík na šífortě zažil. Aby toho nebylo dost, v lodním zdvihadle v Rothensee se popsulo kormidlo, takže Župík musel kormidelní vedení přetáhnout přes kotevní naviják a vzápětí jim vítr sebral kormidelnu. Do Magdeburku přijeli hladoví, zarostlí, špinaví a otrhaní a přítomní šífáci si na nich patřičně smlsli.

„Chlapi, pojďte se podívat! Dorazil módní výkvět šífáků!“

„Slyšeli sme, že ste povýšili, chlapi… Že prej jsou z vás teď inšpektóři přes nakládku!“

„No to už musel bejt pořádnej nálet, když vás tak dorichtovali. A sundali ste aspoň některýho?“

„No tak, chlapi, přestaňte už chlastat! Podívejte se na tu chudinku loď – kam to vede!“

„Copak to, že mladej do toho bude bušit, až povolej zámky – to se v jeho věku dá předpokládat… Ale Emile, že ty ve svých letech při tom zdemoluješ kormidelnu… to teda klobouk dolů!“

 „Vono pánové, když se taková starší loď dostane do spárů dvou sexuálních maniaků… to prostě nemá šanci!“

V Magdeburku se teprve dozvěděli, že 22. června 1941 přepadl Hitler Sovětský svaz. Emil z novin vyčetl, že Němci postupují bleskově vpřed, dobývají Brest a že za pár dní bude nad Moskvou vlát hákenkrajc. Znechuceně si odplivl.

„Hitler se dočista zbláznil, Župíku, to je jeho konec – dostane v Rusku na frak jako Napoleon. Lidi se nepoučí… ale tohle nejsou lidi, to jsou fašistický svině a mají zdatnýho pasáka. Snad až se požerou mezi sebou, tak se vzpamatují, ale aby už nebylo pozdě…“

Ale to už je pobízel inspektor:

„Žádné zdržování, ve Westerhüsenu na vás už čeká jeřáb!“

Jeřáb opravdu čekal a za několik hodin byl člun vyložený. Potom zvedli podlahu, provizorně utěsnili lekáž a plavidlo bylo připravené k poslední cestě do šrotu. Dědek to vše pozoroval s klidem.

„No jo, ten už má dost… však bylo na čase. Ale člunů je… nějaký si vybereme a potáhneme to spolu dál. A teď se konečně začneme starat o sebe, abychom se aspoň pořádně nadlábli. Fachčit jako otroci a mít k tomu žvanec na lístky, to prostě nejde.“

„Teda Emile, ty seš ale číslo!“ řekl Župík uznale. „Málem nás utopíš jako krysy, zlikviduješ führerovi strategickou loď, divím se, že tě nesebralo gestapo pro sabotáž… a prý jedeme dál! A na svý triko! Máš recht – s tebou třeba i do pekla!“

Následující den odjížděli prázdní ve vleku do Prahy. V plavební komoře ve Štětí ještě utrhli svodidlo a v Klecanech ohnuli zábradlí u vrat plavební komory. V přístavu Holešovice odstavili loď k vrakům u vrbiček a oddechli si, že už to mají za sebou. Připadali si, jako když je někdo protáhl mlátičkou.

7/ Černá Vlasta a pokorná Irma – člun ČMPL 440

Dlouho se nic nedělo, a tak Župík přes den vypomáhal v přístavu a večer si užíval radovánek hlavního města Protektorátu Böhmen und Mähren. Vymetal podniky jako Pět P, U Šmelhausů, U Šafránků, U Zlaté husy, někdy zavítal do varieté k Drahňovskému, ale nejradši chodíval do Liďáku. A pokaždé si na loď odváděl nějakou vzdálenou sestřenici na exkurzi. Holky byly zvědavé na všechno: jak to, že ta loď pluje, když nemá motor, jak vypadá kotva, jak vypadá zdemolovaná kormidelna, jak vypadá jeho kajuta, jak v té kajutě vypadá jeho lůžko… Mladík jim poctivě všechno předvedl a nakonec je přesvědčil, že i když je člun na odpis, jeho lůžko udrží dvě osoby i v pohybu.

Za týden se vrátil Emil z kanceláře společnosti a radostně mával rukama.

„Vidíš ho tamhle? Franz musel narukovat a my dva tam napakujeme. Připrav záchranný člunek, převezeme si tam naše klamoty. Podívej, jaký je to krásný platdek, jen se na něj srdce směje… To bude šífort!“

Naložili věci do člunku, pobrali z inventáře všechno, co se mohlo hodit a prchli jako krysy z potápějící se lodi, aby zahájili zase nová dobrodružství. Bylo pozdní léto roku 1941, válka byla v plném proudu a Župíka s Emilem čekal u vysoké hráze pěkný člun BMES/ČMPL 440.

Přirazili k jeho boku a naházeli věci na palubu; pak je přemístili do kajut. Župíka příjemně překvapila malá, ale útulná kajuta. Do večera měl co dělat, aby ji uvedl do přijatelného stavu – bude potřebovat nějakou ženskou ruku, která by provedla generální úklid a něco pořádného uvařila. Za tím účelem zvolil ten večer Liďák, protože v něm byl výběr od nejmladších poupat až po nejstarší rachomejtle. Měl štěstí, našel tam černovlasou ďáblici, roztomilou dívku, která nepatrně napadala na pravou nohu, ale to bylo to poslední, co by zrovna Župíkovi vadilo. Znali se trochu od vidění, věděl, že se jmenuje Vlasta a ten večer oba projevili snahu sblížit se víc.

„Tak co, kapitáne… bude dnes večer místo na tvé jachtě?“ zadívala se mu okouzleně do očí po třetí sklence vína.

„Jestli umíš vařit a uklízet, tak určitě,“ odpověděl Župík a skočil do těch tmavých očí, aby si zajistil příznivou odpověď.

„Jak poetické,“ řekla Vlasta něžně a rukou mu čechrala vlasy. „Miluju básníky.“

A tak se stala Černá Vlasta paní lodnické kajuty. Celou dobu, co člun stál v přístavu, vedla domácnost, uklízela, vařila, obstarávala nákupy a svého Župíka. Navečer se vždy vytratila a kolem desáté hodiny se vracela za Župíkem do Liďáku, aby pak společně společně táhli nocí do přístavu. Župík o ní nevěděl nic – ani co dělá, ani kde bydlí. Byly dny, kdy měla kabelku nacpanou štůčky stokorun a byly dny, kdy neměla ani floka. Ale když si půjčila, vždy čestně vracela i s bohatým úrokem. Peníze v té době byly velmi důležité, vždyť za skývu chleba se platilo 10 až 15 korun a za cigaretu i 10 korun.

Konečně se rozhodlo, že odplují s kusovým zbožím do Berlína. Večer před odjezdem se však Župík Vlasty nedočkal. Čekal v Liďáku do zavíračky a pak se pomalu vydal na cestu do přístavu. Prošel branou, po žebříku slezl na loď, a když otvíral kajutu, vynořila se zpod kotevního navijáku Vlasta. Jakmile však v kajutě zapálil petrolejovou lampu a pohlédl na dívku, zhrozil se. Vlasta měla modrý monokl pod okem, obličej celý poškrábaný a utržený rukáv u kabátu.

„Župíku, průšvih – poprala jsem se U Šafránků s Němci! Ale šlohla jsem jim pistoli a utekla.“

Sáhla do kabelky a podala mládenci černé pouzdro. Župík ho otevřel, vytáhl vojenskou pistoli ráže 7,65 mm i se zásobníkem a důkladně oboje prohlížel. Na pistoli bylo vyraženo Waffenfabrik Brünn, No: G28321. Oči mu zářily.

„Ty seš poklad!“ zařičel nadšeně. „Tohle se mi jednou hodí!“

„To jsem ráda,“ oddechla si Vlasta, „protože to bude něco za něco. Za tu pistoli mě dostaneš přes hranice do Ústí. Musím zmizet k tetě do Chabařovic a do Prahy se vrátím, až na mě ti gauneři zapomenou.“

„Jako bysme smlouvu před soudní stolicí uzavřeli,“ řekl Župík vážně.

Následující den dokládali člun a Župík poctivě s přístavními dělníky ukládal zboží do nákladních prostor. Emil stále běhal s nějakými papíry, ale dvě cennosti si ohlídal.

„Ten soudek a tu bedničku dej úplně navrch, abych je měl na očích!“

Že je v soudku rum, to poznal Župík po čichu, ale bednička zůstala záhadná. Lodník si zase hlídal svou cennost: Vlasta nesměla po celý den vystrčit hlavu z kajuty, aby nikdo nevěděl, že je na lodi černý pasažér.

Další den dopoledne člun zapřáhl malý parníček, poslední hvizd – a Praho na shledanou! Odpoledne ještě projeli deset kilometrů dlouhým plavebním kanálem Vraňany–Hořín a na Mělníku plavba skončila. Večer důkladně probírali své plány v Zámecké vinárně nad něčím, co vzdáleně připomínalo zdejší červenou Ludmilu.

„To víte,“ řekl jim číšník kysele, „tu vynikající teď chlastá jen Herrenvolk.“

Brzy ráno Župík odvlekl Vlastu do pégu – kolizního prostoru na přídi, připravil jí provizorní lůžko z pytlů a prozatím ji nechal i sedět na „klozetu“, který vlastnoručně vyrobil. Byl to kbelík s trochou vody, překrytý kusem širokého prkna s otvorem – památkou to na nebohý člun 531. Sotva projeli zdymadlem v Roudnici, musela Vlasta i s pytli pod podlahu – na tu pak Župík rozložil vědra s dehtem a kování od sochorů, aby skrýš dobře zamaskoval. S bušícím srdcem potom očekával hraniční kontrolu.

Kontrola v Českých Kopistech – tedy v Böhmisch Kopist – proběhla jako vždy bez potíží. Celníci byli natolik pohodlní, že si nechali pouze otevřít poklop a dovnitř jen ledabyle nahlédli z paluby. I tak byla v Župíkovi malá dušička. S úlevou zaslechl krátký hvizd lodní sirény – a byli v Reichu. Už před Litoměřicemi vysvobodil Vlastu z nepohodlného vězení, ale pomohla si jen částečně, neboť musela zůstat v pégu až do večera, aby kormidelník, ani nikdo z parníčku nezjistil, že na lodi je o osobu víc. Parníček klidně odfukoval a Župík měl pocit dobře odvedené práce.

Konečně vlek vyplul z komory ve Střekově, parníček odhodil závěs a vracel se prázdný proti proudu. Člun samotíží podjel ústecký železniční most, i silniční Dr. Edvarda Beneše – tedy Hermann-Göring-Brücke, Župík si přichystal kotvy a když přistáli nad Starým přístavem, vyvázal loď ještě silným lanem ke břehu. Pak vyslechl pokyny od kormidelníka.

„Teď mě převezeš, abych se mohl rozloučit s babkou. Ve Střekově jsem telefonoval s inspektorem, takže ráno vyplouváme v devět hodin. Já dorazím v osm.“

Půlku noci se Župík loučil s Vlastou a ráno ji doprovodil na nádraží. Dohodli se, že při zpáteční cestě jí mládenec pošle telegram s udáním času a místa setkání.

„Počkej, dám ti nějaký groš na cestu,“ napadlo mladíka.

„Ale jdi ty,“ mávla rukou a otevřela kabelku se svazkem stokorun.

„Tak aspoň deset marek na začátek než ti to teta vymění.“

Mezitím jak se loučili, přisupěl vlak od Děčína a z něho vystoupil Emil. Pozdravil dámu a počkal, až se k němu lodník připojí.

„Tak pojď, ty milovníku,“ poplácal ho po zádech, „vidím, že už jsi na svý trase…“

Lodičkou se převezli k člunu a na palubě vzal Emil lodníka do své kajuty. Sundal ze zad ruksak a na stůl položil v papíru zabalený pěkný kus pečeného králíka a buchtu přes celý pekáč. Z kapsy vytáhl žabí kudličku a obé rozdělil napolovic.

„Guten Appetit, Kamerad!“

Hladový mladík se cpal dobrým jídlem a s plnou pusou rozjímal nahlas:

„Jaký já mám životní štěstí, že mám holky a tebe, Emile… Ona ta velká láska dost vysiluje… a pak přijdeš ty a dodáš mi sílu…“

„…na další šukání,“ doplnil ho kormidelník suše.

Než se pořádně rozkoukali, připlul motorový remorkér TÁBOR, čerstvě přejmenovaný na HAMBURG. Župík se pozdravil s kapitánem Sochorem a celou posádkou, ale hned zapřáhli vlek a obě lodě se daly do pohybu. Cesta do Magdeburku s Táborem a dál po kanálu Elbe-Havel s parníčkem „Monopol“ probíhala bez velkého vzrušení. Na komoře v Brandenburku byl Župík vyslán ke koňskému řezníkovi pro koňské karbanátky, které byly nejen chutné, ale také jen na půl potravinových lístků.

Nocovali za Brandenburkem. Emil přikázal lodníkovi, aby nešel spát, protože až se setmí, „půjde se na to.“ Župík čekal a přemýšlel na co se tak může jít, ale kromě toho, že by se šlo na ryby, ho nic kloudného nenapadlo. Když konečně tma přikryla kanál, dostavil se Emil a odvedl Župíka k poslednímu nákladnímu prostoru. Poslal ho dolů na ochoz a přikázal mu, aby potichu stáhl krytovou desku. Objevil se otvor, kterým kormidelník vlezl do nákladního prostoru a vytáhl z něho bedničku.

„Odnes ji do mé kajuty a hned se vrať!“

Mládenec učinil žádané a vmžiku byl zpět. Na hřebenici už byl vyvalený pětadvacetilitrový dřevěný soudek.

„Vezmi ho!“

A tak Župík odnesl i soudek do kajuty a cestou si vzpomněl na nakládku v Praze a jak Emil dbal na to, aby soudek s bedýnkou uložil na vrch nákladu. Vrátil se šéf a šibalsky zamrkal na kumpána:

„Ti lotři na frontě si budou žrát sardele a chlastat rum, zatímco my tu máme pracovat a cpát se tím prokletým eintopfem z tuřínů – čert je vem!“

Za světla petrolejky vyndal ze zásuvky nářadí a začal úřadovat. Opatrně vytáhl hřebíky, potom z bedničky svlékl plechové pásky, vyklepl prkénko a hle: z bedničky na ně čučely sardelové pasty. Vyjmul asi šedesát plechovek, a pak u kamen našel pár nařezaných prkének, kterými vyplnil vzniklou mezeru. Bedýnku precizně zadělal, několikrát s ní udeřil o stůl a hodil ji do kouta.

„Perfekt!“

Obratně uchopil soudek a postavil ho na stůl. Z náčiní vytáhl nebozez, na židli postavil hrnec na polévku a začal se nástrojem dobývat do víka. Vyvrtal díru nahoře a přemístil se dolů. Jakmile nebozez prorazil stěnu kousek nade dnem, začal vytékat do připraveného hrnce rum. PRAVÝ RUM! Namočil si prst, olízl ho a rázem byl na vrcholu blaha.

„Herr Gott, to je ale lahoda!“

Mezitím jak rum pomalu vytékal, si nožem upravil dva dřevěné kolíčky. Když byl hrnec plný, zatloukl kladivem kolíčky do dírek a chvíli své dílo prohlížel. Otevřel dvířka u kamen, opatrně strčil ruku dovnitř, prstem nabral saze a plivl na ně. Pak tou směsí zamaskoval poslední stopy svého zásahu.

„Alles in Ordnung!“

Vzal bedničku, Župík soudek a oboje uložili na svá místa v nákladním prostoru. Vrátili se do kajuty, kormidelník přiložil do kamen a na plotnu postavil hrnec s vodou. Vytáhl bochník chleba a kostku kunerolu.

„Po dobré práci dobrá večeře,“ prohlásil spokojeně.

Namazali si krajíc chleba umělým tukem a vylepšili to sardelovou pastou. Takovou lahůdku pojídal Župík poprvé v životě. Jen se začala vařit voda, Emil do ní nasypal cukr a hrnec postavil na stůl. Z druhého kastrolu nalil do vody asi litr rumu, všechno zamíchal, nalil oběma do sklenic a se zdviženou sklenkou v ruce nadšeně zařval:

„Sieg Heil!“

Jedli a pili ve stále veselejší náladě. Nakonec Emil rozdělil sardele a rum napůl; na rum dal Župíkovi hrnec od grogu a sardele si lodník nacpal do kapes.

„Zítra budeme v Berlíně,“ sdělil mu šéf už povážlivě ztěžklým jazykem. „Co nesníš, to pořádně schovej! Jak něco najdou… ti gauneři tě zašijou, až zčernáš!“

Poněkud vratkým krokem se lodník vydal na cestu k přídi. Jak jsme se dostali na moře? znepokojil se. Že my jsme se utrhli? Soustředil se na rum, jehož hladina sebou povážlivě házela ze strany na stranu. JSME na moři, zděsil se. To bude průůůůůůser… A když oblečený usínal na lůžku, napadlo ho: Nakonec jsme BYLI na rybách… a na rumu...

Následující den dorazili do Berlína. Malý parníček je zatáhl na nábřeží Unterhalb der Hansabrücke až k motorové nákladní lodi KAREL IV. – tedy KARL IV, která zde kotvila jako překladní plavidlo pro Berlín. Přivítal je starší šedivý pán, otrhaný a zarostlý. Župík ho odhadl na žebráka, ale Emil mu vysvětlil, že to je inspektor Egon Vocilka, jinak chytrý a schopný člověk, který si zkrátka na zevnějšek nepotrpí. Část zboží naložili do KARLA IV., zbytek do přistavených aut na hrázi.

V té době podnikalo britské letectvo nálety na Berlín a město se noc co noc otřásalo výbuchy bomb. Kolem půlnoci se pravidelně rozječely sirény – někdy i přes den – a vyháněly lidi do protileteckých krytů. Jen Župíka ne. Přestože se dalo očekávat, že dříve či později se Britové zaměří i na přístav, mladík zůstával na lodi a celý šrumec pozoroval z pootevřené klapy u kajuty. V ruce přitom žmoulal cedulku s adresou: I. K. u paní Wesselski, Berlin, Grünewalderstrasse 18.

Ještě v poslední měšťance chodil ve Mšeně do tanečních a zamiloval se do své tanečnice Irmy, Slovenky o dva roky starší, holky krev a mlíko. Když odcházel do služby na lodi, Irma očekávala Totaleinsatz a on jí slíbil, že jak to půjde, tak ji v Reichu vyhledá. Při poslední návštěvě domova se od její kamarádky dozvěděl, že je totálně nasazená na práci ve fabrice v Berlíně a na jejím otci vyloudil adresu.

V neděli se rozhodl, že ji navštíví. Na plánu města si našel, kam má jet a pak už bylo jen na rozhodnutí, jaký dopravní prostředek zvolit. Berlín disponoval podzemní dráhou U-Bahnem, nadzemní železnicí S-Bahnem, sítí tramvají a autobusů a dokonce zde jezdily i poschoďové autobusy jako v Londýně. Zvolil elektrickou dráhu a za půl hodiny vystoupil na široké ulici před domem číslo 113. Postupoval dál, míjel dům za domem, až stál před domem číslo 18. Prozkoumal vizitky a zjistil, že paní Wesselski tam skutečně bydlí. Zkusil mohutné domovní dveře s hlavou lva a mosazným kruhem v jeho tlamě a vstoupil dovnitř. Stoupal po schodech, prohlížel vizitky a v druhém patře se dočkal. Nejistě přešlapoval přede dveřmi, rozmýšlel, jestli to nemá radši vzdát, když se v hořejším patře otevřely dveře, někdo vyšel na chodbu, a v tu chvíli Župík fofrem zazvonil, aby ho sousedi nepovažovali za zloděje. Dveře se otevřely a stála v nich asi pětašedesátiletá zachovalá paní.

„Frau Wesselski? Já jsem nějaký Župík z Čech a hledám slečnu Irmu. Má u vás bydlet, vezu jí pozdrav z domova.“

„Fräulein Irma… Einen Moment, bitte!“

Ve dveřích se otočila a zavolala do bytu:

„Irma, Irma, máš zde přítele od vás z domova!“

Dívka přiběhla vmžiku a udiveně pohlédla na návštěvníka. Vzápětí jí však došlo a celá se rozzářila. Objala ho a třásla s ním jako pominutá.

„Župíku, Župíku, tak ty jsi přece jen přijel za mnou?“

Stará paní do ní šťouchla:

„Tak snad toho svého přítele pozveš dovnitř a pohostíš ho, když za tebou přijel z takové dálky, ne?“

Irma chytila Župíka za ruku a táhla ho do vedlejšího pokojíku. Byl skromně zařízený, ale vkusný a bylo v něm vše, co potřebovala svobodná dívka k životu. Povídali a povídali a byli šťastní, že se po tak dlouhé době znovu setkali. Paní Wesselski přinesla kávu s bábovkou, mrkla na Irmu a zašeptala jí do ucha:

„Irmo, já půjdu navštívit přítelkyni, abyste si tu mohli v klidu povídat, jistě toho máte mnoho na srdci.“

Ach, kdyby jen na srdci, babičko…

Chvíli štrachala v koupelně, potom vedle v pokoji a než dojedli, vpadla k nim vyfintěná se zeleným tralaláčkem na hlavě a hned se poroučela.

Irma stačila pouze poděkovat:

„Danke schön, Mutti!“

A když za paní zapadly dveře, přivítali se znova a ještě srdečněji a vítali se dál a těsněji… až už jen spokojeně oddechovali. Irma pozvala Župíka na českou zábavu do restaurace U Slepiček. Ani nevěděl, kam to vlastně autobusem jeli, ale v hospodě hrála kapela a zpívalo se česky. Bylo tam veselo jako někde v Praze a zbytek dne jim utekl jako voda. Dohodli se, že po dobu, co bude Župík v Berlíně, bude ho Irma navštěvovat na lodi a do bytu že zavítají jen občas, aby nadbytečně nezneužívali dobroty paní Wesselski. A tak hned první noc strávili na lodi.

Za pár dní přišel inspektor Vocilka a chvíli debatoval s Emilem o plavbě do Fürstenwalde na Sprévě, kde měli naložit nějaké svršky pro Schutzstaffel neboli SS (ozbrojená organizace NSDAP), určené k vykládce v Litoměřicích. Přijel malý privátní parníček, zapřáhl je a vyrazili na východ po kanálu Oder-Spree. Ve Fürstenwalde se na malém překladišti otočili a přistáli u nízké hráze. Na hrázi už stála řada nákladních aut, kolem kterých pobíhali esesáci a radili se s Emilem. Kormidelník se vrátil, spolu s lodníkem otevřel nákladní prostor a s pomocí pojízdného jeřábu se začalo nakládat. Pytle, kufry, balíky, bedny, polobedny, a zase znova a znova – tak to šlo až do pozdního večera a druhý den nanovo. Nic se nepočítalo ani nepsalo. Na noc se člun uzamkl visacími zámky, které i s klíči dostal Emil od velícího důstojníka, s nímž se dohodl, že až bude celý náklad uložený, zajistí se zámky a klíče budou zaslány do místa určení. Za necelé dva dny byl člun naložený, přijel parníček a po stejné trase je odvlekl do Berlína. Po cestě měl Emil dobrou náladu, stále si prozpěvoval, mnul si ruce, a když už to nevydržel, řekl Župíkovi poťouchle:

„Perfektně jsem je převezl, kamaráde! Dal jsem všude svoje zámky a druhé klíče mi visí v kajutě! Župíku, kam se na nás ti blbci hrabou!“

Nocovalo se v Berlíně, což už předem naplánoval inspektor. Zatímco se Župík v kajutě loučil s Irmou, inspektor s Emilem probírali zboží a každý si bral, co se mu hodilo. Vůbec jim nevadil ani nálet, přestože se krádež za náletu hodnotila jako rabování a byla za ni kulka do hlavy.

Ráno odpluli a hned další noc přišel Emil s lucernou; odkryli člun a v raumu si vybírali zboží dle své potřeby jako ve velkoobchodu. Zotvírali kufry – v každém bylo něco jiného; v jednom řeznické nářadí, v druhém optické pomůcky, v třetím vybavení pro holiče a v každém dalším nějaké užitečné věci. V pytlech byly boty a klobouky, v balíkách fraky, košile, povlečení, ubrusy a ručníky… prostě všechno. Nelámali si hlavu s tím, odkud se vzaly předměty tak důvěrně osobní povahy, neměli informace, měli jen touhu dobře se najíst a všechny ty věci jim dávaly záruku, že je budou moct výhodně směnit.

A tak noc co noc vytahovali z raumu několik pytlů pro sebe a něco i pro kamarády, aby bylo na výměnu za cukr, mouku, omastek a tabák. Župík si vybavil postel pěkným ložním prádlem, stůl pokryl květovaným ubrusem a na podlahu položil pestrobarevný kobereček. Večer šel spát v bílé noční košili, ráno se umyl, košilí se utřel a hodil ji do kanálu. Mohl mít každý den čisté prádlo, luxus, který dosud nepoznal; bylo ho tolik, že by ho nespotřeboval do konce života. Ráno se oblékl do fraku, na hlavu nasadil černý nebo bílý cylindr a tak natíral loď nebo obsluhoval kormidlo. V plavebních komorách si na ruce natáhl bílé glazetky, aby se neušpinil. Když se lodi na kanále potkávaly, šífáci čuměli s otevřeným ústy na lodníka, který byl oblečen jako kouzelník nebo vrchní z nejlepšího podniku. Co bylo špinavé, se večer házelo do vody a v noci se doplňovaly zásoby.

Cesta po kanálu Elbe-Havel skončila v dolní rejdě pod komorou Niegripp. Večer se Župík uvelebil v kajutě a vytáhl trubku. Ještě předtím zavřel klopu u vchodu, aby snad zvuk trubky nevzbudil nějakého šíleného nácka, v domnění, že má poplach. Začal se svou oblíbenou Rose Marie; foukal ji strašně rád, byla poměrně náročná se svým předznamenáním „5b“ v křížkované tónině C dur, a tak mu chvíli trvalo, než se na několik pokusů strefil do správného přednesu. Mezitím k boku plavidla přirazil německý privátník na motorové pramici, která vlekla malý berlínský člun. Nahoře se otevřela klopa a dolů po schodech se vlekl chlapík s harmonikou přes rameno.

„Hallo, Kamerad… Slyšel jsem tě na vodě, tak ti jdu pomoct!“

A tak společně žudlali šlágry různé provenience, německou Bel ami, španělskou La Palomu, „německou“ Rosamunde…

„Houby německou,“ řekl Župík dopáleně. „Ono není všechno německé… Tohle je česká polka Škoda lásky – Schade um die Liebe - Rosamunde– od Jaromíra Vejvody. Pamatuj si to!“

Nebylo to valné, trvalo delší dobu než se sehráli, ale byla to aspoň skrovná zábava v těch mizerných časech.

Slovo dalo slovo a privátník navrhl, že má ještě tahací harmoniku hohnerku a že by ji byl ochotný vyměnit za něco hodnotného. Několikrát si foukl na trubku a projevil o ni zájem. Chvíli se dohadovali o výměnných artiklech, než se privátník zvedl a přitáhl akordeon. Byl pěkný, s azurovým nádechem v perleťovém provedení. Měl 120 basů a Župíkovi padl hned do oka. Začalo dohadování. Župík položil trubku na lavici, odešel do ložnice a přinesl dvoje povlečení na postel. Postupně přihodil pět kilo listového tabáku, campl cukru, skládací cylindr, dvoje kalhoty s lampasy a pět ručníků.

„Když přidáš ještě pět set marek, tak si plácnem,“ řekl chlapík nakonec.

Stalo se, privátník si odnesl věci a vrátil se s kufrem na chromatiku. Harmonika změnila majitele a tím skončila poslední noc na kanále Elbe-Havel.

Jakmile se zase ocitli na Labi, stali se středem zájmu všech – šífáky počínaje a úředníky konče. Najednou měli tolik známých, že Emila popadal strach, aby se nedostali do průšvihu. Pluli proti proudu v závěsu bočnokolesového parníku KARLÍN – tedy SCHRECKENSTEIN – a každou noc se prohrabovali v nákladu. Čtvrtý den dorazili na noc do Bad Schandau. Emil se oblékl a pospíchal na vlak do Děčína. Ale nejprve varoval svého lodníka:

„Už žádné rabování v raumu, rozumíš? Udělal jsem si znamínko, a jestli mě podvedeš, máš utrum – žádný holport v budoucnu!“

„Rozkaz, šéfe!“ zasalutoval Župík a srazil podpatky.

„Nedělej si srandu!“ zamračil se kormidelník. „Pořádně se vyspi, ať tě nemusejí ráno budit! Dej pozor na náklad a hlavně si hleď kormidla, ať neuděláš nějaký průšvih – já nastoupím v Děčíně.“

„Ale, vždyť mě znáš, Emile,“ řekl Župík smířlivě, „dobře víš, že je na mě spoleh. Všechno bude v naprostým pořádku a ty si užij noc s manželkou!“

Sotva Emil vytáhl paty ze člunu, Župík se našlechtil jako princ a vydal se do Salzschenku. V hospodě ho už přivítala parta šífáků z parníku i ze člunů. Jako mlsní psi se olizovali při představě bohatství, od něhož má Župík klíč.

„Kluci, nejde to, slíbil jsem to starýmu, nemluvil by se mnou až do smrti!“

Útočili na něho ze všech směrů, kupovali mu piva a zase mu spílali, ale lodník je odrážel, i když už byl trochu nalomený.

„Kluci, nemůžu,“ kroutil se, „děda si udělal znamínko. Poznal by, že se někdo hrabal v raumu.“

Prohlásili ho za neschopného pitomce, který si s takovou prkotinou nedokáže poradit. Nakonec kapituloval a banda sedmi kluků, co seděli se Župíkem u stolu, se vydala na cestu k lodi. Frantu nechali hlídat na hrázi; měl za úkol hodit kámen na dek, kdyby někdo šel kolem. Honza s baterkou svítil, když z návodní strany obcházeli zámky, a tak si všimli, že kromě zámků je tam ještě závlačka přetažená drátem smotaným do copánku, a to vše natřené dehtem.

„Podívejte se na kujóna, jak se pojistil,“ zasmál se Župík. „Tak tohle zvládneme.“

Bývalo dobrým zvykem na lodi, že klíče od kajut musely být u toho člena posádky, který na lodi držel hlídku – pro případ, že by se něco nenadálého přihodilo. Tak se Župík dostal do kormidelníkovy kajuty a vzal si klíče od zámků, které visely nad schody. Otevřel nákladní prostor, klukům předal lucernu a každému papírový pytel.

„Zavřu vás na dvacet minut do raumu, lucernu rozsviťte až uvnitř. Pytle si naplňte čím chcete, ale jeden taky pro Frantu, aby měl za hlídání. Já budu číhat na krytu a jakmile zadupu, zhasněte lampu a naprostý klid!“

Kluci naskákali dovnitř, Župík přirazil krytovou desku, vyskočil na hřebenici a procházel se z přídě na záď a zpět. Akce proběhla v klidu. Po dvaceti minutách byli lupiči vypuštěni z nákladního prostoru a po jednom s pytlem na zádech mizeli ve tmě. Župík uvedl vše do původního stavu, přičemž si obzvlášť dal záležet na závlačce omotané drátem; pečlivě vytvořil copánek a potřel ho prsty namočenými v dehtu. Klíče od zámků pověsil na hřebík v kormidelníkově kajutě, zamkl ji a šel spokojeně spát. Svědomí ho netrápilo – vždyť udělal dobrý skutek!

Ráno v šest hodin zahoukal parník a za chvíli už plul s vlekem labským údolím pokrytým mlhavým oparem. Po poledni zakotvil vlek na kotvišti v Děčíně. Na hrázi už přešlapoval Emil, dobře naložený po několika hodinách strávených doma. Sotva se ocitl na lodi, postavil ruksak na hřebenici a hned začal prohlížet zámky. Oblízal člun z obou stran a Župík ho po očku pozoroval. Když se vrátil, spokojeně pokýval hlavou:

„Trochu jsem ti nevěřil… myslel jsem, že do raumu vlezeš. Nic se po cestě nestalo?“

„Ale Emile,“ skoro se urazil lodník, „říkal jsem ti přece, že na mě je spoleh, ne?“

A pak se již opakovala stejná scéna, jako pokaždé, když se Emil vrátil z domova. Z ruksaku vyndal na hřebenici pekáč buchet, pečlivě odpočítal polovičku a s pytlíkem křížal a kusem masa podal Župíkovi.

„Herzlichen Dank!“ poděkoval lodník způsobně.

Do toho přišel Alfréd, kapitán parníku Karlín, a Emil ho odvedl do kajuty. Při jeho odchodu si Župík všiml, že má pod kabátem nějaké věci a z nadité tašky čouhaly cípy ručníků. No, přece to patřilo k bontónu: táhl člun celou cestu jako mezek, moc nenadával, tak si zasloužil nějakou tu odměnu. Ten den ještě dofasovali nějaký materiál a zásobili se trochou potravin a pitnou vodou, aby se nazítří mohlo pokračovat v plavbě proti proudu.

Děčín – tedy Tetschen – to byla už za první republiky Mekka šífáků, ajznboňáků, vojáků, policajtů a prostitutek s mrakem hospod. To všechno za války zůstalo, pouze hospody změnily názvy. Jen na labském nábřeží bylo pět hospod různé úrovně a noční bar Astoria. Do Astorky se chodilo, když bylo dost peněz; v opačném případě musel stačit Dampfschiff – špinavý pajzl, dvakrát do roka vyplavený velkou vodou.

Nejednou zde posádky propily jízdné na dráhu, když byly vyslány do Drážďan nebo do Magdeburku, a když inspektor Kohl zjistil, že neodjely prvním rychlíkem, zuřil. Vyslal svého pobočníka, aby posádky vyhnal z hospody na další vlak, ale častěji se ukázalo, že už ani nemají na vlak peníze. Končilo to tak, že osobně hnal šífáky na nádraží, sám z jejich záloh zakoupil jízdenky a čekal na nástupišti, dokud se vlak nepohnul.

Noc Župík strávil u Gábiny, která byla na vrcholu blaha, že ho má po delší době zase u sebe. Ráno byl vlek zapřažen za zadokolesový motorový remorkér VLTAVA – tedy BÖHMEN-MÄHREN – a pokračovalo se v plavbě proti proudu. Ten den ale dojeli jen do Lovosic, kde zůstali na noc v dolním plavebním kanále. Emil prohlásil, že ta lovosická břečka ani nepřipomíná pivo, a tudíž není radno ji pít; radši že počká do Prahy. Ale ještě je čekala vykládka v Litoměřicích, kam připluli po třech hodinách jízdy následujícího dne; dopoledne již stáli vyvázaní pod přístavním můstkem naproti pěkné hospůdce na pravém břehu pod mostem. Německý pošuk v uniformě SS se opíral o motorku; postavil se do pozoru a hlásil Emilovi, že ráno v sedm hodin se začne s vykládkou.

„Loď musí být zítra vyložená!“ zněl rozkaz.

Dal si pohov, našlápl mašinu a zmizel za hospodou. Zůstal po něm jen smrad z výfuku a naftalínový puch z jeho mundůru. Župík zašel na poštu a poslal Vlastě telegram: Tetičko, čekám tě zítra v Litoměřicích. Hans.

Večer strávil Župík v příjemné hospůdce na pláži ve společnosti Emila, který si vyčítal, že mohli ještě něco ukořistit, že by jeho babka potřebovala to či ono a s lítostí konstatoval, že se už nedá nic dělat, protože, zum Teufel, přijela ještě jedna motorová šůta s mýdlem a vyvázala se na bok člunu. Na šůtě kapitánoval Karel, kterého Župík znal už z Mělníka a který si k nim brzy přisedl. Debatovali o všem možném, jen o nákladu nepadlo ani slovo.

Ráno Župíka vzbudil rámus na břehu. Přijely traktory s lávkami a na plácku stál zástup trestanců. Esesáci pobíhali sem a tam a vojáci s automaty a černými psy vartovali na všech stranách. Emil převzal od důstojníka klíče a dostal příkaz otevřít nákladní prostory. Odkryli první tři: 2 – 4 – 6. Na břehu se ozvalo „Los! Los!“ a trestanci nastavili lávky, po nichž jich přešlo pět do každého prostoru. Ti vyndávali pytle, bedny a kufry na lávky, zatímco ostatní je nosili na břeh a předávali je vojákům. Vojáci se na ně vrhli s kladivy, majzlíky a sekyrami až třísky lítaly; probírali věci a třídili je na dva závěsy – kvalitnější na jeden, ostatní na druhý. Kolona nákladních aut a traktorů se táhla až k silnici. Stále se ozývalo hlasité „Los! Los!“ doprovázené občas ranou obuškem, když některý trestanec nedodržel tempo.

Trestanci byli většinou političtí vězni všech národností a mezi nimi i jedna parta Židů, což Župík poznal podle žluté šesticípé hvězdy s nápisem JUDE, kterou měli přišitou na pravé straně pruhované kazajky. Když odjeli s prvním nákladem, Župík je sledoval; jedni mizeli ve městě, druzí přejížděli po mostě na druhou stranu Labe.

Občas některý z trestanců naznačil posunkem, že chce něco k jídlu a jiní zase, že by kouřili. Župík měl v kajutě balík nerozkrájeného tabáku a něco málo chleba. Tabák rozdělil do menších svazků, které nepozorovaně házel do nákladních prostorů. Nakrájel chleba, nahnul se nad zívající díru a upustil ho dovnitř. Po chvíli ho zavolal Emil. Ukázal na hrnec brambor, které uvařil a přikázal mu, aby je opatrně předal těm ubožákům. Župík si nabral brambory do kapes a nenápadně je házel do raumu. Při jednom hodu náhle zaslechl:

„Župíku!“

Zaostřil zrak na trestance, který ho oslovil. Prokristapána, vždyť je to ten pekařský tovaryš, co u Pásků u nás doma pekl chleba a housky!

Trestanec zašeptal: „Brambory – ale syrové!“

Župík sledoval postup vykládky; v duchu odhadoval, kdy která parta bude hotová a přejde do dalšího nákladového prostoru a podle toho je postupně otvíral. Když už věděl, kam se dostane jeho známý, zašel do kajuty, kde měl ještě tři kila brambor a před nástupem trestanců je do prostoru schoval. Potom stál nad otvorem a polohlasně si broukal písničku: „Brambory, ach ty brambory… ty jsou tam vedle… za těmi kufry… ty jsou tam vedle… za těmi kufry…“, zpíval, dokud tovaryš nesklopil oči a kývnutím hlavy nenaznačil, že pochopil.

Sudé prostory byly vyložené a lávky se postupně přesouvaly k dalším. Emil většinu času seděl v hospůdce; občas vylezl na nábřeží, zavolal Župíka a odplivl si:

„Schweinerei – kolik toho ještě je?“

„Do fajruntu to bude hotový,“ uklidňoval ho lodník.

„Tak to vylož, já si navečer zajedu za švagrovou do Libochovan. Ráno přijdu a zavolám do Ústí, co s námi zamýšlejí.“

Jenže si to později rozmyslel, protože zanedlouho přišel s tím, že s Ústím už mluvil a že zítra se pojede do Prahy s prázdným člunem za šroubovým parníčkem RŽ 7. A právě tohle byl ten moment, který způsobil, že Župíka napadla pěkná hovadina. Nenechal vyložit nákladní prostor číslo 5.

Pozdě odpoledne zašel za Emilem do hospody, aby mu ohlásil, že člun je vyložený. Emil zaplatil, na nábřeží něco projednal s oficírem, ten mu nabídl cigaretu, poplácal ho po rameni, postavil se jako svíce a zdvihl ruku na pozdrav:

„Heil Hitler!“

„Servus,“ odpověděl mu Emil ležérně.

Poslední auto zmizelo, trestanci pochodovali do lágru a někteří Župíkovi kynuli rukou. Emil odjel za švagrovou a Župík stále očekával Vlastu, po které nebylo ani stopy. Nastal klid a mladík si mohl začít srovnávat myšlenky v hlavě. Když se mu to podařilo, zděsil se, jakou pitomost provedl. Jestli tohle praskne… Kdyby to věděl Emil, trefil by ho šlak.

Chodil po palubě sem a tam a lámal si hlavu, co s tím. Ze šůty ho pozoroval Karel.

„Hele, doufám, žes mi taky něco schoval, abych nepřišel zkrátka,“ řekl důrazně.

Župík jen zuřivě zamával rukama.

„Jo, schoval!“ tlumil hlas. „Já korunovaný vůl jsem schoval skoro půl pátýho raumu a teď z toho mám staženou prdel!“

„Ále neměj,“ utěšoval ho Karel. „Já ti v noci odlehčím do šůty a celníků se neboj, ti do nákladu nelezou, na to jsou líní. Otevři pár desek od krytu, ale tak, aby neviděli do pátýho a máš pokoj.“

„Čím víc toho vyložíš, tím budu radši,“ ukončil hovor Župík.

Nemohl usnout, nevěděl, co je s Vlastou; možná, že kdyby tu byla, vymyslela by nějaký plán, ale asi je dobře, že nepřijela, bylo by o starost víc. Přemýšlel o zítřku; z úkrytu vytáhl pistoli – nějak mu dodávala víc kuráže – a kul plán. Jestli budou chtít celníci otevřít pátý raum, vezmu za krytovou desku, uklouznu a spadnu do vody a budu volat o pomoc. Na lodi nastane zmatek a zapomene se na pátý prostor. No, snad to není tak špatný nápad… ale pro jistotu si dám doklady do vikslajvantu a pistoli do šosu… člověk nikdy neví, jak to skončí. Kdo uteče, vyhraje – v žádném případě nechci skončit mezi těmi ubožáky, který jsem dnes viděl!

Nemohl usnout, jak stále svůj plán vylepšoval. Nakonec vstal a vystrčil hlavu ze vchodu. Uslyšel duté rány a Karlovo funění, jak pilně pracoval v raumu, a spokojeně se odebral na lůžko. Ale spal špatně; ráno ještě za šera se už procházel po nábřeží a vybrušoval svůj plán. Z šůty na něho polohlasem zavolal Karel:

„Je to v suchu, už tam toho moc nemáš. Nečum jako vyvoraná myš a přemýšlej, co s tím zbytkem. Na ochoz jsem ti hodil karton mýdla a prášků, tak si to někam ukliď!“

Ale Župík už neměl na nic ani pomyšlení, teď mu šlo jen a jen o jeho kůži, už aby byli ve zdraví v Praze, podruhé si takovou hovadinu pořádně rozmyslí… panebože, slibuju, že už nikdy… Co to má všechno za význam? Pro sebe to nepotřebuje a pro koho tedy riskuje? Myslí si snad, že tím hrdinským činem oslabí Německo? Všechno je v háji…

Z neveselého rozjímání ho vyrušil Emilův hlas.

„Co tu děláš, kluku, to jdeš teprve z flámu nebo od holky? Vždyť jsi jako vyblitý! Co je s tebou? Pojď, švagrová mi něco dala, tak posnídáme.“

Odešli do zadní kajuty a dali se do snídaně. Emil vylil do kastrůlku půl litru kozího mléka, které přinesl v lahvi od piva, a vybalil dozlatova upečené vdolky. Župíkovi ani nechutnalo; najednou se zmocnila lítost, že se bude muset rozloučit s lodí, s Emilem, a možná… i se svým mladým životem.

„Krucinál, Župíku, tys tak zvážněl, co je s tebou? To víš, mně bylo včera taky na blití, když jsem to viděl, ale tohle ještě není konec… Budeme si muset zvykat na horší časy… Hlavně to svinstvo přežít. A pak je budeme rubat, kamaráde, hlava nehlava, a když to uděláme všichni, tak to může führer i s tím jeho Goebbelsem zabalit. Nic si z toho nedělej, takových führerů ty přežiješ, ale oni tebe ne. Znám to, mám už nějaká ta léta. Mohl jsem si užívat penze, místo toho jim budu dělat vola až do smrti. Jako by jim nestačilo, že mě vyhnali do první války! Ale ta byla proti téhle jen srandička… Tehdy, když se ti chtělo domů, vzal jsi bochník chleba, pistoli a buch!, a bylo kus prstu pryč. Lepší kus prstu než ustřelenou hlavu a někde hnít v cizí zemi. Jó, člověk se nesmí bát riskovat!“

To zrovna teď rád slyším, pomyslel si Župík zdrceně. Já riskuju, ale zbytečně. No, děj se vůle boží…

Dopoledne připlul parníček s jedním člunem v závěsu, zapřáhli se jako druhá délka a než uplynula hodina, stáli na celnici v Litoměřicích. Župík byl zelený v obličeji, ale prohlídka proběhla bez problémů a barva se mu pomalu začala vylepšovat. V Českých Kopistech byla už prohlídka formální a Župík pozoruhodně ožil. Jakmile vlek opustil plavební komoru, zajásal, pozpěvoval si a poskakoval po hřebenici až k Emilovi u kormidla.

„No jo, kluku, ty seš rád, že už zase budeš u maminky, viď?“ dobrácky si ho dobíral kormidelník. „Že se ti stýskalo, ty rošťáku, co?“

„To víš, že jo!“ zavýskl lodník šťastně. „Jako bych se znovu narodil!“

Za chvíli na pravoboku zahlédli kostel svatého Vojtěcha u Počapel a Župík se po dlouhé době zase pokřižoval. Pane Bože na nebesích, děkuju ti z celého srdce, žes mě zachránil!, vyslal k němu tichý dík.

V Emilovi však hlodaly myšlenky spíš hříšné.

„Ty, Župíku, my jsme stejně volové!“ meditoval zklamaně. „Mohli jsme si toho nabrat víc – viděls, jak to v Litoměřicích klaplo, ani nevěděli, co na lodi je. To jsme zas jednou propásli velkou šanci, taková se naskytne párkrát za život!“

A hluboce si povzdychl. To už Župík nevydržel, došel pro žebřík, stáhl v pátém prostoru luku, do díry vsunul žebřík a zmizel uvnitř. Po chvíli se vynořil, dva kabáty přes ruku a jako by se nechumelilo, kráčel na příď lodi. Nedošel ani na konec hřebenice a Emil už zvonil jako k ohni a volal lodníka k sobě. Ten hodil kabáty přes naviják a pomalu šel ke kormidelníkovi.

„Župíku, kamaráde, ty máš ještě něco schovaného?“

„No, trošku…“

„No vidíš, máš víc rozumu než já, starý pitomec! A bude tam taky něco pro mě?“ ptal se dychtivě.

„Ale to víš, že jo… Pro tebe vždycky!“

„Tak podrž kormidlo a já se tam podívám!“

Emil skočil na kryt, u pátého prostoru si klekl na kolena, nahnul se a chvíli civěl dolů. Najednou se chytil za hlavu a jako šílený pádil na záď člunu.

„Župíku, Župíku, ty blbče, cos to provedl?“ řval celý brunátný. „Ty je neznáš, když na to přijdou, postřílejí nás jako králíky! Ty seš přece kachní mozek! Ach, du verfluchter Kerl!“

Poskakoval po palubě a rozčileně rozhazoval rukama. Když se trochu vzpamatoval, začal uvažovat rozumně.

„Než přijedeme do Prahy, tak to musí zmizet. To lepší pro nás, ostatní rozdáme a zbytek naházíme do vody. Přece kvůli tvý hovadině neskončím na stará kolena v kriminále nebo na šibenici!“

Večer zakotvili na Mělníku. Župík proběhl celé překladiště, posbíral čtyři kamarády a na lodi začalo dělení. Emil si vybral podle svého gusta a nosil jeden pytel za druhým do své kajuty; Župík následoval jeho příkladu. Činili se i kamarádi. Když už všechno prohrabali, naložili člunek až po okraj.

Emil si zavolal lodníka a přikázal mu:

„Teď jdu k Šimáčkům za holkama a ty se za trest postarej, aby byl ráno čistý raum!“

Odešel, mládenci odvezli plnou loďku a vrátili se zpět. Uvázali ji na záď člunu a Župík rozkázal: „Kluci, do raumu a co tam zbylo, všechno do vody!“

Byla to pěkná zábava a trvala až do půlnoci. Klobouky, boty, košile a různé harampádí putovaly přes bok plavidla do řeky, až byl konečně nákladní prostor prázdný. Ještě nikdy neplulo po Labi tolik klobouků, jako tenkrát.

„Vlastně jim je posíláme zpátky,“ řekl Lojza, když nastupoval do loďky. „Mohli by si je konečně vyměnit za helmy.“

Zamávali Župíkovi a zmizeli ve tmě.

8/ Vášnivá Jenny a vychytralá Božena

Další den už byli v Praze. Ještě nebyl člun vyvázaný u nízké hráze v holešovickém přístavu, když z vysoké hráze někdo zuřivě mával na pozdrav. Byla to Černá Vlasta. Než stačil Župík plavidlo přivázat na hráz, Vlasta bez ostychu skočila na palubu a vrhla se mládenci kolem krku.

„Župíku, Župíku, čekám tu na tebe už od rána, jsem ráda, že jsme se zase setkali!“

„Emile, to je má sestřenice,“ představil Vlastu kormidelníkovi.

„Já vím, že máš velkou rodinu,“ zamumlal dědek spíš pro sebe. Podal dívce ruku a pousmál se: „Buďte u nás vítána!“

Župíka by zajímalo, jak se dívka dostala zpátky přes hranice, ale nezeptal se. Dávno věděl, že Černá Vlasta nevysvětluje.

Ráno Emil odjel do Děčína a Župík se musel zapojit do pracovního procesu – vykládal se cukr z rychloparníku Ohře – tedy Eger. Při práci se seznámil s mladým lodníkem Pepou Horákem, který pocházel od Mšena, takže byli krajané. Hned si padli do oka a než skončila směna, věděl jeden o druhém všechno. Pepíkův člun opravoval kormidelní zařízení v malé loděnici u Antropiuse na konci holešovického přístavu; zbytek posádky měl volno, a tak byl Pepík vládcem lodi. A patřičně si to užíval.

„Večer přijď i s tou svou Černou Vlastou,“ připomněl mu po skončení práce, „ať poznáš můj harém. A můžeš vzít s sebou i ty svý dršťky, ať je zábava!“

„Co?“ nevěřil Župík svým uším.

„No přece harmoniku, ne?“ smál se Pepík.

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou mladík, „leda by byla foukací. Ale není.“

S Vlastou se dohodli, že zajdou jen na chvilku, aby mohli jít brzy spát. Jenže… Už když se blížili po ochoze k Pepíkově kajutě, slyšeli z ní hlahol a ženské pištění. Otevřeli dveře – a nestačili zírat. Na podlaze prostorné kajuty byly rozloženy všechny matrace a na nich se povalovalo pět děvčat v negližé. Malá kamínka byla rozpálená a ohřívala i vodu v konvici.

„Opravdu harém, nelhal,“ zahučel Župík obdivně, zatímco Vlastu napadlo dva kohouti na smetišti a šest slepic, po tom jsem tedy toužila…

„Děvčata, tohle je Župík a jeho snoubenka Vlasta,“ představil je Pepík. Přemístil se na matrace a pokračoval.

„Tohle je Boženka – mámu má v Praze na Chodově, bydlí u babičky na Mělníku, živí se poctivě a jejím životním cílem je vzít si za manžela šífáka!“

Župíkovi se zalíbila od prvního pohledu. No, mohl trochu zpozornět při tom jasném ohlášení, ale byl příliš mladý… Jen zkušenostmi muž zraje.

„Tady je Marie z lodi, moje první představená, která se stará o mou domácnost,“ pokračoval Pepa, „a za ní její sestra Milada, nejmladší aplégr, kterýmu bylo včera šestnáct let. Zde je Milena, nejvážnější dáma této společnosti a tady,“ přitáhl si okaté děvče, „je Marta, vdaná paní, bydlí v Čelákovicích a místo v Kolbence si občas dá noční směnu u mě. A teď – Marie, voda se vaří, dej do ní ten čaj z devatera kvítí a prostři, bude se hodovat!“

Marie poslušně vstala, stáhla si kombiné ke kolenům, připravila šálky – každý jiný, ale komu by to vadilo – a prostřela na stůl. Vedle šálků položila chleba, kunerol, oschlou vánočku a pár sušenek. A tak jedli a popíjeli, potom začali zpívat a vyprávět anekdoty a různé zkazky…

O půlnoci se začal Župík s Vlastou zvedat.

„Nebuďte blázni,“ prohlásil rezolutně Pepík, „ještě v tý tmě spadnete v háfnu někde do vody. Tady se vyspíme všichni.“

Župík se nebránil, protože už během večera házel oko po svůdné Boženě; ona mu snaživě oplácela a unavená Vlasta neprotestovala. Domácí kohout vyhlásil přípravu na spánek, která spočívala v odhození zbývajících svršků, zavrtal se mezi dvě slípky a zhasl světlo. Nějak to tak vyšlo, že se Župík ocitl mezi Vlastou a Boženou. Počkal, až Vlasta pravidelně oddechovala a přitiskl se na Božku. Chvíli spolu něžně zápasili, i z opačného konce matrace se ozýval šramot, ale pak se kohouti zklidnili a v kajutě se rozhostilo ticho.

Ráno vyhlásil Pepa budíček v pět hodin, uvařil kávu z melty a děvčata se rozešla za svými povinnostmi. V kajutě zůstal jen pan domácí s Marií.

„Tak večer na shledanou,“ řekl jim, „mám ještě pět dní a potom bude šlus, přijde posádka.“

S Vlastou se Župík rozloučil na nábřeží a šel se dospat na člun. V deset hodin ho vzbudila Božena.

„Župíčku, Župíčku, co s tím uděláme?“ řekla mu smyslně a vinula se po něm jako hadice.

„Uděláme tohle,“ řekl a povalil ji na postel.

Když bylo doděláno, dohodli se, co bude dál.

„Dám ti vědět, kdy odjedeme z Prahy a ty na nás počkáš v plavební komoře v Podbabě. A u Pepíka na člunu žádné důvěrnosti, rozumíš? V Praze vládne Vlasta.“

Ještě třikrát navštívil s Vlastou Pepíkův hampejz, než se rozloučili. Čtvrtý den se vrátil Emil, doložili zboží do Berlína a člun byl připravený k odplutí. Dva nákladní prostory zůstaly prázdné s tím, že v Magdeburku se přiloží nějaké stroje pro Siemense do Berlína. Přijel parníček a znovu ten známý signál jednou dlouze a jednou krátce – vinde op! A sbohem, Praho!

V Podbabě už netrpělivě čekala Božena. Na hlavě měla modrou lodičku s vlajčičkou ČMPL, modrý kostýmek a bílou halenku. Slušelo jí to, což potvrdil i Emil.

„Teda, to je nádherná kost,“ vydechl uznale. „To je tvá nejhezčí sestřenice, tu si drž!“

Do Mělníka to nebylo daleko, ale oba využili čas do poslední minuty. Před rozloučením předal Župík Boženě kufr s harmonikou.

„Víš, jak to dnes chodí, může se stát, že přijdu domů s holým zadkem, a to ještě, když budu mít štěstí. Tak mi ji opatruj a uč se na ni, ať si jednou zahrajeme čtyřručně!“

„Ale jdi ty,“ zakroutila se, „to už umíme…“

Následující den odjížděli po proudu a čtvrtý den dorazili do Magdeburku. Neprojeli obtížným úsekem „Dommfelsen“, skály sahající téměř do poloviny řečiště, ale zůstali stát na levém břehu u Elblagerhausu, kde měli vyfasovat těch několik beden pro Berlín. Vyvázali plavidlo do břehu a tím pro ten den skončili.

Župík se zušlechtil a vyrazil do města za zábavou. Nejprve zašel na koňské karbanátky do hospody k Thomasovi, kde bylo boží dopuštění. Hospoda byla narvaná šífáky, Čechy i Němci a všichni se cpali Thomasovými hnusnými karbanátky – jak to dělal ten řezník v Brandenburku, že byly tak chutné, přemítal Župík, nebo měl lepší koně? – a zapíjeli je pivolínem, náhražkou piva s osvědčeným receptem už z první světové války. Bylo tam k nevydržení, jeden řval přes druhého, že nebylo slyšet vlastního slova. Za hodinu se Župík dohodl s kamarádem Mirkem, že půjdou někam, kde se hraje a je pokoukání na pěkné holky, než se dívat na tu sežranou šífáckou sebranku.

„Jdeme do Wiedersehenu!“

Intimní osvětlení, v rohu pravá česká kapela a hlavně plno děvčat – Češek, Němek, Polek, Francouzek a bůhvíjakých národností, to byla lepší sorta přístavní krčmy. Župík je vymetal jednu za druhou a už dávno se ani v duchu mamince neomlouval. Byl to jeho život – život šífáka.

Pohledem prozkoumali situaci a v levém rohu místnosti objevili stůl se dvěma dívkami a dvěma volnými židlemi. Župík se dovolil a obě s radostí souhlasily. Jedna byla trochu oplácaná a mladší, druhá vyzáblá a od Župíka o pár let starší. Z hovoru poznali, že se jedná o Němky. Poručili si pivo a poslouchali kapelu, která střídala jeden šlágr za druhým; většina přítomných zpívala se zpěvákem. Číšník jim přinesl pivo, pozvedli půllitry a ze slušnosti si přiťukli s dámami.

„Na zdraví!“

„Nasralí!“ snažily se dívky o češtinu.

Kontakt byl navázán, bylo nutné si rozdělit kořist. Župík chtěl hubenou, Mirkovi to bylo jedno, vzal zavděk i tlustší – byl by ten den bral jakoukoliv. A tak se každý měl k té své, při tanci si partnerky prohodili, ale jen při tanci a pak každý vandroval do své dívky a ty to braly… až nastala závěrečná, polovina světel zhasla a muzikanti balili nástroje.

„A jde se ke mně!“ prohlásila starší Jenny.

Vyšli na ulici, všichni se chytili pod paží a Jenny vedla celý konvoj do Große Münzstraße, kde potichu zmizeli v jejím bytě. Nebylo už času nazbyt, a tak se hned uhnízdili, Mirek s Rosi v ložnici a Župík s Jenny v obývacím pokoji. Určitě si lodníci nevedli špatně, když ráno dívky nadšeně souhlasily, že si to zopakují.

Další večer už nemuseli ztrácet čas vysedáváním v hospodě, sešli se přímo v bytě. Jenny uvařila pravou zrnkovou kávu „od manžela z Francie,“ jak prohlásila, „a k tomu přibalil kožich.“ Při kávě začali hrát karty, na rozcvičku mariáš a ferbla a potom „oko“ za peníze. Hráli, hráli… Jenny vyhrávala, Župík prohrával. O půlnoci už byl dočista švorc – nezbyl mu ani fenik. Ten večer prohrál 350 marek, všechny drobné a ještě zůstal něco viset. Snažil se na svou potupu nemyslet, aby to nemělo negativní vliv na jeho výkon, když odcházel s vítězkou na lůžko, ale šlo to ztěžka.

Ráno se s Mirkem snažili po schodech sejít co nejtišeji, ale stejně se v přízemí otevřely dveře, ze kterých vylezla babizna s šátkem po německu na hlavě.

„Guten Morgen, Ausländer!“

Jen pravá nacistka dokázala spojit přívětivý pozdrav s jedem, který vyplivla v druhé části. Ale kupodivu, přes časnou hodinu i přes to, co měl za sebou, Župík zareagoval:

„Guten Morgen, Frau Deutsche!“ řekl způsobně.

Odpovědělo mu bouchnutí dveří.

Před domem se rozloučil s Mirkem a pospíchal na loď. Konečně měl čas pitvat svůj večerní neúspěch. Ty pitomče, nadával si v duchu, proč hraješ, když to neumíš? Teď budeš k obědu okusovat bort! Už nikdy hazard! Nikdy! Ale schytala to i Jenny, která ho ráno dorazila, když mu velkoryse věnovala patnáct feniků na tramvaj. Já ti osladím těch 265 marek (zbytek vyhráli ti druzí) z mý kapsy! zuřil. Všechno si poctivě odšukáš! Všechno! Do posledního feniku!

Nakonec byl rád, že ještě ten den odpluli směrem na Berlín.

Ten podzim pendlovali mezi Berlínem a Prahou, do Čech většinou prázdní, do Německa s kořistí, kterou okupanti v Protektorátu uchvátili. A tak podle toho, kde kotvili, obšťastňoval Župík Irmu v Berlíně, Jenny v Magdeburku, Boženu na Mělníku a Černou Vlastu v Praze. Občas si vzpomněl na svou Vlastu, ale ta o sobě nedávala vědět, zrovna tak, jako on. Při všech svých záletech však na ni nemohl zapomenout. Jeho filozofie byla prostá: Jsem mladý a musím se přece vyřádit! Ale jednou bych chtěl žít se správnou ženskou…

Po měsíci se vraceli z Německa. V Děčíně poprosil Župík kamaráda na parníčku, který odjížděl do Mělníka o den dřív než oni, aby navštívil Boženu a požádal ji, aby nazítří dorazila i s harmonikou. Božena dorazila s holýma rukama a s jobovkou.

„Harmonika je v Praze na Chodově u mámy,“ zahlásila na úvod, „babička ten krám tady nechtěla. Ale na ni stejně teď nebudeš vyhrávat, protože budeš mít jiné starosti – protože budeme mít jiné starosti,“ opravila se.

„Jaké starosti?“ zeptal se ostražitě.

„Otcovské. A mateřské. Prostě jsi mě zbouchnul. Jsem v tom.“

Podala mu to v několika variantách, ale jemu to nedocházelo. Vždyť si dával pozor… dávno mu to kluci vysvětlili. Naprosto ho to rozhodilo, a tak si ani teď nevzpomněl na Pepíkovo představování Boženy na jeho lodi, které… mohlo znít i jako varování.

„Božka,“ vydechl zděšeně, „jací my budeme rodiče? Já pořád v luftě a ty…“

„Budeme se milovat jako doteď,“ pokusila se kolem něho ovinout, ale ucuknul. „A já budu s tebou jezdit na lodi.“

„Jo, s miminem… A s lodníkem jezdit nemůžeš. Jen s kapitánem. Nebo s kormidelníkem.“

„Tak budeš kapitán!“

Debatovali dlouho, ale po celou tu dobu nejasně tušil, že skončí jako zajíc před myslivcovou puškou. Přes svůj nevázaný život měl v sobě zakódované zásady, které mu rodiče odmala vtloukali do hlavy, a tak po delším přemítání dospěl k rozhodnutí.

„Víš co? V neděli přijeď poledním vlakem do Mšena, představím tě rodičům.“

Celou cestu do Prahy přemýšlel Župík o manželství s Božkou, ale místo toho, aby ho taková představa naplňovala blahem, dělalo se mu špatně. Jistě, Božka v posteli byla třída, ale celý život s ní? Jen plavidlo vyvázali u vysoké hráze holešovického přístavu, Župík si vzal volno a upaloval domů. Maminka lomila rukama, ale když se uklidnila, řekla:

„Když jsi holce zkazil život, je tvojí povinností si ji vzít. Tak ji v neděli přiveď, ať poznám, co nám do baráku přivedeš!“

Tatík nezklamal, když zůstal u osvědčeného repertoáru, jen trochu okořeněného.

„Ty seš ale vůl!“ řekl mu od plic. „No, jak si usteleš, tak si lehneš, ale na takovou pitomost jsi měl ještě času dost! V neděli naštěstí sloužím.“

V neděli Župík sklesle čekal ve Mšeně na nádraží, až se lokálka z Mělníka dokodrcá do stanice. Božena vystoupila jako královna s hlavou vztyčenou; byla nafintěná jako na svatbu. Když však uviděla zmoklou slepici před sebou, kuráž ji přešla a do žádného vítání se nehrnula. Městem prošli skoro mlčky, minuli Větrák a když procházeli skramoušským údolím, Božena z ničeho nic podala Župíkovi kabelku.

„Podrž mi ji, já si musím odskočit do mlází – přišlo to na mě.“

Sotva zmizela, napadlo Župíka podívat se dovnitř. Otevřel kabelku, vytáhl malý diář a začal v něm listovat. Byly v něm zkratky mužských jmen, datumy a číslovky násobné a dokonce drobná poznámka Kája by rád mimčo, ale jedině po svatbě. Župík si pro sebe hvízdl. Tak takhle to je… Tady jsem já… a přede mnou… a za mnou… no, děvenka nezahálela… štětka jedna proradná! A jako blesk z čistého nebe náhle uslyšel hlas Pepíka v jeho harému „…a jejím životním cílem je vzít si za manžela šífáka!“ Ó tatínku můj milovaný, tvůj syn není vůl! Tvůj syn je korunovaný vůl!

Božena vylezla z mlází, upravovala si kalhotky a když zmerčila, že Župík má v ruce její zápisník, vrhla se na něho jako krvelačná lvice.

„Dej ho sem, dej ho sem!“ sápala se na něj. „Ten není pro tebe!“

„Ále je,“ s klidem odrážel její útok, „moc mi pomohl.“

Mlčky kráčel k domovu a Božena naštvaně capkala za ním. Ve světnici se přivítal s matkou, představil jí dívku a hned vzápětí ulehčeně prohlásil:

„Maminko, uvař Boženě kafe, dej jí dvě buchty, abych jí nebyl nic dlužný a nedělej si starosti – Župík se ženit nebude!“

Maminka nevycházela z úžasu nad tou náhlou změnou, ale byla to moudrá žena – spokojila se s dobrou zprávou a dál nevyzvídala.

„No, to je dost, že jsi dostal rozum,“ řekla ulehčeně, „ženit se v téhle nejisté době by nebylo rozumné. Jste ještě oba příliš mladí na to manželské břemeno.“

Božena pofňukávala do kafe, Župík probíral s maminkou domácí novinky a když mu došla trpělivost, zavelel k odchodu.

„To nepočkáš ani na tátu?“

„Tátovi vyřiď, že už jsem si ustlal líp! Že nebudu sklízet, co jsem nezasel!“

Matka zabalila Župíkovi buchty a půl libry čerstvého másla, políbila ho a Boženě podala ruku.

„Na shledanou, slečno, sbohem Župíku! Přijeď brzy, mně i tátovi se po tobě stýská. Bez tebe je tady jako v márnici…“

Ubírali se do Vrátna na zastávku, nepromluvili ani slovo – už si byli cizí. Lokálkou odjeli do Mělníka a odtud vlakem do Prahy. Župík přemýšlel, jak se dostane ke své krásné chromatice, ale při rozchodu to za něj vyřešila Božena.

„Slibovals mi manželství a takhle to dopadlo,“ řekla zhrzeně. „Tu svoji harmoniku už neuvidíš!“ dodala pomstychtivě. „Když nebudu mít tebe, nechám si aspoň ji!“

Jako by mu bodla dýku do srdce – mrcha, dobře věděla, kam zamířit.

„To teda nenecháš!“ rozčílil se. „Je to můj jediný majetek, nic jinýho nemám! A nemůžu za to, žes mě tak sprostě podvedla a chtěla jsi ze mě udělat paroháče, za to ti tedy pěkně děkuju! A harmoniku navalíš!“

Hodila zadkem a byla pryč.

Pro nedělní večer toho měl Župík dost; byl bez nálady, otrávený a nezlákal ho ani Liďák. Šel pěšky do přístavu a celou cestu si nadával jaký je blbec; jak lehce by zbaštil splávek i s navijákem a nádavkem ještě přijde o harmoniku. Dost vysoká cena za pár šťouchů! Nakonec si vzpomněl na tatíka. „Zapamatuj si každý průšvih,“ kladl mu na srdce, „ať ho neuděláš podruhé!“ Tak tohle si, táto, zapamatuju do smrti! A hned zítra se vydám pro harmoniku. Bože, to zas bude den…

V pondělí při práci promýšlel různé varianty situací, které mohou nastat, ale bylo mu to houby platné. Hned jak skončila směna, vydal se na cestu do Chodova. Našel malý domek se zahrádkou a na vizitce si ověřil, že je na správné adrese. Zazvonil a čekal; za chvíli se objevila zachovalá čtyřicátnice a když přišla k brance, zeptala se, co si mladý pán přeje. Mezitím se však na verandě zjevila Božena a Župík znervózněl. Zčervenal a začal koktat.

„Jsem Župík… jdu si pro harmoniku… půjčil jsem ji Boženě… ona ví…“

Ženě rázem ztvrdly rysy.

„Ty lumpe zvrhlá!“ zaječela, „na válení ti byla holka dobrá, ale do kostela se milostpánovi nechce!“

Rozhlédla se, vystřelila k verandě, uchopila motyčku opřenou o podezdívku a pospíchala zpátky.

„Já ti dám harmoniku, že na to nadosmrti nezapomeneš!“ mávala motyčkou divoce nad hlavou.

To už Župík na nic nečekal a upaloval zpátky cestou, odkud přišel. Jen koutkem oka zahlédl, jak mu na verandě Božena posměšně strouhá mrkvičku. Nasedl do tramvaje a celou cestu na Václavské náměstí se litoval. V Liďáku bylo plno, holky a kamarádi ho lákali, aby si přisedl, ale Župík chtěl být ten večer sám. Zalezl do kouta k poslednímu stolu, objednal si pivo a zlomeně rozjímal nad chromatikou ve spárech divoké baby s motyčkou. Jeho jediný majetek! Kdyby si takový akordeon chtěl koupit, musel by na pult vysázet desítky tisíc korun – představa nepředstavitelná. Z chmurných úvah ho vytrhla Černá Vlasta – náhle stála ve dveřích a rozhlížela se po sále. Zvedl ruku a když ho zpozorovala, její krásné černé oči se rozzářily a spěchala k němu.

„Župíku, ty uličníku, kde tě je konec? Hledala jsem tě na lodi a ty nikde, kde se touláš?“

Zahanbeně ze sebe začal soukat svůj smolný příběh. Vlasta ho poslouchala, vášně, které jí přitom lomcovaly, zadusila v těle a na konci jen pokývala hlavou.

„Ach jo, tihle námořníci pořád nevědí, že některému přístavu se mají vyhnout, i když vypadá sebelíp,“ povzdechla si smutně. „Jsi nevěrník a měla bych se na tebe vykašlat… jenže já tě miluju… a v týhle hrozný době nikdy nevíš, jestli to není láska poslední…“ Napila se z jeho piva, otřela si ústa a pohlédla na tragický obličej před sebou. „Co s takovým schlíplým milencem… zítra ti tu harmoniku přinesu. Snad ti to pozvedne… náladu,“ v očích se jí už zase šibalsky zablýsklo.

Začal ji přesvědčovat, že je to nemožné, ať neriskuje výprask, že za to jí on nestojí (i když ta krásná harmonika ano) a tam, kde neuspěl on jako muž, těžko může uspět žena…

„Tak pozor!“ řekla rozhodně. „Kde neuspěl muž, možná neuspěje hloupá žena. Ale to není můj případ! Zítra budeš mít harmoniku zpátky.“

Tu noc jejich milování za moc nestálo; Župík byl zkroušený z kruté porážky a Vlasta už v hlavě spřádala plány na další den. Ráno se oblékla, bandičku na mléko naplnila cukrem a odešla s tím, že výměnou přinese něco k jídlu. Župík se šel věnovat nakládce zboží do Berlína. Asi za dvě hodiny byla Vlasta zpátky. Z výměnného obchodu přinesla jedny dámské punčochy a kus masa. Župíkovi přikázala, aby postavil na polévku a taky ji dovařil, ona se vydává do jámy lvové.

„Župíku, buď přinesu harmoniku, nebo mě zde pro ostudu už neuvidíš.“

„Říkám ti naposled, nedělej to! Nechci tě hledat po špitálech! Mám radši zdravou tebe než harmoniku!“

Potěšilo ji to a políbila ho na rozloučenou. Později se sám divil, co mu to tak spontánně vyklouzlo z pusy. Ve skutečnosti by každou ze svých tehdejších milenek za tak krásnou harmoniku vyměnil bez mrknutí oka.

Při nakládce zboží pustil všechno z hlavy a jen se těšil, jak po práci zalehne a veškerá zábava mu bude ukradená. Dnes se musí vyspat a nabrat sílu, přece se nedá pořád přes den těžce pracovat a po nocích flámovat. Při tak bídné stravě by z něho za chvíli opravdu chodily jen kalhoty. Jenže všechno bylo jinak.

Těsně před koncem směny uviděl Vlastu, jak běží po hrázi a celá šťastná volá:

„Župíku, Župíku, nesu ti harmoniku!“

Udýchaná vláčela těžký kufr. Župík jí vyběhl naproti a pomohl jí zavazadlo dostat do kabiny. Na vyprávění nebyl čas, musel ještě pracovat. Ta holka je poklad, pomyslel si obdivně. Jiná by po takovém výkonu harmoniku někomu střelila a mně by přišla jenom vynadat, že jsem ji do dračího doupěte poslal. Jak skončila směna, zakryl nákladní prostor a utíkal do kajuty. Vlasta hned spustila:

„Župíku, něco za něco! Já ti přinesla harmoniku a ty mi slib, že mě budeš milovat až do smrti a nikdy mě už nepodvedeš! Přísahej, že budeš jen můj!“

Vlasta byla dobrá obchodnice. A Župík pokorně přísahal.

Pojedli polévku s chlebem a když se pohodlně usadili, začala Vlasta vyprávět.

„Když jsem zazvonila u vrátek, přišla mi otevřít nějaká paní. Představila jsem se jako Marie Novotná a že bych s ní potřebovala mluvit mezi čtyřma očima. Dívala se na mě nedůvěřivě, ale pak mě pozvala dál. Odvedla mě do obývacího pokoje a já uviděla kufr s harmonikou stát u šicího stroje. Usadila mě ke stolu a vyzvídala, co mě k ní přivádí. Začala jsem jako kulomet, že jsem Župíkova snoubenka, že máme před svatbou, a že jsem ti půjčila poslední peníze na harmoniku a že ty, zvrhlíku, jsi ji půjčil Boženě, že Božena je podlá, že ji nechce vrátit, že soudit se nechci, ale že jsem přišla, abych si všechno vyřídila s Boženou mezi čtyřma očima… Přitom jsem pošilhávala po harmonice a zkoumala nejrychlejší cestu k úniku. A pak jsem vyskočila, popadla kufr, a než se ženská vzpamatovala, byla jsem i s harmonikou na ulici. Utíkala za mnou, ale znáš mě, třebaže pajdám, nestačila mi. Taky byla klika, že Božena nebyla doma. No vidíš, je to vyřízené a můžeš zase klidně spát.“

To právě nemohl, musel se jí odvděčit. Myšlenky na únavu byly rázem zahnány. Vlasta mu pozvedla nejen náladu, jak byla pravila v Liďáku… A když by snad v milostném zápase ochaboval, pohled na kufr s harmonikou mu vlil novou sílu do těla.

Byla to poslední noc, kterou Župík s Černou Vlastou strávil. Ráno jako vždy odešla s bandičkou cukru na handl, měla se vrátit odpoledne, ale nepřišla. Večer ji nenašel ani v Liďáku ani v kajutě. Nikdo ze známých nevěděl, kde by mohla být, nikdo ji neviděl a Župík se do konce života nedozvěděl, kde a jak skončila.

Ráno odpluli směr Berlín a Župík se stále nemohl zbavit myšlenek na Vlastu. Ale jen do Děčína, kde na něho čekala Gábina. A v Magdeburku Jenny. A v Berlíně Irma.

Zima byla na spadnutí, a než byl náklad vyložený, byl pro silnou námrazu zastavený provoz na kanále. Člun po vykládce odtáhli do Westhafenu, kde měl přezimovat do jara až roztají ledy a kanál bude opět zprovozněný. Byla to docela příjemná zima, Irma žila se Župíkem na lodi a hospodařila. Zásoby poživatin a tabáku byly obstojné a zbytek se dokupoval na potravinové lístky. V té době byl Berlín ještě solidně zásobovaný.

Z klidného zimního spánku a předmanželského života je jednoho dne vyrušil Emil. Přinesl obálku s dopisem, kde stálo, aby se Župík dostavil 8. ledna 1942 do plaveckého kurzu, který bude probíhat v pražském paláci SIA. Jestliže chtěl Silvestra a Nový rok stihnout doma, zbývalo do odjezdu několik dní. Vánoce ještě prožil s Irmou ve vší pohodě a při skromném válečném blahobytu. Poslední dny využil k tomu, aby dal člun částečně do pořádku a zařídil si své záležitosti.

V sobotu odpoledne před odjezdem se rozloučil s Emilem a slíbil mu, že jakmile kurz v Praze skončí, vrátí se na loď, aby si i on mohl vybrat dovolenou a volné dny. Popřáli si navzájem šťastný a zdravý Nový rok. Že nebude veselý, to věděli oba dobře.

Na nádraží se s ním loučila Irma se slzami v očích. Dlouho stáli v objetí jako přikovaní u kamenného pilíře a oběma bylo těžko u srdce. Doprovodila ho až do vagonu, naposledy si padli do náručí a popřáli si navzájem, aby ta proklatá válka co nejdřív skončila, aby mohli žít konečně v klidu a ne se strachovat o každý den života. Ještě z okna jí zamával.

„Všechno nejlepší, pozdravuj Mutti a brzy na shledanou!“

1942

9/ Co se v mládí naučíš… Milada

Rok 1942 začínal velmi špatně a to ještě nikdo netušil, jaké utrpení čeká český národ a v jaké beznadějné situaci bude žít. Hitlerovi se zatím blesková válka dařila a spojenci ustupovali na všech frontách. Zdálo se, že osa Berlín–Tokio–Řím se hned tak rychle neporouchá a válka jen tak neskončí. Druhého ledna obsadili Japonci Manilu, o měsíc později se jim vzdalo sedmdesát tisíc Angličanů v Singapuru a na jaře se stali pány Indonésie a ostrovů v Pacifiku. Na obzoru se rýsoval vpád do Indie a Austrálie. Nacisté se připravovali na rozhodný útok v Sovětském svazu. Chtěli se obchvatem zmocnit Moskvy, proniknout na Volhu a získat průmyslové oblasti a surovinové základny na jihu země.

Ani v Africe válka nevedla ke konci. V půli roku již stála fašistická vojska u El Alameinu, asi 150 kilometrů od Alexandrie. Němci jásali a Goebbelsova propaganda přinášela v rozhlase, tisku a filmových týdenících vítězoslavné zprávy o zhroucení fronty v Sovětském svazu, o přípravách k obsazení Anglie, severní Afriky a dalších zemí.

Župík žil na začátku roku v Praze a mohl tak denně sledovat události ve světě. V těch těžkých chvílích si připomínal slova svého otce: „Naděje umírá poslední – kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.“ Stále doufal, že na tom světě přece musí existovat nějaká spravedlnost. Ale těžké chvíle prožíval i v osobním životě; ve volných chvílích pátral po Černé Vlastě, ale nebylo po ní ani vidu ani slechu.

Plavecká škola trvala šest týdnů, každý den od osmi do třinácti hodin a sloužila odbornému výcviku chlapců ve stejném věku jako Župík. Kantoři, kteří jim přednášeli, byli většinou pracovníci ministerstva dopravy – např. Dr. Lešner, Ing. Beneš, pan Jareš – a odborníci z podniku ČPSL – nyní tedy BMES-ČMPL. Internáty tehdy nebyly, ani závodní jídelny, o ubytování i o stravu se musel každý z účastníků postarat sám. Župík se už otřepal z krachu hazardního hráče a i díky výměnným obchodům měl něco naspořeno a mohl si zaplatit pobyt v hotelu Tatra na Žižkově.

Večer vyrážel po různých hospodách, ale dopřával si i požitků ducha. Tak sehnal lístek do Divadla Vlasty Buriana v Lazarské ulici na komedii Provdám svou ženu, za pár korun se dostal i na „bidýlko“ v Národním divadle, kde si střihnul Prodanou nevěstu a už z profesní hrdosti si nemohl nechat ujít operetu Děvče z přístavu v nuselském „Tyláčku“. Také české filmy, protože věděl, že v Berlíně budou jen německé. Hotel Modrá hvězda, Přednosta stanice, Noční motýl, Těžký život dobrodruha… a v nich Adina Mandlová, Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, Hana Vítová, Nataša Gollová… Prostě paráda.

Ovšem ani s kulturou se to nemá přehánět, a tak si jednou vyšlápl do jednoho z lepších zábavních podniků.

Bar Pět P na Václavském náměstí se vyznačoval zvláštností: na každém stolu bylo zřetelně vyvedené číslo a telefon ke snadnému navazování kontaktů. Župík se usadil ke stolu číslo patnáct, u něhož už seděla dvojice mladých lidí. Ta se ovšem zaobírala sama sebou a o další navazování známostí nejevila zájem. Župík v klidu cucal svou grenadinu a rozhlížel se po sále. Až najednou sebou cuknul. Milada! Určitě to je Milada! Mladá žena seděla u stolu číslo dvanáct se starším mužem. Pozoroval ji, jak mluví, jak se směje, dívá se na muže po svém boku… a před očima se mu zjevovaly vzpomínky jen pár let staré.

Kolik let mu o těch prázdninách bylo – dvanáct, třináct? Milada do jejich vísky přijížděla pravidelně na prázdniny k babičce a držela basu s partou kluků. Dívenka tak o dva roky starší než oni, pěkně stavěná, prsa jako dva zralé citróny, kluci na nich mohli oči nechat. A taky chytrá. Každý den byli vysíláni na sběr borůvek, ale to zrovna Miladě moc nevonělo.

„Kluci, když mi budete trhat borůvky, já vás budu školit v pohlavní zdravovědě.“

„Co je to pohlavní?“ váhavě se zeptal nejmladší Jára.

„Tohle,“ řekla Milada, prstem ho píchla do rozkroku a všem bylo hned jasno.

Vrhli se do sbírání borůvek. Milada vytáhla z podprsenky zmuchlaný list papíru a začala přednášet oplzlou báseň. Dávala si záležet na přednesu, ale protože muži mají geneticky zakódováno, že zásadní věci si potřebují důkladně ověřit, musela básničku několikrát opakovat. Zato však měla plný džbánek borůvek.

Druhý den byl vzdělávací. Milada vysvětlovala početí a rození dětí; probírala to důkladně a s názornými ukázkami, takže kluci měli poprvé možnost na vlastní oči spatřit to tajemné místo ženského těla, kterým se děti tvoří i rodí. Ruce se jim pak třásly, že borůvky do džbánku padaly samy.

Třetí den vytáhla malý poznámkový zápisník s lechtivými anekdotami o dětech, o zvířátkách, o doktorech, o Spejblovi a Hurvínkovi, dokonce i o Židech. Kluci se smáli až se za břicha popadali a Milada je musela napomínat, aby nezapomínali na borůvky.

Další den se vytasila s ohmatanou knížkou s názvem „Zapovězené lásky“. Četla ty prasečinky s citem a pomalu, aby i ten nejzabednější kluk pochopil a mohl si je vychutnat. Knížka jí vydržela týden a každý den domů donesla džbánek borůvek.

A pak došlo i na praktická cvičení, aby se ukázalo, zda frekventanti kurzu vše správně pochopili. Nejprve cvičení „doktor a pacientka“, později „tatínek a maminka“. „Pacientka“ i „maminka“ kluky zkoušela po jednom, aby sběr borůvek nebyl narušen. Učenlivé chválila, těm natvrdlým trpělivě předváděla…

Ježíšikriste, napadlo Župíka při těch sladkých vzpomínkách, tak kdo měl vlastně zásluhu na mým sexuálním probuzení? Milada nebo elektrická šupa? Nejspíš oba…

Pán u stolu číslo dvanáct se zvedl a odešel k baru. Župík využil příležitost a vytočil na telefonu dvanáctku. Viděl, jak Milada zvedla sluchátko.

„Buď zdráva, má dávná prázdninová lásko z Lobče, ze zákoutí tě zdraví Župík!“

„Panenko skákavá, Župíku, to je překvapení… Ty jsi tady?“

„Jsem zde a díky tvé sexuální výchově plně připravený…“

„Župíku, promiň, budu se vdávat a můj nastávající se vrací. Měl ses přihlásit dřív, mohli jsme vyzkoušet, co ses naučil. Ahoj!“

„Nemůžu stihnout všechno,“ zhrzeně ohlásil hluchému sluchátku Župík a zavěsil.

Týden před koncem února 1942 obdržel německo-české vysvědčení, na němž se skvěla celková známka „sehr gut – velmi dobře“, odjel na víkend k rodičům, nabalil si čisté prádlo a proviant a v neděli pokračoval nočním rychlíkem do Berlína. Ráno už byl na lodi, kde ho netrpělivě očekával parťák Emil se slovy „Na endlich!“ Zkontroloval vysvědčení a spokojeně poznamenal, že doteď byl Župík jeho „guter Kamerad“, zatímco nyní už je „sehr guter Kamerad“. A než se Župík rozkoukal, stál se svým nerozlučným ruksáčkem na deku a loučil se.

„Už se těším zase domů… Jakmile roztajou ledy a dostaneš avízo od Egona, pošli telegram a já hned přijedu!“

Po jeho odchodu Župík na nic nečekal a vrhl se na lůžko, aby se po namáhavé cestě prospal.

„A večer navštívím Irmu… svou sladkou Irmu…,“ deklamoval si při zívání, „a potom budeme na lodi žít… jako manželé… celou zimu.“

Probudil se pozdě odpoledne, šeredný sychravý den se už stmíval. Rychle se opláchl a klusem se vydal přístavem k nejbližší stanici elektrické dráhy. Za půl hodiny už přešlapoval přede dveřmi bytu „Mutti“ Wesselski. Sotva paní otevřela dveře a spatřila ho, zalomila rukama.

„Ach, du armer Kerl… Irma už není!“

„Jak to – není,“ dostal ze sebe mladík. Zmocnilo se ho hrozné tušení.

Mutti si přidržela kapesníček u úst a němým pokynem ho vyzvala, aby šel dál. Když se posadili, mohla pokračovat.

„Co se stalo?“ zeptal se nedočkavě celý bledý.

„Továrnu, ve které Irma pracovala, vybombardovali… a Irma se z práce domů nevrátila. Volala jsem do nemocnic, na polici, hasičům… všechno marné. Určitě při tom náletu zahynula.“

Župíkovi se zatmělo před očima. Rázem se zhroutil jeho báječný sen o společné zimě na lodi, ale čert vem sen… ze světa zmizela milá lidská bytost, krásná mladá holka… JEHO holka… pohřbená pod troskami továrny v cizím městě. Mozek mu říkal, že každý den takhle zhasínají životy tisíců hezkých holek, mladých kluků, otců, matek a celých rodin, ale to byli přece ti cizí, zatímco Irma… Aspoň ses stihla pořádně pomilovat, pomyslel si smutně. Kolik těch mladých kluků na všech frontách světa umřelo nepolíbených…

Frau Wesselski přinesla karton s drobnými věcmi mladé dívky.

„Tohle po ní zbylo… a tamhle na skříni gramofon… a gramofonové desky. Musíte si to odnést, vždyť tu neměla nikoho než vás…“

Nechtěl nic, co by mu ji připomínalo, nechtěl vzpomínat, chtěl se oklepat a jít dál nezatížený minulostí, ale nakonec byl rád, když usmlouval jen gramofon s tím, že pro desky a zbytek se vrátí jindy. Gramofon mu byl nanic, když na lodi neměl elektrický proud, ale usoudil, že se možná dá za něco vyměnit. Byl už večer, když ho uložil na loď a vyrazil do přístavní hospůdky na jídlo.

V noci měl hrozný sen – ležel na zádech na posteli, průhlednou střechou kajuty se díval na oblohu, kde nad ním nehnutě visel obrovský bombardér. Pomalu se otevřela bombometnice a zvolna se na kajutu začala snášet velká bomba. Jak se blížila, stále se zvětšovala, až mohl zahlédnout na jejím černém obalu bíle vyvedenou lebku a zkřížené hnáty. Chtěl křičet, ale hrdlo měl sevřené a nevydal ani hlásku. Až když špička bomby prorazila střechu kajuty, která se rozprskla na tisíc kousků, zařval a vymrštil se z lůžka na podlahu. Potom se rozbrečel.

Ani nevěděl, jak mu uplynul ten týden. Trochu na lodi poklidil, něco přečetl, prošel přístav, vyrazil do města, sem tam nějaká hospoda… a byl rád, že je sobota. Už v týdnu se rozhodl, že vyrazí do Magdeburku, který už dobře znal a kde se dala očekávat živější společnost šífáků. Hned z nádraží zamířil ke koňákovi, kde si dal tři karbanátky a zapil je dvěma pivy a pak se loudal ke svému oblíbenému Wiedersehenu. Sotva otevřel dveře hospody a rozhlédl se, hned uzřel Jenny s kamarádkou na starém místě – zkrátka byly tím, co čeština nazývá štamgasty.

„Župíku, Župíku, to je dost, že ses konečně objevil, kde se ukrýváš celou tu dobu?“ bouřlivě ho přivítala Jenny. „Udělal jsi ze mě černou vdovu, podívej, jak vypadám. A celá seschlá touhou…“ Jo, jo, děvenko, taky mi máš co vracet…

Ani ho nenechala sednout, hodila pět marek na stůl a omluvný pohled na kamarádku, která naopak protáhla obličej – a hned táhla lodníka z lokálu. Sotva byli venku, vrhla se mu do náruče. Utíkali na tramvaj a jako vlci vpadli do bytu. Prožili spolu vášnivý večer, vášnivou noc… a dopoledne, kdy už mleli z posledních sil. Dohodli se na příští sobotě a Jenny mu dala klíče od bytu pro případ, kdyby přijel dřív než ona bude doma. Po obědě Župík unaveně scházel po schodech, ale ukázalo se, že bdělá sousedka šmíruje v každou denní hodinu.

„Dobrý den, cizinče!“ ozvalo se z pootevřených dveří.

„Dobrý den, paní Němko!“ odpověděl vlídně a spokojeně pokýval hlavou, když uslyšel třísknutí dveří.

Další týden byl zajímavý jen tím, že v Berlíně zajel k paní Wesselski pro třicet gramofonových desek po Irmě. Ostatní věci tam nechal a už se v bytě na  Grünewalderstrasse neukázal. V Berlíně mrzlo, až praštělo; město prožívalo nejdelší mrazivé období za deset let a Župík měl co dělat, aby svou kajutu vytopil. Proto se těšil na víkend a prosté živočišné teplo ženského těla.

V sobotu dopoledne odjel rychlíkem do Magdeburku. Jenny ještě nebyla doma, tak si odemkl, uvařil si kávu, pustil rádio a ulehl na gauč. Probudilo ho jemné pohlazení a polibek na rty. Přivítali se bouřlivě a celé odpoledne strávili na gauči a na koberci, taky jednou na stole v obýváku, a ve vaně… a v noci v posteli. Ráno Župík vstal, uvařil kávu a prostřel na koberci. Přistoupil k posteli, ve které stále pospávala Jenny, a zavelel:

„Aufstehen! Podává se snídaně!“

Jenny na něho zamžourala, natáhla ruku a když ji uchopil, strhla ho k sobě.

„Snídaně počká,“ zašvitořila líbezně, „dáma nikoliv.“

Kávu pili studenou. Jenny rozhodla, že nedělní oběd bude slavnostní. Vepřové z konzervy s knedlíky.

„Aber echt böhmische Knödel,“ dodala a Župík pochopil, že to je práce pro něho. Ženská možná ohřeje konzervu.

Jenny pobíhala v kuchyni jen v kalhotkách a podprsence, zatímco Župík seděl na linoleu v trenýrkách, před sebou velkou bílou mísu a hnětl těsto na knedlíky. Náhle se ozvalo hlučné zaklepání a vzápětí se otevřely dveře do kuchyně. A v nich jako zlý duch starší elegantní dáma se šedivým kloboukem na hlavě. Župík ztuhnul s vařečkou ve vzduchu a Jenny nedonesla k ústům cigaretu, kterou právě kouřila. Pohled na matrónu ve dveřích z nich učinil Lotovy sourozence.

„Mutti…,“ vypadlo z Jenny hlasem, jímž se loučila se životem.

Paní tchyně zrudla, zakoulela divoce očima a začala ječet.

„Mein lieber Hans!“

Vtrhla do pokoje k prádelníku, na kterém stála v rámečku fotografie Jennynina manžela, přiložila si ji na prsa a kvílela:

„Můj drahý synu, ty bojuješ na frontě za naši drahou zemi, za našeho velkého führera a tahle fuchtle se ti doma spouští s nějakým prokletým cizincem! S auslendrem! Drahý synu, vrať se a zabij ji, nic jiného si nezasluhuje a nikdo tě za to neodsoudí! Co jsi to, můj hochu, přivedl za proklatou bestii do naší spořádané rodiny!“

Během jejího výlevu se Jenny trochu vzpamatovala a stačila na sebe hodit aspoň sukni.

„Ten auslendr mi zadělává na knedlíky,“ snažila se podat obstojné vysvětlení. Ale jen tím přilila olej do ohně.

„Ty kurvo prokletá!“ zaječela stará, „sama vidím, na co vy dva zaděláváte!“

A skočila po ní. Povalila ji na gauč a hystericky do ní bušila jako černoch do bubnů. Župík už na nic nečekal. Praštil mísou o zem, bleskově nahodil svršky a vklouzl do bot a fofrem mazal z bytu. Na chodbě málem porazil sousedku, která poslouchala za dveřmi.

„Dobře ti tak, cizinče, a tý děvce taky!“ volala za ním.

„Scheißhexe!“ zařval za ní Župík. Ale o dalších pár schodů se už stačil porvat s němčinou, a tak se zastavil a zahulákal nahoru: „Leck mich am Arsch!“

(Když o tom později vyprávěl kamarádům, dodával: „Zvolil jsem typicky český řešení. Jako naše vláda v roce 1938.“)

Zatím ovšem uháněl na nádraží a celou cestu si nadával. Ty vole, to se ti zase povedla pěkná kravina! Jestli to ta babizna nahlásí gestapu, tak to bude pěkný průšvih. Jenny ostříhají dohola a ty půjdeš do lochu – v tom lepším případě! Ty střevo z vepře, tos musel jezdit na zálety takovou dálku? To sis nemohl najít holku v Berlíně? Ale když dorazil až sem, zesmutněl: nemohl… v Berlíně už ne…

Byl rád, když dojel do Berlína. Stavil se v přístavní krčmě na trochu jídla a pár pivolínů a bez nálady se vrátil na loď. Celou noc ho pronásledoval zlý sen: stará čarodějnice v něm rubala sekyrou Jenny i jeho na malé kousíčky a ty pak házela hladovým psům.

Ve středu už za šera se ozvalo klepání na dveře kajuty. Vystoupal po schodech, otevřel vchod a ejhle – před ním stála Jenny. Vzal ji do náruče a odnesl ji na gauč.

„Ach, Župíku,“ řekla smutně, „zadělali jsme na pěkný malér – ale nejdřív mi vrať klíče, ať na ně nezapomeneme. Tu neděli, co u mě byla tchyně,“ pokračovala, „přišlo ke mně o půlnoci gestapo a prošmejdilo mi celý kvartýr. Hledali tě a chtěli vědět, jak se jmenuješ a kde pracuješ. Já jsem jim nic neřekla, jen to, že jsem ti občas prala prádlo a že sis ho několikrát odnášel až ráno.“

Dlouho spolu probírali varianty možného průběhu vyšetřování. Jenny ho přesvědčovala, že gestapáci nevědí, že je šífák a že když ho budou hledat, tak v Magdeburku a ne v Berlíně. Brzy ráno se něžně rozloučili. Žádný z nich netušil, že tahle jejich společná noc byla poslední a že se už nikdy nesetkají.

Mrazivé týdny se vlekly pomalu a zábavy bylo málo. Župík občas vyrazil do kina: na komedii – Hauptsache glücklich, na historický – Die Entlassung s Emilem Janningsem, nebo na drama Die Grosse Liebe s hvězdami Zarah Leander a Paulem Hörbigerem. Někde na předměstí sem tam objevil i film s Lídou Baarovou; poté, co si paní Goebbelsová na ni stěžovala u Hitlera, ji velké biografy ignorovaly. Tak s ní viděl filmy jako Eine zuviel an Bord, Der Spieler nebo Männer müssen so sein. Občas si dal kafe v nějaké kavárně a studoval noviny. Nezajímaly ho hlavní zprávy o úspěších udatné německé armády, spíš hledal takové, jako „a pak se naše vojskové uskupení stáhlo do předem připravených pozic“.

„Jó, tak jste konečně dostali na prdel,“ jásal při takovém čtení.

Bylo příjemné ohřát se někde jinde než u svých kamínek. Ráno vstával do zimy, musel zatopit, roztavit kus ledu na vodu, aby se mohl umýt a někdy oholit a uvařit si kávu. To už se na provozní teplotu dostala i zachráněná harmonika, a tak cvičil a cvičil. Ale vždycky si přitom vzpomněl na černou Vlastu a jeho muzicírování se podobalo funusu.

Podařilo se mu vyměnit gramofon za brusle a když bylo pěkné počasí, projížděl zamrzlý přístav křížem krážem. Okouzleně míjel jednu loď za druhou a občas se pozdravil s lodníkem, který zvědavě vylezl na palubu.

Toho roku mrazy povolily až v půlce března. Kormidelník Emil to přivítal, protože o to déle mohl zůstat doma. Ale jednoho dne, když se Župík opět hlásil u dispečera Egona Vocilky, dozvěděl se, že nejpozději do týdne se zase plavba rozjede. Při cestě z kanceláře se stavil na poště a poslal Emilovi telegram.

Do dvou dnů byl Emil v Berlíně. Stavil se v kanceláři a přinesl zprávu, že budou nakládat tabák do Tabakfabrik Dresden. Ještě toho odpoledne přijel parníček a odtáhl je k nedalekému skladu k nakládce. Tabák byl balený do polobalíků o váze 25 kilogramů; slisované listy byly po stranách podvázané provázkem. V nákladních prostorách pracovali francouzští zajatci; na sobě měli kožené zástěry a pod nimi kapsy jako klokani. Z balíků vyjímali jednotlivé listy a cpali si je do kapes. Ale ani Župík s Emilem nezůstávali pozadu. Vždyť tabák, to bylo jedno z nejlepších platidel ve válce – lepší byla jen zelená káva. Za pěkný campl tabáku bylo všechno, co člověk potřeboval k životu.

Připlul parníček MONOPOL, zavěsil si dva čluny včetně Emilova, a vydal se na cestu kanálem k Magdeburku. Po třech dnech už stáli v Buckau. Cukání navštívit Thomasovu hospodu nebo Wiedersehen bylo velké, ale strach z gestapa ještě větší. Župík zaběhl pouze na blízkou Fähru, hospůdku u přívozu, kde pracoval český číšník Franta; za campl tabáku od něho získal nějaký kunerol, umělý med a tři láhve samohonky. Nakonec byl rád, že se na horké magdeburské půdě nezdrželi a hned nazítří odpluli spolu s dalšími čtyřmi čluny ve vleku parníku Roudnice. Nocovali v Aken – Župík věnoval vřelou vzpomínku Regině, vždyť pravou pannu měl tady poprvé, další den kotvili v Klein Wittenbergu a třetí den v Torgau.

Tam už svůj mnišský život Župík nevydržel; přemluvil lodníka Ferdu z druhého člunu, aby spolu vyrazili do hospody za mostem. V hospodě si přisedli ke třem vdaným paničkám, avšak zábavu jim kazila horda výrostků u vedlejšího stolu; jejich počáteční nemístné poznámky nabíraly na síle a na sprostotě. Nemohli se s nimi pustit do křížku, na to jich bylo moc, tak zvolili taktický ústup. Domluvili se s dámami, že na ně počkají u mostu a po dvou pivech opustili lokál.

„Hajzlové mrňaví, fašističtí,“ odplivl si venku Ferda, ale hned se věnoval důležitějším věcem. „Hele, ta štíhlá černá je moje – klofnu ji a odtáhnu na loď. Ty si se dvěma poradíš, seš známý kanec.“

Zanedlouho už byli v pěti a zavěšeni do sebe kráčeli do města. Ferda cosi hučel do černovlásky, pak se ozvalo dvojnásobné „Gutte Nacht!“, a zůstali jen tři. Nebojte se, holky, sliboval v duchu, obě vás zvládnu, dost jsem hladověl… Holky se nebály a zavedly ho do útulného bytu, který patřil Marii. Zatímco paní domu šla připravovat občerstvení, vrhla se její parťačka Inge ke gramofonu a následně na Župíka. Cloumala s ním po pokoji v rytmech gramodesek, které obratně vyměňovala, až oba padli vysílením na gauč. Pili kávu, přikusovali rebarborový koláč, pili likér… Inge navrhla karty, čímž vyděsila Župíka; vyprávěl jim svůj příběh, a jak se zapřisáhl, že na karty už nesáhne.

„Tak můžeme hrát domino,“ navrhla Marie.

„To neumím,“ odmítl Župík. „Ale víte co? Zahrajeme si vadí – nevadí. A na fanty.“

Což mělo největší erotický náboj ze všech návrhů, a tak byla hra odsouhlasena. Hráli, popíjeli, plnili úkoly, odmítali je, odkládali svršky… Když byla láhev s likérem prázdná, otevřeli červené víno, a zase hráli… a čas příjemně plynul. Už to bylo všechno tak hezky připravené – Župík pouze v jedné ponožce, Inge jen v podprsence a Marie nahá, když… kohout zakokrhal. Župík se podíval na hodinky a překvapeně zjistil, že jsou čtyři hodiny ráno. Bože, finále bylo tak blízko… ale i loď byla blízko a kdyby se zdržel, mohla by být proklatě daleko.

„Ach, milé dámy,“ řekl smutně, „tak moc jsme soustředili na předehru, až nám nezbyl čas na hlavní kus. Je mi to strašně líto…“

Protáhly obličeje. Takového úsilí, pochutin, alkoholu… a výsledek? Naprostý zmar. Ale naděje umírá poslední.

„Hned jak tady zakotvím znovu, vyhledám vás,“ sliboval, zatímco se oblékal. „A rovnou půjdeme na věc, když už máme předehru za sebou. Promilujeme celou noc!“

Políbil je na čelo a byl v trapu.

Svižně kráčel k lodi, aby se aspoň trochu prospal do odjezdu; přešel přemostění přístavu a po louce pokračoval k zakotvenému vleku, jehož silueta se dala tušit v ranním šeru. Náhle zaslechl nějaké chrčení a zachytil pohyb u silného kmene jednoho stromu. Rozběhl se k němu a ztuhnul – u stromu byla přivázaná dívka, se kterou večer odešel Ferda na loď. Měla roubík v ústech a šílenství v očích. Z roztržené halenky ji visela nahá prsa a na krku měla kromě kabelky pověšenou i ceduli z tvrdého papíru s nápisem „Nejsem Němka, ale kurva, souložím s cizinci!“

Župík jí vyndal roubík z úst a pak uvolnil provazy. Dívka se zhroutila na trávu. Pomohl jí vstát. Držela se ho a vyprávěla, že když šla brzy ráno z lodi, aby byla včas v práci, přepadli ji ti výrostci z Hitlerjugend, co seděli vedle nich předešlý večer v restauraci a takhle ji zřídili.

„Měla bys to nahlásit na polici,“ řekl bez rozmýšlení.

„Blázníš?“ zareagovala rychle. „Jsem Němka a mám muže na frontě. A pomilovala jsem se s Čechem. Víš, co by se mnou udělali?“

Díval se za ní, jak se pomalu vleče k městu a vzrůstal v něm vztek. Bezmocný vztek na svět, v němž se nemůže milovat žena s mužem prostě jen proto, že jsou mužem a ženou – bez ohledu na barvu kůže, náboženství, státní příslušnost, momentální politický diktát… A když má muž vztek – někdo to musí odnést! Přiřítil se na Ferdovu loď, vrazil do kajuty a drsně s lodníkem na lůžku zacloumal.

„Vstávej, vole! Víš, co jsi způsobil?“

„Co blázníš v tuhle hodinu,“ probíral se Ferda ze spánku, „co bych měl…“

Vyprávěl mu to a Ferda jen nešťastně křivil tvář.

„Já ji chtěl doprovodit, věř mi, Župíku, ale ona nechtěla. Měla strach, že by nás mohl někdo vidět. Ach jo, tohle je hnusnej svět!“

„Dej na modlení!“ řekl mu Župík před odchodem. „Kdyby ji našel někdo jiný, tak to s vámi oběma špatně skončilo.“

(I stalo se toho času v obci Paliči na Chebsku, kde se dva mladí lidé neřídili radami rozumu, ale podlehli žádosti svých těl… Byli přistiženi, Němka Erna ostříhána dohola, vláčena obcí s cedulí na krku a nápisem „Jsem kurva!“, obklopená školní mládeží, která na ni plivala. Totéž se dělo v Chebu; v Karlových Varech pak byla odsouzena k pětiletému žaláři. Mladý Polák, který vypomáhal při zemědělských pracích, byl odsouzen k smrti a oběšen.)

Další den nocovali v Kreinitz a nazítří už vykládali v drážďanském Neustadthafenu. Ještě při vykládce museli několik svazků tabákových listů schovat pod podlahu, protože kouřit chtěli i kamarádi, chlapi doma na vesnici a něco muselo být na výměnu.

Byla to doba, kdy se žilo ze dne na den a nikdo nevěděl, kdy a jak skončí. Župík se neustále vracel k nápisu, který visel v hospodě U Kalivodů nade dveřmi:

Co sníš a vypiješ, to na tom světě užiješ!

Co po tobě zůstane, čert ví, kdo to dostane!

A řídil se podle něho.

Po vykládce tabáku přišel příkaz, že člun popluje prázdný pro nový náklad do Prahy. První noc kotvili v Děčíně a Župík skončil v náručí Gábiny. Druhý večer byli v Litoměřicích. Župík si skočil do hospůdky hned na nábřeží a co čert nechtěl, zase bylo volné místo u dvou dívek. Slovo dalo slovo a jedna z nich, Jarka se osmělila s prosbou.

„Mám chlapce na Kladně a chtěla bych se vdát – myslíš, že bys mě mohl dostat přes hranice?“

Žádné dívčí přání nebylo Župíkovi cizí. Slíbil jí, že jak to bude možné, pošle jí telegram a buď ji převeze nebo převede přes hranici do Protektorátu.

Další den zakotvili na Mělníku a následující den konečně v Praze. Zatím nebylo do čeho píchnout, a tak se s lodí nečinně povalovali v Holešovicích u vrbiček a čekali na náklad.

10/ Dívka v modrém

Župík si naordinoval tělesný půst, když se jednou po práci povaloval na lůžku a přemítal nad životem, který vede. Chováš se jako to hovado, domlouval si v duchu, skočíš na každou, která je jen trochu svolná. Nemáš žádnou hrdost!

To byla pravda. Rodiče ho odmalička vychovávali ke skromnosti. Aby si nevybíral a byl rád za to, co má, aby se nad ničím neofrňoval, nic si nevynucoval, za všechno poděkoval… Jistě, měli na mysli jídlo, hračky, dětská přání, ale jejich syn byl důkladný a vztáhl to komplexně na svůj život. Tak i na ženy. Bral každou, která mu přišla do ruky, nad žádnou neohrnul nos a na závěr poděkoval. Jelikož se stejnou vášní jako ženy poznával i hostinské podniky všeho druhu – ostatně právě tam většinu svých souložnic poznal – netrvalo dlouho a začal si je třídit podle kategorií hospod.

Probírali to s lodníkem Petrem, který večer přišel s lahví vína podpořit jeho úmysl dát si pokoj od ženských.

„Já se připojím,“ řekl spokojeně, „aspoň pro tenhle večer. Dýl to nevydržím.“

A když už trávili večer bez žen, aspoň o nich hovořili. Petra zajímala Župíkova jakostní stupnice.

„Žena je jako hospoda,“ mudroval mladý, „hned jsi uvnitř a hned jsi venku. Někdy potřebuju do sebe něco rychle hodit a zaskočím do bufáče na stojáka. Je to levný, rychlý a za moc to nestojí. Podobný požitek ti poskytne i ženská – bufáč.“

„Počkej, ty myslíš…,“ obživl Petr.

„Oba dobře víme, co myslím a nemusíme se v tom patlat,“ přerušil ho Župík a pokračoval.

„Další stupeň je pajzl – hospoda špinavá, začouzená, neuspořádaná, hlučná… a ženy neupravené, rozcuchané, dotěrné… Následuje knajpa: vejdeš do hospůdky, kterou neznáš. Někdy je na stole čistý ubrus, jindy trochu pobryndaný nebo žádný, je tu čisto, někdy si pochutnáš, někdy ne…“

„Někdy má čistý prádlo, jindy…“

„Nech si to, jo?!“ utrhl se školitel. „Máme dnes pohlavní půst, tak sem laskavě netahej svý chlípný představy! Já ti držím seriózní vědeckou přednášku!“

„Když já si hned představuju,“ bránil se Petr.

„Tak si představuj a drž zobák! Další na stupínku je hospůdka, kde už jsi byl několikrát; víš, že je vždycky připravená tě obsloužit a ty si pochutnáš, je tu čisto, jsi tu dobře zapsaný… O něco výš je restaurant, kde jsi vždy vítaný, tvý místo je označený štítkem štamgast, máš zde svůj půllitr,“

„…a pyžamo,“ zasnil se Petr,

„jako hosta si tě považují a dovolí ti věci, který jiným ne; a ty se jim náležitě revanšuješ,“ nenechal se z míry vyvést přednášející. „A úplně nahoře je nóbl podnik, kam můžeš jen slušně oblečený, v kravatě, na pořadí dostaneš místo a můžeš pít jen značkový víno, rozsvěcují se svíčky a zní tlumená hudba…“

„Tak taková by na mě nebyla,“ řekl Petr spokojeně. „Všechny tvý kategorie beru, ale tuhle ne.“

„Protože seš chrapoun,“ vysvětlil mu Župík. „Nóbl podnik neošálíš, to musíš mít v sobě, vole,“ řekl hrdě, „a to já mám. Stačí mi to jednou za uherský rok, protože to stojí hodně času a peněz, ale když je u toho vana teplý vody,“ blaženě při té představě přimhouřil oči, „je to božský.“

Milenka a vana teplé vody, to byla Župíkova představa ráje. Jenom poměrně rychle ženy přišly na to, že je záhodno dopřát mu jeho ráj až po aktu. V opačném případě stačil v teplé  vodě dost zlenivět.

„Tak jo,“ řekl náhle Petr a dopil víno ve sklence. „Myslím, že už mám půstu dost. Půjdu se podívat po nějaký hospůdce nebo aspoň knajpě. Půjdeš se mnou?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou kamarád. „Já mám totiž silnou vůli.“

Ano, Župík měl silnou vůli – když ležel na posteli v kajutě sám. Jakmile však v džungli života po něm některá lvice hodila okem, jeho silná vůle se rozplynula jako pára nad hrncem.

Slib je slib, a tak ve středu poslal Jarce telegram, aby čekala v sobotu v Litoměřicích na Dolním nádraží – přijede odpoledním vlakem z Prahy. Holka se chce vdát, tak co bych jí nepomohl. A ve vší počestnosti. Půst si prodloužím. V sobotu odpoledne ujížděl vlakem na Všetaty a dál přes Mělník do Litoměřic, a mohl si tak prohlédnout Labe a plavební komory v Dolních Beřkovicích i v Českých Kopistech z jiného úhlu pohledu než obvykle z vody. Líbily se mu – nemusel v nich pracovat. Na nádraží popadl čekající dívku a její kufřík a hnal ji napříč městem na Horní nádraží – zbytečně, neboť vlak do České Lípy měl čtyřicet minut zpoždění.

„To ovšem může být malér,“ zrozpačitěl Župík, „protože nám může odjet poslední vlak na Mladou Boleslav… a budeme v háji!“

Prorokoval správně, přípoj jim ujel před nosem.

„Nedá se nic dělat, pěšky takovou dálku jít nemůžeme, musíme tu přespat,“ rozhodl.

Jarce to bylo jedno, důvěřovala jeho vůdcovským schopnostem a podřídila se jim. Prošli lipovou alejí kolem školy a kina a odbočili vlevo k Ploučnici. Po pravé straně objevili malý hotýlek, ve kterém dostali dvoulůžkový pokoj pro dámu a jednolůžkový pro pána, neboť zákon stanovil, že společný pokoj je jen pro sezdané páry.

„To je v pořádku,“ dotčeně se ohradil Župík, „doprovázím sestřenici ve vší počestnosti.“

Na chodbě si popřáli dobrou noc a rozešli se do svých pokojů. Župík se svlékl do trenýrek a s úlevou se rozvalil na posteli. Promýšlel si další kroky téhle akce. Zítra pěšky přejdou hranice, navštíví rodiče, pak Jarku posadí na vlak za jejím milým… a za čtrnáct dní… kdoví, kde bude on, asi bude muset vypomoct otec… Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekl Župík; myslel si, že je to Jarka. Objevil se však recepční.

„Prosím vás, mladý pane, já bych nutně potřeboval váš pokoj, myslíte, že byste se mohl přestěhovat k vaší dámě?“

A hele, zákony přestaly platit, pomyslel si překvapený mládenec.

„Což o to, já bych mohl, jen nevím, jak by se to líbilo jí.“

Recepční zmizel a za chvíli se objevil se zprávou, že dáma souhlasí. Župík posbíral svršky do náruče, vzal batoh a tak jak byl, se přesunul o dveře dál.

„Moc vám děkuji, mladý pane, moc vám děkuji!“ ukláněl se recepční vděčně.

Jarka se rozvalovala na posteli jako před chvílí on, ale naštěstí pro něho ve flanelové noční košili, takže moc svůdně nevypadala; pro jistotu však zhasl stropní lustr a rozsvítil malou lampičku na nočním stolku. Zahrabal se pod deku a pak si chvíli povídali; úmyslně se ptal na jejího milého a na jejich plány do budoucna, aby bylo oběma jasno, kde je jejich místo. A ještě před usnutím si v duchu probíral pravidla správné plavby po řece, aby ho opravdu nic nevzrušilo. Jsem dobrý, pomyslel si v polospánku, proplul jsem bez karambolu…

Ráno odjeli vlakem směrem na Doksy. Vystoupili v Oknech a dali se na cestu ke Žďáru, prošli údolím, pod Kypou jim po levé ruce zůstal Spálený mlýn. Prošli hlubokou roklí a tak se dostali k poslednímu stavení v Nosálově, kde přešli silnici vedoucí k celnici u Lobče. Vklouzli do lesa, přešli louku, zdolali dvě stráně a zastavili se až u plotu Župíkova rodného domu. Cestu Župík znal; několikrát tudy s celou partou vyrážel za zábavou do České Lípy.

Rodičovské přivítání bylo srdečné, Župík představil Jarku a poprosil otce o výpomoc za dva týdny. Posnídali kávu z cikorky a povidlové buchty a za chvíli se zase vydali na cestu. Župík doprovodil Jarku do Mšena na vlak, popřál jí hezký pobyt u milého a vrátil se domů.

Navečer už opět stepoval ve Mšeně na nádraží, v batohu čisté prádlo a proviant od maminky. Spolu s ním parta mladých lidí; tak jako každou neděli odjížděli do Prahy za prací a za studiem. A v jejich středu – dívka v modrém. Všiml si jí už vícekrát, protože vždycky byla oblečena do modrého a také mu neuniklo, že po něm pokukuje. Párkrát spolu slovně zalaškovali, ale to bylo vše. Dnes se však k němu důvěrně přitočila.

„Já můžu přijet do Prahy až zítra,“ zašeptala mu do ucha.

„No dobrý,“ zareagoval potěšeně, „tak si zaflámujeme, ne? Vystup na Mělníku a roztočíme to!“

„No jo, ale co potom?“

„To se uvidí… Nech to na mě.“

Při přestupu na Mělníku se Župík nepozorovaně vytratil a hned za ním i dívka v modrém. Setkali se v nádražní restauraci nad limonádou.

„Pusinko, půjdeme do Zámecký vinárny; když budeme mít štěstí, tak dostaneme i víno.“ A já dnes v noci ukončím půst, dodal v duchu.

V Zámecké bylo živo, z rohu se ozývala decentní hudba a někdo zpíval Nočního motýla. Župík chvíli přemlouval vrchního, aby jim přinesl láhev červené Ludmily; obchod byl uzavřen, když k penězům přihodil krabičku luxusních cigaret Lloyd. A tak se bavili, popíjeli, tančili… dívka vrhala svádivé cukrbliky a mladík ji zkoušel dvojsmyslnými poznámkami. Před půlnocí se omluvil s tím, že musí sehnat nocleh.

„Za chvíli tu zavřou a přece nestrávíme zbytek noci na nádraží na lavičce! Půjč mi svou kennkartu, já se někde poptám.“

Vrátil se za půl hodiny s dobrou zprávou.

„Tak, pusinko, dopijeme a půjdeme se trochu prospat. Ráno musíme brzy vstát, vlak odjíždí před sedmou.“

„A kde budeme spát?“

„Hotel Beránek, zde je klíč!“

„A kde je můj klíč?“

„Cože?“ nevěřil svým uším. „Válka, regulovaný hospodářství, jídlo na příděl, nálety, lidé bez přístřeší… a ty bys chtěla druhý klíč? Jsem rád, že jsem uplatil jeden!“

Dopili, zaplatili a odešli do hotelu.

Ta noc srazila kohoutkovi Župíkovi hřebínek. Hned jak zalehli do manželských postelí, se k sobě měli – taky času nebylo nazbyt. Hladili se, líbali se, mazlili se… a zase se hladili a mazlili… a tak to šlo dokola, a když se Župík všemožně snažil posunout klání na vyšší úroveň, jako lasice se mu vždy vysmekla. Mladík byl rozdrážděný na nejvyšší míru, krev se mu v těle přelívala sem a tam, občas se mu zatmělo před očima a přemýšlel, jestli nemá dívku uškrtit.

„Ty mě nemáš ani trochu ráda, když mě takhle mučíš!“ vybuchl nakonec.

„Mám tě ráda, proto se s tebou mazlím…“

„Mazlením to začíná,“ řekl s těžko potlačovanou zuřivostí, „a milováním to končí!“ zařval.

„Ale já se nedávám napoprvé,“ řekla sladce a nad jeho výlevem ani nemrkla.

„Tak teda ne?“ vyštěkl.

„Ne.“

Vyskočil z postele, oblékl se, popadl ruksak a práskl dveřmi. Takové fiasko! Jeho mužská ješitnost dostala těžkou ránu. Nedosti na tom. Podíval se na sebe. Tak, a takhle mám jít přes město? Co o tom říkal spisek doktora Batisty Sebeochrana a pohlavní zdravověda? Polévat se studenou vodou? Tak to leda skočit do Labe. Ale než se k němu dostanu… Šel do dřepu na bledě ozářené chodbě hotelu. Prokletá mrcha, to má u mě schovaný! Po chvíli ho začaly bolet nohy, tak se na to vykašlal a i když se jeho stav nezlepšil, sklusal po schodech s rukou v kapse, kolem překvapeného recepčního a už volným krokem se vydal ztichlým městem na nádraží.

Do práce se dostavil později, ale nic moc se nedělo a nikdo ho nepostrádal. Práce v přístavu byla nárazová, někdy jí bylo nad hlavu, jindy nebylo co nakládat nebo na co nakládat. Župík pokračoval ve svém půstu a nevylézal z lodi, ale čím dál víc to nepovažoval za dobrý nápad. Ve čtvrtek se začalo nakládat zboží do Berlína. Po pracovní době se rozhodl, že experiment skončil – sám si ho vyhodnotil jako šílený – a rozhodl se vyrazit do Liďáku. Protáhl tělo kolínskou, hadrem přetáhl lakýrky, když uslyšel zvenku volání.

„Župíku!“

Vyběhl na palubu a hle! Na hrázi stála dívka v modrém. Ale, ale… kočička si zase chce pohrát s blbcem… No já ti ukážu…

„Nazdar, pusinko!“ zavolal nahoru tím nejmedovějším hlasem. „Vyrazíme za zábavou?“

Přikývla a on zamkl dveře kajuty. Přivítali se letmou pusou, on ji vzal pod paží a kráčeli na Maniny na tramvaj, aby skončili v oblíbeném Liďáku. Sál byl plný, hučelo v něm jako v úle, zdravilo ho plno známých. Našel dvě místa u stolu, objednal dvě piva a pozoroval cvrkot kolem. Tam se nejen zpívalo a tančilo, tam se obchodovalo vším možným – potravinovými lístky, cigaretami, tabákem a dokonce i s chlebem. Umělci z nouze se snažili prodat drobné dárkové předměty, babky svazek kytiček. Jednu Župík koupil a věnoval své společnici. Ta opatrně vyzvídala, jestli se už nezlobí, ale on se jen smál, jako že o čem to vůbec mluví a na oplátku z ní vypadlo, že má noc volnou a že by jí mohl ukázat, jak na lodi žije.

Hodinu před půlnocí spolu odjeli do holešovického přístavu. Ona s odhodláním, že ho dnes odmění za utrpení, které prožil na Mělníku, on s jasným úmyslem se jí pomstít. S prohlídkou kajuty byli hotovi raz dva.

„Tak půjdeme spát, ne?“

„A kam si mám lehnout?“

„No, máš dvě možnosti: buď naproti na lůžko sama, nebo sem ke mně,“ a odtáhl se k ostění, aby jí udělal místo. Hupla k němu a začala se lísat. Župík se přidal; rukama nohama dělal vše, co se dělat má, mozkem ale proháněl všechno, co mu jen mohlo pomoct zahnat vilné myšlenky – šílenými poučkami doktora Batisty počínaje a nakládáním materiálu do člunu konče. Dokonce když se zdálo, že nic z toho nepomáhá, vzpomněl si na bombardování Berlína a pohřeb babičky z otcovy strany.

Tentokrát se opravdu dostala do varu dívka v modrém, laskala ho jak jen mohla, ale naštěstí pro jeho pomstu nebyla AŽ TAK zkušená a on odolal. Chtěla ho, chtěla ho moc… ale nedostala ho. Když jí to došlo, nechala ho být, rozplakala se a začala mu vyčítat. Ale to už Župík usínal. Nakonec vstala, oblékla se rozhodnutá odejít, ale pak zakolísala, neboť potloukat se v noci po městě sama nebylo moudré. Sedla si v kuchyni ke stolu a tam ji také ráno objevil Župík, jak dřímá s hlavou na lokti.

„Vyprovoď mě k bráně, prosím,“ řekla tiše.

Natáhl si svetr, kalhoty a pantofle a vyvedl ji za bránu přístavu. Odkráčela do ranního města, ani se neohlédla. Župík se vrátil na loď, aby se dospal. Ale už neusnul. A vůbec se necítil jako vítěz.

11/ Zvláštní náklad

Po celém nepovedeném románku s dívkou v modrém zbyla jen hořkost. Styděl se za své Pyrrhovo vítězství, a tak přivítal osvobozující práci, která mu dovolila své sebezpytování hodit přes palubu. Nakládali různé bedýnky, soudky, kartony a další materiál do všech nákladních prostor s výjimkou prvních tří, jak zněl rozkaz. Bylo to divné, ale copak bylo ještě něco normálního v té hrozné době?

Během nakládky přijel černý německý bavorák, ze kterého vystoupili dva důstojníci. Odešli do kanceláře a za chvíli v doprovodu inspektora vstoupili na plavidlo. Zašli za kormidelníkem do kajuty, kde si prohlídli plánky člunu a celní uzávěr.

„V pořádku, začneme dnes večer v šest hodin,“ řekl důstojník Emilovi, a rozloučil se. Zmizeli v dýmu a zbyl po nich jen puch syntetického benzínu.

„Do prvních třech naložíme nějaké zbraně a munici,“ řekl Emil lodníkovi. „Němci si to sami uzavřou a zaplombují. A povídám ti, Župíku, ať tě nenapadne nějaká blbost! Zbraně smrdí něčím víc než kriminálem!“

Emil dobře věděl, že pro mladíka není žádný problém dostat se do nákladního prostoru, i kdyby byl uzavřen deseti zámky a deseti plombami.

Před šestou hodinou přijelo několik nákladních aut s bedničkami nábojů a volně loženými kulovnicemi, jaké používali četníci, když chodili na patrolu. Bylo toho požehnaně. Župík už viděl do lodi nakládat všelicos – rozšmelcované koruny i ukradené zvony z kapliček a kostelů, ale nakládat kulovnice jako dřevo v lese, to viděl poprvé. Některé pušky byly zrezivělé, u jiných scházela pažba a u většiny uzávěr. Vypadalo to, jakoby Němci někde objevili zapomenutý sklad. Nakládali jeřábem a když bylo vše ve člunu a zakryto, německý důstojník se přesvědčil, jestli jsou všechny celní tyče prostrčené a petlice navlečené. Obhlédl všechny tři prostory a pomocí visacích zámků je uzavřel. Znovu vše obešel a na vložky připevnil plomby s hákenkrajcem a číslem.

Další den pokračovali s dokládkou plavidla a Emil několikrát kladl Župíkovi na srdce, aby se netoulal v noci po Praze, ale hlídal nebezpečný náklad blízko „své“ kajuty.

„Pamatuj si,“ říkal rozčileně, „jestli se něco stane s plombami, v tu ránu se můžeme oba jít utopit!“

Jen se neboj, Emilku, říkal si v duchu Župík, plombám se nic nestane… a nám taky ne. Copak jsem se už něco nenaučil? Jenom potřebuju vhodný čas… Od prvního okamžiku, kdy uzřel pušky, zatoužil jich několik ukořistit. Neměl žádný bojový plán, ale pevně věřil, že jednou přijde den, kdy se hodí.

Na noc zakotvili v Roudnici. Župík už dávno uzavřel příběh sexuálního půstu a doháněl, co se dalo. Vzpomněl si na svou první plavbu na Táboru, jak ho tehdy v krčmě zvané Hasa obtěžovala černovlasá dívčina a zatoužil ji ulovit. Nechal Emila hlídat vzácný náklad a vyrazil si s topičem z parníku. Dali si tlačenku s cibulí, protože byla bez lístku, a pivo. Župík stále natahoval krk a rozhlížel se po lokále, až se ho topič zeptal:

„To máš něco s hlavou, nebo někoho hledáš?“

„Ále, měl jsem políčeno na jednoho černýho okounka,“ řekl nešťastně, „a zatím tu vidím jen dvě starý škeble,“ dodal otráveně.

„Zkus je otevřít,“ potměšile mu poradil topič, „třeba najdeš perlu.“

„Víš co?“ dopálil se lodník. „Starý škeble si otvírej sám! Já bych si ztupil nástroj.“       

V úterý nocovali v Ústí nad Labem nad Starým přístavem. Župík si vybral nejlepší oblek z těch, co před časem ukořistil, navoněl se, nablýskal lakýrky – protože Aussig an der Elbe ist doch eine Großstadt – a ulovit se v něm dá vše od bufáče až po nóbl podnik. Nejprve zašel do Savoye, což byla restaurace, kavárna, bar a tančírna v jednom na rohu ulic Maternova a Schmeykalova – nyní tedy Maternistraße a Schmeykalstraße, ale tam to za moc nestálo, a tak zamířil do kavárny Falk na Tržním náměstí – přejmenovaném už na Platz der SA. Byl to jeden z nejslušnějších podniků ve městě, kde se scházela fašistická smetánka, a vyfešákovaný Župík mezi blýskavé lustry a velká zrcadla docela zapadl. Procházel uličkou mezi stoly, když se nedaleko od jednoho vymrštil mladý chlapík a pádil mu v ústrety.

„Župíku, chlapče milý, tebe mi sesílá samo nebe!“ nadšeně mu potřásal pravicí lodník Pepík Horák; ten, v jehož harému na lodi strávil několik podařených večerů. „Jsem tu se dvěma německýma paničkama,“ vysvětloval rychle. „Tu jednu pí…, jedna je má milenka Marianne a ta druhá nám poskytuje lože ve svém bytě. Chudák Frau Keller, nikoho na záskok nemá a musí snášet naše dovádění. Dneska ji konečně odměním!“ zářily mu oči. „Ta odměna budeš ty!“

A táhl překvapeného kolegu ke stolu. Tak Župík poznal paní Anny. I když vlastnila pouze jednopokojový byt, měla vybrané chování i oblékání a Župík v ní získal zástupkyni kategorie nóbl podnik. Pracovala v bance na Große Wallstraße a bydlela v činžáku na Elbestraße na druhém břehu Labe. Její muž byl inženýrem v loděnici v Olšinách, toho času kdesi na frontě.

Anny byla elegantní, dobře stavěná žena kolem čtyřicítky, ale jejich věkový rozdíl nebyl na závadu. Naopak – jeho přitahovala jako učitelka lásky, která by mu mohla předat své zkušenosti, ji vzrušovalo, že by se mohla pomilovat s mladým nevinným (jak si namlouvala) mládětem. Takže jim to spolu klaplo v obývacím pokoji, i když je poprvé trochu rušily zvuky z kuchyně připomínající mlácení obilí. Při dalších setkáních už měli klid.

Brzy ráno oba milovníci vyběhli na ulici a každý šel svou cestou: Pepík na překladiště, ke kterému včera jeho člun přivezl sklářský písek z Haldenslebenu a Župík do přístavu. Pozdě odpoledne připlul parník Roudnice a vzal člun do vleku s tím, že ho před Děčínem na Wilsbachu odhodí. To hrálo Župíkovi do karet. Tohle kotviště bylo klidné, kolem dokola ani živáčka. Kormidelník nakázal lodníkovi, že musí hlídat, a aby nemohl prchnout, odjel za ženou a záchranný člunek nechal na břehu. Ale jeho lodník neměl na výlety ani pomyšlení.

Nejdřív si musel připravit bezpečnou skrýš. Ze skříně opatrně odstranil zadní výplň, až se dostal na ocelová žebra, a tam si připravil lože na válečnou kořist. V bunkru na uhlí přeházel asi metrák uhlí, aby se dostal do rohu. Tam bude skrýš pro munici. Před půlnocí se vydal na lup se dvěma pytli v ruce. Odborně sklopil z hřebenice krytovou desku a podložil ji sochorem, aby nezapadla zpět a on nebyl chycený do pasti. Lucernu rozsvítil až v raumu. Slezl po bednách a začal prohlížet zbraně. Bral pušku za puškou, tu, které něco scházelo, nebo byla zrezivělá, házel na stranu; když se mu některá zdála být v pořádku, strčil ji do pytle – až jich měl pět. Vylezl s pytlem z raumu, položil ho na přední naviják a vrátil se zpět. Pomocí páčítka a kleští otvíral bednu za bednou, a z každé odebral hrst nábojů, které házel do druhého pytle. Nezkoumal ráže, na to bylo v prostoru příliš málo světla. Popadl pytel, vynesl ho na palubu, všechno uvedl pečlivě do původního stavu a nanosil kořist do kajuty. Na petrolejovém mrkavci povytáhl knot, aby měl lepší světlo.

Rozložil pušky na stole a zjišťoval závady; hromadu času pak strávil sestavováním jakž takž schopných tří kulovnic, přičemž mu stejně u jedné chyběla muška, která byla utržená. Vlezl do pégu a přinesl olej a hadry; pušky nakonzervoval a uložil do připravené skrýše za deskou skříně. Vysypal pytel s municí a začal ji třídit. Byly tam různé ráže, ale vybral z nich asi šest set nábojů ráže 9 mm do pušek a čtyři sta nábojů ráže 7,65 mm do pistole. Ty uložil odděleně do velké plechovky od barvy, kterou uzavřel víkem a odnesl do rohu v bunkru na uhlí. Pak na ni naházel uhlí. Dvě zbylé pušky a zbytek nábojů hodil do řeky. Začínalo svítat, když uklidil nepořádek v kajutě a smyl ze sebe zbytky oleje a špínu z uhlí. Uvařil si meltu a namazal si chleba umělým tukem. Byl sám se sebou spokojený – až přijde čas, bude připravený.

Už po snídani podřimoval, když uslyšel dutou ránu do bortu. Vyšel na palubu a přivítal se s Emilem.

„Hlásím, že po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo,“ zahlásil po vojensku. Akorát jsem šlohnul pět kvérů a tisícovku nábojů…

„To máš z filmu,“ zasmál se Emil. „Ale za odměnu se můžeš se mnou nasnídat.“

Tím Župík nepohrdl nikdy, protože dobroty paní Bergerové vždy prozářily jeho jednoduché stravování. A ještě si kus koláče odnesl do své kajuty. Znovu se hodil na postel a byl šťastný, že se dopoledne pomalu vleče a jejich parník si dává na čas.

K polednímu připlul zadokolesový remorkér Vltava – neboli BÖHMEN-MÄHREN – a vyplulo se po proudu. Pod Šmilkou ještě vzal do vleku člun, který se pod plachtou ploužil samotíží. V závěsu motorové lodi dopluli až do Magdeburku, kde si mohli nabrat pitnou vodu a obstarat skromný nákup. Dál si je převzal parníček „Monopol“ a táhl konvoj pěti člunů přes plavební komoru Niegripp na Elbe-Havel-Kanal. Druhý večer na kanále zakotvili v městečku Genthin.

Čím víc se blížili k Berlínu, tím horší pocity Župík zažíval. Jasně, nemohl Emila do ničeho zasvětit – viděl jeho panickou hrůzu jen z poškozených plomb a taky dobře věděl, že po zkušenostech z první války už o zbraních nechce ani slyšet… Jenže, kdyby se v Berlíně přišlo na jeho skrýše… Při tom pomyšlení se mu dělalo špatně.

Večer přišel Emil s tím, že je třeba opět se trochu postarat o sebe, a tudíž v noci navštíví náklad a podívají se, co by se jim mohlo hodit. Sotva se zešeřilo, objevil se kormidelník vyzbrojený pakhákem, špagátem na pytle a kleštěmi.

„Jde se na to!“

Župík vzal dva pytle, lucernu a zápalky, zhasl v kajutě a vydali se na lup. Na první tři prostory pohlédl Emil s posvátnou hrůzou, ostatní už posvátné nebyly.

„To je pohoda,“ zašeptal, „budeme mít na práci klid.“

Emil měl přehled, věděl přesně kam sáhnout a co otevřít, takže za dvě hodiny měli oba pytle plné. V každém bylo několik homolí cukru, sklenice s marmeládou, nějaké konzervy, mýdlo, několik skleněných popelníčků, další drobnosti, ale též věc nadmíru důležitá: balík ochranných pomůcek značky Olla gum. Župík ho vítězoslavně držel v ruce a tlumeným hlasem nadšeně vyprávěl Emilovi o předválečném soupeření firem Bayer a Olla gum.

„To firma Bayer zakoupila na hřbitově velký pozemek a na náhrobek nechala napsat: Zde leží Pipermann. Dožil se sta let, protože užíval aspirin od firmy Bayer. Vzápětí firma Olla gum zakoupila na hřbitově větší pozemek a postavila mnohem větší náhrobek s nápisem: Zde neleží nikdo, protože jeho otec používal prezervativ firmy Olla gum.“

Emil se trochu nuceně zasmál. Nechtěl Župíkovi kazit radost s tím, že on celý život ochranné pomůcky nepoužíval, a přesto bude jeho náhrobek bez potomka.

Už šli téměř do finále, když se to stalo. Namáhavě vlekli kořist z raumu, když Emil uklouzl, zřítil se mezi bedny a jedna mu spadla na nohu. Jejich „hlasový klid“ byl rázem v tahu, protože Emil zařval jako postřelený. Župík se k němu vrhnul; nejdřív odklidil bednu z nohy a pak se snažil vysvobodit zaklíněného kolegu, který sténal při každém pohybu.

„To mě pánbůh potrestal, že kradu,“ sípal.

„Ale houby, za tohle by tě leda pochválil,“ zadýchaně kontroval lodník. „To je zkrátka pech!“ a dál pomáhal Emilovi dostat se z raumu. Šlo to pomalu a ztěžka, zraněný mohl používat jen ruce a jednu nohu, ale přece jen se po čase Župíkovi podařilo dostat ho na hřebenici. Zavěsil si ho kolem ramen a pomalu s ním pajdal k zadní kajutě. Tam ho položil na pohovku, přivlekl jeho pytel s kořistí a odešel zamést stopy po jejich lupu. Uložil i svoji kořist a vrátil se k marodovi.

„Emile, co budeme dělat? Asi bych měl někde sehnat doktora, ne?“

„Ale houby, v týhle díře nikoho neseženeš, necháme to do Berlína. Ráno mi pomůžeš ke kormidlu a všechno ostatní bude na tobě.“

Župík se účastně díval na nohu, která měla tvar fajfky.

„Musím ti ji narovnat a něčím stáhnout, jinak zkusíš jako pes. Do Berlína je ještě daleko.“

Odešel a za chvíli se vrátil s dvěma kusy prken a provazem. Narovnal zlomenou nohu – z Emilova řevu mu naskočila husí kůže – přiložil provizorní dlahy a pevně je stáhl provazem. Pod záda pacientovi položil dva polštáře, přiložil do kamen a zasedl za stůl. Chvíli klimbali v slabém světle perolejky; pak začal Emil v horečce blouznit a Župík ho ochlazoval hadrem namočeným ve studené vodě a dával mu pít. Ráno připravil snídani pro oba, odtáhl Emila na záchod a než zahoukal parník, odvlekl ho ke kormidlu, kde ho usadil na primitivní sedačku.

Celou další cestu lítal Župík po palubě jako pošuk. V normálních časech byla posádka člunu tříčlenná, ve válce byli dva a teď byl na všechno sám. Nejhorší práce byla v plavebních komorách, kde bylo nutné uvázat oba konce lodě a pak běhat od jednoho úvazu k druhému. Emil ho jen smutně pozoroval od kormidla. Všechno se ale zvládlo, až na najetí na pilotu u jedné plavební komory, která se položila jako podťatá. Emil nad tím jen mávl rukou.

„Vzal ji čert, podělanou pilotu! Každou noc toho rozflákají… to jsou škody.“

V komoře Spandau dal kapitán příkaz, aby se člun hned za komorou odvázal ze závěsu a u skladu se dal k hrázi. Župík vše provedl dle příkazu a jakmile měl člun vyvázaný, utíkal k telefonu, aby Egonovi oznámil, co se stalo a požádal ho, aby zavolal sanitku. V kajutě připravil Emilovi ruksáček s věcmi do nemocnice a ostatní zapakoval, aby je mohl poslat prvním plavidlem do Děčína. Po hodině přijela sanitka a hodnocení bylo stručné:

„Zlomenina – rentgen – sádra – nemocnice – aspoň šest týdnů v klidu.“

Sanitka odjela, Župík se vydal do města, ale brzy ho kvílení sirén zahnalo na loď. Usínal neklidně a jen si přál, aby už měl zítřejší den za sebou.

Ráno před sedmou se na příkaz Egona objevil kormidelník ze šůty s přezdívkou Gandy.

„Mám tu vyložit nějaký krámy a potom se člunem odjet ke Karlu IV.,“ ohlásil.

Po sedmé přijelo na rampu několik nákladních aut a malý jeřáb. Dva důstojníci podebatovali s Gandym, bedlivě prohlédli zámky i plomby, a utrhané plomby i se zámky uložili do příruční brašny. Do nákladního prostoru vlezlo šest vojáků a začala vykládka. Do jedné hodiny po poledni bylo v raumu jak vymeteno. Po vykládce podepsal oficír Gandymu převzetí, stoupl si do pozoru, zvedl ruku k pozdravu a zaštěkl:

„Heil Hitler!“

Gandy pokývl hlavou a bylo hotovo. Župík si oddechl – ale ne nadlouho. Sotva člun pozdě odpoledne odvlekli na překladiště k motorové nákladní lodi Karel IV., zjevil se u ní lodník rozčepýřený jako šimpanz a řval jako pominutý:

„Kluci, je to v prdeli! V Praze zabili Reichsprotektora Heydricha! Připravte se, bude hon na čarodějnice! Župíku, zalez do kajuty a nevystrkuj hlavu aspoň týden, nebo jestli tu fašistickou sebranku někdo dostane do varu, budeme všichni viset jako kolčavy na klandrech!“ ukazoval rukou na most Hansabrücke. Pak klopýtl, upadl, vstal a odpelášil někam do města. Byl 27. květen 1942.

Navečer přišel Egon s dalšími informacemi.

„Postřílejí každého desátého Čecha, jestliže nebude pachatel vypátraný a vypsali odměnu deseti milionů korun za vyzrazení pachatele nebo informace o něm.“

Dva dny se na nábřeží Unterhalb der Hansabrücke neukázala ani noha. Nebýt nočních náletů, tak by se snad život na překladišti úplně zastavil. Župík si v kajutě jen tiše prozpěvoval:

„Už tě tam vezou na svatý pole,

cos u nás dělal ty starý vole!“

Aby zdůraznil veliké neštěstí, které postihlo tisíciletou říši a zúčastnil se všenárodního smutku, vyvěsil na jeřábek od kotvy dvě černé ponožky.

Teprve po třech dnech se začalo s vykládkou u Karla IV. Práce jim šla trochu víc od ruky, protože se z rozhlasu dozvěděli o velkém náletu britských bombardérů na Kolín nad Rýnem v noci z 30. na 31. květen. Během půl hodiny svrhla tisícovka letadel asi 1500 tun bomb, z toho dvě třetiny zápalných. Škody byly značné: 3330 budov bylo zcela zničeno, 2090 těžce poškozeno a 7420 poškozeno lehce. Pětina z toho byly průmyslové či obchodu sloužící objekty. Počet obětí byl vyčíslen na 486 mrtvých a 5027 raněných. Podle úředních záznamů přišlo o střechu nad hlavou 45 132 lidí; odhady uváděly, že město následně opustilo 135–150 tisíc obyvatel.

Po práci Župík vyrážel do nemocnice za Emilem a vozil mu jídlo, noviny Berliner Blatt, sem tam knížku, mýdlo, ručník a vše, co si kormidelník nadiktoval. Zranění bylo vážné, měl nadvakrát zlomenou pravou nohu a dalo se předpokládat, že už bez hole chodit nebude. A že se pravděpodobně na loď nevrátí. Když se loučili, měl Emil slzy v očích.

„Víš, chlapče, celý život jsem litoval, že mi osud nedopřál syna. Potom začala tahle válka a já byl rád, že se o něho nemusím každý den třást strachy. Pak jsi najednou přišel ty a já tě mám jako svého syna. A teď se budu každý den bát o tebe.“

Župíka škrábalo v krku, když Emila objal a slíbil mu, že jak to bude možné, hned ho v Děčíně navštíví.

„Emile, na celý tý labský štrece s holkama budeš můj jediný mužský,“ řekl mu dojatě. „Ale s absolutní předností.“

12/ Kaiser-Wilhelm-Kanal (Kielský průplav)

Člun byl vyložený a čekalo se na náklad a hlavně na nového kormidelníka. Nálada mezi českými posádkami člunů byla na bodu mrazu; zprávy z Čech hovořily o desítkách popravených denně „pro schvalování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha“, který stále bojoval o život v nemocnici Na Bulovce. Tak už chcípni, ty hnusný parchante, přál mu Župík každý den před usnutím, chcípni, ať to celý stálo zato… a k nebi vysílal prosbu panebože, zab ho, prosím tě, zab ho už… Pánbůh ho vyslyšel 4. června 1942, ale Čechům to nepomohlo – spíš naopak. Ještě v červnu byly vypáleny obce Lidice a Ležáky.

Po několika dnech se dostavil chlap jako hora s dlouhým zatočeným knírem pod nosem, kterým Župíkovi připomínal legendárního Hejtmana von Köpenick. Jmenoval se Rudolf Fritsch, byl to sudetský Němec z Dobkovic a jako většina jeho krajanů neuměl slovo česky. Dlouhá léta sloužil na uhláku v Hamburku, kde zásoboval parníky uhlím.

Rudolf jen funěl, na zádech vlekl velký námořnický pytel, z kterého vylézala kožená holštýblata (polovysoké kožené boty z hověziny = půllitry) a v rukou dva kufry s aktovkou. Přivítali se a Župík mu pomohl s kufry do zadní kajuty.

„To není všechno,“ prohlásil Rudolf zadýchaně, „v Hamburku to ještě doplním.“

Koncem týdne už odjížděli do Hamburku s různým zbožím, o které zřejmě nikdo nestál. Rudolf měl povahu flegmatika, z ničeho si nedělal hlavu. Když se mu podařilo na Labi u Hitzackeru o bůnu urazit kormidlo, jen ho to pobavilo.

„Steuer kaputt – Reparatur in Paris!“ smál se jako malý kluk.

Z kormidla plavalo po řece jen pár fošen, ale ani ty neměl snahu z vody vytáhnout. Kapitán Walter na parníku Roudnice – tedy Raudnitz, který měl člun v závěsu, skákal na můstku metr vysoko.

„Rudolfe, ty vole, cos to provedl?“

„Podívej se na to, vždyť to je všechno shnilý! Skoro zázrak, že to vydrželo tak dlouho!“

Kapitán nechal rozpojit vlek a člun bez kormidla si uvázal na bok své levé kolesnice. Bez dalších příhod pak dopluli do Hamburku. Tam byly všechny ty paběrky přeloženy do pramic a plavidlo bylo odstavené k dílně do Moldauhafenu na ostrově Kleiner Grasbrook. Jenže k opravě se nikdo neměl, Župík se nudil…, až si vzpomněl na Reginu. Občas si poslali kartičku, jak se kdo má, ale poslední zpráva od ní nebyla obvyklá kartička, ale svatební oznámení s adresou nového bytu v hamburské Magdalenenstraße za jezerem Alster.

Co blbneš, holka, pomyslel si tehdy, ale teď, dva měsíce po veselce, se rozhodl zkusit štěstí. Otevřela mu, ale sotva ho spatřila, dala se do pláče.

„Ach ty můj kluku s divným jménem,“ vzlykala, „ani sem nechoď,“ táhla ho za ruku do bytu a zavřela dveře. „Tohle je byt neštěstí.“

„Copak, snad ti toho tvýho už nepicli?“ znepokojil se Župík.

„Ještě ne,“ vydechla, „ale sotva jsme se vzali,“ zkrabatila tvář, „musel na frontu!“

„No, a stačili jste si aspoň zašou… Stačili jste se aspoň pomilovat?“

„To ano… ale po třech týdnech byl pryč!“

„Počkej, já ti stejně nerozumím, s tím jsi přece musela počítat… Ale hlavně – proč ses vdávala tak mladá? Já měl pocit, že jak ses zbavila panenství – jak jsem tě zbavil panenství,“ opravil se rychle, „tak se ti to tak zalíbilo, žes bez toho nemohla být!“

„Ale houby,“ řekla už klidně. „Chodila jsem s Albertem, ovšem sotva začal větřit, že ho vojna nemine, začal tlačit na svatbu.“

„No jasně,“ řekl Župík, „aby si pořádně zašukal než ho picnou.“

„Takhle nemluv!“ okřikla ho. „I když… on to říkal taky. Ale hlavně prý, že jako vdova po něm dostanu důchod!“ Poslední slova zase zanikala v přívalu pláče.

A tak ji Župík poskytl útěchu duchovní, a když se dostatečně uklidnila, i tělesnou. A několikrát. V jejich případě se jednalo o vřelé přátelství a o tělesné uspokojení. Lásku měl Župík schovanou pro svou Vlastu a Regina pro svého muže. Ostatně to dávala občas najevo. Před svatební fotografií v rámečku na sekretáři sepjala ruce a lítostivým hlasem se kála.

„Ach, Alberte, milovaný muži, myslím stále jen na tebe, ale jsem jen slabá žena – odpusť!“ Pak se obrátila k milenci a s gustem zaklela: „Verfluchter Krieg!“

Když to Župík zažil poprvé, představil si scénu v Magdeburku u Jeny. Tchyně Reginy by jistě nejdřív přetrhla svatební fotku napůl, než by synovu tvář přivinula na svou hruď… A taky ho napadlo, že Regina při dovádění s ním opravdu asi myslí na svého Alberta. Ale nebyl z rodu intelektuálů a neřešil to.

Větší záhadou pro něho bylo pravé vídeňské kanape na vysokých nohách, které si pro sebe nazval „Svatá kráva“ a na něž si nikdy nesměl ani sednout, natož snad lehnout! Kdykoliv šla Regina kolem něj, láskyplně po něm přejela rukou a cosi nesrozumitelného zahuhňala. Bylo to zvláštní, ale Župík usoudil, že čím jednodušší bude jejich vztah, tím bude lepší.

A tak se milovali, než se Regina nalodila k tatíkovi na „Schwalbe“ a odplula.

Jejich člun zatím využívali jako děvečku pro všechno. Občas do něj něco naložili, něco vyložili a poznali tak s ním snad všechny šupny v Hamburku. Když nebyl člun v provozu, prováděli údržbu nebo šli na práci do blízkého Saalehafenu, případně na šupnu. Na šupnu chodil Župík rád; vždycky tam objevil něco, co mohl potřebovat a nikdy nepřišel domů s prázdnou. Jednou to byly kartony s rybím filé, podruhé herynky, občas se objevilo jižní ovoce a výjimečně fíky a datle. Vždy záleželo na tom, který parník připlul ze zámoří. Kávu a sardinky nebylo lehké sehnat, to chtělo dokonalou zručnost, protože drahé zboží se okamžitě vozilo do veršláku pod zámek.

Po práci se chodilo do „klapky“ na nějaké to jalové jídlo. Většinou to byl eintopf (všehochuť z jednoho hrnce), polévka z toho, co bylo zrovna k mání, někdy smažené filé nebo karbanátek. Jídlo bylo za pár švestek, na poloviční lístky, ale nic vydatného, jen na zaplácnutí žaludku. Správná a vydatná strava se kuchtila jen na lodi.

To si Župík užíval: těsto na nudle vyválel lahví od vína, řízky naklepával těžkým půllitrem a když poprvé vařil knedlíky v bunkru na kafe, musel málem konvici rozbít, aby je dostal ven. Rýže měl vždy plné vědro; vrazil do ní dvě konzervy vepřového masa a měl uvařeno pro půl přístavu. Oznámil to vlajkou na stožáru a kdo měl hlad, přišel se najíst.

Po čase usoudil, že je toho na něj moc a začal si hledat nějakou stálou hospodářku. Našel ji v malé hospůdce na Peutestrasse; jmenovala se Hermína, otec byl Francouz, matka Němka a bydleli v malém domku na Veddelu – nedalekém ostrově. Všichni svorně nenáviděli fašistický režim, což si Župík dokonale ověřil při občasných návštěvách rodinky. Jindy s ním trávila Hermína čas na lodi; bylo to velmi čistotné děvče, avšak antitalent na vaření, takže si hoch pomohl tak napůl. Časem se Hermína zlepšila, což si Župík připsal jako svou zásluhu.

Průběžně poznával Hamburk po boku Rudolfa, který znal město jako své boty. Toulali se nočním městem a na loď se vraceli až k ránu. Nabyté znalosti se Župíkovi hodily, když se na návštěvu ohlásila Anny z Ústí. Uklidil kajutu, vyšprndil se a jednoho odpoledne stál s kyticí na peronu hlavního nádraží.

„Anny!“

„Župíku!“

Objali se a vřele se políbili.

„Pořád vyhlížím tvou loď a stále marně,“ řekla Anny lítostivě. „Ty si radši užíváš v Hamburku.“

„Milá Anny, sedím tu z donucení, ale věř mi, že se nemůžu dočkat, až můj člun přistane v tvém přístavu,“ řekl mladík tak přesvědčivě, až se žena zachvěla. A dokazoval jí to po celý týden.

S Anny musel Župík vyrážet do slušných podniků jako byla Astoria a další. Dvakrát se rozjeli do vilové čtvrti Blankenese v Altoně, která se v zeleni šplhala po svahu kopce, kde byl klid a pohoda a tichá kavárnička, kterou navštěvovaly skutečné i slaměné vdovy; za nimi se táhli důstojníci námořní i pozemní, kteří si tam s nimi mohli bez rizika zařádit. V druhé polovině týdne se však už Župík nemohl dočkat chvíle, kdy Anny zamává na nádraží. Přece jen to byla role, která mu seděla nejmíň. S úlevou ze sebe serval oblek a v kalhotách a triku se vrátil k Hermíně.

Takové bylo léto v Hamburku roku 1942.

Konečně bylo kormidlo opravené a Rudolf se vrátil z kanceláře s radostnou zprávou, že za dva dny pojedou s prázdnou lodí do Prahy. Obstarali nejnutnější nákupy, přinesli pitnou vodu a na Durchstichu vyčkávali na odjezd. Posléze přijel bočnokolesový parník PRAHA – tedy KONRAD HENLEIN, nejsilnější parník společnosti a po dvou prázdných člunech vedle sebe si jich zapřáhl čtrnáct. Ten Rudolfův konvoj uzavíral.

Vypluli ráno za odlivu. Zdálo se, že je čeká příjemná cesta, jenže se to brzy zvrtlo. Před Lauenburgem si Župík všiml, že za nimi plnou parou pluje hamburský buksírák. Když se přiblížil na úroveň posledního člunu, kapitán křičel na Rudolfa, který mu nerozuměl, jen Župíkovi se podlomila kolena, když zaslechl něco jako „zurück nach Hamburg“. Buksírák pokračoval v plavbě podél vleku až k parníku, který objel, kapitán něco nahlásil druhému a pak se vracel zpět. Celý vlek zpomalil a kapitán Hille z parníku zahulákal megafonem na Rudolfa, aby se odvěsil ze závěsu. Jakmile byl člun uvolněný, uchopil ho přístavní parníček a uháněl s ním zpátky po proudu, aniž by jeho kapitán Rudolfovi něco vysvětlil.

„Do psí mísy!“ řval Župík na přídi. „Já chci do Prahy! Domů! Do Lobče!“

„Do prdele pojedeš,“ smál se Rudolf na zádi.

Zanedlouho už viděli Durchstich, odkud ráno odjížděli, projeli pod hamburskými mosty, minuli Altonu, čtvrť, ve které se město loučí s Labem, ale oni ne, buksírák je plnou parou táhl k volnému moři.

„Konečně z nás budou námořníci!“ jásal Rudolf u kormidla. „Es lebe unser Hochseekahn 440!“

Jásal předčasně. Na říčním kilometru 654,80, při ústí řeky Schwinge, uviděli v dálce před sebou námořní loď; ležela na boku u levého břehu a překážela v cestě zámořským lodím, které tudy musely zdolat devadesátikilometrový úsek Labe, aby se dostaly do přístavu. Kolem ztroskotané lodě se hemžila záchranná plavidla a po jejím boku stálo několik mohutných plovoucích jeřábů. Kapitán buksíráku člun otočil a usadil ho u přídě lodi vedle jeřábu.

Župík s Rudolfem odstranili kryty nákladních prostorů a jeřáb do nich začal usazovat bedny, ze kterých crčela voda. Rudolf zmizel na námořní loď a zpátky přinesl zprávu, že loď najela na minu a nemohla dál pokračovat v cestě do přístavu. Kapitán ji pro jistotu radši nechal najet na mělčinu, aby se nepotopila. Záchranné práce pokračovaly celou noc. Nad ránem už byl člun zaplněn bednami s čerpadly a pomocnými motory, a tak ho přístavní parníček zatáhl do ústí řeky Schwinge, kde se vyvázal k pilotám a čekal na další dispozice. Dva dny se nic nedělo. Jen námořní loď, povážlivě nahnutou na bok, odvlekly dva buksíráky do hamburské loděnice.

Třetí den po ránu seděl Župík u Rudolfa v kajutě, když je vyrušil tupý náraz do boku lodi a několik krátkých hvizdů parní píšťaly. Vylezli na vzduch; na boku už stály dva české přístavní remorkéry a posádky ukládaly na palubu člunu dva stěžně, signální válce a balony.

„Pořádně si to, Rudolfe, připevni, ať to neztratíš jako to svý kormidlo!“ radil mu kapitán s vážnou tváří. „Vezeme vás do Kielu.“

Kormidelník vznešeně ignoroval kapitánův šťouchanec.

„Tak to konečně poznáš Kanál císaře Viléma,“ obrátil se na svého lodníka. „Panečku, to je jiný kafe, než ty nudle, po kterých se loudáme ve vnitrozemí. To budeš čumět!“

„Já nechci čumět,“ naříkal Župík, „já chci na naši nudli… laterální… do Prahy!“

„Tak to máš smůlu.“

Kilometr za kilometrem ubíhal po přímořské vodní cestě až ke konečnému, označenému jako 696,20; minuli maják po pravé ruce a remorkéry s člunem v závěsu odbočily vpravo do širokého ústí průplavu. Před dvojitými plavebními komorami se vyvázali na piloty a čekali, až signalizace na komoře dá návěst zeleným světlem, že je komora volná.

Průplavem propluli bez problémů; jeden buksírák člun vlekl, druhý mu přidržoval záď. Cestou je míjely nákladní parníky i vojenské lodě všeho druhu; některé těžce vyzbrojené protiletadlovými děly, nechvalně známými flaky. Ostatně, jejich účinkování měli ještě zažít. Průplav fungoval po celou válku; každá loď poškozená při bombovém náletu nebo při nehodě, neschopná plavby, byla okamžitě odtažena, aby provoz v průplavu nebyl ohrožený. (Technická data a obrázky jsou na straně 114).

Následující den dopoledne byl jejich člun odstavený v Kielu k pilotám u loděnice, kde měl zatím vyčkávat na vykládku. Přístavní remorkéry zahoukaly a kapitáni jim pokynuli rukou na pozdrav. Posádka člunu zalehla a věnovala se sladkému nicnedělání.

Župík to však dlouho nevydržel a vydal se pěšky po pobřeží vstříc moři. Nalezl si místo na travnaté vyvýšenině nad písčitou pláží, tvář nastavil slanému vánku a oddal se snění, které ještě podpořily sluneční paprsky, jež vytvořily na mořské hladině stříbřitou cestu od něho kamsi k obzoru. Takhle jsem jako kluk v Lobči posílal do světa Kolumbovy lodě, táhlo mu myslí. Byl jsem na palubě karavely Santa Maria, samozřejmě po boku Kryštofa Kolumba, ztroskotal jsem s ním u ostrova Hispaniola, prožil spoustu dobrodružství…a když jsem jen trochu povyrostl, představoval jsem si jak brázdím oceány světa na velkých zámořských lodích. A zatím jezdím po Labi a po kanálech…Ale kupodivu ho tohle zjištění nijak nerozhodilo. No a co… Dnes a denně dýchám ten opojný vzduch smíšený s vodou, i když není slaná… Dnes a denně se má loď kolébá na vlnách a já mám jistotu, že při ztroskotání se neutopím, protože Labe se dá (někdy) přejít pěšky… Dnes a denně někde zakotvíme a pobavíme se na břehu… Dnes a denně… no, tak často zas ne… na mě na nějaké štaci čeká milá dívka… Ach bože, co by mě asi čekalo na moři? Horda upocených mužských několik týdnů ve smradlavým podpalubí. A nakonec nakažená prostitutka v přístavu. Při té představě se Župík otřásl hrůzou. Zlatá řeka, pomyslel si ulehčeně a vydal se na zpáteční cestu k lodi.

Kolem loděnice byly navěšeny různé typy lodí, od malých válečných až po dřevěné rybářské kutry. Po vodě se nesl hluk z loděnice, který nikdy neustával; ve dne v noci se odtud ozývaly rány a hlomoz železa. Župíka nějaký čas bavilo pozorovat cvrkot kolem nich, ale pak ho napadlo, že by mohl prověřit svou bojeschopnost. Odhrabal uhlí v bunkru a vytáhl plechovku s náboji. Vyndal z ní dvacítku nábojů do pušky a plechovku zase pečlivě přikryl uhlím. Ve skříni odebral zadní stěnu a na stůl položil tři vojenské pušky. Utrhl kus prostěradla a začal jím odstraňovat konzervační olej; potom zbraň vyleštil. Naplnil zásobníky a zbraně nabil. Položil je na protější postel a čekal na příležitost je vyzkoušet.

Čekal dlouho a ten den marně. Ležel na posteli a představoval si, jak střílí skopčáky. Co rána, to zásah! Pak mu dali kulomet a fašouni padali, řada za řadou, nestačili je odklízet. Na malé válečné lodi stíhal ponorky a jeho hlubinné pumy vždycky našly cíl. Jásal s posádkou, když se na hladině objevily olejové skvrny… Na torpédoborci zmáčkl knoflík, jako o život pádil na palubu, aby sledoval jasnou čáru za torpédem směřujícím k nepřátelské lodi… až uviděl záblesk, šlehající plameny a černý kouř… a konečně k němu dolehl zvuk výbuchu… a vtom se probudil. Kulatým okýnkem do kajuty svítilo ranní slunce. Jeho první pohled padl na protější postel. Ježíšikriste, napadlo ho zděšeně, kdyby sem v noci přišel nějaký vůl, tak mě zastřelí!  Rychle zbraně odklidil pod postel.

Dočkal se pozdě v noci. Kolem půlnoci ho vzbudil ječivý pískot sirén, ohlašujících letecký nálet. Otevřeným okýnkem se do kajuty neslo chraplavé hlášení místního rozhlasu, který oznamoval: „Silné nepřátelské svazy o síle asi tisíc letadel směřují do oblasti Hamburk – Kiel.“

„Jo jo,“ ušklíbl se Župík, „nad německým územím letí kufr s uzeným…“

Vyškrábal se na palubu a očekával věci příští. V dálce slyšel dunivý hukot leteckých motorů, který už dobře znal. Přidaly se německé flaky, časované dělostřelecké granáty explodovaly vysoko na černém nebi a vytvářely neskutečný ohňostroj. Oblohu křížily bílé sloupy světla ze silných světlometů a do toho ječely sirény. Ale to všechno byla jen předzvěst hrůzného divadla, které nastalo vzápětí. Z tmavých siluet letadel se sypaly bomby, vybuchovaly ve městě i ve vodě, další zakládaly požáry… Několik úlomků šrapnelů zabubnovalo do krytů lodi a spadlo na palubu a Župík se vydal na ústup do svého střeleckého stanoviště.

Vzal pušku, prostrčil ji kulatým okýnkem, vybral si vojenské plavidlo u protější přístavní hráze a střílel. V panujícím hluku nebyly jeho výstřely slyšet; světla bylo všude dost, ale úspěšnost své střelby si ověřit nedokázal. Jednou se mu zdálo, že vysklil nějaké okno, ale spíš se o to postarali angličtí letci. Vystřílel zásobník a pušku hodil na zem. Než uchopil druhou, vyhlédl ven. Na mnoha místech šlehaly plameny a rámus kolem se nezmenšoval. Popadl pušku, zalícil a stiskl spoušť – nic. Ještě několikrát to bezvýsledně zkusil a pak pušku prohodil oknem do vody. Třetí fungovala skvěle a vmžiku měl vystřílený celý zásobník. Z venku se do kajuty valil dým z požárů a uvnitř byl cítit střelný prach. Trénink skončil, dvě funkční zbraně Župík uložil do skrýše. Nálet trval asi dvacet minut.

„Je to dobrý, nepotápíme se, můžu jít spát,“ okomentoval situaci a hupnul do postele.

Ráno ho vzbudil kormidelník Rudolf.

„Pojď se podívat, jakou paseku za tu chvíli ti angláni udělali! Grosse Schweinerei! Jestli ta válka bude pokračovat, v Reichu nezůstane kámen na kameni.“

„A to si představ,“ zívl Župík, „že takhle planýrují Němci celou Evropu. Wer Wind sät, wird Sturm ernten. Kdo seje vítr… sklízí bouři.“

„Už aby nás vyložili a fofrem odsud pryč. V Praze můžeš v noci flámovat, ale tady se můžeš jen modlit a děkovat bohu, žes zase jeden nálet přežil.“

Ještě před snídaní šli obhlídnout škody. Nebyly velké; několik krytových desek bylo proražených úlomky granátů a z paluby naházeli zbytky úlomků do vody. V loděnici dostalo plný zásah jedno skladiště, které ještě hasili hasiči, na hrázi čekaly dvě mrtvoly na odvoz a buldozery už odstraňovaly trosky z hlavních komunikací. V loděnici byl zmatek, některé posádky čerpaly vodu z lodí, jiné hasily hořící nástavby.

Po několika dnech konečně došlo i na jejich mokrý náklad a během jednoho dne byly bedny vyloženy na molo u loděnice. Rudolf hned zavolal do Hamburku, aby je odvlekli, že člun je prázdný, ale uplynuly další dva dny, než pro ně přijel přístavní remorkér. Za týden od posledního telefonátu byli v Hamburku na Durchstichu, kde už čekala kolona dvanácti prázdných člunů na odvlečení proti proudu. Tak to fungovalo: prázdné lodě do Protektorátu, tam vydrancovat, co se dá a poslat zpět do Říše.

„Prosím tě, Rudolfe, podplať kdekoho, ale ať nevisíme jako poslední,“ žadonil Župík v obavě, že je zase někdo uchvátí a do Prahy opět nedojedou.

Za dva dny odplouvali za bočnokolesovým parníkem Pardubice – tedy Pardubitz proti proudu směr Praha a Župík se radši hodně dlouho ani neohlédl. Třetí den plavby kotvili ve Wittenberge, kde byla tradiční zastávka na nákup a doplnění pitné vody. Měla trvat dvě hodiny, ale tentokrát se protáhla na čtyři – na člunu ČMPL 462 chyběl lodník, který se nevrátil z nákupu. Parník se ho snažil přilákat opakovaným houkáním, kapitán klel jako pohan, vztekle pobíhal po kapitánském můstku a když mu povolily nervy, nechal zahoukat „vinde op“ a vlek se rozjel. Naštvaný kapitán ten den potrestal všechny posádky – však ony si to zaslouží za hříchy minulé i budoucí – a na noc zaparkoval vlek „ve vrbičkách“.

Ve vrbičkách zakotvil kapitán vždy, když chtěl svou posádku řádně vytrestat. Bylo to místo zpravidla víc než pět kilometrů vzdálené od nejbližší hospody, což šífáci, zvyklí na množství hospod podél Labe v dosahu pár kroků, těžce nesli – na pěší pochody nebyli trénovaní. Ale kapitán tak měl jistotu, že posádka nedorazí z hospody pozdě v noci a ještě polovina zpitá do němoty. S tím byly bohaté zkušenosti; část mužů se pak zašívala, kde to jen trochu šlo a pospávala, zatímco ti zdatnější se motali po palubě jako mátohy a práci se vyhýbali.

Po několika dnech přijížděli k Magdeburku, když na pravém břehu v Herrenkrugu na louce uzřeli postavu držící na provaze koně, která na ně zuřivě mávala a křičela. Župík lodníka Tondu hned nepoznal, až když uslyšel hlahol z ostatních člunů. Ano, byl to Tonda Kolář a čekal tu na loď, která mu z Wittenberge ujela.

Už jen podpluli železniční most Herrenkrugbrücke a po sto metrech odstavili celý vlek na Bunkerplatzu, kde se „bunkrovalo“, tedy doplňovalo uhlí do parníků. Část území na levém břehu Labe zvané Hafenvorland si v roce 1938 pronajala společnost ČPSL, když ji vyhnali ze stanoviště Holzhof, které se nalézalo jen kousek po proudu za mostem Strombrücke. Kromě jeřábu a skladů uhlí bylo na Bunkerplatzu i rozlehlé provizorní dřevěné stavení, kde, kromě jiných, měla své kanceláře i česká labská plavba.

Tonda přeběhl most a přiklusal na člun hladový jako vlk. Hned vyprávěl, co se mu přihodilo.

Když utrácel poslední peníze v hospůdce u přístavu, přišla šťára a sebrala ho. Nebylo ani divu, na sobě měl ošuntělou vojenskou blůzu a promaštěnou vojenskou čepici, u sebe jen skrovný nákup a pár marek. To nejdůležitější, kennkartu a plaveckou knížku, u sebe neměl. Zabásli ho a pustili ho až ráno, když si ověřili, že není ani zběh ani diverzant, ale pouhý šífák.

„Co jsem měl dělat?“ pokračoval Tonda. „Na dráhu jsem neměl, a tak jsem dostal šílený nápad. Na louce se pásli koně; jednoho hodnýho jsem chytil, nasedl na něj a podle vody uháněl za vámi. Tady jsem ho nechal na louce. Jestli je to chytrý zvíře, tak domů snad trefí…“

„Ty vole,“ smál se mu jeho kormidelník, „ty uštveš koně na sto kilometrech a myslíš, že trefí domů? To dokázal jen kůň kněžny Libuše blahý paměti – ale ten to měl prochozený, protože Libuše jezdila za Přemyslem šukat pravidelně… Ten tvůj kůň trefí leda k nejbližšímu řezníkovi!“

Tondův husarský kousek vstoupil do dějin šífortu a na čas zastínil jiný, o kterém se vyprávěly legendy. To byli dva lodníci, kteří za první republiky dostali na zimu výpověď, jak bylo tehdy zvykem. Peníze, které dostali v Hamburku na cestu domů, v nejbližší krčmě propili, a tak jim nezbylo než se vydat na cestu pěšky. Šli dva týdny, po cestě žebrali a spali kde se dalo. Od té doby se jim neřeklo jinak než „žebraví mniši“.

Ze strachu před magdeburským gestapem nevystrčil Župík z lodi ani nos. Z lůžka věnoval před spaním tichou vzpomínku vášnivé Jenny – ještě sis měla část své výhry odpracovat – a těšil se na další štaci a laškování s další ze svých favoritek.

Další nekonečné dny se vlekli proti proudu do Drážďan a dál, než byl člun konečně odstaven na překladišti Větruše v Ústí nad Labem. Župík věděl, že musí potěšit Anny – a sebe – neboť už pomyšlení na Jenny v Magdeburku ho silně rozrušilo. Navečer se vydal do známé ulice Elbestraße na Střekově; přeběhl ocelový železniční most, jehož spodní patro sloužilo automobilům a chodcům a zanedlouho už otvíral těžké dubové dveře vchodu do činžáku. Stoupal po schodech a v duchu se tetelil radostí: To bude překvapení… To bude zábava! Přede dveřmi na chvíli zaváhal, než zazvonil.

Náhle se dveře otevřely a v nich stál chlap v uniformě wehrmachtu s uhlákem v ruce – to bylo překvapení! – Župík se v šoku ledva stačil pootočit a duchapřítomně pokračovat v cestě do vyššího poschodí. Bylo jasné, že pan inženýr dostal dovolenou. Na podestě se Župík zastavil a čekal, až dole vrznou dveře do sklepa. Potom vyrazil po schodech dolů a upaloval z okupovaného území; cestou si všiml, že dveře Annina bytu zůstaly pootevřené.

Zakotvil až v přístavní hospodě a u piva si v klidu rozebíral celou situaci.

„Stačila minuta nebo dvě,“ uvažoval, „uviděl bych pootevřený dveře a vlezl bych dovnitř – jako do pasti. Kdybych nikoho nenašel, usoudil bych, že si Anny jen odskočila k sousedce a jak se znám, dostal bych debilní nápad a schoval bych se do skříně. Až by vrzly dveře, udělal bych bu-bu-bu, otevřel… a čuměl jak tele na fašistu ve vojenský uniformě! Ten by skočil po kvéru a picnul by mě mezi oči. Nikdo by se nedivil, protože by si mysleli, že jsem zloděj. Bože, Župíku, ty seš přece idiot!“

Zaplatil a už za šera se vrátil na loď. Ještě před spaním šel do sebe.

„Ty vole,“ říkal si na hlas, aby se slyšel a líp si to zapamatoval, „ten tvůj nenasytný chtíč tě jednou přivede do neštěstí! Přestaň už honit ženský na každé štaci a najdi si nějakou stálici!“

Tím si vzpomněl na Vlastu doma. Vlasta! To by mohla být ta pravá… Možná… Snad…

Dvě hodiny po půlnoci ho probudil rachot kamínků, které někdo házel na kajutu. Mrzutě slezl z postele, otevřel klapu a zavolal:

„Kdo je tam?“

„Já Rudolfek Nováků, přijel jsem rychlíkem z Prahy, pakuju na člun 601 a nevím, kde je. Nechej mě, prosím tě, u sebe přespat. Ráno půjdu do kanceláře vyzvědět, kde mi to stojí.“

„To snad víš i bez kanceláře,“ zabručel Župík, „a zvlášť po ránu.“

Pustil ho dovnitř. Ruda s sebou vláčel velký kožený kufr. Župík rozsvítil petrolejku, připomněl mu, aby zhasil lampu než půjde spát a zalehl. Sotva zabral, probudily ho rány do ostění a zupácký řev.

„Aufstehen! Schnell! Gestapo!“

Župík si nejdřív pomyslel, že má zase nějaký divoký sen; pak ale otevřel jedno oko a uviděl nad sebou zelenou látku uniformy… a oblil ho studený pot. Otevřel druhé oko… a nad ním se tlemil Rudolfek v nové uniformě poručíka wehrmachtu. Vysoké černé boty, rajtky, blůza a na ní vyznamenání, kožený opasek a na hlavě oficírskou čepici.

„Kristova noho,“ vydechl Župík, „ty vole, co blbneš? Kdes to vzal?“

„No představ si,“ lodníkovi zářily oči, „jedu z Prahy, rychlík narvaný, že jsem byl rád, že můžu stát aspoň na chodbě. V rohu kupé chrápal oficír, kufr u nohy a já si říkal ty parchante, to si vezeš, cos nakradl nějakým chudákům, co jim ničíš jejich zemi…, a tak jsem mu ten kufr při vystupování čmajznul.“

„Abys je pomstil!“

„No když myslíš… Jenže v tom kufru byla akorát tahle nová uniforma, dva tvrdý salámy, nějaký dámský prádlo, pár balíčků doutníků a pytlíků s poživatinami,“ ukázal na otevřený kufr.

„Prosím tě, co budeš s tou uniformou dělat?“

„Budu v ní chodit po zábavách.“

„Ty seš ale vůl!“ chytil se Župík za hlavu. „Víš, co by s tebou udělali, kdyby tě chytli? Fofrem to svlíkni a hoď to do vody! Na zábavu si radši oblíkni to dámský prádlo – to teprv bude zábava!“

„A to zas ne,“ postavil si hlavu Rudolfek. „To je má válečná kořist.“

Župík Rudolfka znal dobře a proto věděl, že je schopný provést i tu největší hloupost. V duchu viděl kluka v uniformě na zábavě, jak ho odvádí gestapo, potom gestapo u sebe na lodi, vyšetřování prznění rasy v Magdeburku, připravenou oprátku…

„Víš co?“ navrhnul Rudolfkovi, „já ti za ten oblek na karneval dám něco lepšího – vojenskou pušku a padesát nábojů. S tím jednou uděláš něco kloudnýho, až to praskne.“

Rudolfek se na chvíli zamyslel a pak řekl:

„Dobrá, ale rajtky a holínky si nechám, budou dobrý do práce.“

Ráno, když nezvaný návštěvník odcházel z lodi, nesl si kožený kufr a na něm přivázaná dvě prkna, v nich vojenskou pušku a vše zabalené v papírovém pytli. Později, když na střekovské zdrži Župík házel vojenské svršky zatížené kusem železa do vody, smutně přemítal, který z těch dvou možných průšvihů by vlastně byl milosrdnější: kdyby toho blázna chytli s uniformou nebo s vojenským kvérem.

13/ Vlasta – ta pravá

Přenocovali ve Štětí pod plavební komorou a potom je remorkážka odhodila na mělnickém překladišti. Protože měli pokračovat až příští den dopoledne, rozhodl se Župík, že zajede domů. Do námořnického pytle nacpal špinavé prádlo, balík listového tabáku a pušku; na hlaveň nastrčil upravený bambus, na který uvázal kus imitace. Hodlal tak představovat rybáře, který si vyrazil na lov.

V podvečer ho lokálka vyplivla na nádraží ve Mšeně a těch pět kilometrů cesty domů musel ujít pěšky. Sotva ve městě zahnul na Klůček, uviděl kus před sebou děvče se džbánem v ruce. Vlasta! Vlasta, na kterou si myslel – pravda, vždy v přestávkách mezi štacemi, na kterých si užíval s německými milostnicemi. Vlasta! Je to snad výzva osudu?

„Ahoj, Vlasto!“ vrhnul se k ní a nadšeně jí potřásal rukou, „kde jsi tak dlouho byla, že po tobě nebylo nikde ani stopy? Kde se pořád touláš?“

„Byla jsem u příbuzných ve Vraňanech, ale teď už jsem natrvalo doma.“

„To je dobře,“ řekl vřele, „moc rád tě vidím. Doprovodíš mě kousek?“

„To nemůžu,“ zavrtěla hlavou, „nesu pivo tátovi k večeři. Ten by mi dal, kdyby bylo zvětralé!“

„Tak to odnes domů a já na tebe na Klůčku počkám.“

„Zkusím to, ale nic neslibuju.“

Rozešli se a Župík se pomalu loudal po Klůčku. Za chvíli byla Vlasta u něho.

„Půjdu s tebou na Podolec a tam se stavím u tety.“

Šli pomalu a povídali si, co kdo prožil. Neviděli se dost dlouho, a tak měli látky k hovoru ažaž. A ještě všechno nestihli. Nakonec se dohodli, že se příští neděli sejdou ve dvě hodiny u křížku Na Větráku a Župík pokračoval v cestě. S prvním kontaktem po dlouhé době byl spokojený. V Hrubém dole si sedl na mez; odpočíval a srovnával si myšlenky. Vlasta by byla dobrá volba… Není žádný větroplach jako jiné holky jejího věku, z domova je vycepovaná, k práci se umí postavit… Zatím je to děvče, ale bude z ní pěkná ženská, jednou mi dá zdravé děti… U Hlubokého zkontroloval maskování pušky, kdyby ho někdo z rodičů potkal dřív než ji ukryje, a za chvíli byl doma. Pes Boris ho bouřlivě vítal a Župík si za jeho boudu dočasně schoval zbraň. Až v noci ji ukryje na bezpečné místo.

Zaklepal a vstoupil do kuchyně. Maminka u stolu četla „List paní a dívek“ a otec si hověl na kanapi. Jak uviděli Župíka, vrhli se k němu a bouřlivě ho vítali jako ztraceného syna. Nebylo divu, vídali ho zřídka a stejně řídké byly zprávy od něho. Jediným spojením byly občasné dopisy. Seděli spolu dlouho do noci; otázky rodičů nebraly konce a Župík vyprávěl a vyprávěl…

Potom už se labužnicky protahoval ve své posteli, v peřinách, jejichž vůni tak důvěrně znal, v čisté noční košili a hlavně s pohlazením maminky na dobrou noc. Kolikrát si na tohle všechno vzpomněl při usínání na lodi v daleké cizině – samozřejmě přibral i tatínka: táto, nějakou dobrou radu! Prohlížel si svůj pokojík v podkroví, zastavil se očima na každém obrázku, na starém kalendáři, vycpaném medvídkovi, kterého měl už jako dítě… Tak tohle je ten domov můj, pomyslel si šťastně, zaplať pánbůh, že ho mám.

Když už rodiče spali, vyplížil se na dvůr, rychle ztišil Borise a karabinu odnesl na půdu. Jako zloděj potichu vypáčil prkno z podlahy, aby pod něj ukryl pušku i pytlík nábojů. A umí si někdo představit, co to je za výkon, zatlouct pak hřebíky nehlučně?

A zase ranní pochod do Mšena, vlak do Mělníka a loď do Prahy. V Holešovicích je postavili k vrbičkám a dvoučlennou posádku zaměstnali v přístavu. Po práci se Župíkovi nechtělo vyrážet za zábavou, marně ho Rudolf lákal; nanejvýš si došel do blízké hospody na jídlo a na pivo, ale pak se vracel na loď. Já se nepoznávám, divil se sám sobě. Najednou měl plnou hlavu Vlasty. Nemohl se dočkat soboty, až odpoledne zase zajede domů.

Ve Mšeně chodil z nádraží kolem domku, ve kterém bydlela Vlasta. Tentokrát neodolal a opatrně se přiblížil k oknu, jestli svou vyvolenou neuvidí. Nestalo se, zato jeho zahlédla babička. Vrhla se k oknu, otevřela ho a na celou ulici hulákala:

„Ty pacholku jeden, nepleť holce hlavu a jdi si svou cestou!“

Šel si svou cestou zhrzený, ale neporažený. Bylo výhodou, že cesta procházela lesem a roklí, kde nepotkal živáčka.

„A co si myslíš, ty řezníku,“ řval na okolní duby, „že budeš s holkou kšeftovat jako s vepřovým? Že ji prodáš nějakýmu nařvanýmu chrapounovi jenom proto, že má pole a dobytek? Ale kde je láska? A tohle srdce?“ bouchal se do hrudi. Vysypal toho ze sebe víc, cesta byla dlouhá, ale pomohlo to. Než přišel do Lobče, uklidnil se. No jo, podrbal se ve vlasech před vraty, kdybych byl fotrem mladý holky a někdo z tý šífácký sebranky by mi za ní dolízal… hnal bych ho potěhem! Ale to neznamená, že já se vzdám!

Zbytek soboty nestál za nic s výjimkou maminčiny výtečné večeře, kterou pro synka připravila. Ráno posnídal, oholil se a vyrazil do Mšena. Procházel se po náměstí a vyhlížel Vlastu. Po skončení ranní mše v kostele ale natrefil jen na skramoušskou babičku s dědečkem. Děda pozval vnuka do cukrárny ke Krejčovům na dort, ale Župíkovi tím náladu nezvedl. Radši by si dal v hospodě u Riegerta dršťkovou polívku a půllitr piva. Jenže byla válka, polévka byla leda hrachová z kostky a pivo z parostrojního pivovaru v Lobči jako by už předznamenávalo jeho zánik v následujícím roce – bylo hnusné a páchlo po petroleji.

Po nedělním obědě doma si nabalil čisté prádlo a jídlo a s námořnickým pytlem na zádech se vydal na schůzku. Vlasta přišla včas. Pokusil se ji trochu přivinout k sobě, ale hned se mu vymanila.

„Tak se mi zdá, že mě vaše rodina moc v lásce nemá,“ připomněl Župík jejich laskavou babičku.

„Ono by možná někteří i měli… snad… časem…,“ pronesla pomalu Vlasta, „ale tatínek říká Wer nichts will und wer nichts kann, der geht zur Schiffahrt und zur Eisenbahn“ (Kdo nic nechce a nic neumí, jde k plavbě a k železnici), rýpla si.

„No to je krása,“ zašklebil se dotčeně. „Odkdypak mluví pan otec německy?“

„Ono je to snad lepší,“ zasmála se, „protože když o šífácích mluví česky, maminka mi zacpává uši.“

„Dokážu mu, že se mýlí,“ řekl Župík sveřepě. „Až si tě vezmu, pozná, že šífáci jsou správní chlapi.“

„Kdepak,“ potřásla Vlasta odmítavě hlavou, „nějakému lodníkovi by mě nikdy nedal.“

Chytil ji pevně za ramena, že neměla úniku, a přitáhl si ji k sobě.

„Lodníkovi nedá,“ díval se jí do očí, „ale kapitánovi ano!“

Pomalu se loudali do města, povídali a povídali a na bezpečném místě se rozloučili.

„A u baráku se neukazuj, dokud nebudeš tím kapitánem,“ řekla mu Vlasta, „nebo budu mít domácí vězení!“

Ještě jeden víkend jim bylo dopřáno se na několik hodin sejít. Listí ze stromů už bylo skoro všechno na zemi a vůbec nebylo jisté, jestli se Župík do Vánoc vrátí.

„Počkáš na mě?“ díval se jí roztouženě do očí. „Nenecháš se prodat nějakému bohatému statkáři, viď?“

Pokrčila rameny, otočila se na podpatku a odkráčela.

Jasně, dopálil se v duchu, hlavně nechat mužskýho v nejistotě! Na to vás užije…

14/ Hamburk a uličky lásky

V Holešovicích se pilně nakládalo zboží do Hamburku a Rudolf s Župíkem měli plné ruce práce. Nakonec je remorkážka odtáhla do Ústí nad Labem, kde si je a několik dalších člunů zapřáhl bočnokolesový parník Plzeň – toho času Magdeburg – a vydal se s nimi po proudu. Naštěstí nocovali v Děčíně, což si Župík toužebně přál, aby mohl navštívit Emila v Podmoklech. Shledání bylo víc než srdečné, asi jako setkání otce s milovaným synem po dlouhé době. I paní Bergerová ho přivinula na prsa a honem běžela shánět nějaké laskominy. Župík Emilovi předal láhev samohonky a balík listového tabáku.

„Vidím, že jsi stále šikovný šmelinář,“ zajiskřily Emilovi oči.

„Vždyť jsem taky měl zdatnýho učitele!“ smál se mladík.

Emil se belhal o holi a bylo jasné, že se už na loď nevrátí.

„Teď už to bude na vás mladých,“ řekl smutně, „jednou všechno skončí. Občas si zajdu na nábřeží, sednu si na lavičku a dívám se na lodě. Někdy kolem mě pluje šlepák nebo kán, na kterým jsem sloužil, a pak vzpomínám. Jo jo, chlapče,“ povzdechl si, „život uteče strašně rychle.“

„Ale jdi, Emile,“ odporoval Župík, kterému se v tu chvíli zdál život nekonečný, „dáš se dohromady a ještě toho tady dost poděláš!“

Emil jen zakroutil hlavou.

„Ale ty si dávej pořádnýho majzla, ať ti neurazí kebuli tam na severu. Oni se budou mstít, Župíku, a bomby nedělají rozdíl mezi zločinci a nevinnými…“

Pozdě v noci pospíchal Župík potemnělým městem na loď a jen smutnou vzpomínku adresoval dávné lásce Gábině do vilky v Horním Gruntu.

„Proč jen máme na těch nejdůležitějších místech tak málo času?“ povzdechl si.

Přes drobné komplikace byli za deset dní v Hamburku. Jejich parník posbíral prázdné čluny, odfrčel proti proudu a je zanechal svému osudu. Několik dní trvalo, než člun vyložili a pak je buksírák postrkoval jako lokálku po přístavu. Mezitím chodili pomáhat při vykládce. Pomalu se blížily Vánoce a odjezd do Protektorátu se ztrácel v mlze.

Župík měl po práci dost času přemýšlet o svém vztahu k Vlastě. Vlastně na ni myslel po celou plavbu. Byl z toho nesvůj; něco takového se mu přihodilo poprvé. Už si zvykl, že ve společnosti, kterou navštěvoval, získal ženu k milování s vynaložením minimální námahy. A najednou bylo všechno jinak. Vynakládal obrovské úsilí, aby si naklonil dívku, aby na něho jen vlídně pohlédla – přitom na fyzickou lásku to vypadalo tak za uherský rok – podbízel se, říkal jí slova, která nikdy nepotřeboval… jen aby postoupil o krůček dál. Proč to dělám? ptal se sám sebe. A každý večer před usnutím hledal odpověď.

Myslet na velkou lásku je chvályhodné, jenže mladé mužské tělo má své požadavky. A občas dost tvrdé. V zájmu záchrany svého zdraví se vydal za Hermínou na Veddel, ale její maminka mu diplomaticky vysvětlila, že Hermína má vážnou známost a pomýšlí na vdavky.

„To je ovšem silný argument,“ pravil Župík zádumčivě, „těch by se se mnou nedočkala.“

Vzpomněl si na slastné chvíle s Rosi a rozjel se do Wilhelmsburgu. Zahradní domek našel zamčený a jeho stav svědčil o tom, že v něm už dlouho nikdo nebyl.

„No to jsem si mohl myslet, že mě po takový době nebude zrovna očekávat s otevřenou náručí,“ zabručel zklamaně.

Na lodi vyhrabal lístek s telefonními čísly a inspektor mu dovolil si z kanceláře zavolat. Volal k Rosi domů, telefon vyzváněl, ale nikdo ho nevzal. Volal do práce a telefon byl němý.

„To víš, je válka,“ řekl mu inspektor. „Lidi přicházejí o majetek, o bydlení… i o život.“

„Tak tedy pěkně děkuju za útěchu,“ řekl Župík kysele a odešel na loď.

Po ránu vtrhnul do jeho kajuty neohlášený kormidelník.

„Hele, Župíku…,“ zarazil se a dodal: „No, já počkám, až dokončíš.“

„Už jsem hotový,“ vydechl mladík a natahoval si trenýrky.

„A mně bylo hned divný, že se celá loď tak klepe,“ smál se Rudolf. „Jenom abys z toho nezešílel, jak ti vyhrožuje ten tvůj doktor… ten…“

„Doktor Batista mi může políbit prdel,“ řekl Župík rozhodně. „Zešílel bych naopak, kdybych si neulevil. Bratr Jíra nám v sokole kladl na srdce: Kluci, procvičujte každý sval na svém těle. Sval, na který se vykašlete, začne ochabovat. Tak se podle toho řídím.“

„Potřebuješ ženskou, aby sval neochabl. V sobotu vyrazíme do ulic neřesti ukojit nízký pudy.“

„Hele, proč se vůbec říká nízký pudy?“

„Protože ty vysoký sídlí nahoře v hlavě. Zatímco ty druhý asi o metr níž.“

V sobotu vpodvečer vyrazili z Peutehafenu přes Saalehafen, podél skladišť na ostrově Kleiner Grasbrook na ostrov Steinwerder k jižnímu vstupu skoro půl kilometru dlouhého Elbtunnelu, kterým se dostali do St. Pauli na pravém břehu Labe.

„Pojď, projdeme to Elbparkem,“ požádal Župík.

„Proč?“

„Miluju Bismarcka.“

„Cože?“

„Strašně rád se dívám na tu šílenou sochu. Podívej,“ ukázal, když už stáli před ní, „je 34 metrů vysoká a my jsme tak maličcí… A ta hlava támhle nahoře… ta jeho žulová hlava měří stejně jako já celý.“

Rudolf jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Seš cvok. Víš co? Radši si do tý svý křehký hlavy ulož, že je pod ním protiletecký kryt. Třeba se ti jednou hodí – když budeš mít rychlý nohy.“

„Nechodím do krytu.“

„Proč?“

„Je tam dusno. A smrad.“

„Bože, ty seš ale vůl!“

Po pěšince stoupali parkem výš až k vyhlídce, kde provozoval českou hospodu starý Seidl. Byl to hamburský Čech a do jeho hospody se stahovali Češi z celého města, takže tam zvučela čeština v každou denní hodinu. Dali si dobrý koňský guláš a zapili ho pivem. Zdálo se, že ta nebohá zvířata odnášejí válku stejně jako lidé, a tak bylo tou dobou koňského masa dostatek. Nasycení pokračovali v pěší pouti a zanedlouho byli v centru území neřesti. Ulice Reeperbahn, Große Freiheit a přilehlé uličky skýtaly mužskému publiku nesčetné možnosti ukojení těch nižších pudů.

„Dopřejeme si lehké pošimrání naší fantazie,“ rozhodl Rudolf. „Jukneme na holky v Herbertstraße.“

Vchod do ulice byl přehrazený dvěma velkými plechovými tabulemi proti sobě, vzdálenými od sebe asi metr a půl, aby dovnitř nebylo vidět. Župíkovi to připomnělo labyrint v Praze na Petříně, ale bez zrcadel. Propletli se dovnitř a pomalu míjeli zasklené výkladní skříně, kterými bylo vidět do salónů s gaučem, stolky a křesly. A ve výkladech vyložené polonahé ženy, lákající návštěvníky dovnitř. Za pět marek, za deset marek…

„Člověče Rudolfe, mě to spíš chuť zahání,“ zašklebil se Župík.

„No jo, máš pravdu,“ souhlasil kumpán. „Vony ty pěkný nejspíš pracujou. Půjdeme za lepším.“

Prošli na širokou ulici Große Freiheit. Kdysi ji tak pojmenovali podle svobod náboženských a ekonomických pro usedlé živnostníky, ale nyní si svobody užívali opilci, rváči, povaleči a pochybné postavy všeho druhu; „velká svoboda“ ovšem končila u jakékoliv kritiky fašistického režimu. V každém domě byl bar nebo hospoda či nějaký klub, portýři lákali dovnitř, ale oba šífáci mířili jinam.

„Tak jsme tady,“ řekl Rudolf slavnostně před obtloustlým portýrem v uniformě carského důstojníka, který jim úslužně otevřel dveře. Sešli po točitém schodišti do sklepa, ze kterého se valil cigaretový dým. U kasy každý zaplatil dvacet pět marek vstupného a vyfasoval za to červený lístek s dvěma kupóny. Mladá uvaděčka mrkla na Rudolfa, ten spiklenecky odpověděl, a uvedla je k prázdnému boxu. Velká místnost se stoly a boxy, spoře osvětlená, byla obsazená řídce – asi bylo ještě brzo. Několik starších mužů, houf námořníků od Kriegsmarine, další civilisti různě u stolků a poslední stůl obsadili námořní důstojníci.

Sotva se usadili, přinesla jim další dívka alsterwasser a vázané album fotografií. Utrhla si jeden kupón z lístků a odešla.

„Návod ani nečti, vysvětlím ti to,“ řekl Rudolf a začal listovat albem. „Máš tu na výběr dvacet holek. Vybereš si jednu, číslo napíšeš na kupón a očekáváš věci příští. Anebo tě přepadne hrůza, vycouváš a na útěchu dostaneš panáka koňaku.“

„Nejsem tu pro koňak,“ zavrčel Župík a vrhnul se na album.

Na každé straně byla fotografie nahé dívky s mírami v pasu i přes prsa, barvou vlasů, udanou výškou a stářím. Dívky pocházely z Jávy, Číny, Polska, Maďarska, Francie, Španělska, Afriky i Německa, ale všechny měly uvedenou národnost německou. Župík si vybral pěknou dívku pod číslem devět a po očku sledoval Rudolfa. Ten si napsal číslo patnáct. Župík předal papírek servírce, ale Rudolf jen oznámil, že ještě chvíli počká a dál ucucával svůj mok. Za chvíli se do boxu přiloudala ztepilá černoška, ohrnula velké rty, aby ukázala bílé zoubky jako perličky, usmála se a přisedla si k Župíkovi. Její krásu zdůrazňovaly velké kruhové náušnice v malých ušních lalůčcích. Ve skutečnosti byla ještě hezčí než na fotografii.

„Worher kommst du?“ zeptala se ho s cizím přízvukem.

„Jsem Čechoslovák.“

„Gut.“

Nejspíš to pochválí každému, mihlo Župíkovi hlavou, ale bylo mu to fuk.

Dala mu pusu, ale to nebyla pusa, to byl lízanec, při kterém nevynechala ani nos a Župík si v tu chvíli vzpomněl na krávu, kterou jako kluk pásával doma. Když už chtěla jít domů, takhle ho olízla svým drsným jazykem.

„Komm!“

Taky chce domů…

Vzala Župíka za ruku a odvedla si ho. Rudolf přivolal svou známou uvaděčku.

„Dneska to vezmu v opačným gardu,“ řekl jí s potutelným úsměvem, „zaveď mě nahoru.“

Župík se zatím ocitl v pokojíku ve tvaru výseče. V rohu byla palanda potažená žlutým flaušem, malá polička, umyvadlo, šatník a poměrně zachovalý červený koberec na podlaze. Dívka posadila mládence na palandu a začala odkládat kousek prádla po kousku; Župík hltal to nádherné ženské tělo z ebenu a téměř nevnímal navštívení firmy Olla gum na svém těle – propadal se do hlubin slasti. Bohužel se z hlubin vynořil až příliš rychle, neboť předchozí půst vykonal své. Než se nadál, byl za dveřmi na chodbě a postrčen opačným směrem ke schodišti.

Ještě omámen vystoupal po schodišti do malého salónku, ve kterém sedělo několik starších mužů u kukátek. Rozsvítí-li se červené světlo s číslicí, vhoďte jednu marku a můžete se vzrušovat celou jednu minutu. Nestačí-li vám minuta, vhoďte další marku, četl užaslý Župík návod. Rozhlédl se, ale žádné světlo nesvítilo. Až za chvíli se rozsvítila patnáctka. Patnáct! Nebylo to číslo Rudolfa? vzpomněl si a přesunul se ke kukátku. Vhodil marku a…

„Kristova noho,“ vyjekl překvapeně, „to je přece…“

Díval se do pokojíku, který jako by z oka vypadl tomu, ve kterém před chvílí prožíval slastné okamžiky on, jen na pohovce se svlékal Rudolf a před ním jeho blondýna číslo patnáct. Sledoval je kukátkem, do přístroje házel marku za markou a když mu došly, automat mu směnil větší za menší, protože Rudolf měl výdrž.

Nakonec vstal a otřel si pot z čela i pusu.

„Už se nedivím, že tu slintají ti dědci, když slintám i já,“ mumlal si pro sebe po cestě k druhému východu. Před ním se otočil a na velké tabuli četl: Zde poznáte vše, co vás zajímá o pohlavním životě. Pouze za jednu marku! Župík uznale pokýval hlavou. Tak takhle se dělají kšefty! Zábava pro chudého důchodce i pubertálního hitlerčíka. Za marku.

Ve vchodu se objevil spokojený Rudolf a plácl ho po zádech.

„Tak co, jaký to bylo s černoškou?“

„Paráda!“ vydechl Župík nadšeně.

„No, zas tak velká paráda to nebyla, jak jsem pozoroval,“ chladil jeho nadšení Rudolf, „fikfik a byl konec. Ale aspoň jsem za tebe moc neutratil.“

Župík zcepeněl, zatímco Rudolf se lámal smíchy.

„Ty… ty… čuňáku! Ty ses díval, jak… No tohle! Jaks to…“

Nemohl si to srovnat v hlavě.

„Já tu uvaděčku znám, víš?“ kuckal se Rudolf smíchy. „Tak mě pustila nejdřív ke kukátku a teprve potom jsem šel s holkou na pokoj. Kamaráde, to bylo něco, to bys čuměl na drát!“

„Nečuměl jsem na drát, ale na tebe, vole!“ řekl Župík pomstychtivě a tentokrát ztvrdly rysy kumpánovi. „Akorát jsi mě stál dost marek.“

Rudolf se zase rozesmál.

„Tak jsme si kvit! Vidíš, nějak mi nedošlo, že by sis mohl vybrat mý číslo… Aspoň ses za ty prachy od Mistra něčemu přiučil!“

Ale noc byla teprve na začátku a pokušení v okolí moc. Zašli do bufetu na hamburger a falešnou kávu; posilněni minuli Hipodrom, kde se mohli za padesát feniků projet na oslech, ale nemínili něco takového podnikat, a pokračovali dál.

„Co zajít do Indry?“ navrhl kormidelník.

„Ale ne,“ odmítl lodník. „Nechce se mi dívat na ženské, jak se perou v bahně, po tak nádherným zážitku s ženským tělem.“

„Tak do Astorie?“

„A máš kravatu?“

„Vždy připraven!“ zahlásil Rudolf a vytáhl pečlivě složenou kravatu z kapsy.

Astorie bylo počestné varieté, které měnilo program po měsíci. Ohromný křišťálový lustr se stovkami žárovek osvětloval prostorné hlediště. Pódium pro účinkující bylo pohyblivé; sotva jedna scéna skončila, ponořil se parket do podzemí a nová scéna se vynořila. Byly tam atrakce známé i originální: vymydlené prase vycinkávalo rypákem na zvonečcích La Palomu, akrobatky cvičily na visutých hrazdách i na lustru, který pomalu sjížděl dolů, devítiletá holčička zdatně dula do jazztrubky a finále obstaral velký námořnický bál s řadou akrobatických čísel.

„A teď si dáme něco, co doma nemáme,“ rozhodl Župík. „Nefalšovanou námořnickou hospodu.“

„My nemáme doma hospodu?“ podivil se Rudolf.

„Máme plaveckou, říční,“ poučoval ho lodník. „Tady je moře, tak tu mají námořnickou.“

Miloval kouzlo Altony, rybářské čtvrti s rybím trhem a spoustou pravých námořnických krčem, kde nemusel mít kravatu, naopak s kravatou kolem krku by do ní nezapadl. Nebo by riskoval, že při konfliktu, o které tam nebyla nouze, ho někdo na ní uškrtí.

Kráčeli dolů k vodě temnými uličkami nasáklými pachem herynků a rybím tukem, až je zvuk heligonky přivedl ke krčmě U velrybí hlavy. Sešli po třech schodech, otevřeli dveře a lodní zvon ohlásil jejich vstup. Zakouřená krčma jen hučela. Bylo v ní šero, pouze několik začouzených lodních svítilen slabě mžouralo do prostoru. Nad šenkem se pohupovala kostra nějaké větší ryby, na stěnách visely obrázky ze života rybářů a ve vitrínách se předváděly modely plachetnic umístěné v baňatých lahvích. Podlaha byla špinavá a posetá úlomky sirek a nedopalky cigaret. Z kuchyně do šenku vanul nepříjemný pach připáleného omastku a ryb. Sám šenkýř vypadal jako vysloužilý rybář s ošlehaným obličejem plným jizev a vrásek.

„To je ono,“ zamnul si ruce Župík, „to je ta romantika. O tomhle jsem snil už jako kluk.“

Vyhlídli si místo v rohu, aby měli přehled. Hostinský jim přinesl pivo, platilo se hned – jistě měl s hosty své zkušenosti.

Námořníci popíjeli pivo a grog, řvali na sebe jako za bouře na moři a neustále se o něco sázeli. Kovové peníze cinkaly na stolech a šenkýř stále běhal pro pivo, grog, punč a smažené ryby. Sázka následovala sázku. Jeden se vsadil, že Edith má přes prsa metr a druhý, kde prý by na to vzala. Za chvíli stála Edith bez podprsenky a námořník ji přeměřoval pomocí provázku. Bylo to přes metr! Ten, který prohrál, platil a šenkýř nestačil kmitat od hostů k pípě a ze šenku do kuchyně.

A jiný si vymyslel, že dá na stůl kovovou pětimarku a když se holce povede sebrat ji bez pomoci rukou, bude její. Odtáhl prázdný stůl, do škvíry mezi prkny vsunul pětimarku a začal pobízet ženské. Štíhlá brunetka si opatrně stáhla kalhotky, pověsila je jedné sušené rybě na ocas a jako artistka se vyhoupla na stůl. Pomalu dělala roznožku až zcela dosedla, pak stáhla stehna k sobě, rukama se opřela o stůl a pomalu se postavila, aniž by někomu dala možnost něco zahlédnout. Vítězně ukázala pětimarku a zeptala se:

„Má prosím ještě někdo zájem, než se obléknu?“

Zájem byl veliký, hlavně o to něco zahlédnout, ale děvče šikovně zacházelo se sukní a chlapi utřeli nos.

A pak vstal statný chlapík a zařval na celou hospodu:

„Nechoďte nikdo domů, za chvíli něco přinesu!“

Na hlavu natáhl umouněnou šífermici a vypálil na ulici. Zábava zatím nerušeně pokračovala. V jednom rohu se dva drželi pod krkem, jiní se zase objímali a hulákali nějakou píseň, někteří už pospávali a holky stále udržovaly mužské při životě, aby se k nim dokutálela nějaká ta námořnická marka. K tomu všemu pořád vyhrával harmonikář; občas si usrkl ze sklenice s punčem a zase pokračoval.

Škoda, že tu nemůžou být kluci ze vsi, zalitoval Župík, ti by koukali…

Za půl hodiny se otevřely dveře a v nich rybář s dvacetilitrovým soudkem a rozzářenýma očima řval na plné koule:

„RUM! Dnes je mi padesát, chlapi! Pijeme na mý zdraví!“

Tím tomu dal na frak, protože se všichni zmazali, jak zákon káže. Potom slovo dalo slovo a v tu chvíli jeden ubalil druhému, třetí popadl židli a praštil s ní čtvrtého, pátý hodil půllitr do vitríny a sklo se s rachotem sesypalo na zem… a už se to mydlilo hlava nehlava. Chlapi se rvali, ženské ječely, šenkýř kopal na potkání do každého a kdo mu stál v cestě, letěl z lokálu.

„Tohle je ten pravý námořnický bál,“ vydechl Župík, „ne ta parodie ve varieté.“

A snažil se před ně postavit židli na stůl jako štít, protože sklenice létaly lokálem jako vyplašení holubi. Nebyl však dost rychlý a jednu koupil přímo do čela. Toho už měl Rudolf dost; popadl kamaráda, kterému se dělaly mžitky před očima a v hlavě mu bušilo tisíc kladívek, a táhl ho ke dveřím. Vypadli na ulici a za nimi lítali chlapi i ženské, jak kdo přišel hostinskému pod ruku.

Než zahnuli do postranní ulice, zaslechli policejní píšťalku. Rudolf opřel Župíka o kašnu, namočil kapesník a přitiskl mu ho na čelo. Na něm už mu vyrašila boule jako pěst, v hlavě mu hučelo a oči slzely. Rukou objal Rudolfa kolem ramen, opíral se o něho a pomalu se vzpamatovával.

„Ale byla to paráda, Rudolfe… Tohle u nás v Lobči nezažiješ.“

Kráčeli na Fischmarkt, který se už probouzel do svého pracovního dne, protože rybářský trh nikdy neodpočívá. U prvního stánku si dali dva koňské párky a zapili je hořkým čajem. Župík si na půl lístku koupil dva platýse do zásoby.

Došli na Landungsbrücke, prošli Elbtunnelem, dál přes Grevendamm, Reiherdamm, Argentienienbrücke, kolem skladů číslo 50, 53, 54, 59 a přes Veddeler Damm na Veddel a konečně do Peutehafenu.

Župík zatopil v kamnech a zakoupené platýse uložil do pégu, kde budou jako v lednici. Otevřel balíček s Ochsenschwanzsuppe (polévka z volského ohonu), uvařil jí pořádný hrnec a pozval kormidelníka. Každý si dal porci s chlebem. Bylo dopoledne a Župíkova boule hrála všemi barvami.

„Jaká to romantická noc,“ řekl Rudolf po prvním soustu, „vidím ji obtisknutou v tvém obličeji.“

15/ Svatá kráva

Na lodi byla nuda, nebylo do čeho píchnout. Obchodní ruch v přístavu pomalu utichal, nebylo co vykládat ani nakládat. Všichni se připravovali na mrazy a přerušení plavby. Den vždy nějak protloukli a navečer se chodilo k babce Schulzové, která měla malou hospůdku na Veddelu a v ní nabízela výborný smažený Fischfilet mit Kartoffelsalat, rybí filé podávané s bramborovým salátem. Večer co večer trávil Župík volný čas u svého stolku u okna. Deset dní před Štědrým večerem vstoupil do hospůdky… a u jeho stolu seděla Regina. Jak ho uviděla, vyskočila a vrhla se mu kolem krku.

„Ach, Župíku, věděla jsem, že tě tu najdu,“ políbila ho na ústa. „Frau Schulze mi ukázala, kde sedáváš.“

„Ach, Regino, doufal jsem, že tě tu jednou najdu,“ odpověděl se šťastným úsměvem.

„Otec s lodí stojí v Moldauhafenu a pozítří odjíždí proti proudu, protože chce být na svátky doma v Akenu. Mám… měla bych jet s ním…“

„Ale zůstaneš se mnou, viď?“ přivinul si ji k sobě.

„Moc bych chtěla, ale on nemá lodníka…“ Na chvíli se zamyslela. „Už vím, jak to udělám. Pojedu s ním, ale hned vsednu na vlak a vrátím se. Dva dny před svátky přijdu za tebou na člun a domluvíme se.“

Co řekla, to splnila. Dva dny před tím Štědrým vlítla do kajuty jako jarní bouře, pomuchlala se s Župíkem, a pak se dohodli na svátcích. Župík jí dal zbytek potravinových lístků, aby sehnala, co se dá a sám dostal za úkol „obstarat nějaké salzheringe, nebo aspoň ty grüne.“

Vánoční svátky, na které před časem pomyslel jen s nechutí a obavou, se staly středobodem jeho mysli. Těšil se na pohodu s Reginou, na teplý byt s cachtáním ve vaně, na štědrovečerní hostinu a na celou atmosféru, kterou si spolu vytvoří navzdory válce, navzdory neštěstí, které na ně může spadnout z nebe; z toho nebe, k němuž naopak budou vzhlížet s nadějí, stejně jako miliony lidí na celém světě.

Na Štědrý den prošel kolem obrovské plochy Vnějšího Alsteru, jehož hladina jistě v lednu zamrzne a zanedlouho byl u Reginy. Měla plné ruce s přípravou jídla, tak ho hned vyexpedovala do pokoje. Automaticky složil kabát a spolu s čepicí ho vrazil do tašky, z níž předtím vyndal herynky, boty vzal do ruky a teprve pak vstoupil. Vypěstoval si ten zvyk po všech svých milostných dobrodružstvích – zkrátka aby byl vždy připravený na nejhorší. Zkušenost z Magdeburku byla poučná.

Rozhlédl se po pokoji. Měl sto chutí obrátit svatební fotografii ke zdi, ale dobře věděl, že si to nemůže dovolit. Jednou jí to navrhnul, ale dozvěděl se, že ona chce, aby ON byl s nimi. Nepřímo mu tím potvrdila, že byl pasován do role jakéhosi zástupce. Když se nemohl zbavit Alberta, aspoň si kopnul do „Svaté krávy“.

Popíjeli čaj z devatera kvítí, mezi kuchtěním si občas Regina odskočila, aby ho trochu pomuchlovala a milenec, který sestavoval betlém, ji odháněl, aby něco nepřipálila. Celým bytem se linula vůně smaženého masa; Župíkovi se sbíhaly sliny v ústech při představě hodů, které ho čekají… a určitě bohaté výslužky, kterou dostane na příští dny… a milování s vůní porpury… když o půl páté jeho snění přetrhnul zvuk zvonku. Regina se  s napětím ve tváři šla podívat špehýrkou ve dveřích, kdo obtěžuje v tomto čase… a celá zelená od nich odpadla.

„Mein Mann! Albert je doma!“ šeptala zoufale s vytřeštěnýma očima.

Srazila Župíka na zem a po zádech ho nasoukala pod „Svatou krávu“. Hodila za ním tašku a boty a přitom ječela jako pominutá:

„Gleich… Augenblick… Hned… okamžik… jen to dám z kamen, aby se to nepřipálilo!“

Ode dveří se ohlédla, jestli je milenec ukrytý a otevřela.

„Drahoušku můj!“

Její drahoušek se s ní moc nepáral. Už v předsíni ze sebe serval kabát, v pokoji blůzu, za kterou letěl opasek s pistolí. Župík pod „Svatou krávou“ ani nedutal a jen z úkrytu pozoroval, jak se tři nohy vlečou po obýváku – čtvrtá byla kratší a zafačovaná. Na zem spadla berle a pak Albert praštil s Reginou na „Svatou krávu“ s takovou silou, že jedno z kruhových ocelových per prorazilo tenkou podšívku a zarylo se Župíkovi do nejchoulostivějšího místa. Vzápětí Albert skočil na manželku jako divoká šelma a začal tanec. Ježíšikriste, úpěl v duchu Župík, teď se blbý německý péro pomstí českýmu… to mám za všechny ty německé paničky… Zoufale se snažil trochu odsunout stranou, ale na smůlu se kruhová spirála hned při prvním vpichu zachytila v poklopci kalhot a nemohl se jí zbavit. Jestli to rychle neskončí, jsem nadosmrti odkecaný jako muž!

Těch několik minut se mu zdálo jako věčnost. Prach z kanape mu lepil oči i ústa, chtělo se mu kýchat a kašlat, ale musel to přemoct, v žaludku mu kručelo a k tomu bolest, dávkovaná v pravidelném rytmu… Naštěstí pro něj byl Albert tak nadržený, že byl hotový raz dva. Potom Regina pakovala manžela do kuchyně a po chvíli Župík uslyšel, jak v koupelně teče voda do vany. Ale v té vaně jsem přece měl být já! zavyl v duchu zhrzeně. Řítil se z ráje rovnou do pekla. Před očima se mu zjevil obrázek Michelangelova Posledního soudu, který jim ukazoval učitel ve třídě. Ano, tady letím já… Přiběhla Regina a tahala ho zpod kanape. Nešlo to, musela ho nejdřív zbavit ocelové pružiny.

„Ach ty můj chudáčku,“ šeptala přitom. „Ale mohli jsme oba dopadnout hůř,“ dodala při pohledu na opasek s pistolí.

Vypálil jako zajíc z brlohu a boty si nazul až u druhého bloku na ulici.

Vrátil se do vymrzlé kajuty, zatopil v kamnech a v lékárničce našel mast na odřeniny. Mazal si rány a byl rád, že po bytě u Reginy nepobíhal jen v trenýrkách. Potom šel prohlédnout zásoby ve skříňce. Půl bochánku tvrdého chleba, pár kostek cukru, dvě kostky hrachové polévky a půl balíčku devatera kvítí na čaj. A dva platýsi v pégu. Potravinové lístky v čudu, tak s tím musel vydržet přes Nový rok. Šťastné a veselé Vánoce 1942! Poškádlil žaludek polévkou, do které rozdrobil kus chleba a zalehl do postele.

„Takys mohl být mrtvý, pitomče, tak nefňukej,“ pokáral sám sebe, „nedopadls nejhůř.“ A ze všeho si začal zpívat.

 „Život je jen náhoda,

jednou jsi dole, jednou nahoře.

Život plyne jak voda a smrt je jako moře.

Každý k moři dopluje,

někdo dříve a někdo později.

Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději.“

Každé slovo té písně, každé písmenko bylo o něm – doslova. Zřítil se z výšky na zem, trochu si pochroumal… no, ústa to nebyla…, moře měl za zadkem, miloval a naději neztrácel.

Spal špatně. Ve snu viděl bílou zafačovanou nohu, jak se k němu blíží, u kolena se obvaz rozevírá a do ucha mu šeptá „Veselé Vánoce…“

Následující den vstal až v poledne, neboť spánek je nejlepší lék na hlad. Zatopil v kamnech a uvařil si opravdové božíhodové jídlo o dvou chodech: hrachovou polévku s rozmočeným chlebem a platýse na kousku kunerolu. Druhého si nechal na další den.

Pak se protloukal, jak se dalo. Nejdříve se svou situací seznámil Rudolfa, který tak pochopil, že nějaký drobek z jeho stolu musí padnout k jeho lodníkovi. Obrážel kamarády v přístavu, kteří mu za výbornou historku taky dali najíst, dokonce za ukázku zdevastovaného předmětu doličného přihodili i něco navíc. Neboť za ty peprné poznámky jim to stálo. A dokonce i babka Schulzová, která ovšem o žádnou ukázku nestála, mu jednou prodala porci filé se salátem bez lístku. „U tebe se mi to neztratí,“ prohlásila velkoryse, což byla pravda; když měl náhodou něčeho přebytek, také na ni jasnozřivě pamatoval.

Den před Silvestrem se náhle v kajutě otevřela klapa a nahoře volala Regina:

„Župíku, Župíku, jsi tady?“

Vyskočil z postele a hnal se po schodech nahoru, aby ji stiskl v náručí.

„Moc se nerozvášňuj, ať tě to nebolí ještě víc,“ připomněla mu jeho zranění. „Ach jo,“ povzdechla si, „to jsem dopadla… Jeden přišel o nohu, druhý o pérko…“

A než se Župík zmohl na nějaký slovesný projev, pokračovala.

„Nemám čas, musím běžet. Jen jsem ti přišla popřát šťastný Nový rok!“

Vrazila mu polibek na rty, do ruky balíček a byla v trapu.

Netrpělivě bojoval se špagátem a přitom si mumlal: „Anděl, je to anděl… novoroční!“ Anděl mu nadělil láhev Weinbrandu, pěkně upečenou vánoční štolu s čokoládou, tři krabičky olejovek, dvě konzervy vepřového masa, konzervu hrachu, dvě malé konzervy kondenzovaného mléka a krabičku sušenek, na které byly dva paklíky cigaret a obálka s dopisem. Nedočkavě ji otevřel a četl.

Milý Župíku,

je mi moc líto toho, co se stalo, ale nemůžeme si nic vyčítat, byl to osud. Jsem trojnásobně nešťastná: ztratila jsem tebe, Albert nohu (skoro) a já loď a šífařinu, kterou tak miluju.

Albert přišel někde na ruské frontě téměř o nohu a do smrti z něho bude mrzák. A já o něho musím pečovat.

„Ovšem něco mu slouží dobře,“ podotkl Župík kysele.

Od prvního okamžiku jsem tě milovala.

„No jasně, holka, kdo by ti to taky udělal s takovým citem jako já?“ zvolal směrem k Alsteru.

Dnes už ti můžu říct, že kdyby nám osud nepostavil do cesty tolik překážek a tys projevil víc snahy, ráda bych si tě vzala za muže.

„Ježíšikriste, ještě že nám osud poslal ty překážky,“ zašeptal zděšeně.

Vzpomínej na mě, na naši lásku a na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Nikdy na tebe nezapomenu.

Tvá Regina

Hamburk, 30. 12. 1942

Závěr už ale nezvládl a slzy jako hrachy kapaly na dopisní papír.

Utřel si slzy, vysmrkal se a začal ukládat zásoby do skříňky.

„Hodná holka… tohle bude na dnes, brandy vyžunkneme s Rudolfem… to máš holka tak: Němci to udělali těžký ostatním a teď to budou mít těžký zas oni… kus štoly si dám za chvíli… ty máš doma invalidu a jiné ani nevědí, kde ten jejich zdechnul… vepřové, páni, kdyby tak byla zase rýže… no, nějak se ty svátky přežijou a po Novém roce přinese Rudolf nový potravinový lístky… kondenzované mléko! to jsem neviděl ani nepamatuju… hlavně, aby nám i v zimě dali ten příplatek pro těžce pracující… cigarety mi už taky došly, díky anděli! Ále co, něco bude na lístky a něco se ukradne…“

Náhle mu jeho situace připomněla Černou Vlastu. Byly dny, kdy měla peněz jako želez a pak zas přišly dny, kdy neměla čím psa uhodit. Byl stejný hospodář jako ona, neměli si co vyčítat. Byly doby, kdy měl všeho tolik, že by mu to snad stačilo do konce války a pak přišly dny, kdy se mu hlady dělaly mžitky před očima. Nenaříkal, nebědoval, právě takový život ho bavil. Byl to život z hodiny na hodinu, ze dne na den – byla přece válka.

Silvestra strávili s Rudolfem v jeho kajutě. Už dávno se o půlnoci nestřílely rachejtle; světelných i zvukových efektů na obloze měli všichni plné zuby, zvlášť když s nimi pravidelně přicházela smrt a zkáza. Debatovali spolu o všem možném, ale teprve když měl každý v sobě dva litry domácího vína a upito Weinbrandu, rozhovořil se Rudolf o politice.

„Župíku, je to všechno v hajzlu! Konec války se blíží! Když ti teď povím, jak to celkově vypadá… to je konec Hitlera a celýho německýho národa. Tahle zima zničí na východě celý wehrmacht.“

Trochu Župíka překvapil, myslel si, že se Rudolf o politiku nezajímá. Nějaké zprávy měl od kamarádů, tak byl zvědavý na Rudolfovu verzi. Ukázalo se, že je zcela bez cenzury.

„U Stalingradu jsou Němci v řiti a po celý východní frontě dostávají na frak. Člověče, to je snad největší bitva v historii! Umíš si představit, jak musí být Němcům u Stalingradu v takových mrazech? V těch jejich kopřivových hadrech? Už jich tam tolik pomrzlo a zbylé vozí domů polomrtvé v sudech. Jsou obklíčení a ten blb Paulus se odmítá vzdát. A proč?“ natáhl bojovně svůj mohutný knír proti lodníkovi. „Protože oni mají svou „čest“! Za kterou zaplatí životem desítky tisíc mladých kluků.“

Rudolf do sebe kopl další sklenku a pokračoval v přednášce.

„V Africe ustupuje Rommel a Japonci ztratili část loďstva v bitvě o ostrov Midway. Karta se obrací, Župíku, válka je prohraná a mělo by to být jasný každýmu blbovi, ale víš, co ještě všichni zkusíme? Fašouni budou ničit svět, ti druzí zase Německo… Schweinerei! A proto se napijeme na brzký konec války. Do roka!“

Zvedli sklenky, zařvali „Do roka!“ a kopli frťany do sebe. Ten večer se zmazali jak zákon káže. Střídavě hulákali „Za císaře pána a jeho rodinu“ a „Deutschland, Deutschland über alles“ a „Sieg Heil und Viktoria!“ a „Hitlere polib si!“ Kdyby je někdo slyšel, tak na Nový rok skončili v base.

Když se Župík pozdě v noci zavrtával do studeného pelechu, vysílal k nebi přání:

„Jen ať mrzne, třicet, čtyřicet stupňů, všechno málo, ať přijde ta pravá ruská zima a fašisti pomrznou jako krysy!“

Usínal s nadějí, že se probudí do posledního roku války. Jen ho přežít…

1943

16/ Operace plavčíka Vaška – parník Pardubice

Od začátku ledna mrzlo jako když praští, Labe se pokrylo ledy a plavba byla definitivně zastavená. Hned po Novém roce Župík donutil Rudolfa, aby došel pro potravinové lístky a teprve když je ještě dopoledne z Hafenamtu přinesl, mladík si oddechl. Zase bude aspoň skromné živobytí. A k němu jednou týdně přispívala i Regina, která nikdy nepřišla s prázdnou. Možná se její Albert po prvním náporu vyčerpal, možná měl víc starostí se zmrzačenou nohou než s milováním, možná její city k Čechovi byly hlubší – a nebo jsem prostě lepší než ten její vohnout – Župík to neřešil a revanšoval se mladé paní na lůžku, jak nejlíp uměl. Prožíval šťastné období; měl střechu nad hlavou, každý den něco do úst a pravidelný sex bez závazků. Co si může devatenáctiletý mladík ve válce přát víc?

A přece dokázala Regina jeho štěstí ještě znásobit, když mu jednoho dne přinesla rádio na baterie značky Telefunken.

„Já už ho nebudu potřebovat, na loď k otci se už nevrátím, takže je mi nanic. Zítra ti ještě přinesu akumulátor a anodu si už budeš muset koupit. Je to dobré rádio a má všechny rozsahy, takže můžeš poslouchat i cizinu!“

Rozzářily se mu oči a pomiloval ji jako nikdy předtím.

„Až zítra přineseš akumulátor, budeme se milovat při muzice,“ řekl jí na rozloučenou.

„Ani náhodou,“ reagovala prudce, „muziku přenech jiným.“ A na tázavý pohled dodala: „Muziku mám doma každou noc, Albert vyje ze spaní… musel prožít hrozné věci.“

Župík nemohl dospat, hned ráno pádil na Veddel a za devět marek zakoupil anodu. V kajutě montoval uzemnění a anténu a pak jen čekal na poslední kousek, který celý ten zázrak oživí. Těšil se na první poslech jako malé dítě na dudlík. Rádio – kdo si tenkrát mohl takový přepych dovolit? A k tomu ještě na šífortě, kde by se přijímače daly spočítat na prstech jedné ruky!

„Hurá! Už jde!“ zařval jako legendární děti, když uviděly babičku Boženy Němcové a vrhnul se k brance, aby Regině pomohl s akumulátorem. Všechno měl připravené, jen před posledním krokem se zarazil – vzpomněl si na šlupku, která ho doma při experimentu s krystalkou před třemi roky srazila ze židle – ale statečně pokračoval. Netrvalo dlouho, v bedničce to párkrát zachrastilo a po vyladění se kajutou nesla píseň „Hörst du mein heimliches Rufen“ s Herbertem Grohem. Byl v sedmém nebi.

Regina se zájmem pozorovala jeho nadšení. Oni jsou vlastně tak jednoduší, uvažovala, jen potřebují občas dostat hračku… jeden rádio… druhý kulomet… Rázně otočila knoflíkem a v nastalém tichu se dívala Župíkovi do očí – neměla moc času. Pochopil, ale stejně jako kdysi po krystalce i dnes byl hotov ani nevěděl jak, protože jeho mysl se už vznášela někde na rozhlasových vlnách. Díval se na ni tak provinile, že se rozesmála.

„Ale vždyť já vím, že dnes tomuhle zázraku nemůžu konkurovat,“ pohladila ho po tváři, „ale za pár dní pocítíš, že to, co ti dám já, ti rádio dát nedokáže.“

Odešla a Župík se vrhnul k přístroji. Lovil jednu stanici za druhou a okukoval ho ze všech stran. Ale zafungoval i „šifrtelegraf“ a zanedlouho byla kajuta každý večer plná kamarádů, kteří si rádi přišli poslechnout zprávy ze světa.

A tak celý leden fandili Rusům u Stalingradu, kde generál Paulus dlouho nechtěl kapitulovat. Tou dobou se v Protektorátu zrodil tento vtip:

Zprávy vrchního velitelství o dobývání Stalingradu

Pondělí: dobyli jsme předsíň.

Úterý: obsadili jsme kuchyň.

Středa: naše statečná vojska dobyla ložnici.

Čtvrtek: prudkým protiútokem jsme se zmocnili spíže.

Pátek: mocným náporem jsme vnikli do koupelny.

Budou-li boje takto pokračovat, jsme do neděle v hajzlu.

Na přelomu ledna a února se vtip stal skutečností – Paulus kapituloval. Na 150 000 Němců a 50 000 Rusů přitom v bitvě zahynulo a 100 000 Němců padlo do zajetí. V Africe byli Němci vytlačeni z Tripolisu a na začátku února Američané obsadili Guadalcanal. Ale největší radost připravilo rádio posluchačům 30. ledna, v den oslav desátého výročí převzetí moci nacisty v Německu, kdy několik anglických bombardérů způsobilo v jedenáct hodin dopoledne zmatek v berlínské dopravě a odsunulo tak Göringův projev ve Sportovním paláci o hodinu. Bylo to první bombardování Berlína ve dne.

„I malé bomby můžou způsobit velký bordel,“ zamnul si ruce lodník Tonda.

„Pár anglických bombiček na fašistický dort k narozeninám…,“ začal Rudolf,

„…aby jim to ty jejich nařvaný držky konečně rozšmelcovalo!“ dodal Župík pomstychtivě.

Zámraza Labe trvala až do začátku února; v dalších dnech se ledy pomalu pohnuly, a jak to na šífortu chodilo každým rokem, pohnulo se leccos i mezi posádkami. Především se doplňovaly stavy na plavidlech, která měla jako první vyplout proti proudu. Tak došlo i na Župíka. Jednoho dne přirazila k člunu bárkasa s inspektorem Arendtem a Župík se dozvěděl, že ráno přepakuje na bočnokolesový parník Pardubice, který dokončoval opravu kotlů v loděnici Howaldtswerke.

„Ach, Rudolfe, je konec našeho báječného soužití,“ naříkal Župík, „tak nám bylo spolu dobře… Nebo ne?“ nejistě se podíval na kormidelníka.

„To víš, že jo,“ ležérně mávl rukou Rudolf.

„Byl jsem hned druhá nejvyšší šajba na lodi… a co budu teď? Nějaký osmý pucflek v řadě…“

„Ber to z tý lepší stránky – konečně budeš mít svůj vysněný záchod! Přestaň fňukat a pojď to zapít!“

Tak spolu ukončili jednu epizodu života na řece a začali novou. Ráno přirazil k člunu buksírák a lodník z parníčku pomohl Župíkovi s věcmi. A pak už si jen zamávali na rozloučenou.

Parníček bafal přístavem a Župíkovy myšlenky byly neradostné. Je konec luxusního soukromí v kajutě jen pro sebe, na parníku budeme bydlet ve třech, je konec s děvami na lodi. Těch lidí, co se tam bude hemžit normálně a ten bordel o prázdninách až se na parník nastěhují manželky a haranti… A co budu jíst, když na parníku je jen bídná voda a uhlí?! Nic na výměnu! I s Prahou je konec, vždyť ten hamták dopluje nejdál do Ústí nad Labem, v nejlepším do Lovosic a dál se už přes svou šířku nedostane přes plavební komory!

Černé myšlenky mu táhly hlavou a chvíli trvalo, než mu ledový vítr kebuli zchladil.

„Vykašli se na to, troubo,“ řekl si nakonec, „nevíš, co bude zítra a děláš si starosti s tím, co bude za týden a za měsíc!“

Buksírák houkl a přirazil k přídi parníku PARDUBICE – nyní tedy PARDUBITZ, který byl již čistě umytý a připravený na první cestu po zimě. Vlečný parník o výkonu 650 koní byl postavený v loděnici Gebrüder Sachsenberg v Rosslau roku 1908 a patřil do plavidel předaných po první světové válce Československé republice na základě Versaillské smlouvy. Od společnost NDBE přišel roku 1922 se jménem Sachsen.

Na zádi měli komfortní kajuty kapitán a kormidelník. Na přídi plavidla byly tři kajuty. V levé přebýval s manželkou lodní strojník, zvaný též mistr, v pravé čtyři topiči a v kajutě naproti schodům druhý kormidelník, lodník a plavčík. Právě v tomhle novém domově přivítal Župíka druhý kormidelník Franta Volner. Byl asi o deset let starší, vždy vzorně upravený a čistě oblečený – neměl rád špinavou práci. Dalším obyvatelem kajuty byl Vašek, plavčík třetím rokem o dva roky starší než Župík. Byl to hodný kluk, sílu měl jak býk a neodmítl žádnou práci.

Franta zaklepal na dveře kajuty lodního strojníka a otevřel:

„Vedu vám představit nového lodníka Župíka!“

Župík se pozdravil s panem mistrem a paní mistrovou. Mistr v čistých montérkách byl starý machr na páru; za jeho éry se nikdy nestalo „že by se nejelo“, to by bylo pod jeho úroveň. Byl povahy mírné a dobrák od kosti. Na jeho cestách ho doprovázela manželka. Křehká, slabá a hodná paní mistrová by si život bez lodi už také neuměla představit.

Potom Franta otevřel kajutu topičů; okamžitě se z ní vyvalil tabákový dým smíchaný s česnekem. V jedné malé kajutě žili čtyři umounění topiči. Jak Franta s Župíkem vstoupili, vstali od stolu a jeden po druhém podávali Župíkovi ruku.

„Vítej na Lovosicích, já jsem Mirek.“

„Vítej na Pardubicích, já jsem Láďa.“

„Willkommen auf dem Dampfschiff Pardubitz,“ smál se třetí, „já jsem Karel.“

„Ahoj, já jsem Josef.“

Nejstarší z nich byl Josef, ostatní tak o tři až pět let starší než Župík. Ten byl prostě na lodi nejmladším aplégrem.

„Páni,“ podivil se Župík, „víc těch jmen už nemáte? Nejste z toho zblblí, jak vám ty parníky furt přejmenovávají?“

„Nech pobejt, taky jsme mohli být Konrad Henlein!“

Župík se zasmál.

„Zlaté čluny… čísla politiky neprovokují.“

„Zatím… než nějakého fašouna napadne, že by se třeba měla psát švabachem,“ podotkl skepticky druhý kormidelník a ukončil první kolo představování.

„Vezmi si plaveckou knížku a půjdeme za starým, musí tě zapsat do seznamu posádky.“

Když vyšli na palubu, bez obalu pokračoval:

„Jsou to oba náckové, neznají slovo česky. Starý je dobrák, ale Fricek je gauner první třídy, na toho si dávej pozor!“

Cestou míjeli prostor levé kolesnice; Franta zamířil ke kolnici a poklepal na dveře.

„A tady máme zařízení, který vy z člunů už asi používat neumíte,“ řekl a otevřel.

„Záchod!“ zajásal Župík. „Konečně záchod! A jako naše kadibudka doma…,“ dodal zjihle, když se podíval do široké ocelové roury s pevným sedacím prkénkem, která procházela palubou nad vodní hladinu. „Akorát u nás doma není takový průvan,“ ochladl, když odtáhl ruku od prkénka.

„To musíš pořádně utemovat zadkem,“ poučil ho Franta. „Apropó průvan… To ti na jednom parníku jezdila manželka kapitána, baba princmetálová – s nikým se nesnášela, s každým se rozhádala. Až jednomu topičovi došla trpělivost a vyčíhnul si, když šla na záchod. Na lopatě zapálil zamaštěnou pucvoli a vystrčil ji z okna kotelny pod tu záchodovou rouru. Plameny vzaly luft a bába ohořela v rozkroku. Byl to takový vyrvál, že se o tom povídalo po celý plavbě. Naštěstí to bylo před válkou a topič musel jen přepakovat na jiný parník. Kdyby se to stalo teď, tak ho obviní z velezrady. Protože deutsche Fotze… to je árijský zboží a to se pálit nesmí.“

Historku vykládal pro pobavení, ale uviděl jen Župíkovu zkřivenou tvář.

„Tos mi neměl vyprávět,“ šklebil se nešťastně, „já se teď budu bát si tam sednout.“

„Jó, kamaráde, aspoň víš, že topiče nesmíš naštvat. A ještě něco: nikdy si nespleť strany! Na tý druhý to je jen pro kapitána.“

U zadní kajuty Franta odtáhl klapu a volal do útrob:

„Kepten, kepten… je tu nový šifr!“

Po chvíli vylezl na schody starý jezevec, spíš vandrák než kapitán. Ani nepodal Župíkovi ruku, vzal si plaveckou knížku, prohlédl si ji a zahuhňal:

„Franc, ukaž mu všechno na lodi, ať ví, jak to u nás chodí!“

„Jawohl!“

Za ním opřený o futro číhal jako ostříž první kormidelník. Měl černé vlasy s pěšinkou a v tom šeru připadl Župíkovi jako Hitler. Oba pány si měl možnost podrobněji prohlédnout odpoledne na palubě. Pěkný dojem na něho neudělali.

Kapitán Hermann Kleine, věčně umouněný jako kominík, na nohou spravované vlněné ponožky v dřevěných pantoflích, na sobě tmavý vlněný svetr věčně ušpiněný a přes něj šle, na hlavě hauptrovskou bekovku. Když se delší čas procházel po palubě, vyměnil dřevěné pantofle za filcové žandavky a natáhl si černý beránkový kožich, který pamatoval ještě Bismarcka; dole byl nastavený modrou látkou a sahal mu až ke kotníkům. Kožich měl přepásaný vojenským opaskem a v ústech žmoulal stále vyhaslý čibuk. Z dálky vypadal jako lucifer.

První kormidelník Fritz Hitzke, černovlasý vyzáblý Prušák byl jeho protikladem nejen v oblékání, ale i povahou. Uniformu měl vždy čistou, ale „chování hovada“ jak neopomněl Župík zdůraznit, kdykoliv referoval o své službě na lodi.

Od loděnice se parník vydal do Peutehafenu, kde nabunkrovali 120 tun uhlí a byli připraveni k odjezdu. Župík objevoval nový svět. Kormidelna byla obložená cihlami a všude byly bedny s pískem a lopatami na likvidování škod po útocích hloubkařů. Ze dvou mohutných komínů se neustále valil černý dým a zamořoval okolí na sto honů. To měly na svědomí dvě kotelny v útrobách lodi, jedna na přídi, druhá na zádi, každá s kotlem s dvěma nenasytnými topeništi a mezi nimi strojovna s čistým nablýskaným parním strojem o výkonu 350 koní.

Podpalubní krysy, jak se říkalo topičům, se považovali za nejdůležitější na lodi, neboť „kdyby nebyla pára, mohli byste se jít klouzat.“ Na to jim palubní posádka odpovídala, že „kdyby nebyla na lodi, mohli by tou parou vytápět leda nějaký činžák.“ Podobalo se to sporům o to, bylo-li dřív vejce nebo slepice a nemělo to vítěze. V podstatě všichni věděli, že musejí táhnout za jeden provaz, ale nemohli si nechat ujít jednu příležitost, aby se navzájem nepoškádlili.

Od palubní posádky se vyžadovalo, aby při plavbě přihazovala topičům uhlí z bunkru ke kotlům a když topiči čistili ohniště, polévat žhavou škváru vodou, kterou v kbelíku tahali z řeky; občas tou studenou vodou křísili i některého topičského plašmušku, který hodlal vysílením padnout. Naopak při mytí paluby si museli dávat pozor, aby zpoceného topiče nepostříkali studenou vodou. Když k tomu někdy nedopatřením došlo, byl na lodi kravál a msta trvala několik dní.

Topiči museli na oplátku pomáhat při stahování dvojitého vlečného lana, nesměli chodit po palubě v dřevákách, které nosili v kotelně, aby nenadělali na palubě cestičky z uhelného prachu a hlavně nesměli čistit komíny, když nefoukal vítr. Neboť za bezvětří pokryly saze a popílek palubu a lodníci ji museli drhnout. Topiči ovšem měli jednu důležitou výsadu, na kterou byli patřičně hrdí: s vyměšováním nemuseli běhat na záchod, ale mohli se vyprázdnit v kotelně na lopatu. Něco takového si žádný další člen posádky nesměl dovolit.

Ráno za odlivu zapřáhli vlek s osmi prázdnými čluny a vypluli proti proudu.

„Vinde op!“

Parník se pohnul a za jeho zádí jako kachny v řadě osm prázdných člunů. Táhly se za ním jak hadí ocas. Šlepák připadal Župíkovi jako lenochod. Líně hamtal koly do vody a přitom se prohýbal a kolébal jako dromedár. Občas zafuněl nebo zapískal. Proti proudu se závěsem se pohyboval rychlostí tak tři až pět kilometrů za hodinu, věčně si odfrkával jako stará kobyla, a tak posádku uspával.

Jak to jen šlo, odskočil si Župík ke „kesemantlu“, podložil si korkový odrazník pod hlavou a na podlážce poklimbával. Kesselmantel byl plechový plášť, který chránil parní kotel; po stranách měl větrací otvory, jimiž se šířilo příjemné teplo. Odpočívající lodník však musel být stále ve střehu a vždy, když zaslechl signál lodního telegrafu do strojovny ke zpomalení chodu, startoval k vlečnému lanu, aby snad nedošlo k jeho k utržení. Také nesměl zaspat, když se projíždělo pod mosty. Na Labi bylo jen málo mostů, kde se nemusely sklápět komíny a správný lodník věděl, které to jsou.

Než připluli do Magdeburku, Župík už poznal ty nejzákladnější fígle, které jako lodník na parníku musel ovládat.

„Ovšem je tu ještě jedna důležitá společenská soutěž, o které musíš vědět a která – podle toho, jaké fámy o tobě kolují – pro tebe bude jistě důležitá,“ řekl mu první topič Karel a ukázal kalendář na stěně. „Zde, jak vidíš, jsou tu a tam zaznamenaná jména králů večera a na konci i jméno krále měsíce.“

„A králem večera…“

„…se stane ten, kdo po flámu první vytáhne na stěžeň kus dámskýho spodního prádla!“

„Jak dokonalé!“ vydechl Župík obdivně, ale hned posmutněl. „Ach jo, kolik stěžňů já už mohl obsadit…“

„Nefňukej a bouchej dál,“ plácl ho Karel po zádech, „seš mladej, život máš před sebou!“

Ještě před příjezdem do Magdeburku se z rozhlasu dozvěděli o velkém náletu britského letectva na Essen, kdy na 360 bombardérů – wellingtony, halifaxy, stirlingy a lancastery – ve třech vlnách svrhlo na město kolem 1100 tun tříštivých a zápalných bomb. Těžce poškozeny byly Kruppovy závody a přes 3000 budov zcela zničeno, 457 osob přišlo o život a několik desítek tisíc o přístřeší.

„To jim patří, kurvám fašistickým,“ tiše pronesl topič Karel. „Jen houšť!“

V Magdeburku se parník znovu zauhloval; posádka nanosila pitnou vodu do dřevěných sudů, došla na nákup a mohlo se pokračovat v plavbě proti proudu.

V Belgern naložil Župík do záchranného člunku dva topiče, kteří zrovna neměli službu a dopravil je na druhý břeh; odkráčeli do nedaleké vesnice Stehly k mlynáři pro mouku. To byla pravidelná štace, kde kvetl směnný obchod. Posádky věděly, co mlynář shání a mouka byla vzácná. Peníze pomalu ztrácely hodnotu a stávaly se zbytečnými.

Župíkův otec vybavil syna mnoha průpovídkami s dobrými radami do života, ale jedna se jako červená nit táhla celou jeho službou na člunech: Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno! Řídil se tou starou moudrostí když měl něčeho dostatek a dělil se s kamarády. Teď se mu to vracelo; na parníku neměl nic, co by dal, ale kamarádi na něho nezapomínali. Jednou za čas, poté co navečer celý vlek zakotvil, vyplouval s plavčíkem na člunku k závěsu od posledního člunu k prvnímu, až obrazili všechny. Na jednom dostali kýbl rybího tuku, na jiném campl cukru, tu dostali trochu tabáku, tam zas pytlík rýže… každý dal, co mohl. Když se pak vrátili ze spanilé jízdy na parník, bylo to jako o Vánocích. Celou kořist vystavili na palubě, ostatní přinesli nádobí a nastalo dělení. Byl to sváteční obřad, protože na lodi panoval většinou hlad.

V Drážďanech douhlovali parník, v Děčíně ze závěsu odvěsili dva čluny a pak se už všichni těšili, že dlouhá cesta v Ústí nad Labem skončí. Ale vlastně se radši moc netěšili, aby to nezakřikli, protože nad nimi jako Damoklův meč visela hrozba: KEŤÁK! Už od Hřenska se obávali, že se objeví, sebere jim závěs a parník vrátí zpět po proudu.

Keťák, řetězový parník, se pohyboval pomocí řetězu položeného na dně řeky, který se uprostřed lodi ovíjel kolem kotoučů dvou převíjecích bubnů – ty byly poháněné parním strojem – a tím se posouval kupředu. Byl to neohrabaný hrboun, vypadal zepředu stejně jako zezadu protože se neotáčel a měl tudíž i dvě kormidla. Na přídi si pomocí vodítka nabíral řetěz, který prošel bubny a vzadu řetěz za strašlivého rámusu padal do vody. Když ráno začal s manévrem, bylo půl Děčína vzhůru.

Ale měli štěstí, první cestu parníku Pardubice roku 1943 keťák neohrozil, takže v klidu dopluli až do Ústí. Tam vlek odvěsili, parník zaplul do Nového přístavu a posádka měla padla. Na cestu domů čas nebyl, tak společně vyrazili na flám k tlustému šenkýři ve Žluté, který na ně mával už když připlouvali. Rozbalili to u něho a pivolín tekl proudem.

K Župíkovi si přisedl plavčík Vašek. Chvíli se na židli ošíval, ale pak si vylil srdce.

„Župíku, potřebuju se dostat domů. Strašně se mi stýská po mý holce a vona se zase souží starostí vo mě v Nučničkách.“

„Jenom jestli si moc nefandíš,“ zapochyboval Župík. „Vony ty ženský zase pro nás tolik nepláčou…“

„Ta moje ano,“ smázl ho Vašek., „Musím se dostat domů za každou cenu nebo vo ni přijdu. Zdrhnout nechci, to by mě chytili a poslali do báně. Zítra půjdu k doktorovi a hodím se marod. Tohle není život pro mě… do zblbnutí Hamburk–Ústí sem a tam. Je to samá buzerace a žrát není co.“

„Přece nemůžeš k doktorovi, když ti nic není! To tě buď vyžene, nebo když pozná levárnu, tak tě nechá zavřít!“

Vašek zavrtěl hlavou.

„Bude mi… určitě mi něco bude… Než jsem šel do hospody, utrhnul jsem v kuchyni smaltovanou tabulku s nápisem küche, roztloukl jsem ji kladivem a snědl s chlebem. Zítra budu mít slepý střevo.“

„Sám jsi střevo, ty blbe!“ neudržel se Župík. „Vždyť ty střepy ti můžou roztrhat vnitřnosti a zdechneš! Tos nemohl přijít na něco chytřejšího?“

Venda seděl jako hromádka neštěstí.

„Když já nechtěl dopadnout jako Franta Švamberk…“

„To je zas co?“

„Frantu chtěli předat německýmu privátníkovi někam do horoucích pekel, tak zkoušel plavčíka, jestli by mu usekl prst. Dělali v raumu dříví na otop, Franta položil prst na špalek a prý aby plavčík sekl. Plavčík bez rozmýšlení sekl a prst se válel mezi poleny. Franta zezelenal, chytil se za ruku a zařval Ty vole, já myslel, že nesekneš! a plavčík celý bledý křičel Já zas myslel, že ucukneš! Tak to jsem nechtěl…“

Župík pozvedl půllitr a ťuknul si s ním.

„Uvědomuješ si, ty vole, jakou oběť ti přináším, když tě budu muset v noci hlídat, abys nezhebnul? Místo toho, abych si teď hezky zasoutěžil a ráno vytáhl na stěžeň podprsenku s hákenkrajcem?“

Celou noc pozoroval plavčíka, zda nezačne sténat, aby ho odvedl k doktorovi, ale Venda spal jako když ho do vody hodí. Sežraná tabulka mu evidentně dělala dobře. Ráno ho Župík vzbudil.

„Tak co?“

„Nic.“

„Tak buď rád. Asi ti to ten pivolín v žaludku rozpustil, je to pěkná břečka. Vymyslel jsem něco jinýho. Jdi do kuchyně, rozdělej oheň a přijď za mnou do kotelny.“

Slezl do kotelny, na boku obhlédl ventil, povolil ho, a když se po pár kapkách vody začala valit přehřátá pára, zase ho zavřel. Za chvíli se objevil plavčík.

„Semhle si sedni,“ přikázal mu Župík, „dej mi ruku, ták… volně… zavři oči a nahlas opakuj Mám tě rád… Mám tě rád… Předveď!“

Zatímco Venda poctivě se zavřenýma očima deklamoval, nastavil Župík jeho ruku přímo pod hrdlo ventilu a otevřel ho naplno. Vyvalil se pytel horké páry, plavčík vystřelil až ke stropu a řval bolestí.

„Jauváááááááááájs!“

„Hlavně mi neříkej, žes myslel, že tu páru nepustím!“ výhružně na něho zavrčel Župík, když se plavčík trochu utišil.

Na palubě si prohlédli ruku, ale výsledek je neuspokojil. Ruka byla celá červená, ale skutečně opařená jen mezi prsty, kde byla jemná kůže. Župík zašel kapitánovi ohlásit, že se plavčík opařil v kuchyňském parním hrnci, který sloužil k rychlé přípravě čaje a kávy a Venda dostal svolení k návštěvě lékaře.

Mezitím se parník zauhloval. Od železničního vagónu na břehu byly položeny dvě bytelné dřevěné lávky, jedna k přednímu bunkru, druhá k zadnímu. Na vagóně ženská vyhrabávala uhlí do obrovské přístavní kóry (dřevěného kolečka) a mužský s ní lítal jako namydlený blesk – s plnou dolů, s prázdnou nahoru. Župík nevěřícně sledoval tu strašnou nádeničinu.

„Myslel jsem si, že je na lodi dost těžká práce,“ zahučel pro sebe, „ale ono je to vlastně lážoplážo…“

Před polednem se vrátil zklamaný plavčík od doktora. Lékař mu ránu zasypal bílým práškem, ruku obalil válečným fáčem a doporučil mu, aby ji nemáčel ve vodě a vyhýbal se špíně. Neschopenku mu nedal.

„No, všechno se holt napoprvé nepovede,“ těšil ho Župík. „Večer vymyslíme něco lepšího.“

Večer kotvili pod děčínským zámkem a Župík rychle vypálil na krátkou návštěvu za bývalým parťákem Emilem. Když se vrátil, Venda naříkal, jak ho pálila ruka; špína z uhlí a lanoví se mu dostávala pod fáč a tak trpěl a trpěl. Župík trpěl s ním; měl černé svědomí, že mu tu bolest způsobil marně.

„Na pořádný zánět spojivek nemáme koukol,“ probíral různé možnosti poškození zdraví, „lámat ruku nebo nohu… to moc bolí. Jo, Honza Němečků to provedl, aby nemusel zpátky do rajchu – strčil krávě do žlabu nohu a vlastní vahou si ji nadvakrát zlomil. Ale to ti tedy nedoporučuju. Strčit prst do navijáku je riskantní – taky by tě mohl vcucnout celýho. Rozplácnout ti prst kladivem… to bysme nejspíš leželi na podlaze oba… Heleď, stejně musíme s dalším kouskem pár dní počkat, tak něco vymyslím.“

Čím víc tušili blížící se konec války, tím větší vylomeniny vynalézali mladí lidé, aby se vyhnuli práci v Říši – dívky přicházely do jiného stavu, chlapci pojídali roztodivné prášky, aby onemocněli, poškozovali si různé části těla… Zoufalá doba plodí zoufalé činy.

„Tak, Vendo, už to mám,“ prohlásil Župík o několik dní později. „Než projedeme Magdeburkem, provedu ti v tom šrumci lehkou a bezbolestnou operaci. Dávej pozor! Jak budeme tahat šleptau předním navijákem, dám ti znamení, ty vindu zastavíš, chytneš se za ruku – vyber si jakou chceš, ale tu mi pak musíš podat – budeš řvát bolestí a pomažeš do kajuty. Já v kajutě připravím stoličku, kladivo a ostrý dláto. Všechno ostatní nech na mně.“

Přesně tak to v Magdeburku dopadlo. Plavčík řval a skákal po palubě jako potrefený, až kapitán houkl na lodníka:

„Nechej ty komíny dole, lano uvaž na pultr a jdi se podívat za tím klukem, co se mu stalo!“

Župík vběhl do kajuty, kde už Venda pokorně klečel u stoličky s rukou položenou na sedák. Uchopil dláto, odborně natáhl kůži mezi palcem a ukazováčkem, aby minul šlachu a zatímco Václav odvracel tvář a očekával nejhorší, rychle kůži prosekl.

„Hotovo!“

„Ani to nebolelo,“ vydechl Venda a díval se na ruku, ze které se řinula krev.

„Vem si umyvadlo, máchej to ve vodě a seď na zadku, já to jdu vyřídit se starým.“

Vyběhl na palubu a křičel na kapitána:

„Kepten, kepten, Venda má rozřízlou ruku o blok navijáku, rychle zastavte, musí do nemocnice!“

Kapitán zaklel, ale protože to měl Župík dobře vypočítané, mohl přistát u známého Bunkerplatzu. Odtud už zraněného inspektor přepravil autem na Hasselbachplatz do nemocnice. Na pohled to byla nepatrná rána, ale když se roztáhly prsty, kůže se rozšklebila a uvnitř se objevily bílé šlachy – to už byla jiná liga. Plavčík vyfasoval pět kovových sponek do rány a neschopenku.

„Nikdy ti nezapomenu, cos pro mě udělal,“ řekl navečer Venda na nádraží Župíkovi, který ho vyprovázel. „A do rajchu se už nevrátím, i kdybych měl být do konce války zalezlý na půdě a měl žrát suchý brambory.“

„To snad nebude třeba,“ zasmál se kamarád. „Teď se soustřeď! Až přijedeš domů, namoč ruku do horký vody a vytáhni si ty sponky. Doktorovi pak řekneš, žes byl tak špinavý, že ses musel vykoupat a sponky vypadly. Než půjdeš na kontrolu, roztáhni pořádně prsty; co srostlo to povolí a můžeš s tím marodit do konce války. Jedlička, náš závodní doktor, tě přece s takovou rukou do práce nepošle, nemusíš mít strach!“

Podali si zdravé ruce a Venda spokojeně odjel rychlíkem na Lipsko, Drážďany a domů. Župík se s ním setkal až po válce, kdy už byl ženatý. Vyšlo mu to!

17/ Plavčík Láďa

Válečná mašinerie zpřevracela miliony lidských osudů naruby – pokud ovšem dalším milionům jejich životy rovnou nepřervala. Ti živí se znenadání ocitali na místech, kde nikdy nechtěli být a byli nuceni dělat práci, kterou nenáviděli. Totálnímu nasazení v Říši se snažil každý vyhnout, ale jen některým se to podařilo. To byl i případ plavčíka Ládi. „Zítra nastoupí nový plavčík,“ oznámil Franta. „Říkají mu Kouzelník.“ Kouzelník zdaleka nebyl sám, kdo si nesl svou přezdívku, i když ten jen po krátkou dobu, ale těm, co na řece vytrvali, zůstala celý život. Byla jich dlouhá řada: Pošťák, Bismark, Blonde gift, Majrovka, Herec, Mravenčí píle, Čugr, Háčunda, Ruksak, Čurec, Fifik, Šéne Pepi, Kachní zobák, Farář, Baťa, Blafoun, Gandy, Kladivo, Pekelník, Kozomrd, Kozlík, Březí vlk, Čangajšek, Margarin, Žid, Oberšifer, Barva, Modrooký bulík, Indián, Rasputin, Plachta, Baňatý Venca, Koňská hlava, Kruťas, Šakal, Modrák, Hulán, Něguš, Maďar, Hovňous, Sloní mládě, Prcek a řada dalších.

Ráno se po nábřeží přiloudal nový plavčík, asi osmnáctiletý. Na první pohled bylo zřejmé, jak ke své přezdívce přišel: na ramínku si nesl černý frak, černý cylindr měl na hlavě a lesklé černé lakýrky v ruce.

Scházela jen kouzelnická hůlka a bílé rukavice. Ještě párkrát se vrátil, než se konečně zabydlel v kajutě. „Jsem tady z donucení,“ oznámil zbylým nájemníkům. „Nikdy jsem nechtěl mít něco společnýho s vodou, bylo mi dobře s kravama a na poli. Na parníku mám hrůzu, že vybuchne kotel nebo na něj shodí bombu. Ale horší už byl jen Totaleinsatz…“

„Jen se neboj,“ chlácholil ho Župík, „poslední kotel na parníku vybuchnul roku 1898. Zvykneš si, brzy se naučíš…“ „Nenaučím se nic,“ přerušil ho plavčík. „Nebudu si do hlavy cpát nic, na co budu chtít co nejdřív zapomenout. Udělám všechno, co mi řeknete, ale nic víc.“ Takové přiznání nebývá zrovna nejlepší vstupenkou do kolektivu lidí, kteří mají svou práci rádi, ale všichni záhy poznali, že Ládík to pronesl spíš z prostomyslnosti než ze zlého úmyslu. Župík s Frantou na sebe pohlédli, pokrčili rameny a šli si po svém. Další den pokračovali se závěsem dvou člunů v cestě do Hamburku. Při plavbě po proudu nebylo většinou moc času na vymýšlení nějakých vtípků; pořád se něco dělo a posádka musela být neustále ve střehu. Všechno si pak vynahradili při plavbě proti proudu. V Hamburku nabunkrovali uhlí a zapřáhli vlek, který stál už několik dní na Durchstichu a čekal na odvlečení. Se závěsem osmi prázdných člunů opět vypluli proti proudu.

Pravidelné protiproudní loudání šlo na nervy všem, ale nejvíc Župíkovi. „Vidíš ty dva dědky na břehu?“ rozhořčeně ukázal plavčíkovi dva staříky na procházce. „Dohromady jim je asi dvě stě let… a jsou rychlejší než my!“ Tahle plavba však měla o zábavu postaráno, neboť měli na palubě tvora, do kterého se mohli po libosti strefovat svými drsnými vtípky. Nehodlal se stát jedním z nich a byl dostatečně prostomyslný – nemohli si přát vhodnější objekt.

„Ty, Župíku, co znamenají tamhle ty balony na břehu?“ ukázal Láďa na balony označující úžinu. Na začátku byl balon červený a bílý a na konci zelený a bílý. „Hele, já myslel, že se nehodláš učit?“ podivil se Župík. „Učit ani náhodou, jen jsem zvědavý, víš?“ „Tak to je ovšem jiná,“ zahučel lodník. „Bílý balon znamená, že je ve vesnici pekař a zelená, že je tam řezník. A červený ohlašuje hospodu s holkama.“ „Ale proč tu jsou dva bílé balony?“ „Ježíšikriste… asi jsou tu pekaři dva, ne?“

Od té doby plavčík pravidelně hlásil pekaře, řezníka a hospodu na trase   a posádka si uvědomila, že si k němu může dovolit všechno. Každá práce na  lodi  měla  svá  přesná  pravidla.  Aby  nedocházelo k nedorozumění,

bylo to na parníku Pardubice zařízeno tak, že si druhý kormidelník myl   a udržoval palubu na zádi lodi k zadnímu kotli a plavčík s lodníkem na přídi, u kapitánského můstku až po zadní kotel. Ale Frantu Volnera samotného práce nebavila, a tak navrhl, aby se celá paluba myla ve třech. K tomu potřebovali ajmry, neboli malé kbelíky na provazovém lanku, kterými se nabírala voda z řeky, šrupr, což byl rýžový kartáč na holi a švapl – jakýsi mop se svazkem rozpletených provazů na holi, kterým se umytá paluby vytřela. „K povinnostem plavčíka patří prozkoumat každý ajmr, jestli v něm náhodou neuvízla ryba,“ vysvětlil před zahájením prací Franta. „Protože taková ryba je majetkem celé posádky a přijde na společný stůl.“ A tak Láďa snaživě vytahoval z řeky jeden ajmr s vodou za druhým; každý důkladně prozkoumal, než ho vylil na palubu, kterou drbal Župík šruprem a nebo za ním spláchl špínu, na což čekal Franta, aby následně mohl vyšůrovat palubu švaplem. Než byla paluba umytá, byl plavčík promočený na kůži a ryba žádná.

„Ty seš ale nemehlo, Láďo!“ ulevil si Franta. „Každý plavčík před tebou něco vylovil! Teď budeme zase o hladu…,“ a nespokojeně odešel uklidit nářadí. Láďa byl viditelně nešťastný.

„Hele, Župíku, nevíš, jak bych přišel k nějaké rybě, abych to napravil?“ „Zkus ji vyčarovat,“ poradil mu lodník. „Vždyť seš Kouzelník, ne?“    Večer, když se zakotvilo, Láďa se vyšprndil a připravil se na představení. Natáhl si pruhované plavky, bílou krepovou košili s tvrdým límcem         a kaučukovými manžetami, černého motýlka, frak s kalhotami a černou krajkou po stranách nohavic, obul černé lakýrky na nohy, na hlavu nasadil černý cylindr a na ruce navlékl bílé rukavičky. Do ruky uchopil černou ebenovou hůlku, postavil se před zrcadlo nad umyvadlem           a smutně pohovořil sám k sobě. „Láďo, Laďouši, jaký krutý osud dopustil, že musíš zabíjet svůj talent na nějaké kocábce mezi Hamburkem a Děčínem! V normálních časech jsi mohl být slavným kouzelníkem a procestovat celý svět!“

To už se kajuta zaplnila zvědavými čumily, dokonce i paní mistrová stála mezi dveřmi. A Láďa předváděl své hokuspokusy s šálky, krabičkou zápalek, zaplétal a rozplétal provazy – občas i nerozpletl – ukazoval triky se šátky, mincemi, cigaretami i kartami. Něco se nezdařilo, to noblesně přešel, a když se mu trik povedl, obecenstvo uznale zatleskalo. „Prosím tě, kde se to ten pták naučil?“ zašeptal obdivně topič Mirek do ucha Franty.

„Kdybys trávil s kravama tolik času jako von, tak to naučíš i tu krávu,“ odpověděl druhý kormidelník s despektem.

Ale byla to sice skrovná, přesto však trochu jiná zábava, než občasná hospoda, karty v kajutě nebo oslava něčích narozenin za doprovodu Župíkovy harmoniky – krátké vytrhnutí z válečných starostí každého dne. Jednou večer ležel plavčík na lůžku a výjimečně nepromlouval        k sobě. „Ach, ty moje drahá Božko, ty si klidně žiješ v Roudnici, všeho máš, co hrdlo ráčí a tvůj hodný Laďouš tu zmírá hlady,“ naříkal nahlas. „Jak rád bych si dal pekáč buchet a k tomu tvou buchtičku, o který se mi zdá každou noc! Kdybys mi tak obojí přivezla do Drážďan, to by byla nádhera! Ale ty mě neslyšíš…,“ zlomil se mu hlas a dopáleně dokončil:  „…a samotnou tě to nenapadne, krávo pitomá!“

Plavčíkovy každovečerní promluvy už každý znal a nikdo je neposlouchal; zařadili si ho do kategorie cvoků a podle toho se k němu chovali. Ten večer však mezi dveřmi stál strojník a když nářek ustal, řekl: „No Láďo, ty tak toužíš po pekáči buchet – tos nemohl něco kváknout už dřív? Na co máme na lodi telegraf? Tak prostě tvý Božce zašleme telegram, aby ti buchty poslala do Drážďan!“

„Pane mistr,“ vydechl plavčík zbožně, „vy myslíte, že by to šlo?“ „Ale jakpak by ne, kdybys to řekl hned, už bys měl buchty v žaludku. Jen musíme počkat, až kapitán usne, jinak by byl průšvih.“ Od stolu se zvedly hlavy a každý se divil, že Láďa dodnes neví, že je na lodi telegraf, kterým se dá také volat domů. Ale hlavně byli zvědaví, jakou lotrovinu si zase na něho mistr vymyslel. Ten si přizval Župíka k ruce a spolu odešli telegraf připravit. Kapitánský můstek byl se strojovnou propojený jednak mechanickým telegrafem pro předávání rozkazů o rychlosti a směru plavby, jednak hlásnou trubkou ukončenou ve strojovně širokým trychtýřem jako u gramofonu. Bylo to jednoduché zařízení pro přenášení hlasu. Počkali, až byl vzduch čistý a pak se rozešli: strojník pro svou oběť a Župík s kýblem vody na kapitánský můstek. S uchem na trubce naslouchal dění ve strojovně a čekal na svou chvíli. „Tak Láďo, podívej,“ instruoval mistr plavčíka v podpalubí, „tadyhle se chyť telegrafní páky    a hlavu strč tady do toho heligónu,“ ukazoval. „Já to zapnu a až uslyšíš hučení, rychle mluv.“ Na ta slova uchopil Župík kýbl a vylil vodu do trubky. Dole stačil Láďa zvolat jen „Božka…“, když při posledním –ka mu do otevřených úst vlítla pořádná dávka labské vody a zbytek do obličeje a na tělo. Zděšeně se vymrštil; stál tam jako zmoklá slepice a třásl se jak ratlík.

„Ale to je smůla, člověče,“ zašklebil se mistr, „v Roudnici je bouřka         a průtrž mračen – dneska už spojení nedostaneme.“ Plavčík si rukávem utíral nudli u nosu. Z vlasů mu kapala voda a milosrdně se míchala se slzami, které mu kanuly z očí. „To je… škoda, pane… mistr,“ snažil se potlačit vzlyky. „Tak snad… příště…“ „To víš, že jo,“ chlácholil ho strojník, „až bude pěkný počasí. Zatím to tady můžeš uklidit.“ Dlužno dodat, že když se o té příhodě dozvěděla paní mistrová, pěkně zhvízdala jak svého muže, tak Župíka. Ale to jí nestačilo. Při nejbližší příležitosti upekla pár buchet, na pekáčku je strčila pod nos mistrovi i lodníkovi a když oba začali slinit blahem, demonstrativně je věnovala plavčíkovi. A Ládík se už o telegrafní spojení nikdy nepřihlásil. Před koncem března 1943 se pomalu prokutávali proti proudu k Drážďanům. Celý měsíc se z rádia dozvídali o pokračujícím bombardování Porúří britskými letadly a na dálku sledovali devastaci německých průmyslových měst. Essen, Mülheim, Duisburg, Bochum… Drželi Britům palce a šeptali toužebně: „Jen houšť… ať už to skončí!“ Přídělový systém byl tvrdý a nejvíc ho odnášeli kuřáci – což byla téměř celá posádka až na plavčíka. Každou chvíli se ozývalo žalostné vytí některého kuřáka „já bych hulil, až bych brečel“, ale bylo to marné, protože žádný neměl něco zajímavého na výměnu.

„Nebojte, chlapi, já něco vymyslím,“ tahal si triko Župík. A opravdu se příležitost našla. Bylo třeba trochu kovářské práce na lodi. To měl na starosti mistr, který si přizval dva pomocníky. Totiž: nové sochory na vyvazování lodi do břehu měly na zádi i na přídi vytvořena lůžka, která se skládala ze dvou želez stočených do oblouku a nastrčených do otvorů na okraji vnitřní obšívky. Jedno z želez bylo natažené a bylo třeba ho vyrovnat do původního tvaru. Trojice pracantů se dostavila do kotelny, plavčík nechal železo rozpálit na ohništi, předal ho mistrovi, ten ho na kovadlině odborně vyrovnal, vrátil pomocníkovi zpátky, aby výkovek zakalil ve vodě a odkráčel do strojovny, neboť na prkotiny měl lidi. A teď přišla Župíkova chvíle, kdy měl odborně otevřít kohout s vodou na rozžhavený výkovek.

V ocelové podlaze kotelny byl čtvercový otvor, jímž by bylo vidět dno lodi, kdyby nad ním nebylo stále asi deset centimetrů vody. Kohoutem nad otvorem se občas pouštěla labská voda, když bylo třeba umýt kotelnu nebo polít horký popel. Župík otevřel kohout, voda na rozžhaveném železe zasyčela a změnila se v  páru, Ládík se lekl a Župík ještě do něho vrazil… zkrátka vše dopadlo jak mělo, protože plavčík pustil kleště a železný úchyt zmizel ve vodě pod podlahou.

„To je průšvih,“ vyjekl Župík, „honem mazej zavřít dveře do strojovny, než se poradíme, co uděláme!“  Láďa běžel zavřít dveře a jeho parťák zatím postrčil utopené lůžko o kus dál. „To je malér, tohleto,“ kvílel Župík, „jestli se starý domákne, žes mu utopil lůžko, tak budeš mít peklo na zemi… na lodi!“ Plavčík stál bledý jak hromádka neštěstí. „A co mám teď dělat, Župíku?“ zdálo se, že se rozpláče. „No já nevím, to je těžký… Jediný, kdo dokáže udělat nové lůžko, je mistr… ale ten se strašně rozzuří, až mu řeknu, co se stalo… Hele, že seš to ty, tak já se obětuju    a zkusím to s ním nějak skoulet… ale počítej s tím, že za míň než stovku cigaret to nebude…“ A potom si celá posádka sedla na zadek                 a s nebývalou chutí zase inhalovala válečný nikotin. Když dohulili, Župík vylovil chybějící železo, předal ho mistrovi a ten ho se slovy „tys mi ale dal, ty chlape“ podal plavčíkovi.  Všeobecná spokojenost zavládla na lodi. A tak se svorně doploužili do Drážďan, otočili se a za pár dní rychle po proudu zase dorazili do Hamburku. Parník byl vyvázaný u pilot v Peutehafenu a jako vždy se čekalo na odjezd proti proudu, který se tentokrát pozdržel. Byla polovina dubna a sluníčko se začínalo opírat do přístavu. Župík se uvelebil na palubě a pročítal si příručku s názvem „Navigation für Kriegsmarine“, když si toho všiml procházející kormidelník Fritz.

„Ausgezeichnet,“ řekl a ukázal na knížku, „vyber si nějaké téma a večer uspořádáš přednášku pro mančaft. A já si jdu odškrtnout položku Školení mužstva.“ Župík se zvedl, našel čtvrtku tužšího papíru a tužkou na něj napsal: 

Školení mužstva

                         Přednáška na téma

                          PŘÍLIV A ODLIV

                         Večer v 18,00

                          Účast povinná

Večer se všichni uvelebili v přinesených židlích na palubě a školitel mohl začít. „Dnes si něco povíme o takzvaném dmutí mořské hladiny, což je souhrnný název pro příliv – zvýšení mořské hladiny a odliv – snížení hladiny. Pravou silou působící dmutí je gravitační síla.

Protože velikost gravitační síly je nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti, Měsíc přitahuje silněji tělesa na přivrácené straně Země      a naopak slaběji na odvrácené straně. Na Zemi také působí setrvačná odstředivá síla…“ Dívali se na něho a nevyrušovali, protože z můstku je ostražitě pozoroval kormidelník Fritz, ale myslel si každý na to své. Obzvlášť plavčíka by spíš zaujala přednáška na téma „Jak zvýšit dojivost krav“ než nějaké plky o mořské hladině. Ta ať si proboha dělá co chce! „Zatímco na přivrácené straně k Měsíci převládá gravitační přitažlivost    a na odvrácené odstředivá síla, v oblasti mezi tím obě síly působí proti sobě tak, že se prakticky odečítají. Působením sil proto vznikají na světových oceánech dvě přílivové vlny, na straně přivrácené Měsíci        a současně i na straně protilehlé. Obě přílivové vlny se pohybují po povrchu Země od východu na západ spolu s pohybem Měsíce. K přílivu    a odlivu tak dochází s dvojnásobkem frekvence odpovídající průchodu Měsíce nad příslušným poledníkem, tj. každých 12 hodin 25 minut         a 14 sekund; mluvíme o půldenním dmutí. Interval mezi přílivem           a odlivem na stejném místě je tedy 6 hodin, 12 minut a 37 sekund.“ Podíval se do skelných zraků posluchačů a zachvěl se. „Na volném moři se výška hladiny mění asi o 0,8 metru,“  pokračoval  však  statečně  dál.

„Nejvyšší hranice na světě dosahuje příliv v zálivu Fundy Bay v Kanadě, kde hladina stoupá až o 20 metrů. V Evropě je největší rozpětí přílivu     a odlivu poblíž pobřeží Francie v zátoce Mont-Saint-Michel, kde dosahuje asi 13 metrů a tady v Hamburku činí asi čtyři metry, přičemž přílivový příboj sahá až 150 kilometrů do vnitrozemí.“ Následně ještě výklad zpestřil zajímavými příběhy z dávné historie, které s problematikou souvisely – o Odysseovi a mořské úžině se Skyllou a Charybdou a o tom, jak Caesar dobýval Anglii… a pak už výklad rychle ukončil, protože… „Beznaděj, je to beznaděj,“ skřípal mezi zuby. „Jeden ignorant vedle druhýho! A největší z nich tohle vemeno!“ obrátil se na plavčíka. „Tak co víš o přílivu a odlivu?“ „Nic.“ „I ta kráva by něco zabučela, kdyby tu byla!“ neudržel se školitel. „Uděláš si křídou znamení na boku lodi a ráno mi povíš, jak vysoký byl v noci příliv!“ Láďa se poslušně nahnul z okénka kajuty a zbytkem křídy namaloval čáru na boku lodi těsně nad hladinou. Župík obrátil oči v sloup a odpotácel se na čerstvý vzduch. Ráno se plavčíka zeptal: „Tak co, kolik udělal za noc odliv?“ Láďa se podíval         z okýnka. „Nic. Čára je na stejným místě u vody.“ „Ty seš přece vůl!“ zaječel Župík. „Ty seš korunovanej vůl a patříš mezi ty krávy!“ „Patřím,“ řekl Ládík klidně. „Já to říkám furt.“

Župík se musel vydýchat, než dokázal promluvit klidně. „Odliv a příliv nemůžeš poznat na lodi, protože ta klesá a zvedá se s hladinou vody,“ vysvětloval. „Můžeš ho vidět na hrázi, která je pevná – když se podíváš, tak ještě uvidíš pruh, ve kterým se hladina pohybovala.“ „Takže my tu    s lodí každý den stoupáme a klesáme?“ zeptal se plavčík ani ne tak ze zájmu, jako spíš proto, aby uklidnil školitele. „Dvakrát denně.“ „To jsou věci,“ řekl Láďa a šel pucovat kování. Vypadalo to, že v Hamburku pobydou pár dní a Župík pocítil neklid těla. Rád by ho uvedl do normálu  s Reginou, ale netroufal si na kontaktáž, aby ji nepřivedl do maléru. Až ho to napadlo u babi Schulzové, když do sebe soukal smažené filé          a zapíjel ho alsterwasserem. „Oma Schulze, seien Sie so lieb…,“ zaškemral a požádal babi Schulzovou, jestli by nezavolala Regině, že ji    u ní čeká frischer Prager Schinken.

„Jo tak čerstvou pražskou šunku si dám s chutí taky,“ zasmála se babi, plácla Župíka po zadku a zaťala dlaň do jedné půlky, až vyjekl údivem. „No babi… vy mě překvapujete…“ „Co se divíš? Podívej se kolem… Pěknýho mužskýho už neuvidíš! Všichni jsou na frontě nebo pod drnem. A vracejí nám sem trosky. Když tedy mám jednou možnost… tak si sáhnu… na vzpomínku… Ono tě neubyde.“

„Ale kdepak, babi, neubyde… Pro vás je mý tělo vždycky k mání!“ zvolal Župík nadšeně a zvedl ruce nad hlavu. „Vy můžete sahat všude, kde se vám zlíbí!“ „Jen si to všechno nechej pro mladé,“ mávla rukou babi. „Mně stačí ten zadek. Vždycky jsem si mužské vybírala podle zadku…“ Odešla k telefonu, ale po chvíli se vrátila s kyselým obličejem. „Nicht zu Hause!“ pronesla hrubým mužským hlasem a doprovodila to gestem ruky           s bouchnutím sluchátka do vidlice. „Holt budeš muset jít za holkama na Reeperbahn,“ dodala už normálně a vyprovodila ho vlídným plácnutím. Ale tam se mu nechtělo. Nelákala ho představa, že se uvede do varu a až bude v nejlepším, zahoukají sirény… „aha, tak tomuhle se říká přerušovaná soulož!“ Už se viděl, jak s kalhotami na půl žerdi maže do krytu doprovázený polonahými děvčaty. Večery trávil na lůžku v kajutě, poslouchal německé šlágry z rádia a přemýšlel, jestli už Regina tomu svému invalidovi utekla nebo jen tehdy sháněla po městě něco k jídlu. Občas uprostřed noci mazal s ostatními do krytu, protože usoudil, že se Angláni čím dál víc zastřelují a jeden neví, kdy to spustí doopravdy.      „A pak tady bude takový mazec, že si to neumíme představit.“

V polovině dubna vypluli proti proudu a zanedlouho přikázal kormidelník Fritz, že se bude čistit pod podlahami.

Byla to špinavá a namáhavá práce a nikdo neměl chuť se do ní pustit. Podařilo se jim ukecat jeden den, což potřebovali, protože ten následující byl 20. duben. Ráno oba šéfové na kapitánském můstku nevěřícně zírali, jak místo v montérkách vylézá posádka jeden za druhým ve svém nejlepším oblečení, řadí se za sebou a nakonec vyráží v čele s Župíkem  a jeho harmonikou na pochod po palubě. Chodili kolem komínů              a v řízném rytmu zpívali.

Vor der Kaserne

Vor dem großen Tor

Stand eine Laterne

Und steht sie noch davor

So woll'n wir uns da wieder seh'n

Bei der Laterne wollen wir steh'n

Wie einst Lili Marleen.

Wie einst Lili Marleen.

„Was soll das bedeuten?“ hulákal kapitán z můstku. „Co to má znamenat?“

„To znamená, že oslavujeme führerovy poslední narozeniny!“ odpověděl Župík, rozezvučel harmoniku a mužstvo se opět dalo do pochodu.

Uns´re beide Schatten

Sah'n wie einer aus

Daß wir so lieb uns hatten

Das sah man gleich daraus

Und alle Leute soll'n es seh'n

Wenn wir bei der Laterne steh'n

Wie einst Lili Marleen.

Wie einst Lili Marleen.

„Wie meinst du das – den letzten Geburtstag, du bömischer Schwejk?“ řval v obličeji rudý kapitán Kleine, když se mužstvo opět ocitlo před kapitánským můstkem. „Jak to myslíš – poslední narozeniny, ty český Švejku?“ Ten Švejk se Župíkovi okamžitě zalíbil. Zasalutoval a pohotově odpověděl: „Ich melde gehorsam, Herr Kapitän… Poslušně hlásím, pane kapitáne, že další už asi neoslavíme, neb do té doby najedeme na minu nebo nás oddělají hloubkaři!“ „No proto…“ zabručel kapitán. „Už jsem si myslel, že jde o provokaci!“ „To bychom si nikdy nedovolili, Herr Kapitän!“ A mužstvo se opět dalo na pochod.

Schon rief der Posten

Sie bliesen Zapfenstreich

Das kann drei Tage kosten

Kam'rad, ich komm ja gleich

Da sagten wir auf Wiedersehen

Wie gerne würd ich mit dir geh´n

Mit dir Lili Marleen!

Mit dir Lili Marleen!

„Víte, že je tahle píseň zakázaná, že?“ zeptal se kormidelník Fritz Hitzke zlověstně. „Pěkně jste si zavařili!“ „Slyšeli jsme v rádiu, že vzhledem      k bojové morálce německých vojáků se panu Goebbelsovi zdála moc smutná. Proto jsme ji zpívali v pochodovém rytmu, Herr Steuermann!“ Jistě by se slavná interpretka této písně Lale Andersenová nestačila divit, kdyby ji slyšela v podání českých šífáků, ale zpěvačka měla tou dobou jiné starosti, když se přišlo na její styky se švýcarskými Židy. Zmizela    z obálek časopisů i z éteru, avšak její Lily Marleen táhla vítězoslavně světem napříč všemi armádami ať bojovaly s kýmkoliv – což se téměř každý mladý muž někdy neloučil se svou milou… třeba pod lucernou? Naštěstí pro posádku se už nedivil ani kapitán a na oslavu Hitlerových 54. narozenin vyhlásil milostivě volno. K hnusnému čištění pod podlahami se tak dostali hned nazítří. Rozhlas se na parníku poslouchal každý den, takže se akumulátor nestačil dobíjet a Franta musel sehnat ještě jeden náhradní. V každém přístavu kupovali ze společných peněz novou anodu – tak byli všichni hladoví po zprávách, hlavně po každé jen trochu nadějné. Říše začínala mít problémy s dopravou, omezovala jízdy civilistů vlakem („Hilft Deine Reise siegen? Pomůže tvoje cesta zvítězit?“, „Erst siegen – dann reisen!

Nejdříve zvítězit – potom cestovat!“) a říšské ministerstvo dopravy vytyčilo heslo: Räder müssen rollen für den Sieg! Kola se musí točit pro vítězství! Ale i na vnitrozemských vodních cestách se objevily zoufalé propagandistické výkřiky: Jeder Kahn mehr – 60 Güterwagen frei für die Front. Helft mit! Entlastet die Reichsbahn. Be- und entladet die Kähne schnellstens! Každý člun navíc – 60 nákladních vagonů volných pro frontu. Pomozte nám! Odlehčete železnici! Nakládejte a vykládejte čluny co nejrychleji!

„To určitě,“ řekli si čeští šífáci a pracovali co nejpomaleji. Konečně k tomu měli i důvod!

18/ Lodníci se jinak neperou…

Blížilo se léto a na lodi vzrůstala nervozita. Byli už dlouho mimo domov, pendlovali po řece v Německu sem a tam, chyběl jim styk s blízkými, s rodinou, scházelo jim dobré domácí jídlo. Čím dál víc se každá debata nakonec stočila k domovu. „Kluci, já něco vymyslím, abysme se dostali domů,“ sliboval Franta. „Já jim ty naše vítězný kola pozastavím, jen mi dejte trochu času…“

V pořádku dorazili do Magdeburku, doplnili uhlí a pitnou vodu, nakoupili něco zásob a zapřáhli vlek se sedmi prázdnými čluny. Tím měli padla      a přemýšleli, jak využít večer. Zcela netradičně zvítězila hospoda. „Já moc nevím, jestli s vámi mám jít,“ ošíval se Župík, „mám tu trochu horkou půdu pod nohama.“ „Prosím tě, nedramatizuj to, ty hrdino,“ odmávl ho Franta, „voni asi Němčouři rok číhají na břehu, až přijedeš! Voni asi nemají nic jinýho na práci než honit lodníka, co si užíval            s vdanou paničkou!“ A tak se parta sedmi mladíků vydala do nedalekého podniku Askania na náměstí Askanischer Platz. V sále bylo dost volných míst a zábava žádná. Po prohrané bitvě o Stalingrad a následné kapitulaci tamních německých vojsk byly veškeré taneční zábavy zakázané; národ měl předepsané povinné truchlení a tak tříčlenná kapela jen decentně šmudlala jakousi hudbu k poslechu.

Ale našim to tak moc nevadilo; zasedli k dlouhému stolu, poručili si pivo a zabavili se sami. Zanedlouho padaly vtipy, vyprávěly se historky a bylo veselo. Tu a tam některý lodník obrazil sál a přivedl ke stolu dívku a pak byla legrace větší, když se snažili dorozumět třeba francouzsky nebo ukrajinsky. Připíjeli si Na zdraví! – Nasrali! – Prosit! – Santé!                 a samozřejmě se při tom dobře bavili. Nakonec těch dívek bylo pět. To vše ale bylo trnem v oku početné bandě výrostků v uniformách Hitlerjugend, kteří obsadili čtyři stoly v rohu sálu.

„Hošíci si po náročným cvičení s dřevěnýma puškama zašli na limonádu,“ okomentoval je Karel při vstupu a dál si jich nevšímali. Zato jich si všímali výrostkové. Poté, co se u stolu šífáků objevily ženy, diskuse        u stolu hitlerčíků nabrala na obrátkách, až vyústila v akci. Od stolu vstalo takové rychle vyrašené Dlouhé Bidlo, nakráčelo k veselé společnosti       a obořilo se na jednu z žen: „Všechny jste německý kurvy a spouštíte se s auslendry!“ vyštěkl dlouhán a plivl jí do obličeje. Nato vylítl ze židle Župík a chytil ho pod krkem, což bylo signálem pro hordu mladých fašounů, aby se přiřítili ke stolu a začal mazec. Franta duchapřítomně převrhl stůl a použil ho jako štít; toho využil Karel, popadl jednu dívku   a  podařilo se jim proběhnout k východu.  Ostatní  takové  štěstí  neměli.

Sálem létaly židle i sklenice; hudebníci přestali hrát a ostatní hosté se zájmem přihlíželi. Šífáci byli postupně vytlačeni na ulici, kde na ně čekali další vlčáci, bezpochyby přivolaní už dříve a dostali výprask jako nikdy předtím. Nezbývalo, než vzít nohy na ramena. Rozprchli se do všech směrů. Župíkovi tekla krev z nosu, pod pravým okem měl pěkný monokl, který stále nabíral na síle, silně kulhal a jazykem si stále počítal zuby – měl divný pocit, že nejsou všechny. U mostu se setkal s Láďou, který klečel u stromu, oběma rukama si držel klín a nemohl se rozhodnout zda bude zvracet nebo jen plivat. Na čele měl bouli jako husí vejce, „ale to není nejhorší,“ šeptal přiškrceným hlasem, „ta moje vlastní jsou na tom hůř.“ Župík mu pomohl vstát, jeho ruku si hodil kolem krku, svojí ho podepřel v podpaží a tak se pomalu belhali k lodi. Otrhaní, jako by na ně pustili tlupu hladových psů. „No vidíš, Láďo, nakonec se z tebe možná stane šífák,“ konejšil fňukajícího druha Župík. „To víš, sem tam nějaká facka k šífařině patří. Dneska to bohužel mělo špatnou režii… Nebyli jsme patřičně vybavení. Protože naše heslo zní: lodníci se jinak neperou – buď kudlou, nebo sekerou!“ Ráno se po jednom trousili na palubu. Župík šel za Frantou, který pohlédl na stěžeň a překvapeně vydechl:

„Ach, ten kurevník…“ „Který?“

„To nevím, ale bezpochyby nebude tak zřízený jako my.“ Kapitán shlížel na posádku z můstku a nevěřil svým očím. Kdyby znal Jana Nerudu, myslel by, že podle nich napsal povídku Trhani. Sešel na palubu             a prohlížel si je po jednom. „Jak to vypadáte?“ zeptal se zlověstným tónem. „Snad jste se na lodi neporvali? Jestli ano, budete mít se mnou peklo!“ „Ale kdež, kepten,“ přispíšil si Franta Volner s odpovědí, „byli jsme večer v hospodě za zábavou.“ „A dostali jsme nakládačku od Hitlerjugend,“ doplnil ho neprozřetelně topič Mirek, ještě zblblý z ran, které schytala jeho hlava.

„COŽE?“ zaječel kapitán. „Moje posádka se nechala zmlátit klukama?“ „Bylo jich moc…“ „NEEXISTUJE!“ řval kapitán. „A zvlášť ne                     v Magdeburku, kde si o tom budou vyprávět všechny posádky. Všem budeme pro smích, vy bando zbabělců!“ Kapitán zuřil, protože bez vlastního přičinění bude pro smích kolegům i on. A aby toho nebylo málo…

„A co má znamenat tohle?“ zařval a ukázal na stěžeň, na němž se třepotala černá dámská podprsenka. Trošku tím připomínala vlajku pirátské lodi, ale bez bílé lebky.

„Prát se a souložit, na to vás užije!“ hulákal kapitán rudý v obličeji. „Jste jako ta zvěř! Ale já vám to vymlátím z hlavy! Asi máte moc velkou svobodu, s tím bude konec! Tady bude vojna! Kde máte ty holky?“ Vrhnul se k předním kajutám, u lodníků nenašel nic, ale u topičů mu okamžitě padl zrak na hrbol pod dekou na spodní posteli. Serval deku     z děvčete. „Raus mit dir! Schieb ab!“ Chytil ji za ruku a snažil se ji vystrnadit tak, jak byla, v rouchu Evině. Nedala se a začala kapitána kousat do ruky a škrábat v obličeji. Oba na sebe křičeli, až probudili paní mistrovou, která vykoukla v noční košili celá vyděšená, co se děje. Sotva uviděla to divadlo, rychle za sebou zabouchla dveře. Kapitán pustil děvče a vylezl na palubu. „Koho je ta děvka?“ „Moje,“ odpověděl topič Karel.„Ven s ní! Do pěti minut bude z lodi na lantu!“ Karel rychle zmizel           v podpalubí a Franta se obrátil na Župíka: „Mně to bylo hned jasný, sotva jsem ho vymydlenýho uviděl. Zdrhnul a nás nechal ve štychu, dobytek jeden. Ale když mu to vyčteš, řekne ti, že se džentlmensky postaral o dámu.“ „To teda zgruntu,“ dodal Župík. „Až to dotáhl na krále večera. Zatímco my…“ Karel se zjevil se svou už přioděnou dámou         a doprovodil ji přes lávku na břeh. Dívka se otočila, rukou si upravila rozcuchané vlasy, a když pohlédla na loď, zavolala „Karl, meine Wäsche!“ a ukazovala přitom na stěžeň.

Župík přiskočil a pomalu začal tu milostnou zástavu spouštět. Vtom Franta zvolal „K poctě hleď!“, trhani se postavili do pozoru a salutovali, zatímco kapitán na můstku drtil rukama zábradlí a v ústech kletby nejhoršího kalibru. To už se vrátil Karel a Župík mu obřadně předal podprsenku, aby ji mohl dopravit své milce na břehu. Celé to trochu připomínalo závěrečný ceremoniál olympijských her s předáváním vlajky příštímu pořadatelskému městu.

„Vinde op!“ Parník vyrazil proti proudu a na palubě propukly galeje. Kormidelník Fritz začal pronásledovat posádku a vydával rozkaz za rozkazem. „Umyje se paluba, vyfasuje se barva, natřou se kesemantly, zvedne se podlaha ve frajraumu, nakonzervují se lana,“ a dál a dál pokračoval ve výčtu úkolů. Nadiktoval práce na celý měsíc dopředu        a dohlížel na plnění jako dráb za roboty. Jak si někdo z posádky odběhl do kajuty, hned byl za ním jako hlídací pes. „Jak ty na nás, tak my na tebe,“ ucedil mezi zuby druhý kormidelník Franta. Přijeli do Děčína a měli pokračovat do Ústí nad Labem, když při projíždění železničního mostu Franta u navijáku zamachroval a místo aby přední komín sklopil jen napůl, pustil ho celou vahou do lůžka. Komín se v polovině přelomil, mika  upadla  na  palubu  a  válela  se  s  rozbitým  stěžněm  na  přídi.

Saze, které vylítly z komína, zalepily kapitánovi oči a chvíli neviděl nic. Když si protřel oči a zhlédl spoušť na palubě, naklonil se přes zábradlí, aby si ověřil, kdo obsluhoval naviják. „Franz, das ist Sabotage!“ zařval. „Nechám tě zavřít až budeš černý!“ Zaměřil se na posádku, která se zájmem pozorovala novou situaci, a pokračoval: „A vy, holoto česká, všichni jste sabotéři a patříte do kriminálu a ne na loď!“ Ale Franta se nedal. „Ty mi vyliž prdel,“ křičel na kapitána pro jistotu česky, „copak já můžu za to, že praskl pás od brzdy? Nejdřív se pořádně podívej, pitomče, a pak můžeš něco kecat o sabotáži. Nic jinýho neumíte než hned sabotáž – tak vás už všechny Hitler zblbnul, že s vámi není kloudná řeč!“ Na kapitánovu důraznou žádost mu svůj proslov zopakoval německy, přičemž některým detailům se prozíravě vyhnul. Ještě stačili odtáhnout vlek nad Děčín na kotviště Wilsbach a tam se parník opatrně otočil a splouval do města. Dým z komínů se valil jako špatné svědomí   a kapitán neustále hlásil do strojovny „Nicht mehr zulegen!“ Ale Karel řekl: „Tohle máš za tu chudinku, cos ji vyhnal nahou,“ a schválně přihodil na ohniště mour. Byl tak v ráži, že by s chutí využil svého vyměšovacího privilegia, aby to kapitánovi ještě navoněl, ale střeva si poručit nedala. Pod mostem se parník znovu otočil a zakotvil u plovoucí dílny. Když byla loď bezpečně vyvázaná,  přišel kapitán k navijáku  a  začal  ho  zkoumat.

Posádka ho sledovala bez dechu. Byly to chvíle napětí, v nichž se rozhodovalo o tom, jestli dostanou volno nebo ne. Kapitán znalecky prohmatával pás brzdy a nakonec nehodu odborně zhodnotil. „Franz, jak tak koukám, ten brzdící pás byl narušený už delší dobu… Podívej, na to přece nemohl nikdo přijít!“ „No vidíte, a vy hned na mě, že jsem sabotér!“ „Schon gut, Franz,“ plácl kapitán Frantu přes rameno              a směrem k posádce prohlásil: „Bude týden volno, aspoň se zase podíváte domů!“

Kormidelník Fritz se snažil kapitánovi namluvit, že věc není zcela jednoznačná a že by se to mělo celé důkladně prošetřit, ale šéf ho utřel lapidárně: „Scheiße!“ Mezi čtyřma očima se pak Franta Župíkovi přiznal, že pásu trochu pomohl, jen musel čekat na vhodnou příležitost, až narušení pořádně zarezne. „A tak se naše kola přestala točit pro jejich vítězství,“ slavnostně dodal Župík. „Budeme týden opravovat – nechejte vyhasnout kotle – na lodi zůstane jen kormidelník Fritz a strojník – ostatní domů, máte volno,“ vyhlásil kapitán. „Nástup v pondělí v sedm hodin ráno!“ Posádka se rozutekla po kajutách a ta palubní do půl hodiny zmizela z lodi. Topiči odjížděli až druhý den. Čekal je skoro týden drahocenného volna.

Ze mšenského nádraží kráčel Župík městem a stále se rozhlížel, jestli neuvidí někoho známého. Kolem Vlastina domu se plížil jako kocour, aby ho zase nezahlédla babička, ale nic se nestalo. Prošel jako jindy Karlovkou, přešel Podolec a stále přemýšlel, jak to udělat, aby se Vlasta dozvěděla, že je doma. Blížil se ke Skramoušskému dolu, když v dáli zahlédl bryčku s koníkem, jak jede po silnici od Skramouše. Opřel se      o kmen jabloně a vyčkával. Jak se povoz blížil, stále ostřil zrak, až… až měl jistotu. Skočil doprostřed silnice a vzpažil ruce. A když vůz zastavil, zvolal „Sním či bdím? Hle – moje milovaná!“ přesně jak by to provedl jejich filmový idol třicátých let Rolf Wanka. Vlasta seskočila z vozu         a vrhla se mu do náruče se slovy „Ano, tvoje milovaná kráva!“, načež Župík ztuhnul a vytřeštil na ni oči. Chvíli trvalo, než si vyjasnili, že Vlasta ve skutečnosti zvolala „Ano, tvoje milovaná a kráva!“, protože na voze vezla jalovičku od Šestáků ze Skramouše, jen to spojovací a v nadšení spolkla. Byli šťastní, že jsou po dlouhém odloučení zase spolu. Seděli vedle sebe na kozlíku, pomalu jeli ke Mšenu a povídali si, zatímco          z nákladního prostoru za nimi je občas olízla kravička – chudinka netušila, že jede na návštěvu k řezníkovi. Dobře to však věděl Župík       a prozíravě se před prvním stavením rozloučil. Předtím se však dohodli, že se budou scházet každý večer na Větráku.

Randili spolu za teplých letních večerů, které tak přejí letmým dotykům, něžnému hlazení a polibkům… a snili o budoucnosti, která, jak pevně věřili, bude pěkná; přece musí už brzy přijít, tohle neštěstí nesmí trvat do nekonečna… Vlasta byla totálně nasazená na polní práce k sedlákovi do Sedlce, protože Říše potřebovala potraviny a mohla to považovat za štěstí, protože jiná děvčata strádala někde ve špinavém lágru kdesi        v Německu. A zabíjejí je bomby třeba… v Berlíně, dodával v duchu smutně Župík při vzpomínce na veselou dívku Irmu. Než se rozloučili, slíbili si, že jakmile skončí válka, tak se vezmou. A Vlasta bude              s Župíkem plout na lodi. „Ale to s lodníkem nelze,“ namítla dívka. „Budeš v kajutě s tím, s kým lze,“ utřel ji.

V neděli pozdě večer přijel Župík do Děčína a stejně s ním se po jednom slezla celá posádka až na druhého kormidelníka Frantu Volnera. Naviják byl opravený, lože pod komínem vyrovnané a část poškozeného komína vyměněná. Mistr už v neděli zatopil pod kotly, v pondělí ráno ještě musel Župík natřít dehtem rezavý díl komína a barvou opravit nacionálku a loď byla připravená k vyplutí. Jen stále chyběl Franta. To už bylo divné, a tak Župíka napadlo podívat se do jeho skříně. Byla prázdná až na lístek        s  textem:  Kluci,  buďte  zdrávi,  já  už  se  nevrátím,  budu  marodit.

 Přeju vám šťastnou plavbu, Franta. Župík vzal lístek a šel za kapitánem. „Käptn, Franz ist krank, už nepřijde!“ „Verdammter Kerl!“ zaklel kapitán. „Zrovna před vyplutím!“ Sebral se a odešel do kanceláře. Za chvíli byl venku a z hráze volal, aby Župík přišel k inspektorovi. „Župíku, tys mi tehdy vyhověl, když se mělo jet na Odru a já ti teď nabídnu něco výhodného,“ řekl mu inspektor Kohl bez dlouhého úvodu. „Nahradíš Frantu a budeš na parníku zastávat funkci druhého kormidelníka. Souhlasíš?“ Župík jen trochu zamrkal, ale protože už z vlastních zkušeností věděl, že kormidelník musí být pohotový, nezaváhal ani vteřinu.

 „Budete mít nejlepšího druhého kormidelníka, pane inspektore,“ vypjal hruď, „a brzy třeba… i prvního!“ „To se uvidí,“ zasmál se inspektor          a obrátil se ke kapitánovi: „Kapitán s návrhem souhlasí?“ „Ja doch,“ mávl rukou kapitán, který byl rád, že bude moct vyplout, „Župík bleibt bei mir. Zatím jsem s ním spokojený.“

A tak díky Frantovi Župík poskočil zase o příčku výš. Ještě jeden skok –  a jeho kajutu bude uklízet Vlasta.

V pondělí neodpluli; sice měli nového druhého kormidelníka, ale chyběl jim zase lodník. Ten se přiloudal až odpoledne. Jiří Lánský byl asi pětadvacetiletý podsaditý chlapík, který přišel z člunu a potřeboval se seznámit s parníkem. Župík s ním prolezl loď od přídě po záď a vysvětlil mu jeho povinnosti. V úterý ráno vypluli po proudu s jedním člunem. Cestovalo se jim dobře a večer kotvili až v Kreinitzer Busch. Tam se nový lodník důkladně seznámil se zbylou částí posádky, protože Župík dal do placu zápisné, což představovaly dvě láhve šípkového vína, které si přivezl z domova. Jirka se choval družně a všichni si oddechli, že k nim nenastoupil další exotický Kouzelník. Rozhlasovou zprávou večera byla ta o vylodění spojeneckých vojsk na pobřeží Sicílie 10. července. „Tak snad se to už pohne kupředu,“ zadoufal Jirka. „To víš, že, jo,“ klidnil ho nejstarší z topičů Josef. „Přijde zima, další Němčouři pomrznou v Rusku  a Rusové se konečně zmátoří. Američani se vypořádají s Japončíky… Angláni vyrazí do Francie… a potom… Sakra, vono toho je asi pořád ještě dost… Čert aby to spral!“ „A Češi vyrazí na parníku do Magdeburku,“ zdrceně pronesl Župík. „Räder müssen rollen für den Sieg!“ Rozhostilo se ticho. Jeden z nich nahlas pronesl to, na co v duchu mysleli všichni         s pocitem hanby. Silní chlapi v nejlepších letech jako oni, by v této době měli stát po boku kamarádů.

Amerických, anglických, francouzských, po boku Čechů a Slováků          v Anglii nebo v Rusku a měli by bojovat proti tomu zrůdnému hnědému zlu… a zatím mu pomáhají. Ticho váhavě ukončil plavčík Láďa. „Ale Župíku,“ začal s nešťastným výrazem ve tváři, „všichni přece nemůžou…“ „Mlč, prosím tě,“ přerušil ho drsně Josef, „a nehledej alibi… Nenajdeš ho.“ Nebyl to příjemný závěr večera, který tak hezky začal.

V Magdeburku se tentokrát zdrželi pouze půl dne, aby naložili uhlí, donesli pitnou vodu a obstarali nutné nákupy a s dvěma naloženými čluny vypluli směrem na Hamburk. Ve Wittenberge obdržel kapitán příkaz, aby zakotvil a hlásil se u zástupce společnosti. Župík připravil záchrannou loďku a společně s lodníkem Jirkou ho převezli na břeh. Když se vrátili zpět, kapitán ohlásil posádce: „Ve Wussegelu odhodíme vlek     a musíme strhnout čtyři nebo pět člunů, které pluly samotíží a jsou kolem Hitzackeru nasedlé na písku.“

„Jupííí,“ zajásal Župík, protože to znamenalo vítané vytržení z nudné každodenní plavby, ale jeho šéf ho zpražil zlostným pohledem. Ona to totiž taková legrace nebyla. Nějakých dvacet kilometrů od Hitzackeru dál po  proudu je považováno  za  jeden  z  nejobtížnějších  labských  úseků.

Vlivem putujících pískových lavic a naplavenin se zde plavební dráha mění několikrát do roka a proto tu kromě pobřežních znaků ohraničují plavební dráhu i plovatky na okraji naplavenin. Občas se ovšem stane – zvlášť ve válce – že písek je rychlejší než příslušný značkovač plavební dráhy a pak dojde k maléru.

Ve Wussegelu odhodili vlek a pokračovali dál po proudu, až v úseku písčitého Hitzackeru objevili čtyři čluny usazené na mělčinách. Pátému se podařilo proplout a kotvil opodál. Začala zajímavá, ale nebezpečná práce, při níž často praskala lana a vytrhávala se uvazovací pacholata. První dva čluny na tom nebyly tak zle a podařilo se je dostat na vodu jen s pomocí jednoduchého lana. S třetím bylo horší pořízení; postupně zkusili silné šleptau, potom lano vyvázali na kolesa a parník zabíral plnou sílou, ale nakonec museli strhávat „na cuk“: silné lano nechali vyvázané a volné, parník se rozjel na plný výkon a pak se dostavil očekávaný náraz, který člunem pohnul. U posledního kousku se daly očekávat ještě větší obtíže, proto uzavřeli všechna okénka a boční popelníky v kotelnách obložili pytli, aby do lodi vniklo co nejméně vody. Parník nasadil plný výkon, lano cuklo – a vytrhnul se celý bok člunu.

Aby se nepoškodila pacholata, byl kotevní řetěz protažený kotevním skluzem a zazámkovaný i s vlečným lanem; tentokrát úvaz vydržel, ale povolil bok lodi – do přední kajuty se dalo dívat jako do špatně otevřené konzervy. Do člunu vnikla voda, ale seděl pevně na mělčině, takže už dál klesat nemohl. Kapitán zaklel a odebral se do Drethemu, nedaleké vesnice, aby telefonem vysvětlil provozu v Hamburku, co se stalo. Bylo rozhodnuto, že člun zatím zůstane na mělčině, náklad bude přeložený na zbývající plavidla a posléze bude poškozený člun zatažený do Boizenburgu na loděnici k opravě. „My vezmeme v Bleckede do vleku člun s nákladem štěrku a dopravíme ho do Lauenburgu k ústí kanálu Elbe–Lübeck. Odtud odvlečeme čtyři prázdné čluny do Hamburku,“ seznámil kapitán posádku s dalším postupem plavby. Svůj úkol však splnili jen na půl. Před mostem v Lauenburgu oznámil kapitán kormidelníkovi člunu, že se s ním pod mostem otočí a přisadí ho na hlavu kanálu. Při vlastním manévru však udělal kormidelník člunu fatální chybu: vytočil kormidlo obráceně a tím došlo k uvolnění vlečného lana. Signál do strojovny střídal signál a rozkazy pro posádku Povolte vlečné lano! – Vyhoďte přední kotvu! – Stop na strojích! – Plnou zpět! – Plnou vpřed! – až nastal všeobecný zmatek, vlečné lano se nepodařilo odhodit a následovala pohroma.

Člun se štěrkem náhle napnul lano a to utrhlo sedlo, které bylo čtyřmi silnými šrouby spojeno s vlečným kozlíkem. Litinové lůžko vylítlo jak dělová koule a skončilo až na břehu. Lano se rozkmitalo a useklo zadní komín, který se složil na palubu jako podťatý strom; rázem se z něho vyvalily saze a hustý dým zahalil loď. Při dalším napnutí se lano několik metrů za zádí přetrhlo a omotalo se kolem kapitánského můstku. Tím byl celý manévr u konce. Zpocený kapitán si třesoucí se rukou utíral pot      z čela a všichni si oddechli, že se nikomu nic nestalo. Zase bude o čem povídat!

19/ Hamburk – léto 1943

Parník vypadal jako po náletu a samotný mířil do Hamburku – na vlečení člunů nebylo ani pomyšlení. V neděli 25. července odpoledne se blížil     k Bunthäuser Spitze, výběžku hamburského ostrova Wilhelmsburg, který dělí řeku na severní Norderelbe a jižní Süderelbe, když kapitánovi na můstku uniklo z úst zděšené „Jesusmaria!“ V dálce, ve směru, kterým se ubírali do přístavu, ležel nad středem města, Altonou, St. Pauli              a přilehlými čtvrtěmi Eimsbüttel a Hoheluft hustý černý dým po nočním náletu anglického letectva RAF, kterým začala operace Gomorra.            Z jasného slunečního dne vplouvali do temné hamburské noci.

V noci ze soboty na neděli vzlétlo 791 bombardérů (347 lancasterů, 246 halifaxů, 125 stirlingů a 73 wellingtonů), aby se svými následníky          v dalších náletech připravily Hamburčanům peklo na zemi. Obávanou protivzdušnou obranu města zcela vyřadil z provozu nový vynález – hliníkové pásky, které v balíčcích po minutě shazoval každý palubní inženýr shozem pro světlice a které vytvořily na obrazovkách německých radarů obraz dvojnásobného počtu letadel; současně způsobily, že silné světlomety jen bezradně bloudily oblohou.

Pod takovou ochranou odvedla značkovací letadla dobrou práci              a zbývající bombardéry na město postupně shodily 2300 tun bomb různého druhu.  Tříštivé bomby se zpožďovací pojistkou pronikaly do suterénů domů a hluboko do půdy, kde ničily vodovodní řady, rozvody plynu, elektřiny a komunikační linky, a tím co nejvíc ztěžovaly hasební práce. Vzdušné miny vytvářely tlakové vlny, které odnášely střechy domů a rozbíjely okna a dveře. Následně fosforové a zápalné bomby zakládaly požáry odhalených dřevěných krovů s častým skladováním uhlí na půdě; plameny se šířily po dřevěných schodištích, podporované dostatečným přívodem kyslíku z prázdných otvorů. Vlna letadel za vlnou nalétávala ze severu nad město se svou děsivou nadílkou a hasiči se tak nemohli dostat k likvidaci požárů, které nabraly na takové síle, že později už bylo hašení zbytečné. Po padesáti minutách opustilo poslední letadlo vzdušný prostor nad městem, přičemž ztráty byly nad očekávání malé: čtyři lancastery, čtyři halifaxy, tři stirlingy a jeden wellington. Zato škody ve městě byly nedozírné. Posádka parníku „Pardubitz“ ještě bez dechu zírala na hustý dým, který zahaloval město, když se rozezvučely sirény Fliegeralarmu a za několik minut se ozvalo dunění motorů stovky těžkých amerických bombardérů B-17 doprovázené ohlušujícím rámusem protiletadlových děl.

Nad přístavem se dým částečně rozptýlil a to byla jeho smůla – bomby začaly dopadat na něj.  K zemi se řítily budovy  i přístavní jeřáby, několik zásahů dostaly kotvící lodě a některé se potápěly. Bomby dopadaly do vody a k obloze tryskaly obrovské gejzíry. Kapitán nechal zastavit stroje.„Ne, ne, ne!“ křičel plavčík Láďa. „Leťte jinam!“ Klečel na kolenou          a rukama si zacpával uši.

Celé to trvalo deset minut, při nichž dělostřelecký flak a stíhači ve vzduchu zlikvidovali patnáct amerických strojů. Denní obrana města byla stále účinná. „Kapitáne,“ prosil se sepnutýma rukama plavčík stále na kolenou, „obraťte parník a pojeďme domů!“ „Ty seš blázen,“ pohrdavě se ušklíbl kapitán. „Jsme rádi, že jsme se s tímhle invalidou dotáhli až sem. Musíme opravovat!“ Pomalu pluli dál a cestou míjeli osamocené trosky na břehu a jeden zpola potopený člun. Mohutný ocelový jeřáb na široce rozkročených nohách nad vozovku se nyní zkroucený a rozbitý skláněl nad hladinu. Opodál ležely dvě mrtvoly. Propluli pod mosty a bez úhony se dostali do Moldauhafenu. V dálce viděli hořící rafinerii i doky Blohm    a Voss na Steinwerderu a doutnající trosky domů v Altoně. „Tak nevím, jestli jsme si vybrali vhodnou dobu k návštěvě Hamburku,“ pronesl skepticky Župík . „Začíná to houstnout – Angláni v noci,  Amíci ve dne…“

„Do psí mísy!“ zaklel lodník Jirka. „Místo, abychom upalovali odsud co nejrychleji, tu teď budeme čučet kdoví jak dlouho! Krucifix!“ „Třeba poletí jinam,“ s nadějí v hlase se ozval Láďa. „Německo je velký…“ Poslouchal je strojník a po posledních slovech jen potřásl hlavou. „Jenže Hamburk je pěkně na ráně. Mám obavu, aby se jim ty výlety nezalíbily.“ Žádný z nich v tu chvíli netušil, že se ocitli v centru leteckých náletů, jaké ještě historie nepoznala. Večer seděli v zavřené kajutě, kde se skoro nedalo dýchat a pot z nich tekl po celém těle. Venku bylo vedro od přírody, navíc ho však umocňovaly požáry ve městě, a tak byl vzduch plný čmoudu, sazí          a popele. Z rozhlasu se dozvídali o rozsahu škod ve městě,    v němž kotvili. Byly hrozné, ale ještě horší měly přijít. Hned v pondělí se pokoušeli domluvit na opravách parníku, ale nikdo se s nimi nebavil.       V přístavu měl každý jiné starosti; bylo nutné okamžitě začít                 s odklízením trosek. Takticky se stáhli na loď a uklízeli palubu, ale byla to marná práce – sotva kus očistili, hned na něj napadala špína z nebes.    V poledne se opět ozval přerušovaný kvílivý jekot sirén. „Kristeježíši, to Amíci vůbec neobědvají?“ zoufale vykřikl topič Mirek, když vybíral schody na palubu a pádil do protileteckého krytu, kam ho neodkladně následovala celá posádka včetně Župíka. Není čas na hrdinství, řekl si poté, co zažil útok amerických bombardérů předešlý den.

Udělali dobře, protože 71 bombardérů US Army Air Forces si opět vybralo za cíl hamburský přístav včetně elektrárny v Neuhofu. Kryt se otřásal nedalekými výbuchy bomb a šífáci se třásli hrůzou při představě, že jedna se zpožďovací pojistkou prolítne až k nim a udělá z nich fašírku. „Nebo si představte třeba takovou Luftmine – vzdušnou minu,“ pronesl do krátkého ticha kormidelník Fritz nezúčastněným hlasem. „Tlaková vlna by nám všem rozdrtila plíce…“ „Halt das Maul!“ otráveně ho přerušil kapitán Kleine. „Stačí nám naše představy.“ Amíci zmizeli stejně rychle jako předešlý den a sirény ukončily poplach. „Třeba ještě někdy uvidíme slunce,“ řekla s nadějí paní mistrová, když vyšla ven a pohlédla na začouzenou oblohu. Maličko se zakymácela a opřela se o muže. „Co je ti?“ zeptal se znepokojeně. „Nevím, je mi nějak špatně.“ „Proboha… snad nejsi těhotná?“ „Možná…“ „No to by nám tak scházelo… v týhle době…“ „Na tos měl myslet, když na tebe lezly choutky! V týhle době!“ utřela ho paní mistrová. Strojníkovi došla řeč a toho využil topič Josef. „Ale tak to přece příroda vždycky zařídí, Stando,“ řekl smířlivě. „Když lidi umírají… tak se zase nějací musí narodit. Třeba budou lepší…“ Sotva vylezli          z krytu, dostali rozkaz, aby šli pomáhat s odklízením trosek. Především bylo třeba uvolnit komunikace, aby mohla přijet další technika a mohl být brzy obnoven provoz přístavu.

Pracovali při teplotách vzduchu přesahujících 30 stupňů celsia. Večer se vyčerpaní sotva umyli a zřítili se do postelí. Odpočinek však netrval dlouho. „Vstávej!“ lomcoval Župíkem před jednou hodinou po půlnoci ještě rozespalý Jirka. „Vstávej, jsou tu zase!“ „Já nikam nejdu,“ úpěl spáč, „nech mě spát!“ „To teda nenechám!“ strhnul z něho pokrývku Jirka a shodil ho na zem. „Hlásili, že jich je tisíc! To bude tanec, jaký tu ještě nebyl!“ V noci z úterý 27. na středu 28. červenec přelétlo město ze severovýchodu na jih 722 bombardérů RAF ve formacích s odstupem čtvrt hodiny; 2400 zápalných, fosforových a tříštivých bomb zasáhlo tu noc cíle na zemi. Poslední posádky už pod sebou viděly ohnivý koberec pokrývající celou severovýchodní čtvrtinu města. I když shazované hliníkové pásky opět odvedly dobrou práci při ochraně letadel, britské ztráty mírně narostly – přišli o sedmnáct strojů.

V krytu bylo k nevydržení, ale když z něj po hodině vyšli, zjistili, že si      o moc nepolepšili. Horko bylo k zalknutí. Již v sousední čtvrti Rothenburgsort zuřily požáry a topič Láďa, který se vyšplhal po přístavním jeřábu hodně vysoko, hlásil, že se táhnou do dálky. „Představte si, že by skončili o kilometr později,“ pronesl někdo. „Tak jsme tu už nestáli.“

Na spaní nebylo ani pomyšlení. Seděli na palubě a mlčky hleděli na inferno odehrávající se několik kilometrů od nich. Požáry se nekontrolovaně šířily; jednak měli hasiči práci s odklízením trosek z minulého náletu v západní části města, jednak oheň nabíral na intenzitě a ani by nebyl čím hasit. První nálet narušil vodovodní vedení    a srovnal se zemí velitelství civilní obrany. Horký vzduch posledních dní vysušil všechny materiály, a ty se vznítily o to rychleji. Jednotlivé ohně se začaly spojovat a požár se vytrvale šířil, až nakonec ve velké části postiženého města řádila bez omezení ohnivá bouře dosahující síly orkánu. Lidé umírali po tisícovkách: pod troskami, s roztrhanými plícemi od vzdušných min, ale i v protileteckých krytech. Požáry konstrukcí nad nimi o teplotě tisíc stupňů celsia rozpálily vzduch v místnosti tak strašně, že lidé umírali úžehem a byli mumifikováni. Další se v podzemních prostorách utopili a uvařili pod prasklými rozvody pitné a horké vody. Ohnivá bouře na povrchu polykala své oběti, které v okamžiku zmizely v plamenech a prakticky se vypařily. Do podzemních prostor vysílala oxid uhelnatý a další toxické plyny, které zabíjely. Na povrchu vysávala veškerý vzduch v úzkých uličkách mezi domy a lidé se udusili. Městské části  Rothenburgsort,  Hammerbrook  a  Borgfelde  přestaly  existovat;

obrovské škody však byly i v dalších částech – Hammu, Eilbeku, Hohenfelde, Barmbeku a Wandsbeku. Nálet si vyžádal na třicet tisíc obětí. Hned další noc přiletělo 726 anglických bombardérů, aby rozsévaly zkázu ve třech městských částech severně od středu města. Následovaly další velké požáry, které však tentokrát nevyústily v ohnivou bouři.       O život přišlo asi tisíc lidí. 28 letadel bylo sestřeleno. Letci, kterým se nad městem podařilo opustit letadlo na padácích, si životy zachránili jen na chvíli – na zemi je rozzuření obyvatelé umlátili lopatami a krumpáči. Poslední velký úder toho strašného týdne přišel v noci z pondělí 2. na úterý 3. srpna s leteckým svazem 740 bombardérů RAF. Tehdy, jako by sama příroda usoudila, že už stačilo, řádila nad městem strašná bouřka   a bomby padaly k zemi rozptýleně. Došlo k několika větším požárům, ale nebyly už plošné. Též oběti se počítaly řádově na stovky a Britové přišli  o 30 letadel. Na devět set tisíc obyvatel opustilo město. Zcela bylo zničeno 278 000 bytů, 580 průmyslových a 2600 živnostenských podniků, 80 zařízení wehrmachtu, 24 nemocnic, 277 škol a 58 kostelů.  V přístavu byly potopeny obchodní a přístavní lodě o celkovém výtlaku 180 000 BRT.

Celý ten hrozný týden nevytáhla posádka paty z přístavu – paradoxně se jim zdálo, že je tam nejbezpečněji. V neděli nad ránem probudily Župíka podivné zvuky. Jako by někdo opakovaně klepal na příď lodi. Když klepání neustávalo, natáhl si kalhoty a pantofle a vyšel na palubu. V záři ohňů uviděl před přídí položenou šůtu, která se na kotevním řetězu nakláněla z jedné strany na druhou. Asi ji při náletu poškodila bomba     a pramice se utrhla z úvazu. Počkal si, až se šůta bokem přiblížila          k parníku, a skočil na ni. Část nákladu byla zatopená vodou, ale hodně pytlů na vrchu bylo neporušených. Podařilo se mu rukou dostat do jednoho a vytáhl vzorek. „Ale to je nám příjemné překvapení,“ zahučel spokojeně. V pytlích byla rýže. Zajistil pramici kusem provazu, který visel z pacholete do vody, vyškrábal se na palubu a ve dvou kajutách vyhlásil poplach. Přestál nadávky druhů vytržených z nejlepšího spánku, kteří ovšem brzy pochopili o co se jedná a vrhli se do šůty na náklad. Tu noc na parník přeložili dvacet pořádných pytlů rýže. Pytle se válely všude – pod postelí i v posteli, pod stolem, pod schody, v kotelně, ve strojovně… Když už měli všichni dost, Župík šůtu odvázal a ostatní ji háčky postrčili dál na vodu. Vítr a odliv jí pomohly a odnášely ji              z Moldauhafenu na volnou řeku.

Před polednem Župíka vzbudilo kručení v břiše. Z protější postele ho už pobaveně sledoval Jirka. „Tak jdem vařit, ne?“ zeptal se. „A co?“ „No přece RÝŽI, ty náš hrdino!“ zvolal Jirka vítězně. „Seš náš Ježíš Kristus, který nakrmil hladové!“ „No dobře, dobře,“ klidnil ho Župík, „rýže si ještě užijeme. Dneska vařit nebudeme. Mám lepší nápad.“ Naplnili dva pěkné plátěné pytlíky rýží a vydali se na Veddel do hospůdky k babi Schulzové. Přivítala je jako své syny. „Vítám tu každého známého, kdo přežil,“ řekla jim dojatá. „Ach, Junge,“ obrátila se k Župíkovi, „už ani nemůžu plakat. Vyjdu před hospodu, vidím tu hrůzu tam ve městě, slzy se mi derou do očí… a ten žár mi je vysuší. Lidi mi tu vyprávějí své osudy a já nemůžu spát. Je to peklo, chlapče… das Jüngste Gericht… poslední soud…“

Župík ji objal a přivinul si ji na hruď. „Liebe Oma, mrtvým nepomůžeme. Ale my tu jsme a ještě žijeme… a poslední soud musí počkat. PROTOŽE MÁME HLAD!“ zvolal divoce a vtiskl babce do ruky naducaný pytlík. Jirka učinil totéž. „Co to je?“ „Rýže.“ Babka by spráskla ruce, kdyby mohla, ale nemohla, protože v nich svírala drahocenný dar. „Chlapci moji, kdybyste věděli, jak často jsem si mezi těmi všemi rybami tady vzpomněla… na sladký rýžový nákyp!“ zvolala nadšeně.

„A my mezi tou vší rýží na vaši smaženou tresku!“ zvolal Župík na oplátku. „Ach ty prevíte!“ zahrozila babi rukou, ale tryskala z ní láska. „Za chvíli ji máte na talíři!“ a odběhla. Jirka je celou tu dobu pozoroval   a jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Ta ženská tě snad miluje!“ vydechl s očima navrch hlavy. „No a kdo ne?“ opáčil Župík skromně. „Chceš říct, že ty seš snad výjimka?“ Jen taktak stačil uhnout před lodnickou dlaní, která směřovala na jeho hlavu.         S plnými žaludky se vydali na obhlídku města – tedy toho, co z něj zbylo. Velkou oklikou přešli Veddeler Damm a Reiher Damm podél Steinherder kanálu a Elbtunelem pod řekou se dostali na druhý břeh do Sankt Pauli. Vylezli z podzemí a ohromeně zírali na sutiny domů, ze kterých tu a tam vyčnívaly kostry vyhořelých činžáků a jako zázrakem občas téměř zachovalé budovy. „Musíme dál… tam… na Reeperbahn,“ ukázal rozrušený Župík. „Proč? Myslíš, že si tam dneska užiješ               s holkama?“ „Pitomče!“ Chodníky byly zavalené troskami, ale i na vozovce museli přelézat kupy rozvalin. Vypálené domy na obou stranách Reeperbahnu se táhly až k Millerntor. Hasiči, kteří neměli co hasit, se prokutávali tou vší spouští a vyprošťovali oběti. Vtom Župík zaslechl důvěrně známá slova „Zkurvená práce!“

Obrátil se k mladíkovi  v uniformě hasičů. „Ty seš Čech?“ „Jo. Totálně nasazenej.“ „Strašná práce, co?“ „Nechtěj ani vědět! Kdybych z těch trosek tahal mrtvý esesáky, tancoval bych tu radostí! Jenže tahám starý lidi, ženský a děti… Otevřeli jsme bunkr… museli jsme utéct před tím vedrem… a když jsme se vrátili… stovky těl tam ležely… a když ses jich dotkl, tak se rozsypaly…“ „Co s nima děláte?“ „Ty vcelku vozíme na hřbitov v Ohlsdorfu. Bagry tam vykutaly obrovský jámy pro tisíce mrtvol. A ty tu co děláš?“ „Šífák na Labi. Opravujeme parník.“ „Tak rychle odpluj z tohohle města mrtvých!“

Na ulici Große Freiheit většina domů stála, i když hodně jich bylo poškozených. Tak to snad ty holky přežily, pomyslel si Župík s nadějí. Každému, kdo mu kdy nějak zpříjemnil život, přál jen to nejlepší. „Pojďme zpátky,“ navrhnul Jirka. „Všude se válejí mrtvoly a už mám dost toho smradu z nich.“ „Ne, tohle musíme vidět.“ „Už jsme to viděli          a stačí!“ „Nestačí.“ „Proč?“ „Abysme si to zapamatovali!“

Přelézali hromady trosek, zacpávali si nosy a stírali si saze z vlasů. Konečně se dostali do velkého parku u bývalých hradeb, kde se už dalo jít a posléze k cíli cesty, který naplánoval Župík.

Stáli na mostě Lombardsbrücke a dívali se na velkou plochu jezera Alster. Pásy domů na obou březích byly netknuté. Tam někde v dáli na levé straně je Magdalenenstraße, kde žije Regina. Určitě žije…, v duchu se přesvědčoval Župík. Ale jen několik stovek metrů západně ve čtvrti Harvestehude zmizely celé bloky domů. Jaká náhoda rozhoduje o životě a smrti, uvažoval Župík, pár metrů… Ty umřeš, ty budeš žít. Možná, že děti odtamtud i odtud chodily do jedné školy… která už stejně neexistuje. Bylo mu špatně a oči se mu začínaly kalit. Město, které si kdysi vysnil jako kluk a které mu postupně splnilo všechny chlapecké vize – a navíc i sny dospívajícího, město, jehož atmosféru tak miloval – od rybářů a rybího trhu, přes námořníky a jejich hospody, ruch přístavu se všemi lodičkami a loďmi až po ty největší zaoceánské parníky… přes šantány a lehké holky až k parkům a starému městu s jeho „fleety“, při nichž si člověk připadal jako v Benátkách… tohle město už neexistovalo. Jeho druhý domov byl v troskách. Stejně jako dětské sny.            „Jdeme zpátky!“ zavelel. Na Dammtorstraße minuli vyhořelou budovu Státní opery, ze které zůstala jen jevištní část, a hned za ní dohonili starého pána, roztrhaného a špinavého. Na řemínku vedl malého pěkného ratlíka, ale sám se třásl víc než ten pes. Než ho stačil Župík minout, stařec ho chytil za rukáv a třaslavým hlasem prosil:

„Junge, bitte… vy jistě máte ještě nějaký domov… já už nemám nic. Alles liegt in  Trümmern! Všechno je v troskách! Zbyl mi jen pes a já ho už neuživím – sám nemám co do huby. Verfluchter Krieg! Prokletá válka! Pověsit Hitlera na šibenici i s jeho generály!“ Župík byl ze starce trochu nesvůj. „Máte pravdu, dědo… ale to jste měli udělat už dávno…“ Avšak děda ho neposlouchal. Trochu si ulevil, ale na mysli měl něco v tu chvíli důležitějšího.

„Mladíku, prosím vás, vezměte si tu němou tvář! Když pojdu já, tak se děj vůle boží, ale ten pes si to nezaslouží! Prosím vás, vezměte si ho – je to hodný pes, jmenuje se Nero a poslouchá na slovo!“ Úpěnlivě žadonil   a snažil se řemínek vtisknout Župíkovi do ruky. Ten se bránil, zvedl ruce před sebe a zoufale pozoroval pobíhajícího psa. „Ale dědo, my jsme šífáci! Co se psem na lodi?“ „To přece nevadí, na lodi se vždycky nějaké odpadky najdou! On moc nežere, stačí mu málo…“ Z druhé strany přiskočil Jirka a vzal řemínek dědovi z ruky. „Tak, Nero, poběž!“ pobídl psa a oba se dali do běhu. „Poslouchej pány, Nero! Oni se o tebe postarají! Nero! Nero… Bůh vám žehnej, chlapci…“ Zůstal stát, z očí mu tekly slzy a rukou mával za vzdalujícím se psem.  Župík ho opustil         a rozběhl se za Jirkou.

„Prosím tě, co budeš dělat se psem? Sami nemáme co do huby!“ „Ále co,“ bezstarostně mávl rukou Jirka, „něco už vymyslíme. Prý moc nežere.“ „To my taky, vole!“ Konečně byli na lodi. Nero poslušně kráčel za novými pány, jako by to byli jeho dávní známí. Sotva zaštěkal, paluba ožila. „Musíme pro něho sehnat nějakou boudu,“ upozorňoval Župík Jirku. „Neboj se, my mu připravíme pěknou teplou boudu,“ ozval se z otevřené klopy kotelny Josef. Než stačil Župík zareagovat, objevila se blažená tvář topiče Ládi. „Bůh nás miluje,“ zvolal nadšeně. „Nejdřív nám seslal rýži a teď k ní i maso! Začnu chodit do kostela!“

„SNAD BYSTE HO NESEŽRALI?!“ zařval Župík zděšeně. „Ale hochu, podívej se na nás – všichni jsme kost a kůže,“ uklidňoval ho Josef.       „O mase se nám zdá… Kdybysme ho tu drželi, za chvíli by vypadal jako my. Mezitím by stejně někdo z nás zešílel a sežral by ho živýho. Vezmi to mysticky: německý pes zachrání české šífáky před smrtí hladem!“ „Pepo, ty bys dokázal zabít a sníst to němý zvíře?“ „Zabije ho Láďa, to je starý ras, ale pochutnám si na něm bez výčitek svědomí.“ Župík si zdrceně dřepl na palubu a hlavu schoval do dlaní. „To je strašný… Maminko moje milá,  kdybys věděla,  s kým tu na lodi žiju…“  Tím ovšem topiče naštval.

„Heleď, nedělej nám tu kázání, ty svatej, jo?“ houkl na něho. „Podívej se kolem sebe, kolik je tu mrtvých lidí… Tak běž plakat nad nima a na jednoho psa se vykašli.“ Vzal od Jirky Nera a zmizel s ním v kotelně. „Pepo, pamatuj si, že jestli mu ublížíš, do smrti s tebou nepromluvím!“ zvolal za ním Župík, ale v duchu věděl, že planá hrozba proti hladu nic nezmůže. Měli těch odpoledních zážitků moc. Jirka s Župíkem byli vysušení sluncem a unavení obtížným pochodem, o psychickém vzrušení nemluvě. Slezli do kajuty, kde si plavčík Láďa četl v kouzelnické příručce a mlčky před sebou šermoval rukama, a oba zalehli na lůžka. V tu ránu spali, jako když je do vody hodí. Župíka probudil štěkot psa. Otevřel oči a s hrůzou uzřel, jak z otevřeného světlíku visí na řemínku kůže z Nera, zatímco z paluby se naklání do světlíku Josef a štěká. „Ty dobytku, tys ho zabil!“ zařval Župík a vyletěl z postele. Popadl lopatku na smetí a po schodech vyběhl na palubu. Pepík mezitím zmizel v kotelně a přirazil za sebou poklop. „Nemůžeme živit psa!“ křičel dobře ukrytý. „Pes musí živit nás!“ „Vrahu!“ Vrátil se do kajuty, kde na zemi ležela kůže, obojek         a řemínek. Otevřel okénko, nabral vše na lopatku a vyhodil oknem do vody. Tak jsme se vám, dědo, postarali o psa, pomyslel si trpce.            V pondělí šli všichni do práce, protože poničený přístav bylo nutné dát co nejdřív do pořádku.

Bylo to i v jejich zájmu – nemohli odplout, aniž by jim někdo nepomohl  s opravou pochroumané lodi. Přitom se Mirkovi podařilo někde na Veddelu vyšmelit česnek, a tak se navečer parníkem linula vůně pečeného masa. Aby nasytili všechny hladové, připravili topiči chutné rizoto s masem. Župík si uvařil vodovou rýžovou kaši, kterou posypal trochou cukru a skořicí. Na palubě se už ten den neukázal.

Dny měli naplněné prací, při které se všichni – kapitánem počínaje         a plavčíkem konče – snažili získat známosti, které by jim pomohly          s řešením jejich těžkostí. Ale moc úspěšní nebyli. Připadali si jako          v pohádce o kohoutkovi a slepičce, která mu sháněla pomoc. V neděli se Župík nudil. Na stole v kajutě objevil služební vyhlášky, které docházely každý měsíc a z nichž se šífáci dovídali co je nového na trati, nová telefonní čísla, různá upozornění a nařízení atd. I přesto, že každý musel podepsat seznámení s vyhláškou, málokdo z posádky ji četl. Z dlouhé chvíle začal Župík listovat předpisem, až ho na jedné stránce upoutala stať o zlepšovacích návrzích. A především sdělení, že úspěšný zlepšovací návrh bude odměněn částkou 500 Kč. „Ale podívejme,“ zahučel překvapeně, „to je zajímavé… Takových námětů vám vysypu z rukávu…“

Vzal tužku a papír a začal si dělat poznámky.

Komíny se stavějí a sklápějí ručně a přitom je na lodi spousta páry, která mnohdy uniká sichrákem do nebes.

Posádky na lodi mrznou, když někdy zapomenou přiložit do kamen,       a přitom je na lodi spousta teplé vody, která by mohla kolovat               v ústředním topení.

Všude se svítí petrolejem, i poziční světla jsou na petrolej a přitom se hřídel koles při plavbě neustále točí; stačilo by dynamko nebo parní turbínka, baterie, a byl by problém vyřešený.

Nebo zauhlování parníku v Hamburku: čtyři lidi na člunu plní lopatami kbelíky, které dva chlapi na dunce přepraví na palubu parníku a další dva lopatami nahází do bunkru. Přitom by stačil jednoduchý drapák jako      v Magdeburku a bylo by po dřině.

Po tomhle nápadu se podíval okénkem na poničený přístav a zamumlal: „Tak zrovna tenhle nápad tu asi nebude aktuální…“

Ale tohle: taková otročina jako mytí paluby kbelíky vody, které se musejí tahat na špagátě dva metry nad hladinu, to je snad blbost největší, když by stačilo hřídelové čerpadlo nebo duplexka a padesát metrů hadice! Zkrátka parník byl po 35 letech provozu zralý na mnoho vylepšení,        o která doposud neměl nikdo z vedení zájem. Zdálo se, že vyhlášení zlepšovacích návrhů by mohlo být takovou první vlaštovkou, která sice jaro nedělá, ale třeba… Župík ještě chvíli přemýšlel a potom vzal kus papíru a navrhl zařízení ke splachování paluby pomocí duplexky             a gumové hadice. Podepsal se a na obálku napsal adresu společnosti. Dopis vložil do náprsní kapsy saka s tím, že až ve městě najde fungující poštu, tak ho odešle. Cítil uspokojení po dobře provedeném díle a praštil sebou na postel. A v tu ránu mu začala pracovat fantazie. Co všechno by se dalo vymyslet… Vymýšlel a vymýšlel, až se rozhodl, že ten nejlepší nápad si nemůže nechat pro sebe. Už sahal po papíru, když si uvědomil, že úžasný zlepšovák by měl být popsán jiným rukopisem                       a z bezpečnostních důvodů zaslán pod značkou. Zavolal Jirku. „Tady máš papír a tužku, sedni a piš! A dej si záležet!“ „Co zas blbneš…“ „Námět zlepšovacího návrhu: odstranění těžké práce topičů na parníku.“ Prstem ukázal Jirkovi kde má pokračovat.

„Vůdce Hitler ještě drží velký kus Afriky, ve které je možné odchytit pět kusů opic, nejlépe orangutanů a ty dopravit do Evropy na loď Českomoravské plavby labské. Navrhovatel se zavazuje, že orangutany vycvičí tak, že během krátké doby budou moct samostatně převzít namáhavou práci topičů. Tím se ušetří čtyři lidské síly, které mohou být využity k jiným účelům.“ „Ty vole, nezbláznil ses?“ položil Jirka tužku. „Neruš tok mých myšlenek a piš!“ řekl Župík přísně. „Navrhovatel se bude starat o krmení opic. Jejich trus bude pálen přímo na pracovišti, čímž vznikne úspora uhlí a bude zvýšena jeho kalorická hodnota. Opice můžou být ubytované přímo v kotelně; tím se uvolní jedna kajuta pro druhého kormidelníka, a tím se i zlepší ubytování celé posádky. S pozdravem značka Bludný Holanďan.“ Ještě mu Župík přistrčil obálku. „Ty seš magor,“ zhodnotil situaci Jirka a odložil tužku. „Pochopil bych, kdybys takovou kravinu vykládal támhle Ládíkovi, ale ty to pošleš rovnou na podnik. Koleduješ si o průser, kamaráde!“ „Neboj, pošlu to až            z Magdeburku. Bude to v pohodě.“ Pro jistotu si už nelehl, aby náhodou nevymyslel ještě větší hovadinu.

Takové bylo léto v Hamburku roku 1943.

20 / Rozloučení s parníkem

Konečně se dočkali: po dlouhých týdnech byl parník schopný odplout. Všem se ulevilo; přece jen se na řece cítili bezpečněji než v přístavu ve společnosti továrny na ponorky. Od onoho památného dne, kdy jim do náruče připluly pytle s rýží, si zase jednou mohli cpát břicha do sytosti. Rýžová polévka po ránu, k obědu, k večeři. Rýže s cibulkou. Rýže s jablky. Rýže s rajskou omáčkou. Rýžová kaše s cukerínem nebo se sladomedem. Dokonce si Karel naložil demižon a těšil se na kořalku…     A pak také byla rýže důležitým směnným artiklem.

Bylo to pro ně důležité, protože žít jen na potravinové lístky byla holá bída. Pro kluky jako byl Župík, Jirka a ostatní včetně topičů toho bylo na umření moc a na žití málo. Kdyby Župík jedl podle chuti, tak mu lístky vystačily na týden a zbývající tři týdny by se mohl jít pást. Když se dost uskrovňoval, vystačily mu slabě na čtrnáct dní a když škudlil, jak se dalo a žaludek šidil, jak jen mohl – a musela na to být sakra silná vůle – vydržel tři týdny. Poslední týden v měsíci by snad sežvýkal i podrážku od bot. Proto bylo nutné občas sehnat něco na výměnu. A konečně se též mohli rýží revanšovat mlynáři ve Stehle za dobroty, kterými jim vypomáhal v největší bídě.

Po dvaceti dnech Pardubice znovu dopluly do Děčína. Tam se však zdržely jen do rána, než zase zmizely starou trasou po proudu. Domů se kromě kapitána a Fricka nikdo nedostal. Župík jen stačil zaběhnout s pytlíkem rýže na kus řeči za Emilem. Na lodi stále propočítával jejich cesty s toužebným výsledkem – aby je zima zastihla v Ústí. Zimu odhadoval kolem Vánoc, to by mohli odjet dvě dlouhé štreky… ale pokud je nepotká něco mimořádného, na Ústí to nevycházelo.

„Tyhle Vánoce budu doma u Vlasty, i kdybych si měl ublížit!“ zařekl se nakonec.

Od té doby nemyslel na nic jiného, než jak se dostat z Reichu a lodi domů.

Z Hamburku odpluli do Magdeburku, z Magdeburku zpět do Hamburku a uprostřed podzimu znovu nastoupili cestu proti proudu. Při ní se taky dozvěděli o plošném bombardování Berlína v noci z 18. na 19. listopadu 1943, do kterého se zapojilo 440 britských lancasterů a čtyři mosquita. Jednalo se o nejtěžší nálet na hlavní město třetí říše za celý průběh války. Berlín utrpěl těžké škody. Pumy dopadaly přímo přes jeho střed až po předměstí Spandau. K dalšímu mohutnému útoku došlo již 22. listopadu a bylo do něj  zapojeno plných 764 letadel RAF. Přes sto tisíc obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. Množství administrativních budov lehlo popelem, několik továren, včetně Alkett, vyrábějící tanky, bylo těžce poškozeno.

„To mě pánbůh miloval, když mě šoupnul na parník,“ řekl si Župík ulehčeně, „s člunem bych tam třeba byl.“ Byl to další argument, proč plavbu urychleně opustit. „Tak tohle je má poslední cesta,“ rozhodl se, „v ústeckém přístavu se rozloučíme!“

Než dopluli do Lauenburgu, byl už pevně rozhodnutý. V Ústí půjde k lékaři se zánětem očních spojivek. Recept na to, jak ho získat, měl od kamaráda Bertíka i s přesným návodem. K tomu však, aby nemoc prošla i u lékaře, potřeboval koukol, respektive jeho jedovatá semena. Jenže ouha – nikdo na lodi nevěděl, jak se koukol řekne německy.

„Hej, kepten, vy víte všechno,“ přitočil se jednou k dobře naladěnému kapitánovi, „vidíte tamhle to pole? Jistě na něm bylo obilí. Řekněte mi, co to roste mezi ním… (plevel taky neuměl přeložit), taková ta… schlechte Pflanze… špatná rostlina…“

„Jdi mi k čertu s obilím!“ rozčílil se kapitán. „Kvůli němu jsem utekl na řeku!“

Hm, tak to se nepovedlo…

Po několika dnech zakotvili na noc pod přívozem v Bittkau. S převozníkem se znali už delší dobu a tak na něho Župík rozbalil všechny dorozumívací prostředky včetně grimas a rukou.

„Podívej: obilí… moc obilí… a v něm schlechte Pflanzen…die Blüte… květ a potom zrno… das Korn… giftig… jedovaté…“

„Meinst du die Kornrade?“

„Na endlich,“ zajásal Župík, „die Kornrade!“

Dohodli se, že převozník sežene zrna koukolu a dostane za to pět kilo rýže. Na lodi vzal Župík campl rýže a pospíchal do hospody. Tou dobou už byla celá posádka na nohou a trousila se po vesnici. Bittkau byla jediná štace na celé labské trase, kde se i v té hnusné válce pekl nejchutnější chléb. Bittkavský chléb se vozil až do Hamburku.

Župík v hospodě pomalu popíjel pivní mok a netrpělivě čekal na přítele. Když přišel, přisedl si a před Župíka položil krabičku od sirek.

„Otevři to – je to ono?“

Župík otevřel krabičku a oči mu zasvítily. V krabičce byla zázračná zrnka plevele.

„Gott sei Dank – to je ono!“

Sáhl pod stůl a z aktovky vytáhl pytlík rýže. Podali si ruce a obchod byl uzavřen. Střídavě si objednávali piva, dvě, čtyři, šest… a další, až toho měli dost. O půlnoci se převozník motal jako baletka a kymácející se Župík ho podpíral na cestě domů. Na parníku se zřítil do postele a v tu ránu usnul.

Večer se rozhodl recept prověřit. Rozžvýkal v puse dvě semínka koukolu, dvěma prsty nadzvedl každé oční víčko a vložil pod něj měkkou hmotu. To byla také hlavní zásada, dát koukol pod každé víčko, protože zánět spojivek musel být v obou očích, aby byl věrohodný. Nechal působit dvě hodiny, pak zbytky koukolu vyndal a šel spát.

V noci ho probudila řezavá bolest očí. Chtěl je otevřít, ale byly zalepené hnisem, až musel použít prsty. Ráno se vše opakovalo, oči byly zarudlé a stále cítil řezavou bolest. Celý den nestál za nic, dokonce si ho všiml i kapitán.

„S očima si nehraj,“ řekl mu otcovsky, „měl bys jít k lékaři.“

„Kapitáne, snad to přejde,“ odpověděl Župík a v duchu si zamnul ruce: jsem na dobré cestě.

Zkušební zánět přešel opravdu rychle. V Magdeburku při nákupu zavítal Župík ke své známé, která prodávala hračky na Rogätzer Straße nedaleko Handelshafenu a za dvě kila rýže na ní vyloudil zelené brýle, které si hned nasadil a odložil je až před spaním. Byl vyzbrojen dle předpisu.

V Drážďanech se mu dostala do rukou podniková vyhláška číslo 10. Bedlivě ji prohlížel a hle – na poslední stránce četl: Zlepšovací návrh na mytí paluby pomocí hadice byl přijat a bude se realizovat; Župík si má vyzvednout peněžitou odměnu 500 Kč na Generálním ředitelství v Praze. A hned pod tím: Zlepšovací návrh pod značkou Bludný Holanďan byl odměněn částkou 500 Kč a navrhovatel se žádá, aby se taktéž přihlásil na Generálním ředitelství, nebo uvedl svoji adresu.

„Jupí, budou prachy!“ zajásal mládenec. „Jak říká tatínek: líná huba, holé neštěstí!“

Jen na chvíli zapochyboval nad těmi opicemi, ale vzápětí to lehkomyslně hodil za hlavu.

„Ve válce je asi možný všechno,“ pokrčil rameny.

Posádka vyhlášky nečetla a tak jeho významný úspěch zaznamenal jen kapitán, který při prvním setkání ucedil něco v tom smyslu, že mezi slepými je jednooký králem. Zato inspektor Hladík v drážďanské služebně si servítky před ústa nebral.

„Všechny ty vaše zlepšováky slouží jen k zotročení dělníků!“ pustil se do něho.

„Ale zrovna ten můj ne, pane inspektore,“ bránil se Župík, „ten nám práci usnadní!“

„Nevěřím ti ani slovo,“ bručel inspektor.

„Až příště přijdete na palubu, postříkám vás už hadicí,“ smál se mladík.

„No jo, na srandičky tě užije…“

„To máte pravdu, pane inspektore, tak poslouchejte: to vám takhle jde Hitler s Göringem…“

„Ty blbče!“ zděšeně zvolal inspektor a vrhnul se ke dveřím, aby je rychle zavřel. „A potichu!“

„Tak to vám takhle jde Hitler s Göringem kolem ukřižovaného Ježíše. Hitler se na něho podívá, smutně pokývá hlavou a obrátí se na Göringa: Vidíš, když prohrajeme tuhle válku, dopadneme jako ten Ježíš. Ale Göring klidně mávne rukou: Jen se neboj, Adolfe, tou dobou už nebude žádné dřevo ani hřebíky.“

Inspektor se chytil za hlavu.

„Ty blbče, ne abys to někde vyprávěl! Za to je dneska provaz! Ale protože se dobře známe, povím ti taky jednu: Hitler stojí před svým obrazem na zdi a ptá se: Jak to s náma asi dopadne? A obraz odpoví: Jednoduše – mě sundají a tebe pověsí.“

„Zase jste lepší, pane inspektore!“ rozesmál se Župík a přátelsky se rozloučili. Bylo v té době nutné dobře znát lidi a vědět, co před kým říkat.

Konečně odvěsili vlek v Ústí nad Labem a parník zaplul do Nového přístavu, aby nabunkroval uhlí.

„Kluci, zítra se jde na věc,“ zahlásil Župík svým věrným, „a než zauhlujete parník, budu už v hajzlu!“

Ráno si nasadil zelené brýle a šel za kapitánem, aby mu ohlásil, že jde na prohlídku k očnímu lékaři. Nechce prý marodit, ale požádá ho, aby mu dal nějaké kapky. Kapitán to vzal na vědomí.

„Jdi si, ale nezapomeň, že se zítra brzy ráno pluje po proudu!“

„Jasně, kapitáne, s tím počítám!“

V čekárně ordinace byl nával, což Župíkovi vyhovovalo, protože ke své proceduře potřeboval čas. Na chodbě si vpravil rozžvýkaný koukol pod oční víčka a pak trpělivě v čekárně vyčkával, až proces dospěje ke zdárnému konci. Potom si koukol na chodbě vyndal a byl připraven na setkání s lékařem.

„Aha, zánět očních spojivek,“ zahlásil doktor sotva ho uviděl, „přistupte blíže!“

Nadzvedl jedno víčko, proškrábl hnis a poručil sestře, aby psala:

„Zánět očních spojivek – tmavé brýle – borovou vodu a kapátko!“

Pak se obrátil k pacientovi.

„Musíte se vyhýbat prachu. Kde pracujete?“

„Na parníku. Tam je pane doktore prachu z uhlí, popele a čmoudu z komínů habaděj!“

„Dobrá, dostanete neschopenku.“

Jupí, zajásal Župík v duchu, popadl neschopenku a utíkal z ordinace ve strachu, že si to doktor ještě rozmyslí. Přiřítil se na palubu a zařval:

„Kluci, jsem marod, na parník se už nevrátím! Vzpomínejte na mě v dobrém a na shledanou po válce!“

Potom si však nasadil tmavé brýle a smutný obličej a vydal se za kapitánem. Kapitán jen mrzutě pokrčil rameny a zamumlal něco o tom, že se nedá nic dělat. Na podobné případy byl zvyklý. Do plavecké knížky zapsal Župíkovi délku nalodění a potřásl mu rukou na rozloučenou. Župík si sbalil své věci, část jich uložil u šenkýřky v Hafenschenku a co mohl, pobral s sebou. V půl páté navečer už odjížděl vlakem ze Střekova.

21/ Konečně doma

Ve Mšeně byla tma tmoucí, překvapivě ani Vlasta nestála před domem s otevřenou náručí, do níž by se tak rád vrhnul, a tak pomalu kráčel k domovu a spřádal plány na volné dny. Těšil se na pobyt mezi svými, bez obav, že přijde o život nebo spadne do nějakého maléru. Sotva otevřel branku, přivítal ho Boris. Radostí po něm skákal a motal se mu mezi nohama, zatímco Župík s nadějí obhlížel vymyté necky a velký vál, opřený o vrátka u stodoly.

„Páni, to by snad mohla být…“

BYLA to zabijačka. Sotva otevřel dveře u síně, ucítil tu opojnou vůni a vzápětí uzřel velký černý hrnec s prdelačkou na zemi a široké prkno s vyrovnanými jitrničkami a jelítky. Po „rýžových“ týdnech, kdy mu bílá zrnka lezla snad i z uší, se díval na zázrak. Jen na chvíli zalitoval, že některé pochutiny nelze donutit, aby se setkaly v jeho ústech současně, ale hned to hříšné rouhání zahnal: Buď rád, že vůbec…

Přivítání s rodiči bylo bouřlivé.

„Hošíčku, to jsi hodný, žes přijel a hlavně včas, včera jsme ho pohřbili,“ jásala maminka a hned prostírala na stůl. „Co si dáš? Polévku, guláš, prejt, ovar, jitrničku, jelítko nebo tlačenku s cibulí? Jen si řekni a neostýchej se, jsi přece doma!“

Otec ho přivinul na hruď a včas se stačil odpoutat, neboť synovi už tekly sliny z pusy, jen slyšel maminčino vábení. Přistoupila k němu blíž a konejšila ho:

„Neplač, jsi doma a konečně se pořádně najíš!“

„Já nepláču, mami, spíš slintám blahem,“ opáčil Župík vesele. „Jsem na neschopence – mám zánět očních spojivek.“

„To je dobré, na to se neumírá,“ máchl rukou tatínek. „Aspoň si pořádně užiješ to prase. Na nás dva by toho bylo moc.“

Došel do sklepa a přinesl několik lahví podkováňského piva, aby tu mastnotu pořádně zapili. Zasedli k hostině a hodovali. Župíka sice hlava varovala, že po měsících šizené stravy musí s tou pořádnou venkovskou opatrně, ale kdo se dokáže udržet, když mu na talíř skáčou takové dobroty? Nemohlo to skončit jinak: kadibudka na dvorku se otřásala v základech ještě nazítří dopoledne. Teprve odpoledne se mohl vydat za Vlastou.

Randili spolu každý večer a v neděli chodili na zakázané tanečky k Richardu Brožovi do Skramouše. V jeho hospodském sálku, který připomínal spíš konírnu, mládež holdovala tanci při starém rozhrkaném gramofonu. Přesto byli v sedmém nebi – užívali maximum možného a ještě s příchutí průšvihu ve vzduchu.

Krátce před Vánocemi se Župík s Vlastou vydali společně na cestu do Prahy. Vlasta vezla tetičce Morávkové nějaký proviant a Župík si chtěl vyřídit odměnu za své zlepšovací návrhy. Dohodli se, že se sejdou další den u Muzea na Václavském náměstí a zase spolu pojedou domů. Ale Župík už v duchu pracoval na plánu, jak se svou milovanou strávit první společnou noc.

V Praze vešel do budovy generálního ředitelství na známém nábřeží, které se mezitím z Masarykova změnilo na Vltavské a po smrti zastupujícího říšského protektora na Reinhard-Heydrich-Ufer (nyní Smetanovo nábřeží); vrátný ho nasměroval do personálního oddělení, kterému vládl rada Hron a sekundovali mu pánové Hrdý a Kocourek. Župík vyběhl po mramorovém schodišti, zaklepal na dveře a po vyzvání vstoupil.

„Dobrý den, jsem druhý kormidelník Župík z parníku Pardubice. Jsem sice ve stavu nemocných s očima, ale na vaši výzvu jsem se dostavil k vyřízení osobních věcí,“ vychrlil ze sebe.

Poznámka o očích přišla včas, protože vrchní šéf už uvažoval, jakého páska s tmavými brýlemi to k nim osud přihrál. Pan Kocourek se ušklíbl a natáhl ruku.

„Na vás tu zrovna čekáme… Dejte mi plaveckou knížku a propadlý Durchlasschein a pan kolega si s vámi pohovoří.“

Pan Hrdý mezitím vytáhl z kartotéky složku a znovu se uvelebil v křesle u stolu.

„Ach ták, to jsi ty ten ptáček, co si vodí holky na loď a potom věší dámské spodní prádlo na stěžeň…“

„To prosím zrovna…“

„Všichni jste stejní,“ odmávl ho personální. „Tady vidím, žes přišel do práce o hodinu později… Kapitán tvrdí, že jsi dobrý, kormidelník, že jsi průměrný… No, prostě jsi šífák, žádná baletka…“

„Prosím, já jsem hlavně přišel pro odměnu za ty zlepšovací návrhy,“ vyhrkl Župík rychle.

„Za NÁVRHY?“ zpozorněl rada Hron. „Ono jich je víc?“

Ještě v tu chvíli mohl Župík vše zachránit, ale jeho pud sebezáchovy byl někde na vandru nebo chrápal a svého majitele nezarazil.

„Ano prosím. Ještě ten pod značkou Bludný Holanďan.“

Na ta slova vylétl pan Kocourek ze židle jako by byl na péro.

„Tak tohle je ta potápka, pane rado, na kterou čekáme!“

Rada Hron pokýval hlavou.

„Bludný Holanďan doplul k cíli…“

Jestliže tou dobou začínal mít Župík pocit, že se někde stala chyba, personální Kocourek ho nenechal na pochybách.

„Co si myslíš, ty chcápku, že si z nás budeš dělat srandu?“ křičel mu do tváře. „Že budeš zesměšňovat naši zlepšovatelskou akci? A co nás… ale zesměšnit státníka? Buď rád, že jsi u české společnosti, protože jinde bys už byl se svým zlepšovákem v lapáku!“

Byl celý rudý a Župíkovi se podlamovala kolena. Ale personální ještě neměl dost.

„A to ještě máš tu drzost přijít si pro odměnu za ty opice! Neslýchané! Měli bychom tě nechat zavřít pro tvé blaho – aby ti tam ty hovadiny vymlátili z hlavy!“

Rada Hron se po celou dobu kochal výrazem mladíkova obličeje, který z dychtivého očekávání plynule přešel do beznaděje a hrůzy. Teď vstal od stolu a přistoupil k Župíkovi.

„Tak já ti vysázím několik odměn, jaké si zasloužíš, chlapečku,“ prohlásil tónem, který vibrující Župíkova kolena nezastavil. „Za prvé navštívíš závodního lékaře Jehličku, abychom zjistili, jak to je s tou tvou nemocí. Ono to možná nebude tak zlé a budeš moct brzy nastoupit do práce. Za druhé tady máš poukázku na 500 korun, které si vyzvedneš dole v pokladně. A za třetí… za ty orangutany přece taky musíš dostat odměnu!“

Přiblížil obličej do nebezpečné blízkosti toho Župíkova, z něhož už vyzařovalo jen čiré zoufalství.

„Tak napříště žádný parník, žádný druhý kormidelník – za trest nastoupíš k největšímu rasovi jako lodník na pořádný tisícák, aby ti ty roupy vyhnal z těla! Tenhle kormidelník dokáže za měsíc vyhodit deset takových lodníků jako jsi ty! Za další: budeš tak dlouho doma než dostaneš telegram k nástupu. Mám to zde – deset dnů dovolené a osm dnů náhradního volna – doufám, že to už od zítřka poběží. Jak na tebe koukám, jsi zdravý jako řípa a věřím, že Jehlička to s tebou rychle skončí.“

Sázel to do něho jako do pece a navrch ještě přidal pár rad do života. Teprve pak se ještě dostal ke slovu pan Kocourek.

„Až si tady všechno vyřídíš, půjdeš na Landratsamt na Smíchově a vyzvedneš si nový Durchlasschein. Zde máš plaveckou knížku a potvrzení a nechci tě už tady vidět! Táhni ke všem čertům!“

Župík převzal dokumenty, obrátil se a bez rozloučení vypálil z kanceláře jako namydlený blesk. Na chodbě se zřítil na lavici a vydýchával se z šoku. „Tak znovu lodník…“ …jednou jsi dole a jednou nahoře… vzpomněl si na píseň Voskovce a Wericha, která tak pravdivě popisuje tok lidského života, avšak… kdo v životě miluje, ať neztrácí naději!

„A proto vzhůru do boje!“

Rozžvýkal dvě zrna koukolu a vsunul je pod víčka; už v tom byl zběhlý. Zašel do pokladny, kde vyfasoval svých 500 korun a přesunul se do čekárny závodního lékaře. Tam už naštěstí několik lidí čekalo, a tak měl čas opět se dopracovat k příznivému ortelu: „Neschopen 14 dnů.“

Až na degradaci to byl z čistě časového hlediska výborný výsledek: deset dní dovolené a osm dní náhradního volna, k tomu neschopenka – dnes je 20. prosinec, tak bude mít ještě celý leden. Skvělé skóre!

Vyšel z budovy a pomalu se loudal přes most Legií – nyní Smetana Brücke – na druhý břeh Vltavy. Studený zimní vítr nad řekou ho štípal do obličeje, ale mladík byl rád – měl hlavu jako v ohni. Nad Střeleckým ostrovem (alias Schützeninsel) se opřel o kamenné zábradlí. „Děláš kraviny, mladej,“ zahovořil k sobě. „Na jednu stranu by ses pomalu chtěl ženit, na druhou se chováš jako puberťák! Oči si skoro zničíš pro pár dnů… ale že je budeš potřebovat celý život, to ti nedojde…“ Vyndal z kapsy krabičku, otevřel ji a vysypal zbylá semínka koukolu. Snášela se dolů na trávník, na němž cvičili kluci z pražské Hitlerjugend. Kdybych vám je tak mohl nacpat do prdele, aby vám zkvasila, pazdráti hnusný, pomyslel si pomstychtivě, to bych konečně udělal něco kloudnýho pro tuhle zem! A ne nějaký opice… Má ten personální pravdu! „Hlavně, že šukáš, pitomče,“ povzdechl si nakonec, „konečně bys taky mohl začít myslet!“

Nebyl by to ale Župík, kdyby si to prozření rychle neobrátil ve svůj prospěch: začal myslet na to, jak dostat Vlastu do postele.

Před smíchovským Landratsamtem s vojenskou stráží u budovy znejistěl.

„Snad ti inkousti na mě neušili nějakou boudu? Vlezu tam, zaklapnou za mnou mříže a budu v pasti!“

Rozpačitě okouněl, přešlapoval z místa na místo, až se mu zdálo, že se stává nápadným. Konečně si dodal odvahy a vystoupal po širokém schodišti ke vstupním dveřím. Veliteli stráže řekl, o co se jedná a ten ho po prozkoumání dokumentů poslal dovnitř. Zanedlouho Župík opouštěl budovu s novou propustkou, která ho znovu na půl roku opravňovala kdykoliv a kdekoliv překročit hranice z Říše do Protektorátu a naopak. Zcela uondán se tramvají rozjel do Holešovic. Bloudil přístavem tak dlouho, až objevil spřízněnou duši, která ho nechala přespat na lodi. Odebral se na loď a ten den už z ní nevytáhl paty.

Nazítří se s Vlastou setkal u Muzea na Václavském náměstí.

„Pojď honem,“ řekl jí Župík, když se dosyta zulíbali, „tolik věcí ti tu musím ukázat…“

„Jenom Župíku nesmíme zmeškat vlak, táta by mě zabil, kdybych dnes nepřijela!“

„To víš, že nezmeškáme, lásko moje…“

Ani Župík nechtěl zmeškat – ale nebyl to vlak. A tak ji táhl po Viktoria Straße do kavárny Slavia na kafe a kus dortu, potom do obchodního domu Bílá Labuť na Deutschherren Straße, aby se svezla na jezdících schodech, musel jí ukázat proslulý Liďák, svou kulturní základnu – ale opatrně, aby nenarazil na některou z dávných milenek, taky museli vyjet lanovou dráhou na Laurenziberg a pokochat se pohledem na protektorátní Prahu a na sebe v zakřivených zrcadlech Bludiště…

„Župíku, je mi zima… a mám hlad… a nestihneme…“

„Ále stihneme, neboj se, všechno stihneme,“ opáčil vesele a políbil ji. „Jdeme se někam najíst!“

Samozřejmě přišli na Moldaubahnhof po odjezdu posledního vlaku, který jim zaručoval spojení do Mšena.

„No nic,“ snažil se Župík o smutný výraz ve tváři, „přespíme v Praze a pojedeme ráno.“

„Já ti to říkala,“ lomila rukama Vlasta. „Až se táta dozví, že jsem s tebou byla do rána, vyžene mě z domu!“

„Když tě vyžene, půjdeš se mnou na loď, nic se neboj!“ řekl rozhodně. Nebyla to pravda, lodníkovi by dámský doprovod na lodi nepovolili, ale muž musí především ženě ukázat, že má události pod kontrolou. Objal ji a přitiskl se na její tělo. „Ber to z tý lepší stránky,“ šeptal jí do ucha a trochu ho olízl, „konečně budeme spolu sami…“ Byl by radši, kdyby bylo léto a ona mohla pocítit jeho touhu na svém těle, což jejich zimní oblečení nedovolilo, ale ženy pochopí i bez fyzického doteku.

„Ty mizero,“ řekla láskyplně, „tys to udělal schválně, co?“

Místo odpovědi ji dlouze políbil.

Recepční v hotelu Merkur naproti nádraží se na osobní doklady ani nepodíval.

„Všechno obsazeno!“

Župík položil na doklady bankovku a recepční o ně projevil zájem.

„Ty jsi šífák?“ zeptal se udiveně. „Tos měl říct hned! Neznáš nějakého Tondu Krejčího?“

„Jestli myslíte Indiána, tak toho znám dobře, je to můj kamarád.“

„Jo, přesně, říkají mu počmáraný indián a je to můj švagr.“

Měli pokoj, ve kterém se trochu ohřáli, mohli se vykoupat a upravit se a vyrazit do večerní Prahy k Drahňovskému do Varieté na Wassergasse, „na předposlední atrakci našeho výletu, kterou ti nabídnu,“ jak jí sdělil Župík.

„A co bude ta poslední?“

„No přece naše společná noc…“

Byla to jedna z nejdůležitějších nocí jejich života. Noc, na jejímž konci si slíbili, že až skončí ta hrozná válka, tak se vezmou. Jenže po noci následuje den a o něm večer vyprávěla Vlasta Župíkovi, když se zase sešli ve Mšeně.

„Nerada lžu, ale s naším tátou to jinak nejde. Sotva uslyší tvé jméno, začne řvát: Cikán, vandrák, fláká se jen po světě a po hospodách – prosím vás, řekněte mi už jednou, co vlastně dělá? Je to dobrodruh a než bych dal holku takovému lotrovi, radši jí naliju do očí vitriol, aby pacholka už nikdy neviděla! Tak co jsem měla dělat? Vyprávěla jsem o tetičce, která náhle onemocněla a já ji nemohla opustit, jenže pak si všiml modřiny, kterou jsi mi udělal…“

„…z lásky…“

„…to už je jedno, já musela vytáhnout historku o tom, jak se tramvaj srazila se sentinelem… Kličkovala jsem jak srna před myslivcem a myslím, že mi stejně moc nevěřil.“

„Ale nevyhnal tě, je to dobrý. Musíš mu mý jméno opakovat častěji, aby si zvykl!“

„Hlavně že poradíš…“

Den za dnem si Župík vychutnával své prázdniny. S kamarádem Vojtěchem chodili na veverky a na vrány – za kůžičku z veverky se tenkrát platilo pět korun a za vraní zobáček dvě koruny. Občas zašel s kamarády na pivo k Štěpánu Kalivodovi do Lobče, k Richardu Brožovi do Skramouše nebo ke Štolcům do Mšena. A přitom doma pomalu likvidoval zabijačku, s požitkem, protože už bez střevních komplikací. Vychutnával si vesnický život a záviděl klukům, kteří nemuseli do Reichu na nucenou práci. Na šífort pomalu zapomínal.

Před Vánocemi vyloudil na mamince vyšívanou halenku a sám vypálil monogram na pravé holandské dřeváky, které přivezl z cesty po Rýně – obojí jako dárek pro Vlastu. Sám od ní dostal pouzdro na cigarety. Silvestra oslavili v tajné tančírně ve Skramouši při gramofonu. Vlasta musela být v deset hodin večer doma, ale ze dvou mužů jejího života už začínal dostávat přednost Župík, a tak se spolu loučili před domem ve Mšeně jednu hodinu před půlnocí. Popřáli si hezký Nový rok a doufali, že bude už poslední válečný a dojde tak i na jejich svatbu.

Mrazivou nocí a sněhem kráčel Župík k domovu. Od Puštin se zahleděl nocí k Libovicím a s trpkostí si uvědomil, že jen pár kroků za jejich plotem už začíná veliká německá Říše. Až po půlnoci dorazil domů, rodiče už spali.

„Tak šťastný a veselý rok 1944, maminko a tatínku,“ zahlásil k jejich dveřím polohlasně a šel spát.

1944

22/ Kormidelník Jarda – člun ČMPL 558

Každá idylka jednou skončí. Župík si už připadal jako medvěd, který na zimu střádá tukové zásoby, když 4. února přišel telegram, že se má dostavit do holešovického přístavu a nastoupit jako lodník na člun ČMPL 558. V ten samý den měla Vlasta osmnácté narozeniny. Večer jí Župík pogratuloval a zároveň se rozloučili.

„Jdi na to přes maminku,“ poučoval ji, „pak budete na tátu dvě. A sama mu občas naznač, že mě máš ráda, ať si zvyká…“

„Ach, bože můj,“ zaúpěla, „co jsem komu udělala… Radši už plav!“

Ještě večer si zabalil vše potřebné, přičemž místo nejčestnější zaujaly tři párky uzeného masa a bochník čerstvého chleba. Jako vždy jeho tradiční námořnický pytel a aktovka s kufrem přetékaly nezbytnými věcmi. Když se s takovou výbavou táhl brzy ráno pět kilometrů na nádraží, připadal si jako otrok.

V Holešovicích prošel přístavní branou a zastavil se až před kanceláří u vysoké zdi. Položil zavazadla na zem a obhlédl přístavní bazén – zjistil, že člun ČMPL 558 stojí na konci hráze.

Jeřáb do něho právě nakládal kusové zboží. Župík popošel blíž, aby se podíval na cvrkot v nákladním prostoru, když se z útrob člunu ozvalo volání. „Župíku, Župíku, kam pakuješ? Nám schází lodník!“ Už po hlasu poznal krajana Pepíka Horáka, krále harému, s kterým (a Černou Vlastou) prožil několik erotických večerů před pár lety právě zde            v přístavu, kde jeho loď opravovala kormidelní zařízení. Tenhle člun ani Pepík však na erotické večery nevypadali. „To snad není pravda!“ zajásal Župík. Dávno si oba přáli jednou sloužit spolu. Pepík se vyškrábal na korunu hráze, aby se mohli obejmout a potom pomohl kamarádovi přenést zavazadla na loď. „To je nádhera,“ zářily mu oči, „to bude šífort!“ Po ochozu se od zádi blížil vyzáblý kormidelník Jarda, s jehož pověstí vyhlášeného drába se Župík seznámil už na generálním ředitelství. „Pakuješ k nám?“ „Ano. Jsem Župík a naposledy jsem byl na parníku Pardubice jako druhý kormidelník.“ „A odtamtud tě vykopli, žes byl bordelář a poslali tě ke mně na převychování, co?“ „To teda ne!“ hájil se mladík dotčeně. „Nevyhodili mě, byl jsem marod s očima.“ O svých zlepšovacích návrzích takticky pomlčel. Teprve pak si podali ruce a Župík kormidelníkovi předal telegram a plaveckou knížku. „Dej si ty krámy do kajuty a za půl hodiny tě chci vidět na deku. Kamaráde, u nás se tvrdě maká; tady není žádná ulejvárna, jen se zeptej posádky!“

Župík postupně přenesl zavazadla po schůdcích do podpalubí a pak se konečně rozhlédl po svém novém domově.  Pohříchu s otevřenou pusou. „No tohle…“ vydechl okouzleně, „to je teda bejvák… paráda!“ Hned ve vstupním prostoru byla společná kuchyně se sporákem a příborníkem, z níž vedly jedny dveře do menší lodnické kajuty a druhé dveře do větší kajuty. Všechny prostory vybavené tak, jak o tom dosud mohl lodník jen snít. „A že by tu snad byl i…,“ rozhlížel se s nadějí kolem, ale nakonec protáhl obličej. „Nedali ho sem,“ zavyl nešťastně, „všechno pokazili… Zase nám nedali hajzl!“ „Jó, hochu, když budeš hodný chlapec, Jarda tě nechá vysrat na svým,“ ozval se za ním Pepík. „Jinak musíš na „flašinet“ do pégu. A teď se převlíkni, jde se makat!“

O polední přestávce debatovali v kajutě, kde prováděl úklid a udržoval oheň plavčík Mirek. Bylo to takové nevinné málomluvné stvoření útlého těla a křehké duše. Ke společnosti přišel před měsícem v necelých patnácti letech a na lodi byl služkou pro všechny – nejvíc samozřejmě pro paní kormidelníkovou. Kormidelník Jarda byl Čech a za manželku měl Němku, která ovšem mluvila česky tak dobře, že by to nikdo nepoznal. Jarda nácky z duše nesnášel a na lodi se mluvilo pouze česky. Mezi všemi posádkami to byla vlastně rarita.  Ale  to  ještě  nebylo  všechno…                     

Navečer už končili práci a Župík stál na ochozu, když prudce uvedl všechny pozorovací buňky do pohotovosti. Po hrázi se k lodi blížila mladá elegantní žena něco přes dvacet let. Mladík se už chystal obdivně hvízdnout a nahodit pár seznamovacích průpovídek jak mu kázalo jeho mužství, když dostal herdu do zad. „Tak na tuhle květinku zapomeň, kamaráde,“ řekl Pepík, který právě vylezl z nákladního prostoru, „nebo tě Jarda hodí přes palubu! To je jeho dcera.“ „Ale podívejme… Pěkná dcera,“ zhodnotil Župík a počkal, až mladá dáma dorazila k lávce. Pak jí galantně podal ruku a pomohl jí na palubu. „Dobrý den, slečno, já jsem nový lodník Župík,“ představil se. „Těší mě,“ usmála se zářivě, až ledy kolem tály, „já jsem Lída. Ale už nejsem slečna.“ Z kormidelny se vynořil Jarda. „Hej, Lído! Pojď sem!“ Omluvně pokrčila rameny a odcupitala. „Jak něco tak věčně naprdnutýho mohlo stvořit tak něžný stvoření?“ kroutil hlavou Pepík. „Třeba to byl v mládí veselý chlapík,“ opáčil Župík, „a drába z něho udělal šífort.“ Pepíkovi se smyslně zablesklo v očích. „Počkej v létě, kamaráde… Teď je milosrdná zima a vidíš z ní jen hlavičku, ale v létě… Až uvidíš to tělíčko… ty štíhlý nožky… tu nezkaženou prdýlku… ty dvě kozičky… tu vyzývavou pusinku…,“ Pepík polkl nasucho, jak se rozvášnil, „…a nebudeš si moct ani sáhnout… to s ním pak budeš mlátit o pelest postele a výt nad řekou jako hladový vlk.“

Lída byla manželkou prokuristy ústeckého Schichta, firmy, kterou proslavilo mýdlo s jelenem, a na Střekově nad továrnou obývala toho času sama pěknou vilu – zatímco manžel nasazoval život za führera na některé frontě. Mluvila plynně česky a německy a podle řeči kormidelníka také francouzsky a anglicky. Otec ji brával na cestu do Prahy, aby poznávala krásy hlavního města a v Ústí ji vždy vysadil. Ráda by s lodníky občas prohodila pár slov, malinko poflirtovala ve vší počestnosti jak to už dívky k sebevědomí potřebují, ale otec ji hlídal jako lev. Na lodi směla jen od zádi do půlky člunu a jak hranici překročila, už ji otec okřikoval. Kdepak si sáhnout!

Příbytek kormidelníka byl ještě komfortnější než prostory pro posádku.   V nástavbě byla umístěna dobře vybavená kuchyně a prostorný obývací pokoj. Nadstandardně zařízená ložnice se nacházela v podpalubí            a poskytovala maximální pohodlí všem uživatelům. V zadní nástavbě byl záchod přístupný z paluby. Výrobce tím zřejmě naznačil, že je pro všechny, ale pravidla určovala, že na lodi vládne kormidelník. Jarda vyhlásil jediné: ten, kdo jednou za sebou nezanechá záchod vzorně čistý, má doživotní zákaz. Fungovalo to. Taky proto, že to nebyl záchod ledajaký – jeho výzdobě vévodil velký plakát s černou siluetou muže      v klobouku za světlým sloupem a nápisem: ACHTUNG!  Feind  hört  mit! 

A tak si s gustem utírali zadek čtvrtkami Arijského boje a hlasitě si ulevovali s  dobrým pocitem, že jejich nepřítel naslouchá. Po práci chodili lodníci do holešovické hospody U Hájků. „A co dělá tvůj harém?“ zeptal se Župík hned zkraje. „Jó harém…,“ zasnil se Pepík, „to byla jedinečná věc, která se zopakovat nedá. Tehdy se sešly všechny příznivé okolnosti…“ „…a holky.“ „Holky věděly, že se u šífáků přinejmenším nadlábnou, protože jsme šmelili se vším možným, tak se sem stahovaly jako švábi na pivo.“ „Jo, jo… Zvlášť ta jedna tvá harémová tanečnice… ta to věděla až moc dobře,“ pokýval hlavou Župík a odvyprávěl Pepíkovi celou anabázi s Boženou, falešným těhotenstvím a harmonikou. „A zase mě zachránila až Černá Vlasta.“ „No vidíš – co je s ní? Víš o ní něco?“ Župík smutně zakroutil hlavou. „Nic. Pátral jsem po ní několikrát, když jsem se ocitl v Praze, ale jako by se po ní slehla zem. Jen se bojím, že doslova.“ A pak došlo i na Marianne a Anny v Ústí a Marianne v  Praze     a na Anny v Hamburku… Od žen postupně přecházeli i k závažnějším tématům. Až k tomu stěžejnímu: jak přispět ke konci války. Trápilo je vědomí, že svou prací vlastně nacistům pomáhají. Začali tím, že při návratu z hospody vhodili hrst písku do zásobníků oleje nákladních vagonů, které stály na kolejišti v přístavu. A když Župík Pepíkovi ukázal svou  pistoli,  byl  kamarád  k  neudržení:  „Takovou  musím  mít  taky!“

Stále se pokračovalo v nakládce různého zboží. Sady těžkých olověných baterií, benzinová čerpadla na vodu, celý vagon demižonů s kyselinou sírovou, ale i několik soudků s namíchaným kořením pro různé druhy uzenin, což se poznalo podle velkých nápisů na soudcích: Jagdwurst – Leberwurst – Mettwurst – Blutwurst – Weisswurst… Další dva nákladní prostory byly naplněny volně loženou pšenicí. Protože bylo dost vody     v řekách, nakládalo se na plný ponor tisícitunového člunu. Při manipulaci s kyselinou Pepík využil příhodné chvilky a asi dvacet litrů jí odlil do skleněného demižonu „pro strýčka příhodu.“ Demižon uklidili do předního pégu.

Jezy na Vltavě a Labi se stavěly na začátku února, jenže vysoký stav vody stále trval a než se velký člun připravil k vyplutí, stoupla vodní hladina natolik, že se musely jezy na konci února znovu sklopit. Několik dní ještě počkali, než padlo rozhodnutí, že se popluje volnou řekou. Konstrukce hradlových a tabulových jezů byly sklopené a proplouvalo se nejhlubším jezovým polem mimo plavební komory. Jindy klidná Vltava pod Prahou byla náhle dravá a nebezpečná a kapitánovi parníčku P12 – nyní  D12, který trasu znal jako své boty,  z  ní  běhal  mráz  po  zádech.

Jezové pilíře vystupovaly jen málo nad hladinu nebo se pod ní už skrývaly a v nezvykle vysoké rychlosti byly v úzké mezeře k vidění až na poslední chvíli. A narazit na ně znamenalo potopit se i s člunem tisícákem za sebou. (Konstrukce současných jezů už plavbu volnou řekou neumožňují.) Při takové plavbě pluly lodě po proudu bez zdržení   z Prahy až do Střekova; zato proti proudu trvala plavba z Mělníku do Prahy až dva dny. Byly případy, že jeden naložený člun vlekly až tři parníky, přičemž se v silném proudu pohybovaly jako hlemýždi metr po metru. A tak jednoho dne ráno vypluli a večer již stál člun vyvázaný       v Ústí nad Labem nad Starým přístavem.

Rodinka kormidelníkovic odešla do svých domovů, plavčík Mirek šel do kina a lodníci měli člun pro sebe. Župík si ještě odskočil k šenkýřce do Hafenschenku pro zbytek svých věcí – hlavně bez rádia by byl jako tělo bez duše – a Pepík mezitím nasekal mosazný drát na malé kousky. Pak se mohli v klidu věnovat záškodnické činnosti. V nákladním prostoru otevřeli zátky u baterií a do otvorů nastrkali nasekané dráty; následně je ještě zalili kyselinou. Měli za to, že tak vyřadí baterie z provozu. Potom Pepík skočil do pégu pro klíč, z motorových čerpadel vyšrouboval zapalovací svíčky a do válců nalil trochu kyseliny.

Nakonec Župík přinesl z břehu písek ve vědru na splachování paluby, odborně zbavili soudky uzavíracích vík a každou směs koření obohatili    o vydatnou porci písku. Pepík směs pořádně zamíchal a soudky pečlivě zavíkovali. Prožívali přitom širokou směsici pocitů, od nadšení                z výborného nápadu přes hrdost na svou šikovnost a pomstu Němcům, až po strašidelné šimrání v zádech, že je při tom někdo nachytá. Bylo to podobné jako při píglování německých paniček, ale tady to kvalitativně pozvedli na vyšší úroveň – dělali to pro vlast a prožitý orgasmus tomu odpovídal. Když se z něho vydýchali, odebrali se k zaslouženému spánku. Na své ústecké paničky ani nevzdechli.  

S velkou vodou ubíhala cesta rychle. Přesto stihli ještě uskutečnit jeden úkol, který měl pro ně zásadní význam: vybudovat perfektní skrýš, do níž by mohli ukrýt vše, na čem nesmělo spočinout oko úřední moci.       A toho bylo hodně. Vhodný prostor nalezli v předním pégu, kde byla zabudovaná skříň pro úschovu takelážních pomůcek. Byly v ní uskladněny dvě plachty, provazy, korále, dřevěné kladky, uzdy, úpony, lana a různý materiál potřebný k plachtění. Skříň byla dostatečně hluboká,  aniž  by  její  hloubku  mohlo  oko  z  prostoru  postřehnout;

to jim umožnilo posunout zadní stěnu dopředu a získat šedesát centimetrů pro sebe. Ani důkladné zamaskování nebyl problém a do skrýše se dostali během minuty. Pepík ji nazval „lednicí“, neboť některé věci musely být „u ledu“. Občas se stávalo, že celníci, Wasserschutzpolizei nebo Hafenpolizei a koncem války i gestapo prováděli na lodi razii. Už po krátké době se lednice začala plnit potravinami. První přišel pytel cukru, následovala mouka, skleněný demižon s jedlým olejem… Byla to železná zásobami pro horší časy a na přilepšení k potravinovým lístkům. Celé Říši ubývalo území a přibývalo hladu a bídy.

Náklad, který tentokrát přivezli do Hamburku, se vykládal na šupně číslo 59 a zbytek v Saalehafenu do pramic. Protože však byly ještě dva nákladní prostory naložené pšenicí, buksírák zatáhl člun na vyložení ke skladu v Altoně. Sklad byl ve spodních patrech budovy, u každých vrat opatřený skluzem, sloužícím k nakládání lodi přímo ze skladu. Než byla pšenice vyložená, měl už Župík prošmejděný celý sklad; výsledkem byl objev uskladněného hrachu. Vystrčil hlavu z vikýře, hvízdnul na Pepíka, aby odkryl dvě krytové desky proti skluzu, a když zvonek ohlásil „halbe“ a sklad se vylidnil, ručním navijáčkem uvolnil skluz a postupně po něm spustil pět pytlů s hrachem.

S rachotem padaly pytle na dno nákladního prostoru; dva se přitom roztrhly a hrách byl všude. Pepík hned prostor zakryl deskami a než zazvonil zvonec konec polední přestávky, na lodi už byl klid. Hned ten večer vyměnili dva pytle hrachu za dva pytle zmrzlých ryb u vedlejšího skladu, který byl obklopený rybářskými škunery.

Pobyt v Hamburku byl krátký; sotva stačil Župík pozdravit babi Schulzovou s pytlíkem hrachu v ruce a už za několik dní odjížděli proti proudu. Vlek byl dlouhý, bylo v něm čtrnáct prázdných člunů. A dost posádek na to, aby se v zastávkách slézaly a na výměnných burzách směňovaly svůj většinou nelegálně nabytý tovar.

Kormidelník Jarda udržoval na lodi režim přímo vojenský. Po umyté palubě slídil jako čmuchací pes a když objevil třeba jen zápalku u výtoku z ochozu, musela se celá paluba umýt znova. Nejvíc si s ním užíval plavčík Mirek, který měl na starosti úklid kajuty; při každé kontrole jen smutně pozoroval kormidelníkův prst, jak šmejdí po nábytku a zařízení kajuty, aby ve finále s příslušným řevem skončil zaparkovaný před plavčíkovýma očima – a šlo se uklízet znovu.

Kormidelník byl nervově labilní a posádka si rychle zvykla rozeznávat tři podoby jeho masky, kterou po ránu uzřeli a kterou pak celý den nesundal: první byla přívětivá  – stával se z něho normální pracovní kolega a míval pochopení i pro nějakou legraci. Druhá byla nevyvážená – hned legrace, vzápětí nadávky. A v té třetí se ho zmocnil běs; to bylo radno se mu vyhýbat, dokonce od něho prchali i rodinní příslušníci, pokud se přitom nemuseli vrhat do vln řeky. („Tak proč od takového despoty neodejdeš?“ zeptala se jednou Župíka nespokojeně Vlasta. „Vždyť bys mohl zažádat o přeložení, ne?“ Župík se zamyslel, aby si pořádně srovnal myšlenky. „Tak za prvý nejsem zvyklý utíkat před první překážkou,“ řekl významně, aby si uvědomila, jaký poklad do domácnosti ji jednou čeká. „Za druhý nás vycvičil k takový disciplíně      a pořádku, že nám to už ani nepřipadne. A na lodi to není k zahození. Za třetí je čitelný – když po ránu zjistíme, jakou masku si nasadil, víme jak se chovat. A za čtvrtý… a to je asi nejdůležitější… je to Čech a nenávidí nácky. A my jsme v týhle mizerný době šťastní, že jsme jednou z mála českých posádek a nemusíme se před sebou bát mluvit.“)Po pěti dnech plavby nocovali v Magdeburku. I když od maléru s Jenny, kdy je v bytě nachytala její  tchyně,  uběhly už dva roky,  Župík raději zůstal na lodi.

Dobře věděl, že německá byrokracie je důsledná a gestapo je schopné všeho. Hrál ten večer s Mirkem domino a v duchu si gratuloval, že tím vlastně koná dobrý skutek. Taková protiváha ke smilnění, pomyslel si spokojeně, aniž mu došlo, že jeho váhy jsou vychýlené natolik, že by musel jít aspoň na roční brigádu k mnichům, aby je trochu srovnal. Pepík vyrazil na flám až do Schönebecku, ale nepodařilo se mu nic ulovit, tak se aspoň na zpáteční cestě vplížil na nádraží v Buckau a povedlo se mu vypustit jednu cisternu nafty, která stála ve tmě na vedlejší koleji. Ta se mu ovšem pomstila, protože když nafta začala crčet na koleje, Pepík se lekl, uskočil a spadl do jámy s popelem. Měl štěstí, že jáma nebyla prázdná a tak se moc nepotloukl, ale vrátil se na loď obalený směsí popele a nafty. „Jen škrtnout sirkou,“ řekl mu Župík, když mu na břehu pomáhal ze šatů a s praním. Už vymydlený Pepík poslal druhý den ráno telegram své Marianne, aby za ním přijela do Drážďan a vzala s sebou     i kamarádku Anny. „Abys mi nezáviděl,“ dodal dobromyslně.

„A na Mirečka tady nemyslíš?“ pošťouchl ho Župík, zatímco plavčík na něho hleděl nechápavě. „Samozřejmě, že myslím… Holky uvaří, uklidí…  a Mireček bude mít leháro!“

Marianne je v Drážďanech čekala už u přívozu. „Kde máš Anny?“ volal na ni z lodi Pepík. „Anny je v Krakově, její muž tam leží v nemocnici           s prostřeleným břichem!“ A když přišla na loď, dodala: „Prý je to vážné, vypadá to, že Anny bude brzy vdovou.“

Župík protáhl obličej a uklidnil rozbouřené buňky, zato plavčík byl zanedlouho na vrcholu blaha, protože není nad německou hospodyňku   v ubytovně na přídi. Bylo vzorně uklizeno, aniž by hnul prstem a konečně někdo nakrmil i jeho – a chutně! Marianne byla ve svém živlu. Šťastná, že může uklízet a vyvářet pro tři mužské, vyprat a vyspravit jim prádlo, šťastná, že ji zase někdo potřebuje; celý den si zpívala a v noci hýkala blahem, když ji obskakoval silák Pepa. Ve vedlejší kajutě nemohl Mirek usnout a smutně se díval na Župíka. „To víš, kamaráde, každá mince má dvě strany,“ vysvětlil mu lodník filozoficky. „A to jsi ty, panic, ještě neumíš představit, jaká muka zažívám já!“

Velmi nerada se Marianne loučila ve Vaňově s lodí, i když ji to ráno doprovázel Pepík. „Musím jít s ní, něco pro mě má,“ řekl Župíkovi. „Kdybych to nestihl, odjeďte beze mě. Dohoním vás vlakem                   v Lovosicích.“

Ale měl štěstí. Při návratu našel člun na svém místě a Župíka stojícího na navigaci, jak omývá ponorové stupnice. Mlčky do něho žduchnul, zatvářil se tajemně a hlavou mu naznačil, aby ho následoval. V kajutě z kapsy vytáhl předmět zabalený v šátku a s výrazem detektiva Léona Cliftona ho položil na stůl. Přiložil k němu krabičku a rozvázal šátek. Na stole ležel přepychový dámský Baby Browning ráže 6,35 mm s pažbičkou vyloženou bílou a modrou perletí. Byla to roztomilá pistolka, taková hračka pro dámy. „To je dárek od Marianne k mým pětadvacátým narozeninám,“ ohlásil Pepík nadšeně. „To čumíš, co?“ A dychtivě čekal na kamarádovu reakci. Ten si však dal na čas. Díval se na pistolku, dlouho přemýšlel       a nakonec to zhodnotil: „Já myslím, že je to šikovný,“ řekl pomalu. „Že tě partyzáni využijou pro boj proti štětkám v baru… nebo v hampejzu… Protože ty holky… ty neprodají svůj život lacino…“

To už Pepíkovi došlo a Župík nestačil prchat zpátky na navigaci. A mohl být rád, že neskončil v ledovém Labi.

23/ Pražský policajt a plavba samotíží

Konečně byli zase v Praze v holešovickém přístavu a konečně se mohla posádka v sobotu po poledni rozprchnout do svých domovů: Pepík do Kaniny, Mirek do Pátku u Poděbrad a Župík do Lobče. Oba lodníci to měli na jedné trati, jen Pepík vystoupil jednu zastávku před Mšenem. Ve Mšeně se Župík zastavil na jedno pivo v hospodě U Pošty, ale jak se ukázalo později, byla to zastávka, která zásadně ovlivnila budoucí události v jeho životě. Sotva vstoupil do lokálu, ozvalo se hlasité haló od stolu v rohu – seděli tam jeho kamarádi ze školy a mávali na něho, aby si přisedl. Byli zvědaví, co je ve světě nového. Župík si přisedl, na stůl položil stovku a požádal pana vedoucího, aby jim přinesl víno. Vedle sedící kamarád Jarda ho uznale plácl do prsou. Chtěl říct: „To seš ale frajer…,“ ale místo toho vykulil oči a řekl: „Co to máš tvrdýho v náprsní tašce?“ „Co bych tam měl mít?“ řekl ledabyle Župík. „Přece pistoli, ne?“ „Páni, Župíku, ty seš taky u nich? Hele, sehnal bys mi taky jednu? Já jsem jediný mezi nima, který nemá zbraň…“ Podobal se malému děcku, které škemrá o hračku. „Uvidím, co se dá dělat,“ odbyl ho a poťouchle si vzpomněl, že by o jedné dámské pistolce věděl.

Jednu láhev vína následovala druhá a další, světoběžník objednával       a společnost byla čím dál rozjařenější. Před půlnocí už byli v lokále sami, pan vedoucí odpočíval v kuchyni a Župík se odhodlal k činu. Povstal, chvíli mu trvalo než chytil balanc, pak sáhl do náprsní kapsy a bouchnul pistolí o stůl. V nastalém tichu ji namířil na Honzu a postupně na všechny kolem. „Tak, hoši, konec legrace. Buď mě vemete do party, nebo vás všechny postřílím!“ Okamžik uvažoval, co dál, pak sklopil hlaveň a zřítil se na židli. Naopak to brali jako pokračování legrace, plácali ho po zádech a obdivovali ho jako ilegálního bojovníka na vlastních nohou. Až daleko později zjistili, že by nebyl ani prvním ani posledním partyzánem, který se opil a následně postřílel pár svých soudruhů. Kdepak, jak mužský dostane do hrdla alkohol a do ruky pistoli…

„Kluci, potřebuju mluvit s vaším velitelem. Mám ještě pušku a pytel nábojů, snad byste mě mohli potřebovat!“ „Podívej,“ řekl mu Jarda, „my tě známe dobře, tak se za tebe zaručíme. Přijď sem zítra ve dvě hodiny   a já tě představím veliteli.“ Tu noc se Župíkovi cesta do Lobče nezdála dlouhá. Měl hlavu plnou myšlenek na věci příští. Konečně snad bude dělat něco užitečného, organizovaného a hlavně účelného!

Když se dopoledne zmátořil, projel si svůj časový plán a zjistil, že se mu nějak hodiny nedostávají. Tak nabalil proviant, rozžehnal se s rodiči       a zamířil do Mšena. Načapal Vlastu, když se vracela z kostela a domluvil si schůzku na čtvrtou hodinu. „Proč tak pozdě?“ zeptala se zklamaně. „To se moc neužijeme, za chvíli budeš muset na vlak.“ „Tak mě doprovodíš do Mělníka,“ řekl Župík. „Po obědě se musím sejít s jedním chlapíkem – ale o tom ti povídat nemůžu. A ty nic nevíš.“ Naobědval se v hospodě    U Procházků a ve dvě hodiny už byl U Pošty. V rohu u stolu seděl Jarda   s chlapíkem o pár let starším než oni; Župík ho znal od vidění. Velitel Franta Kabrna ho podrobil malému výslechu a Župík mu na oplátku nakreslil plánek jejich půdy s ukrytou vojenskou puškou a pytlíkem nábojů. Od velitele dostal jednoduché pokyny: škodit Němcům kde se dá, v Reichu i v Protektorátu. Jen tak tak stihl schůzku s Vlastou. Rande nestálo za nic, hlavní aktér byl myšlenkami jinde. Ono nestačí, že je pořád ve světě, říkala si naštvaná Vlasta v duchu, ještě si začne hrát na partyzána. Ale já nic nevím… Večer se na lodi setkali oba lodníci – Župík s rozzářenýma očima v očekávání partyzánských časů a napružený Pepík. „Co se stalo?“ zeptal se Župík. „Ále táta zas vyváděl, že nechci převzít hospodářství… Že jsem dobrodruh a jen se toulám po světě        a hospodářství upadá,“ řekl otráveně.

 „On si představuje, že budu dřít jako on, orat kravama a těšit se, že se v zimě zabije prase a máma s tátou půjdou na vejminek. Ale na tohle já přece nejsem!“ Jestli náhodou očekával, že ho kamarád polituje, nedočkal se. „Má pravdu, tatík,“ řekl Župík temně. „Chudák, milosrdně ví jen, že seš dobrodruh. Neví už, že seš taky prostopášník a hýřil a děvkař a gróf s holým zadkem, kterýmu jsou peníze ukradený. Příště pojedu s tebou a až se budeme vracet na loď, tatík už o hospodářství ani necekne.“ „Co mu řekneš?“ zeptal se Pepík zaraženě. „Řeknu mu: Pantáto, jestli chcete do půlroka dostat hospodářství na buben a zůstat   s panímámou na mezi bez vejminku… tak mu ho klidně předejte!“ Pepík dobře věděl, že má Župík pravdu. Odmala sledoval, jak se doma obrací každá koruna než se vydá a naučil se nenávidět nuzné poměry. Potom se vydal do světa v době, která „vymknutá z kloubů šílí“; šmelinou přišel občas k pěkným penězům, které ovšem – snad ze vzdoru – okamžitě rozfofroval. To se z něho stával haur: dával vysoké tuzéry („no jen se podívej, jakou jim to dělá radost!“) a jakmile zahlédl věc, kterou chtěl mít hned, přeplatil ji třeba několikrát („možná už tu zítra nebudu, tak ať si ji ještě užiju!“). „Na co schraňovat peníze?“ ptal se nechápavě, když mu Župík nadával, že neudrží korunu, „aby se o ně jednou porvali dědici?“ Župík nad ním jen kroutil hlavou.

„Jestli se jednou dožiješ stáří, tak pečlivě prozkoumej váš rodokmen,“ nakazoval mu. „Protože zjistíš, že ten váš statkářský rod musel narušit nějaký chlap od kolotočů.“ 

Hned v pondělí se po ránu objevil inspektor Havlíček a oba poslal na práci na německý člun Behncke & Mewes 28, který stál u vysoké hráze   a nakládal zboží ze skladu. Plavidlo patřilo privátní společnosti a posádka byla celá německá. Župík ani Pepa netušili, co se bude nakládat; když se ale nákladní prostory začaly plnit prvními závěsy, zasvítila jim očka: tlusté námořnické vlněné svetry, trička a blůzy, kožené kalhoty a kabáty, látky dámské i pánské – flanel, bavlna, hedvábí, klot… vše určené pro námořnictvo s místem doručení KIEL. „Tak to tedy ne,“ řekli si okamžitě, „toho bohdá nebude, aby se náckové hřáli v nakradeným a Češi mrzli,“  a od té chvíle si pilně odkládali bokem. Jejich „lednice“ se utěšeně plnila.

To dopoledne vykonával pochůzku na vysoké hrázi urostlý český policajt. A tak se stalo, že o polední přestávce se srazil se silně kulhajícím Župíkem. Pohyb mu totiž ztěžovaly dva štůčky látky, každý v jedné nohavici, takže nemohl ohýbat kolena. Rozpačitě se zastavil a přemýšlel o výmluvě, ale policajt se k němu naklonil a řekl:

„Ti němečtí gauneři nám vyrabují celý Protektorát – neměli bychom něco zase vrátit do Čech? Že bych se taky podílel?“ „Ale to víte, že jo,“ oddechl si Župík. „Je toho tam požehnaně. Jen budeme muset nějak zabavit posádku.“ Nebylo to těžké. Pepík tak sugestivně vylíčil vyhládlým lodníkům přednosti pražských holek i místa, kde najdou ty nejlepší, že se vlčáci nemohli dočkat večera, aby vyrazili na lov. A tak před půlnocí mířil záchranný člunek se dvěma muži napříč bazénem ke ztichlé německé lodi. Byla tmavá noc, přístav spal, na stromech se nepohnula ani větvička. Neslyšně přirazili k boku plavidla, odborně otevřeli luku           a opatrně vnikli do nákladního prostoru. Ve tmě brali všechno, co jim přišlo pod ruku. Balíky a svazky látek opatrně rozložili na kryt, luku vrátili na místo a potom už Župík předával kusy lupu Pepíkovi, aby je uložil na dno člunku. Na hrázi spíš tušili, než viděli strážníka, který poprvé v životě chránil zloděje před tvrdou rukou zákona. Jak přirazili, tak odrazili, jen voda tiše bublala při záběru vesla na zádi člunku. Co šlo, naházeli do lodi okénkem, zbytek pronesli vchodem. V kajutě rozžehli petrolejku a začali kořist třídit na tři hromádky, když je překvapil nedočkavý policajt. „Konstáble,“ řekl mu vyčítavě Pepa, „jestli nám vzbudíte kormidelníka, jsme všichni v loji!“

„Plížil jsem se jako duch,“ zašeptal policajt a se zářícíma očima přehlížel úlovek. Měl tam několik vlněných roláků, modrou látku na oblek, patery námořnické kalhoty šité do zvonu, balík látky na svrchník, troje kožené námořnické uniformy se zlatými knoflíky s kotvou a pár dalších krámů, které mu Župík přihodil navrch. Strážník bydlel v Libni nedaleko biografu Svět. A tak dva nadité papírové pytle uložili do člunku, policajta vyslali   k Libeňskému mostu a znovu se vydali na cestu. Projeli přístavem a na háček se odpichovali proti proudu řeky k mostu. Loďku vyvázali             u pravého břehu, každý vzal na záda jeden pytel a doprovázeni strážníkem pro jistotu s pistolí v ruce, kráčeli ztichlým městem. Nepotkali však živáčka a připravená scénka se zloději dopadenými strážníkem přišla vniveč. S velkou úlevou doma vyndal muž zákona ze spíže tři litrové lahve moravské slivovice. Jednu vypili hned, zbylé si plavci vzali na člun. Nikam už nepospíchali, nechali se unášet pomalým proudem a k tomu si notně přihýbali z lahve. Pepíkovi bylo všechno jedno, pobrukoval si a klidně by plul dál na Mělník, ale Župík se             v poslední chvíli vzpamatoval a zavedl loďku do přístavu ke člunu. Bylo kolem čtvrté hodiny ráno, město se ještě neprobudilo, zato se probral Pepík,  když  se  ho  Župík  snažil  vystrnadit  z  loďky  a  začal  hulákat,

že „z týhle hospody neodejde, protože si ještě neužil“, a zápasil             s kamarádem, až se lodička rozkývala. Nato se na zádi otevřely dveře    a opilcům vstříc se vydal nasupený kormidelník. „Co tu vyvádíte, vy dva ožralové?!“ řval už zdáli. „Á, maska číslo tři je tu,“ zaúpěl Župík, který mezitím vyvlekl lodníka na břeh a nasměroval ho na lávku. Na ní se Pepík zastavil a bojovně natáhl ruku proti příchozímu. „Tenhle pingl se mi nelíbí!“ prohlásil naštvaně, avšak v tom okamžiku ho zradilo tělo a zřítil se do vody jen kousek od záchrané lodičky. „Prasata, dobytkové, jenom chlast a děvky!“ hulákal nepříčetný kormidelník a jeho hlas se nesl ztichlým přístavem. „Ale já vám to vyženu z hlavy, vy…“ a nazýval je jmény sice zvučnými, leč na papír nepřenosnými. Mokrý Pepík se mezitím vyškrábal na břeh a po kolenou se opatrně sunul po lávce na palubu. Tam se ulehčeně opřel o madlo u vchodu do kajuty, aby mohl svému nadřízenému oponovat, jenže se smekl a po zadku sjel schody až pod kuchyňská kamna. Župík se pokusil schody sejít, ale skončil stejně. Nahoře si nad nimi Jarda jen znechuceně odplivl. Všiml si člunku a šel ho uvázat, aby jim do rána neodplaval. Na dně o sebe cinkly dvě lahve; nahmatal tu plnou, přičichl ke špuntu a už spokojenějším hlasem konstatoval: „Tak jo, dobytci… aspoň mi za to probuzení zaplatíte!“ Sbalil lahev a šel se dospat.

Za tři dny začali nakládat i na svém člunu. Jako první šly na řadu kartony s obuví firmy Baťa a oba lodníci si brousili zuby na další lup. Když však otevřeli první karton… „Ten šupák,“ vydechl Pepík zklamaně. V kartonu, ale nejen v něm – v celé zásilce se nacházely pouze boty levé. Jejich pravé souputnice bezpochyby putovaly jinou lodí. Další zboží už bylo pro ně nezajímavé, o to víc však na něj čekali v Říši. Byl jím bankovní papír, tolik potřebný na tisknutí nových bankovek říšských i na výrobu falešných bankovek jiných států. Vše naložili do sudých nákladních prostorů, do lichých přišlo další zboží hned na Mělníku. Pulpa, zahradní jahody naložené ve vlastní šťávě, byla přepravovaná v dvěstělitrových sudech a určená pro továrnu na marmeládu v Hamburku. Celá směs však páchla po síře a jíst se nedala. Na poslední chvíli dorazilo i pět vagonů bosenských švestek pro tutéž továrnu. Plně naložení připluli večer do Ústí nad Labem.

„Nepůjdeš předvést pár dávek Marianne, když konečně máš  čeho střílet?“ zeptal se Župík kamaráda a ignoroval jeho zuřivé blesky z očí. „A ty Anny?“ „Hádám, že zacpává tomu svýmu náckovi díru v břiše,“ znechuceně ucedil Župík. „Jdu do hospody.“ „Já taky.“

Celé pololetí toho roku Hitlerovi přálo – ale jen ve vodních stavech. Do července se čtyřikrát sklápěly jezy na kanalizovaném Labi a nastaly plavby samotíží. Taková plavba, to byla zkouška dospělosti kormidelníka  i celé posádky. Župík s Mirkem byli novicové, Pepík ji už několikrát zažil  a jejich kormidelník byl mistr. „Já měl štěstí na jiné mistry u kormidla,“ vyprávěl jim v jedné sdílné chvíli, „a taky na vysloužilé kapitány            v ústeckém přístavu, kteří na stará kolena dělali lodivody a vodili nás až do Hřenska. Ode všech jsem odkoukal, co se dalo. A zbytek dodala praxe.“ Snad proto, že plavba samotíží vyžaduje naprosté soustředění všech, absolvoval ji Jarda k velké spokojenosti posádky s maskou číslo jedna a jen občas s číslem dvě. Přispěl tak k všeobecné pohodě a na zážitky z plavby samotíží nikdo z nich nezapomněl.

„Drž ten šrek pořádně!“ hulákal nazítří v ústeckém přístavu Jarda na nebohého plavčíka Mirka, který zápasil s dlouhým dřevěným sochorem, víc než čtyřikrát delším než byl sám. Základní pomůckou, kterou lodníci při tomto druhu plavby téměř neodložili. Župík s Pepou zatím byli          v pohotovosti s dlouhými bidly, aby pomohli dostat loď do proudu. Nebyla mlha,  tak vytáhli na stěžeň červený „plamenec“ a mohli vyplout.

„Člověče,“ obrátil se Pepík na Župíka, „mně to vždycky připadá, jako když mají ženský menstruaci…“ „To sedí,“ odvětil Župík, „a bylo by dobře, kdyby se taky označovaly podle lodního pořádku. Protože jsou     v tu chvíli zrovna tak těžko ovladatelný a každý se jim musí vyhnout – jako nám.“ Těch čtyřicet kilometrů do Hřenska bylo nejnáročnějších. Velké množství plovatek po obou stranách plavební dráhy, řada nebezpečných úžin a skalnaté dno s nemožností kotvení, to vyžaduje pořádné soustředění a umění kormidelníka. Ale zdárně projeli Roztockou úžinu a měli štěstí, že svatý Vojtěch, patron plavců, vyslyšel jejich prosby a ani v Dobkovickém esu, ani v Děčínských úžinách nepotkali protijedoucí vlek. Taky mu za to kousek za Čertovou Vodou naházeli do vody víc mincí než obvykle. Ale to už si brali do rukou bidla, protože je pod přívozem v Dolním Žlebu čekal „rybník“, kde voda skoro stojí,         a z nich se tak na chvíli stali labští gondoliéři. To však byla jen malá epizoda v jinak opojné jízdě, kdy plavidlo šustilo proudnicí a břehy ubíhaly kolem nich mnohem rychleji než jindy. „To nás Vojtěch odměnil za ty nemožný ploužáky proti proudu!“ křičel nadšeně Župík. „Žádný Vojtěch, troubo!“ zařval dotčeně kormidelník. „To já vás odměňuju!        A mazej se šrekem na štojrbort,  nebo se v Pirně napasujem na most!“

Pilíře mostů k sobě lákaly lodě jako legendární příšery Skylla a Charybda a v mnoha případech úspěšně. Jako poslední záchrana nešťastníků, kteří nezvládli manévr, byly před saskými mosty na skalnatém dnu nataženy řetězy, za něž se někdy podařilo plavidlo ukotvit. To pak za velké zvědavosti diváků potupně čekalo na parníček, který ho vysvobodil        a protáhl mostem. Ještě hůře však bylo, když se ukotvení nezdařilo. To bylo čumilů na březích mnohem víc. Prubířským kamenem umění posádky však byl průjezd pěticí mostů v Drážďanech, spojujících Staré město s Novým. Plavební dráha tu měnila směr – most Carolabrücke měl levé průjezdní pole – a plavba se tu podobala slalomu mezi brankami. Zvládli ji úspěšně a kousek za Marienbrücke, posledním a nejužším mostem, mohli s úlevou přistát u levého břehu na Ostragehege             u stanoviště ČPSL – tedy BMES-ČMPL.

Ovšem další, tentokrát obří slalom je čekal hned za Kreinitz. Proud řeky je regulovaný bůnami – příčnými kamennými hrázemi – a plavební dráha je značená pobřežními pákami, které loď navigují buď u jednoho břehu, nebo ji posílají k břehu druhému, tak jak mění směr plavební dráha, aby se vyhnula překážkám. Posádce se však lépe pracovalo se sochory, když skály konečně nahradilo písčité dno.

Sochor vhozený do vody (a pečlivě přivázaný za horní část) zabraňuje vybočování přídě lodi z oblouku, přičemž pomáhá i kormidelník a další muž se sochorem na zádi. Pokud se manévr nepodařil, museli přikotvit – jen tak škrábnout zadní kotvou o dno, aby dostali loď do správného směru. Jak jinak – sochorováním. Ale občas se nepodařilo ani to a pak museli zakotvit úplně, pomalu odsakovat od břehu zpět do plavební dráhy a znovu pomocí dlouhých bidel nechat člun rozplavat. Vál příznivý vítr a mohli vztyčit plachtu. Župík byl u kormidla, poslouchal povely, které hulákal Jarda, ale při tom všem rozzářenýma očima hltal plachtu   a cítil se jako Kolumbus, když vedl své lodě k Novému Světu. Přišel večer, ale měsíc v úplňku osvětloval plochou pruskou krajinu a člun dál klouzal po hladině v nočním tichu. A když o půlnoci zakotvili… „Teda, Jardo,“ vydechl Župík, „to byla neskutečná nádhera…“ „No,“ ucedil kormidelník, „myslím, že je to v noci zakázaný.“ Ale potěšil ho, kluk. „Tak tos mi měl říct hned večer,“ zalitoval Župík. „To bych si to užil ještě víc!“ V Magdeburku museli zakotvit už v Buckau, otočit loď a počkat na lodivoda, protože lahůdky jako Strombrücke, most plavci zvaný „ucho jehly“ a blok skály Domfelsen u magdeburského chrámu, zasahující do řečiště, ty jsou svěřovány jenom domorodcům.

Spustili sakovací řetězy, které třením o dno loď brzdily a zkušený hauptr provedl člun zádí napřed nebezpečnými místy. Pak ho na lodičce dopravili na břeh. „No jo, ale kdo má ty řetězy zase z vody lovit?“ láteřil Pepík, když s Mirkem tahali těžké řetězy na palubu. „A zase otáčet člun po proudu,“ úpěl Župík. Kormidelník Jarda na ně shlížel se zadostiučiněním. „Radši byste nasávali, dobytkové, co?“ brumlal si pro sebe. „Tak sebou hoďte!“ křikl. Pluli dál, tvrdě makali a přitom si užívali vzrušující pocity, které plavba samotíží přináší, jako by tušili, že podobné už mockrát nepoznají. (Plavba samotíží byla na Labi zakázaná na konci 60. let 20. století.) Další kličkování plavební dráhou je čekalo u Hitzakeru v oblasti pohyblivých písků, kde zkušenost z minulé plavby je k ničemu, když příště je všechno jinak. Nechtěli nasednout na mělčinu jako mnoho jiných před nimi, a tak projížděli úsek s největší opatrností. U města Lauenburg počkali na odliv a s odlivem se přes severní Norderelbe dostali k hamburským mostům, kde se na ně vrhli celníci a další plavba byla možná jen s přístavním buksírem. Vytáhli zadní kotvu na palubu, připravili vlečné lano pro remorkér a uvolnili výprostné kotevní lano. Přední kotvu popustili nad vodu a pak už je parníček odvlekl do Saalehafenu, kde přeložili obuv do pramic a papír do skladu a následně  k molu Kamerun na vykládku pulpy a švestek.

Prázdný člun přetáhli na Süderelbe do Seehafenu v Harburgu, kde do něj z námořní lodi přeložili náklad celulózy. Po okraj naložený člun odtáhl buksírák v Harburgu do klidné vody nad plavební komoru, aby posloužil jako sklad až do konce října.

„Ach, Prager Schinken ist da!“ zvolala babi Schultzová a Župík se natočil, aby si tu jeho šunku pravačkou vychutnala. Potom ji poceloval na obě tváře. „Ach, Junge, Junge,“ pokračovala už méně radostným tónem, „už jsem z toho všeho strašně unavená. Vím, že to špatně skončí – tedy pro nás Němce – ale přesto si přeju, aby byl konec. Na hlavu nám padají bomby, všude samá smrt a zkáza… Je to trest boží za to, co jsme rozpoutali.“ Kdo seje vítr, sklízí bouři, napadlo Župíka, ale takové pokárání si babi nezasloužila. „Už to nebude dlouho trvat, Oma,“ řekl rozhodně, „a potom sem přijedu zase na československé lodi a přivezu vám opravdickou pražskou šunku. A metál za to, že jste nenechala umřít jednoho českého lodníka hladem!“ „Ty prevíte,“ zasmála se babi, „tím mi chceš naznačit, že máš hlad, co?“ A odběhla do kuchyně. Po celou dobu Pepík jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Teda, jaký ty máš věkový rozpětí…“ Župík se zasmál.

„Víš, já jsem sice mladý, ale rychle se učím. Tak jsem zjistil, že ženské, kamaráde… to není jen sex. Když seš na ně milý, tak ti dají… třeba báječný karbanátek!“ zajásal, sotva před ním přistál na talíři spolu s bramborovým salátem. Dvakrát týdně je čekaly hody, když přijížděl rybář a přivážel uzené sledě, platýze a úhoře výměnou za cukr a tabák.  Měli spoustu času. Z člunu se stalo skladiště a noclehárna. V prvních večerech vyráželi nadržení na Reeperbahn a okolí do veřejných domů, které jako zázrakem přežily strašné bombardování před rokem. I na ně však už dolehla těžká hospodářská situace Říše a holky jim ochotně dávaly za různé poklady z jejich lodní skrýše. „Jó, zlatá lednice,“ zasnil se jednou na lůžku Pepík. „Buď se ti postará o dobro v žaludku…“ „…nebo o něco níž,“ doplnil ho Župík. Vzápětí se znechuceně zadíval na plavčíka. „A už toho mám dost!“ prohlásil rezolutně. „Už se nebudu dívat na tvůj věčně umučený obličej. Zítra večer půjdeš s náma a laskavě se necháš přefiknout, abys poznal, že na světě jsou i příjemný věci.“ Mirek jen překvapeně zamrkal očima. „Když já nevím,“ řekl rozpačitě, „já jsem ještě…“ „…panic,“ doplnil Pepík. „To ani nemusíš říkat, to je nám jasný.   A když to necháme na tobě, zůstaneš panicem až do smrti. Dostaneš tu nejlepší učitelku lásky a ta z tebe udělá mužskýho, ani nebudeš vědět jak.“  A tak další den po večeři vyrazili ve třech  na  ulici  Große  Freiheit.

Ten originální podnik s kukátky naštěstí přežil bombardování a Župík ho už navštívil několikrát. Vzrušovalo ho pomyšlení, že se na něho při milování někdo dívá a stejně smyslně potom pozoroval jiné. A tak udržoval přátelství s uvaděčkou Frídou, kterou kdysi poznal s Rudolfem. „Rudolf tě pozdravuje,“ ohlásil jí při vstupu, „a posílá ti pytlík rýže, abys nezhubla. A hele, potřebujeme nejlepší učitelku lásky pro našeho panice,“ ukázal na vykuleného Mirka, „která si s ním dá práci a přefikne ho tak, že na to do smrti nezapomene. A já s Pepíkem to budeme ze shora kontrolovat. Pak se prohodíme.“ Tak se i stalo. Zkušená kněžka lásky se zmocnila Mirečka a dva chlípníci se strkali u kukátka. „Podívej se,“ řekl zjihle Župík, „takovýhle tele jsem byl taky… Takhle jsem já začínal s Andulou z hospody v Trnové…“ „Ukaž, ukaž… Ale jo, kluk už zabírá… Tak ještě Olla gum… Já to měl jednoduchý. Přišel jsem do koňský stáje, kde děvečka přehazovala seno. Já se díval, jak se jí přitom házejí kozy, ona mrkla na mě a bylo jí to jasný… Tak mě sklátila na to seno a přefikla mě jako žížalu.“ „A dnes k tomu přidá svůj příběh náš plavčík,“ řekl Župík spokojeně. Počkali, až se k nim nahoru dopotácel Mirek. „To bylo… neskutečný, kluci,“ vydechl okouzleně a zrak měl zamlžený.

„My víme,“ řekl Župík a rychle dodal: „Hele, máš nějaký marky?“ A když Mirek přikývl, pokračoval: „Abys věděl, že jsme kamarádi, tak Pepík má číslo devět a já mám sedmičku. Až se ti jedno z nich objeví u kukátka, tak tam hoď marku a zírej, jak to dělají mistři.“ Plavčík zíral tak důkladně, že ho po zbytek pobytu museli oba lodníci živit, protože mu nezůstala ani marka. Na tenhle hamburský večer Mirek nikdy nezapomněl.

Život se do zničeného města vracel pomalu. Na jeho okraji vznikly nové pracovní tábory a odsouzenci pracovali na odklízení trosek domů, jejichž holé obvodové stěny se stále tyčily k obloze. Z domorodců kdo mohl,     z města utekl někam na venkov, ostatní se tísnili v bytech na předměstích. Jídla bylo zoufale málo, jedlo se i maso uhynulých koňů.    S nasazením života navštěvovali někteří lidé vybombardované domácnosti a hledali v nich konzervy, nádobí, oblečení, přikrývky… Ale na Olympijském stadionu v Berlíně se v červnu 1944 hrál finálový zápas „Pátého německého fotbalového válečného mistrovství“ mezi SC Dresden a Luftwaffen-Sportverein Hamburg s výsledkem 4:0. Do posledního dechu se snažili mocipáni vytvářet iluzi normálního fungování společnosti.

Župík měl tolik času, že ho mohl věnovat pátrání po svých milenkách. Rosin zahradní domek chátral a její obchodní dům neexistoval. Obě telefonní čísla byla němá. Tvůj oficír nejspíš odpočívá na dně Atlantiku, pomyslel si, a ty… kdo ví, kde je tě konec.  Stejně se mu vedlo              s Reginou. Jejich dům zůstal jako zázrakem uchován, ale když se dokutal k domovnici, dozvěděl se, že paní Regina a pan Albert odjeli hned po velkém bombardování a byt je zamčený. V zoufalství zkusil i Hermínu na Veddelu. Otevřela mu její matka. „Hermína je v Bavorsku na venkově se svým dítětem,“ smutně zakroutila hlavou. „Můj muž zahynul při bombardování… Jediný, kdo by ti mohl pomoct, jsem já…“ Župík se díval na kyprou padesátnici a žaludek se mu začal svírat. „Tak… já to ještě promyslím, Mutti,“ řekl rozpačitě, „a příležitostně… se stavím.“ Odevzdaně si povzdechla a zavřela dveře. Jenže Župík nemluvil naplano. Promýšlel. Zásoby v lednici se tenčily a zásoby marek taky. Je válka, pitomče, masíroval své svědomí, není místo na ofrňování…Ta ženská je plná síly a nemá pro koho žít! Musíš jí pomoct! Kdepak, český plavec neodmítl ani tu nejtěžší práci! A tak znovu zaťukal na dveře… a ještě po létech vzpomínal na péči, které se mu v náruči vděčné hamburské hospodyně dostávalo. I mimo ni.

Často se sám vydával na toulky přístavem. Miloval ho, měl ho za svůj druhý domov a s bolestí v srdci prožíval jeho agónii. Po každém náletu cítil, jako by mu vyrvali kus masa z vlastního těla. Přístav byl odjakživa mezinárodní a místní tu promíchanou námořnickou čeládku brali jako své. V Hamburku nikdy nebyl auslendrem, jak cizince hanlivě označovali zblblí Němci v ostatních částech Říše – byl prostě šífákem. Při jedné procházce došel až k pacholeti, na kterém seděl stařec. Postavil se vedle něho a sledoval, s jakým úsilím se přístav znovu staví na nohy. Nebylo mu do řeči, ale stařec vedle něho promluvil sám. Byl rád, že zase jednou může mluvit k lidské bytosti. „Sedávám tady a čekám na loď… ani nevím na jakou,“ prohodil, aniž pohlédl na mladíka vedle sebe. „O všechno jsem přišel při velkém bombardování před rokem, zůstal mi jen holý život… a pes. Neměl jsem jídlo ani pro sebe, a tak jsem psa dal českým šífákům, abych ho zachránil… A teď tu vysedávám v naději, že jednou připluje loď a já uslyším štěkot svého Nera…“ Župíkovi se podlomila kolena. Pane Bože, úpěl v duchu, proč trestáš mě a ne toho vraha         a psožrouta kotelníka Josefa… Proč já, který jsem v tom nevinně, mám pykat za jeho těžký hřích? Ale vzápětí mu došlo, že svých hříchů            k pykání má taky víc než dost a uklidnil se.

„Víte, pane,“ začal opatrně, „ti lodníci se na lodích stále střídají. Němci odcházejí na frontu a Češi je nahrazují. Takže váš Nero může být na kterémkoliv člunu v Říši… nebo třeba se svým pánem v domku někde na venkově v Čechách.“

Starý muž pokýval hlavou. „Máte pravdu… Hlavně, že je mu dobře…“

To určitě, pomyslel si Župík a urychleně se vzdálil.

24/ Znovu na Mittellandkanalu

Dočkali se na konci října. Buksírák je odvlekl ke skladu číslo 48, kde vyložili celulózu a za pár dní už je s dalšími prázdnými čluny táhl parník proti proudu. V pohodě dopluli do Ústí nad Labem, kde ihned začali nakládat koks. „Kam to bude tentokrát?“ zeptal se na palubě Župík kormidelníka. „Jó, kamaráde,“ pokýval hlavou Jarda ve výjimečně dobré náladě, „v takovým městě jsi ještě nebyl. To město se jmenuje Stadt des KdF-Wagens bei Fallersleben.“ „Cože?“ vytřeštil oči Župík. „To je název města?“ „Jo.“ „Teda… Na takovou kravinu mohl přijít jen ten vůl Hitler,“ ulevil si Župík. „Bohužel s tebou musím souhlasit.“ „A co je to ten KdF-Wagen?“ nesměle se vmísil do hovoru plavčík Mirek, který se u nich zastavil. Kormidelník si povzdechl. „Vidím, že musím provést školení mužstva. Zavolejte Pepíka a přijďte do kormidelny.“ A když byli pohromadě, pokračoval: „Někdy v roce 1933 vytvořili náckové organizaci Kraft durch Freude se zkratkou KdF – Radostí k síle, která se stará   organizování volného času obyvatel. A tam přišli s nápadem, že když si bude Němec u nich ukládat pět marek týdně, časem se dokope              k lidovému vozu za 990 marek. Základní kámen továrny Volkswagen položil Hitler v květnu 1938.na severním břehu Středozemního průplavu u obce Fallersleben.

 Současně začali na protějším břehu budovat  obrovské sídliště pro tisíce dělníků a jejich rodin, které v červenci pojmenovali tak poeticky: Stadt des KdF-Wagens bei Fallersleben. (Od roku 1945 Wolfsburg). No, a pak rozpoutali tohle peklo po světě a místo lidového Brouka ve fabrice vyrábějí vojenskou výzbroj.“

„A namydlení střádalové sbírají sílu k radosti,“ podotkl suše Župík. „Freude durch Kraft – zkratka FdK.“

„Dobře jim tak,“ uplivl si Pepík, „kurvám německým!“

„Pozor!“ zvedl Jarda káravý prst. „Celý to bylo dobře… až na ten konec. Tam mělo být nacistickým. Nikdy neházej lidi do jednoho pytle!“

„Máš pravdu,“ zahučel Pepík, „zrovna paní kormidelníková je správná ženská.“

„Ta určitě nespořila pět marek týdně na KdF-Wagen,“ bezelstně dodal Mirek.

„A ven!“ zařval kormidelník a vyhnal je z kormidelny.

Po delší době nepokračovali z Magdeburku dál po Labi, ale malý Monopol-Boot s nimi uháněl k výtahu v Rothensee a potom dál po Mittellandkanalu k městečku podivného jména. Přístavní bazén továrny Volkswagen i celý areál hlídal wehrmacht. Vstup byl na propustky a do města se chodilo po lávce nad průplavem.

Pepa s Župíkem šmejdili kolem bazénu a přemýšleli, co by se dalo poškodit nebo odcizit. A tak objevili poklad u skladiště vzdáleného asi dvě stě metrů od lodi. Stál tam elektromotor s řemenicí, takový, jaký používají sedláci k pohonu mlátičky nebo řezačky. Pepovi zazářila očka.

„Podívej, ta nádhera,“ zašeptal slastně. „To by byl dárek pro tátu… A já bych si to u něho trochu vyžehlil.“

„A není to moc malý?“ opáčil Župík zuřivě. „Nechceš rovnou mlátičku?“

„Člověče, to by byl náš majstrštyk, kdybysme jim šlohli mlátičku,“ rozzářil se Pepík, „ale bohužel ji tady asi nenajdeme,“ rychle zhasnul.

Z toho Župík poznal, že jedná s šílencem a další blbosti si už nevymýšlel. Protože když si Pepík vzal něco do hlavy, jen tak lehce se s tím nerozloučil. A hned začal vymýšlet plán akce. Župíkova silueta měla představovat vojáka na vartě – na nohy si obul masivní holštýblata, kožené půllitry, na sebe gumový kabát a šífáckou čepici; šrupr přes rameno měl představovat zbraň. Tak Župík pochodoval před Pepíkem, který táhl vozík s elektromotorem a potichu si hvízdal Lili Marleen, rozhodnutý při prvním náznaku nebezpečí zahvízdat Kolíne, Kolíne, aby Pepík pustil vozík a předstíral, že se vrací z města. Zase však měli jednou štěstí a zanedlouho už spouštěli těžký krám na provazech do nákladního prostoru, kde ho přikryli náhradními podlahovými prkny.

Následující den se do nich obul mohutný jeřáb a během šesti hodin byl koks z lodi pryč. Malý Monopol-Boot si je připojil za sebe a táhl je zpátky průplavem k přístavu v Haldensleben. Posádka se vrhla na úklid, protože je čekal bílý sklářský písek a ten se s koksem snáší špatně. V přístavu byl nával a tak se na ně ten den nedostalo. Až s úderem tmy se oba lodníci vydali na obhlídku, aby zjistili, kde se co nakládá. Přístav se utápěl v šeru, jen úzký pruh reflektoru na jeřábu občas šlehl tmou. Jak se tak motali mezi jeřáby a vagony, objevili, že se na jeden německý člun nakládá mák. MÁK! Ve válce strategická surovina, za jejíž držení ve větším množství byla oprátka.

„Ježíši, Župíku, vidíš to samý co já?“ zavyl potichu Pepa. „MOHN! Ach bože… makový buchty… makovec…“

„Přestaň slintat, vole,“ zasyčel Župík, „nebo budeme viset!“

„Budeme viset, Župíku, budeme viset… ale s bachorem plným makových buchet!“

Kdepak, mladého samce nezastavila vidina oprátky ani před souloží s Němkou, ani před pytlem máku. Pepík se odmítal podřídit pravidlům stáda. V džungli, která ho obklopovala, žil život vlka samotáře, který před nepřítelem nesklápí hlavu – i kdyby za to měl zaplatit cenu nejvyšší. Župík to všechno věděl. A taky věděl, že své námitky vypouští jen proto, aby konečné rozhodnutí nebylo okatě jednostranné. Protože Pepík je vůbec nebral na vědomí.

Druhá směna skončila s prací ve dvě hodiny po půlnoci a tak hned odchytili lodníka z německého člunu. Byl to víc Polák než Němec odněkud ze Slezska a dohovor s ním netrval dlouho. Za hodinu uslyšeli těžké kroky na palubě a když vylítli po schodech, lodník už skládal první pytel ze svých zad. Odešel pro druhý, jenž po chvíli zmizel v kajutě jako jeho předchůdce. Lodník obdržel dohodnuté množství cukru a tabáku a spokojeně zmizel do tmy.

Na zpáteční cestě proti proudu Labe se vařilo a peklo z máku na parníku i na celém závěsu. Ani v kanceláři v Magdeburku nepohrdli pěkným camplem máku, jen menší nehodu utrpěli u pekaře v Buckau, kde Pepa loudil chleba bez lístků za pytlík s mákem. Pekařka po něm hladově sáhla a odnesla si ho dozadu, ale za chvíli se vyřítila zpátky. Vtiskla jim do ruky pytlík a spálený bochánek chleba.

„Mák od vás nechci, nenechám se zavřít! Raus!“ vyhnala je z krámu.

Vrátili se na loď, otevřeli pytlík a zjistili, že místo máku jsou v něm jáhly.

„Ta bestie!“ zvolal Pepík, pobouřený, že taky jednou někdo převezl jeho. „Copak jsme slepice?“

„Jáhly, jáhly, po peci se táhly,“ zarecitoval Župík a vzápětí skočil po kamarádovi, který chtěl ve vzteku vysypat obsah pytlíku do vody. „Tak to ne, panáčku… V týhle době se nic nevyhazuje, víme? Alébrž se počká na příležitost k výměně, víme?“

Lodníci pekli jednoduchý makovec, ale paní kormidelníková zvládla i buchty a kulaté makové knedlíčky, kterými se posádce odvděčila za vzácnou surovinu.

Z Riesy poslal Pepík telegram Marianne, aby jim s Anny přijely naproti do Drážďan, ale nepřijela žádná. Až v Ústí. Pepa vyměnil s šenkýřem ve Žluté mák za demižon vína a potom pozvali ženy na loď. Ale to, co si od schůzky slibovali, se nekonalo. Přišly dvě černé vdovy; Marianne bědovala, že jí muž padl na východní frontě a Anny seděla tiše – její muž zemřel v lazaretu v Krakově.

„Ale s tím jste přece musely počítat,“ řekl Župík nemilosrdně. „Víte, kolik vdov a sirotků udělali vaši muži z jiných žen a dětí?“

Nebyla to zrovna útěcha, kterou očekávaly.

„Zůstaly jsme samy,“ tiše řekla Anny. „Co s námi bude, až tahle válka skončí?“

Navzdory sklenkám s vínem se večer začínal podobat smuteční slavnosti a oba muže chuť na sex přešla. S mrtvolami se obcovat nedá.

„No, jak znám Ústečáky,“ zahájil Pepík pomalu, „tak se z nich po válce stanou hrdinové a…“

„Nech toho!“ okřikl ho Župík. „Tyhle dvě tu válku nerozpoutaly!“

„Což ale neznamená, že to neodnesou,“ dodal Pepík česky a německy pokračoval: „No co… při nejhorším si sbalíte svých pět švestek a půjdete za Hitlerem do Reichu. Tam budou mít větší ryby k potrestání.“

Ženy se zvedly k odchodu.

„Já jsem tuhle válku nechtěla,“ otočila se Anny k Župíkovi, „ale pravda, byla jsem součástí stáda…“

Doprovodil ji až na břeh. Přistoupila k němu a zlehka ho políbila.

„Měla jsem tě ráda,“ řekla tiše.

Nečekala na odpověď a rychle odkráčela za Marianne.

„Já tebe ne, Anny,“ zašeptal. „Ale potřeboval jsem tě.“

Už se neohlédla.

Za tři dny měli opět naložený koks a vyráželi na známou cestu do města s podivným názvem. Z přístavu je vytáhl malým parníčkem starý Knechtl, zamával jim na cestu a člun se vydal na další vzrušující plavbu samotíží. Čtvrtý den už stáli obráceni přídí proti proudu v Magdeburku-Buckau.

„Neměli bysme jít pozdravit kamarádku pekařku?“ nadhodil Župík a Pepík jen zatnul pěsti.

Společně rozebrali Župíkovu prekérní situaci v Magdeburku a dospěli k závěru, že gestapo má touhle dobou jiné starosti, než hledat auslendráckého milence nevěrné árijské paničky. Jen otevřeli dveře u Thomase, vrhla se k nim ošklivá dívka s plechovou kasičkou, kterou třásla jako nepříčetná. Kasička byla červená a skvěl se na ní černý nápis WINTERHILFE. Župík se dívce vysmekl, ale Pepík se zastavil, rukou zalovil v kapse a se vznešeným gestem milionáře vložil cosi do kasy. Holka odrachotila jinam a Župík se osopil na kamaráda.

„Takže ty budeš nakonec ty všiváky ještě podporovat! Abys jim snad daroval i tu svou pistolku, ne?“

„Ále, nevyšiluj… a podívej se jednou na tu válku jako muž na muže. Tam daleko na východě… vlastně už ne tak daleko, už je ženou… stojí německý vojáček na vartě a třese se chladem. Blíží se zima, jak sis přečetl na kasičce a severák mu fičí do otevřenýho poklopce, protože mu Rus už dávno ustřelil knoflíky. Viděls někdy zmrzlýho ptáčka? Já jo, kamaráde…  hrozný pohled. No, a já jsem měl v kapse zbytečný knoflík od poklopce – tak jsem mu ho věnoval. Prostě moje ZIMNÍ POMOC.“

Župík ztuhnul. Další Pepíkův kousek. No, mohlo mě to napadnout…

„Ty debile,“ zasyčel rozčileně, „kdyby to ta čúza zmerčila, tak tě za chvíli vedli!“

„Ale nezmerčila!“ smál se Pepík.

K jídlu tam toho moc nebylo. Koně už asi snědli ti ubožáci na frontě a vodnatý sulc na půl lístku se třásl na stole, ale od pohledu nestál za nic. V celé hospodě nebyl ani nikdo známý. Dali si každý jedno pivo, které bylo jako břečka a šli o dům dál.

Sešli dolů k Labi a zastavili se až před lokálem Wiedersehen, z kterého se ozývaly podivné smuteční tóny.

„Člověče, Pepo,“ nevěřil sluchu Župík, „když jsem tu byl naposled, tak tu bylo tak veselo… Tohle vypadá na nějaký funus…“

„Máš recht, kamaráde,“ rozzářil se Pepík, „je to funus! Je to funus týhle hnusný fašistický bestie! A my se ho zúčastníme!“

Vešli dovnitř a rozhlédli se. Veselá společnost dřívějších časů byla ta tam. Místnost byla poloprázdná; půl na půl auslendři a Němky rozličného stáří. Ty už ztrácely naději: němečtí muži mizeli v nenávratnu a je začínal děsit život v osamění. Braly by jakéhokoliv muže, braly by i donedávna opovrhované auslendry, tím spíš, že se mezi ně vkrádal strach z odplaty. Léta je nacistické plakáty varovaly, že když Německo nezvítězí, půjdou všichni Němci na Sibiř – a náhle se to stávalo děsivou jistotou.

Lodníci zasedli ke stolu, ale za chvíli nespokojený Župík vstal a šel ke kapelníkovi.

„Kde je ta veselá česká kapela, při který jsem tu tancoval dříve?“ zeptal se.

„Taková už není,“ zavrčel kapelník. „Půlka kapely bručí v base a druhá smí hrát jen k poslechu.“

„Ale né… Tady je deset marek a zahrajte mi něco veselého… třeba od Vejvody…“

„Víš co?“ rozčílil se kapelník. „Těch deset marek si strč do prdele! Zahrajeme ti něco ve svižnějším tónu, ale kdyby nás někdo prásknul, obhájím to, protože je to na rozloučenou.“

A za chvíli se unuděná kapela vzchopila a lokálem se nesl řízný pochod Rudi Schurickeho.

Auf Wiedersehn, auf Wiedersehn,

Bleib nicht so lange fort

Denn ohne dich ist's halb so schön,

Darauf hast du mein Wort.

Ale zatímco dříve by se hosti chytili kolem ramen a sál by se otřásal mohutným zpěvem, dnes se nikdo nepřidal. Jen některá z Němek si pro sebe broukala známou píseň a vzpomínala na dobu, kdy byla šťastná. Blížící se konec roku 1944 opravdu spíš nahrával smutečním písním. Pošťáci nestačili roznášet parte a spojenecká letadla rozsévala po Říši smrt.

Župík se rozhlížel po sále a pak se obrátil ke kumpánovi.

„Celý ty roky se těším, až uvidím umírat tu fašistickou bestii… ale prožívat to skrz ženský… to se mi ekluje.“

„Jen se neboj, kamaráde… Teď začíná agónie, ale ta mrcha se jen tak nevzdá. Na to, než chcípne, si ještě chvíli počkáme. A já doufám, že budeme při tom.“

Jestli snad při odchodu z lodi mysleli na nějaké sexuální hrátky té noci, chuť je přešla. Nemuseli lovit, kořist se nabízela sama – ale žádná v nich už touhu nevzkřísila.

„Jestli ta válka potrvá ještě několik měsíců, tak na ty ženský zbude pár starých dědků a pár čtrnáctiletých margarinků,“ ucedil Pepík. „A za jednu noc s pořádným chlapem budou platit zlatem.“

Zvedli se a odešli.

Nazítří už putovali po Středozemním kanálu do přístavu s hrozným jménem. V továrně u Fallerslebenu se zdrželi týden a potom je Monopol-Boot odtáhl do přístavu Haldensleben, kde opět naložili sklářský písek. Začínaly mrazivé noci, všechna plavidla spěchala do zimních přístavů a na vodních cestách byl nával. A tak vánoční svátky trávila posádka člunu ČMPL 558 ve frontě před lodním zdvihadlem v Rothensee už v ledové tříšti. Přes zdvihadlo to šlo pomalu, museli několik dní čekat, než přišli na řadu a nescházelo mnoho, aby zamrzli na Středozemním průplavu. Nakonec se jim podařilo proplout a malý parníček, který je vlekl Rothenseenským spojovacím průplavem, je odhodil těsně před ústím do Labe. Kormidelník Jarda zašel do kanceláře, aby zjistil, co s nimi bude dál.

„Nic,“ ohlásil posádce po návratu. „Zůstaneme zde. Do Magdeburku nás neodvlečou, protože tam jsou stále nálety. A my se postupně vystřídáme na volnu.“

25/ Silvestr 1944

Župík si vyběhal zvláštní povolení říšských drah na použití rychlíku a hned tu noc se vydal na cestu domů. Po strastiplném putování vystoupil dva dny před koncem roku ve Mšeně na nádraží. Pomačkaný, zarostlý, upocený a hladový jako vlk.

„Konečně doma!“ vydechl ale šťastně.

Vlekl se zšeřelým městem, až přišel k domu své milé – a tam se to v něm začalo prát. Na jedné straně pomstychtivá babička a otec-řezník se sekerou v ruce, na druhé straně jeho láska Vlasta, kterou tak dlouho neviděl a po které toužil za dlouhých večerů na řece...

„Tak toho bohdá nebude, aby český lodník před bábou utíkal,“ zabručel a připlížil se k domu. Nahlédl do kuchyně. V slabém světle zahlédl otce pracovat na stole, matku u kamen a mezi nimi poletovala Vlasta a pomáhala jim. Župík potřeboval, aby dívka musela pro něco na dvůr a tak trpělivě čekal. Když konečně uslyšel vrznutí dveří, začal hvízdat Škoda lásky… Za chvíli se otevřela vrátka a Vlasta se mu vrhla kolem krku.

„Župíku, Župíku, ty ses mi vrátil!“

Milenci se vítali jako by měl nastat konec světa. Nenastal, ale mrzlo a dívka byla jen nalehko.

„Pojď honem dovnitř,“ vzala ho za ruku a táhla ho k vrátkům.

„Blázníš?“ ohradil se. „Ty chceš, abych vkročil do hnízda nenávisti vůči mé osobě?“

„Ale ne,“ táhla ho dál. „Sám jsi mi přece říkal, abych zapracovala… Už jsou s tebou smíření.“

Župík protáhl obličej, ale v duchu uznal, že to byl od Vlasty výkon. Otevřela dveře do kuchyně, postrčila mládence dovnitř a obrátila se k rodičům.

„Tak, rodičové, tohle je můj Župík,“ zahlásila radostně. „Po válce si mě vezme.“

Maminka seděla na stoličce u sporáku a přerovnávala naštípaná polínka. Teď vzhlédla a zkoumavě si prohlížela mládence, který nevěděl kam s očima, klepal se jako osika a červený byl až za ušima. Ještě štěstí, že měli tak slabou žárovku. Dlouhý, hubený, špinavý šífák… to tedy bude poklad do rodiny, povzdechla si, ale když si holka usmyslí… Vždyť já to měla s řezníkem podobné…

„Tak se u nás posaďte, Župíku, tamhle na gauč,“ vyzvala ho, „a ty, Vlasto, mu přines něco k jídlu!“

Mladík se posadil na kraj gauče a ostražitě pozoroval otce, který na řeznickém válu mísil materiál na vinné klobásy. Byl zcela zabraný do práce a okolní dění ho nevzrušovalo. Po chvíli se otevřely dveře a vešla babička s ošatkou v ruce. V půli světnice se zastavila a v matném světle si prohlížela Župíka.

„Tak tohle je ten kluk, co naší holce plete hlavu!“ zvolala udiveně.

„Jo, babi, už jí tu palici zblbnul nadobro!“ probudil se otec.

Župík se nejistě usmíval, seděl jak na trní a modlil se, aby ho vysvobodila Vlasta. Což by se stalo, když přinesla ze spíže pekáč s čerstvou sekanou a pecen chleba, jenže...

„Tak, Župíku, jez!“ pobídla ho srdečně a tím ho potopila definitivně.

Vůně sekané a chleba mu převracely žaludek naruby, sliny mu tekly z pusy, ruka sebou škubala jen jen se vrhnout na lahůdky, o kterých se mu měsíce jen snilo… Rval by je a hltavě polykal, jak by mu kázal pravěký pud – kdyby byl na lodi. Jenže byl ve Mšeně u cizích a jako v pohádce se nad ním vznášel duch jeho neúprosné maminky.

„Pamatuj si, Župíku, když tě na návštěvě vyzvou, aby sis vzal něco od jídla nebo od pití, tak se na to nesmíš vrhnout, ale musíš zdvořile odmítnout. Jinak by tě měli za nevychovance. Když tě vyzvou podruhé, tak řekni třeba… děkuji, ale já jsem už jedl… (-I když to není pravda?-, zeptal se tehdy nechápavě klučina. -I když to není pravda,- řekla maminka přísně. -To není lež. To je zdvořilost.-) A teprve, když tě vyzvou potřetí, si smíš vzít se slovy: tak abych neurazil…“

„Děkuji pěkně, já nemám hlad,“ vysoukal ze sebe suchými ústy.

„Nekecej nesmysly a pořádně si zakroj, nebo tě vyženu!“ ozval se otec od válu. „Urážet nás nikdo nebude!“

Ježíšikriste, tak jak je to vlastně? zaúpěl nešťastník v duchu a bojácně si uřízl tenký plátek sekané.

„Ty mě neser,“ zavrčel výhružně řezník. Vstal, uřízl kus velikosti pěsti a přistrčil pekáč k mládenci. „A jez nebo poletíš!“ U řezníků platila jiná společenská pravidla.

„Možná někomu naše sekaná nechutná,“ prohodila babička a Župík se jen přihrbil. Opatrně žvýkal a neustále se kontroloval, jestli nemlaská. Očima bloudil po světnici, ale po očku ostražitě pozoroval otce, který postupně nabil masovou směs do střev, potom přesunul hotové klobásy do velké porcelánové mísy a poručil dceři:

„Vlasto, umyj vál a odnes ho do porážky!“

Vlasta učinila žádané, a když chtěla vál odnést, Župík vyskočil a pomohl jí. Babička stáhla hadrem zbytky ze stolu a na čistý stůl položil otec dvě sklenky, do kterých nalil pálenku.

„Tak na to seznámení!“ cinknul sklenkou o sklenku a hodil obsah té své do sebe, zatímco Župík usrkával jako způsobně vychovaný gentleman.

„Takhle pijou šífáci,“ zabručel otec pro sebe, „to jsou mi věci…“ Podíval se na hodinky a dodal: „Tak pojď, už to bude!“

Župík vyskočil a následoval ho jako poslušný psík. V síni vyfasoval velký prádelní koš a pokračovali na dvůr. Otec očichal udírnu, otevřel dvířka a rukou vyzkoušel kvalitu masa. Spokojeně zabručel a začal házet jeden párek uzeného masa za druhým do prádelního koše. Župíkovi se až zatočila hlava z opojné vůně a rukou si nestačil utírat sliny, které se mu draly z úst. Nakonec to nevydržel a jakmile se řezník otočil, uštípl kousek masa a zhltnul ho. Když byla udírna prázdná, uchopil každý jedno ucho koše a odvlekli maso do kuchyně. Líbezná vůně naplnila místnost. Otec vzal nůž a podal ho Župíkovi.

„Ukroj si kus masa a řekni mi, jestli je dobré a dobře prouzené!“

Mladík opatrně odřízl tenký plátek a vsunul ho do úst.

„Je to lahoda!“

„Krucinál,“ rozčílil se řezník, „nejseš u svatýho přijímání! Vem si pořádný kus!“

„Děkuji, nechci, opravdu mám dost,“ kvílel nešťastný šífák, který by na posezení spořádal oba kusy masa, ale v hlavě mu stále řádil mravokárný duch matky.

„Možná je někdo zvyklý na jinou stravu,“ zahlásila babička ze štokrlete.

Možná by někdo chtěl být pět kilometrů odtud, pomyslel si Župík dopáleně.

 Vlasta už toho měla dost.

„Ale tati, copak nevidíš, že se stydí? Proto se upejpá…“

„Když se upejpá, bude o hladu,“ rozhodl otec. „Ty mu zabal jeden párek masa, ať ho vezme domů na ochutnání!“

Župík poděkoval a rozloučil se. Vlasta ho směla vyprovodit a za tím účelem vyfasovala i džbán na pivo, které měla na zpáteční cestě přinést. V síni ještě milému přibalila do námořnického pytle pět čerstvých lahůdkových párků.

„Takové jsem si dával v Kolíně na nádraží, když jsem před válkou jezdil k tetě na Slovensko,“ vydechl Župík okouzleně.

Vlasta ho vyprovodila až ke Klůčku.

„Nemysli si, že to bylo jednoduché,“ vyprávěla cestou. „S maminkou to celkem šlo – myslím, že to kdysi taky neměla snadné – ale s tátou to bylo horší. Jenže nakonec neměl proti třem ženským – babičku jsem taky zpracovala – šanci. A tak už se nemusíme skrývat jako malé děti.“

Políbil ji.

„Seš úžasná! A když jsem viděl, jak tě táta vycepoval… Pořádek na lodi jednou pro tebe bude hračka!“

Sotva Vlasta zmizela, vrhnul se k námořnickému pytli. Rychlostí blesku v něm zmizely dva labužnické párky a pak se zahryzl do uzeného. Nepotřeboval nůž, rval maso zuby jako hladový lev, který po měsíci sklátil kořist. Šťáva mu stékala po puse a saze z udírny ho měnily v mouřenína. Za chvíli měl celý kus v sobě.

Teď by mě měl řezník vidět, pomyslel si spokojeně, to by si udělal obrázek o budoucím zeťákovi…

Přivítání v rodném domě bylo velkolepé. Zvlášť, když se po veškerém otlapkávání vytasil s pozdravem od řezníka.

„A hele,“ podivila se matka nad prázdným koncem provázku, „on už řezník nevěší v udírně dva kusy masa na štangli? Už to není párek?“

„Sama si za to můžeš!“ vybuchl syn pomstychtivě. „Tak dlouho jsi mi tloukla do hlavy, že se mám u cizích upejpat, až jsem se musel nakrmit Na Větráku u křížku!“

To jsou mi věci, užasla maminka v duchu. Nikdy bych nevěřila, že si to kluk zapamatuje. Natož, že se toho bude i držet.

A tak dostala Vlasta povolení strávit Silvestra s kamarádkou Marií a Župíkem na Mělníku. Na cestu je maminka vybavila klobásami s chlebem a Župík si do aktovky přibalil láhev pomerančového likéru, který přivezl z Reichu.

„A ty koukej přivézt holky v pořádku prvním ranním vlakem,“ nakázal řezník Župíkovi, „nebo si mě nepřej!“

Župíkův plán byl jednoduchý: odjedou vlakem do Mělníka, zajdou k Cinkovům, kde bude hrát hudba k poslechu a ve tři hodiny se pomalu odeberou na nádraží. Jenže skutečný život se málokdy řídí našimi plány. V Mělníku mrzlo a vál ostrý vítr, když Župík vedl dívky podle trati na Pšovku. Vlastu tlačily boty a Marii se pořád chtělo čurat. Když dorazili k hospodě, zjistili, že je plná a před vchodem ještě zástup lidí.

„Ach jo,“ povzdechl Župík, „tak o číslo dál.“

Jenže Na rychtě i U rytířů našli zavřené dveře a dovnitř už nikoho nepouštěli a k Šimáčkovům dívky zavést nemohl – to byl podnik s lehkými holkami.

Pomalu kráčeli kopcem na náměstí. U Beránků plno, U soudku bez naděje a do Zámecké to bylo pouze na pozvánky pro mělnickou smetánku. Dívky byly mrzuté.

„Vzal jsi nás na Silvestra, nebo na turistický výlet?“ zeptala se Marie.

„Je skoro devět hodin, jsme zmrzlé na kost, nemůžeme na nohy, a ty nás tady provádíš, jako kdybysme nikdy neviděly Mělník!“ vyčetla mu naštvaně Vlasta.

Moc mu nepřidaly, sám začínal propadat beznaději. Do Prahy ani do Mšena už žádný vlak nejel a do rána bylo daleko. Poslední slabá jiskřička zářila v Záložně, kde pracoval jako číšník jeho kamarád. Záložna byla osvětlená a zevnitř se ozývala hudba. Otevřel dveře, vešel dovnitř a po chvíli se mu podařilo odchytit kamaráda.

„Člověče, Jardo, zachraň mě, venku stojí Vlasta s Marií, obě zmrzlé na kost a nikde se nemůžeme chytit. Potřebuju pro ně nocleh – nebo aspoň někde v rohu skromný místo!“

„Župíku, na pokoj zapomeň, jsme plný pod střechu,“ kroutil hlavou mladý číšník. „A na místo taky. Dnešní zábava je jen pro uzavřenou společnost – jsou tu pajčuláni, Besarabci a všechna ta německá sebranka, co už je ze světa vyhnali. Dnes tu máme Den národních hostí.“

Otevřel dveře do sálu.

„Podívej se, jak to tu vypadá.“

„Ale výborně,“ vyhrknul Župík, „tamhle je místo… a tamhle taky…“

„Že to seš ty… Zkusím něco vyjednat.“

Zmizel v sále a Župík nervózně přecházel v šenku. Jestli i tohle selže… Naštěstí se Jarda vrátil s rozzářenou tváří.

„Herr Kreisleiter vás rád přijme do společnosti – vzadu u okna máte prázdný stůl. Můžete se tam uvelebit a bavit se podle chuti.“

„Ty kluku, já bych tě nejradši políbil, jaký balvan mi spadl ze srdce,“ ulevil si Župík.

„To si nech pro Vlastu,“ smál se číšník. „Mně stačí dýško!“

Zábava v sále byla v plném proudu; hudba vyhrávala, pilo se šumivé víno, bílá Ludmila a čepovalo se pivo. Sotva zasedli ke stolu, objevil se číšník Jarda s láhví sektu a třemi skleničkami, zručně odšpuntoval, nalil do sklenek a zmizel. Župík si připil s děvčaty a potom to šlo dál střídavě s pomerančovým likérem… občas některá hlava zmizela v Župíkově aktovce, aby zakousla klobásu s chlebem… a zase šampus… a likér… až se Marie zřítila pod stůl a Župík ji musel odvléct na záchod. Obětavě jí pomohl s veškerým vyprázdněním i následnou očistou a zase ji dopravil ke stolu, kde po zbytek večera pospávala.

Před půlnocí někdo zařval, všichni povstali a začali si připíjet. Hudba zahrála německou hymnu, někteří dokázali stát jako svíce, jiní i zvednout ruku, ale většina už měla starost jen o to, aby se udržela na nohou. Orchestr dohrál a po chvíli se z amplionu ozval hlas velikého Vůdce, který svým projevem zahájil Nový rok 1945. Rok vítězství, jak přesvědčoval národ, který tomu asi věřil už jen v takovém stavu, v jakém se zrovna nalézal v Záložně. Novou zbraní prý definitivně zničí komunismus i imperialismus…

„…a konečně i fašismus,“ broukal si spokojeně Župík, „a zase bude demokracie…“

„Sieg Heil! Sieg Heil! Sieg Heil!“

Proslov skončil a znovu začala zábava. A vtom dostal Župík nápad.

„Když může řvát von…, tak já taky!“

Byl už pěkně v ráži. Zašel za kapelníkem, dal mu stovku a nechal si zahrát svou oblíbenou píseň Stern von Rio ze stejnojmenného filmu. Vylezl na stůl, ustál balanc a začal zpívat.

„Stern von Rio

du könntest mein Schicksal sein

wann leuchtet dein Zauberschein nur mir allein?“

Němci chvíli překvapeně civěli, ale pak se chopili stolu, na kterém pěl, a odnesli ho doprostřed sálu.

„Dort in Copacabana

da wandern Gedanken

in weite und unbekannte Fernen…,“ vyřvával zpěvák jako na lesy, zatímco nadšení Němci se chytili za ruce a poskakovali kolem něho jako indiáni kolem ohně. Konečně, nebyli tak daleko od věci, jak na ně hulákal pěvec:

„Dort am Rande des Urwalds

da warten die Gauchos

auf irgendein Abenteuer.“

Gaučové v písni čekali na nějaké dobrodružství na kraji pralesa, zato Župíkovo dobrodružství se už odehrávalo v sále hotelu, když se k němu po skončení nadšených ovací připotácel krajský vedoucí NSDAP.

„Ty kluku zatrolená, ty umíš rozpoutat zábavu,“ přivinul si ho na hruď, „slib mi, že za rok přijdeš zase! Nächstes Jahr wieder da!“

„Ale za rok už přece budete v prdeli,“ láskyplně mu sdělil Župík česky. Oběma rukama se přidržel Kreisleitera za ramena a věnoval mu zářivý úsměv.

„Was sagst du? Co říkáš?“

Župík se rozhlédl kolem, na nejbližším stole uchopil dvě skleničky a jednu vrazil náckovi do ruky.

„Auf unseren Sieg! Na naše vítězství!“

„Jawohl, auf unseren Sieg!“ zařval krajský šéf NSDAP nadšeně a pozvedl sklenku.

„Auf UNSEREN Sieg!“ důrazně ho opravil kymácející se Župík.

„Auf UNSEREN Sieg!“ hulákal protivník a plácal mládence po zádech.

Tak si 1. ledna roku 1945 v mělnickém hotelu Záložna připíjel nacistický funkcionář s budoucím partyzánem na vítězství. Každý měl na mysli jiné vítězství, ale to jim nebránilo v tom, aby se neobjímali, neboť byli opilí.

Až venku na mrazu Župík trochu vystřízlivěl.

„No těbůh,“ zamumlal znepokojeně, „to jsem ale kus vola! Jestli mě někdo poznal, jak se objímám s tím náckem…, tak ze mě za pár měsíců udělají kolaboranta!“

„Co si tam vyprávíš?“ zeptala se Vlasta, která se soustředila na cestu a přitom pomáhala Župíkovi s bezvládnou Marií.

„Ále nic… Jenom, že bych měl Němce tlouct na potkání a místo toho jim dělám kašpara, vůl jeden!“

„Tobě se zábava nelíbila?“ zívla Vlasta. „Tak hezky jsi zpíval...“

„Ále co,“ mávl nakonec rukou, „když v dvaačtyřicátým mohli takoví kofři jako Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta, Lída Baarová, Karel Höger nebo Nataša Gollová manifestovat podporu Říši v Národním divadle… tak proč bych se já, lodník na Labi, nemohl vožrat s krajským kápem Němců?“

Na nádraží usadil dívky na lavici a sedl si mezi ně. Až po chvíli mu došlo, že jim vlastně nepopřál.

„Tak, holky,“ prohlásil slavnostně, „přeju vám šťastný a veselý Nový rok! Ať nám všem přinese svobodu!“

Podíval se na ně a zvadl. Obě spaly.

1945

26/ Začátek konce

Dva týdny dovolené uplynuly jako voda. Denně se Župík scházel s Vlastou, ale především s partou, které velel Franta Kabrna. Společně vybudovali mrtvé schránky v okolí Mšena a vyloupili místní pilu; prkna odnosili do jeskyně ve Vrbodolí, kde postavili palandy pro raněné. Sám se zaměřil na strhávání telefonního vedení nejen v okolí Mšena, ale i v blízkých Sudetech. Stačila na to dlouhá větev s chobotcem na konci. Vrchol blaha však pocítil, když mu dovolili přenášet vysílačku.

Nechtělo se mu odjíždět, ale dal slovo, že bude 15. ledna zpátky a na jeho návratu záviselo volno ostatních. Rány z minulých náletů už byly v Magdeburku znát – žádná tramvaj z nádraží do Rothensee nejezdila, a tak musel jít pěšky. Minul se s Pepíkem i Mirkem, kteří spěchali na volno domů a na člunu ho přivítal jen kormidelník Jarda s manželkou.

„Radši jsi měl zůstat doma,“ řekl Jarda rezignovaně, „tady budeš víc v krytu než na lodi. Kryty jsou tu na břehu u každýho flaku a největší je u Renuse v silu.“

„V silu s obilím,“ otřásl se Župík hrůzou, „to určitě… Už tam běžím!“

Vzácně měl dobrý čuch. Události příštích dnů mu daly za pravdu, když silo dostalo přímý zásah a osazenstvo krytu se udusilo zasypané obilím.

V úterý 16. ledna se Župík vyhrabal z pelechu pozdě. Měl za sebou náročnou cestu, spalo se mu dobře a do mrazu se mu vstávat nechtělo. Umyl se, zatopil v kamnech a připravil si snídani, když se v jedenáct hodin rozezvučely sirény.

„Župíku, do krytu! Letí sem Amerikáni!“ volal na něho Jarda a pospíchal s manželkou z lodi.

„Nikam nejdu!“ houkl za nimi lodník. „Snídám!“

Ale sotva stačil trochu zahnat hlad, uslyšel dunění stovek leteckých motorů nad sebou, vzápětí přehlušené prvními výbuchy tříštivých bomb. Vystřelil na palubu a ohromeně zíral na apokalyptické divadlo jen pár kilometrů vzdálené. S barevnými záblesky explozí a černým dýmem, který zakrátko pokryl obzor, letěly v Rothensee do vzduchu závody BRABAG na výrobu syntetického benzínu. Dále k jihu dostal svůj příděl Handelshafen s přilehlými domy a ulicemi a ještě dál podniky těžkého průmyslu v Buckau včetně Kruppových závodů. Čtyři stovky amerických bombardérů B-17 vykonaly svou práci a odletěly.

Po celou dobu Župík klečel na palubě a křičel: „Leťte dál, tam na jih, leťte PRYČ!“

A když letadla zmizela, ulehčeně si oddechl, stejně jako desítky tisíc Magdeburčanů. Nikdo z nich netušil, že to, co právě prožili, byl jen předkrm jejich tragického dne.

Pozdě odpoledne všichni tři obědvali v kormidelníkově kajutě. Když dojedli, ozvala se žena.

„Teď začíná odplata,“ řekla bezbarvým hlasem. „Němci rozpoutali bouři… ale teď přichází uragán, který celé Německo smete z povrchu zemského.“

Muži mlčeli.

V podvečer toho dne vzlétlo z letišť jižní Anglie 371 letadel – 320 halifaxů, 44 lancasterů a 7 mosquitos, přeletělo Lamanšský kanál a nabralo kurs jižní Německo. Tam provedlo seskupení obrat směrem k Duryňskému lesu (Thüringer Wald) a nad ním změnilo kurs k pohoří Harz. Tak se stalo, že po takové kamufláži se krátce před půl desátou hodinou večerní objevily první stroje nad nic netušícím Magdeburkem. Teprve když značkovací letadla označila cíle a další shodila své „vánoční stromky“, které osvětlily scénu, se rozječely poplašné sirény.

Když posádka člunu ČMPL 558 vyběhla na palubu, první vzdušné miny už trhaly střechy domů ve vnitřním městě a vyhazovaly je do povětří. Nosné konstrukce budov se začínaly hroutit a do toho padaly zápalné a fosforové bomby. Druhá vlna bombardérů zvětšovala zkázu shazováním tříštivých bomb a dalších vzdušných min. Půda se otřásala nekončícími výbuchy. Ruiny domů a přerušené vodovodní řady znemožnily jakýkoliv pokus o hašení požárů, které založily zápalné bomby. Požáry se rozrůstaly a spojovaly se do ohnivých bouří, které vysávaly kyslík ze vzduchu. Asfalt na ulicích se roztekl a začal hořet.

Muži na palubě stáli jako přikovaní a s očima dokořán sledovali hrůzné divadlo. Paní kormidelníková klečela a modlila se. V rudých a žlutých plamenech se před nimi hroutily domy po desítkách a v pekelné kulise nepřetržitě vybuchovaly bomby. Do toho na nábřeží nedaleko nich pálily flaky, ale s malým úspěchem, protože i zde jim míření znemožňoval známý trik s hliníkovými pásky shozenými těsně před útokem. Jako kluk jsem si kdysi představoval peklo, napadlo Župíka, ale má fantazie byla bídná. TOHLE je opravdické inferno… Takové dokážou stvořit jen lidé.

Ochromeni hrůzou nedokázali v tu chvíli myslet na sebe. Ale osud k nim byl tentokrát milostivý – peklo nepřekročilo hranici Labe. Osm čtverečních kilometrů města mezi náměstím Hasselbach, hlavním nádražím, čtvrtí Alte Neustadt a Labem leželo v troskách a hořelo několik dní. Víc než polovina města byla zničená, asi 2 500 lidí přišlo o život a 190 000 o přístřeší nad hlavou. Všechno trvalo 39 minut.

Ve středu se Župík vydal na výzvědy, jak dopadli kamarádi na ostatních člunech. Kráčel po břehu řeky proti proudu a po pravé ruce nevěřícně zíral na zbytky zdí a hromady sutin, na lokální požáry a hustý dým, který se snažil milosrdně zakrývat smutnou scénu.

Jednoho dne procházíš kvetoucím, živým městem, mudroval pro sebe, a druhý den jsou z něj tiché, smutné ruiny. Jednoho dne jsi živý člověk… a druhý den mrtvola pohřbená pod tunou kamení. Za čas tě vyhrabou… a rychle šoupnou do společnýho hrobu… abys jim nesmrděl…

„A to všechno je vaše vina!“ zakřičel směrem k troskám. „Tohle padá na vaši hlavu!“

Osvobodilo ho to od zbytečné lítosti.

Procházel Industriehafen s dvěma rozestavěnými plavebními komorami, který z větší části unikl bombardování, zato Handelshafen byl zničený. Zaskočil na Bunkerplatz, který byl poblíž, a s uspokojením konstatoval, že kousek českého území zůstal nepoškozený. A jako zázrakem zůstaly zachované mosty (zničila je až ustupující německá armáda 18. dubna 1945). Přešel po impozantním jednoobloukovém Hindenburgbrücke, aby se dostal na Große Werder, ostrov mezi hlavním řečištěm Strom Elbe a Alte Elbe. Na mostě se zastavil a dlouho se díval přes trosky kostelů na břehu Labe směrem k hlavnímu nádraží.

„Tam někde uprostřed byl dům,“ šeptal si pro sebe, „a v něm byt… a v tom bytě vášnivá Jenny… a Župík… Ještě mi dlužíš, Jenny,“ utřel si nudli u nosu, „ještě mi dlužíš milování…“

Už mu dluh nikdy nesplatila.

Na ostrově potkal lodníka Frantu, který sloužil u německé firmy Acellini; většinou přepravovali cukr z přístavu do přístavu.

„Hele, neplýtvej energií na procházky,“ přátelsky mu poradil Franta. „Mazej na loď, najdi si bágly a večer doraž do Zollelbe, kde kotvíme. Nabalím ti cukru a marmelády, co uneseš.“

Dobrá rada se má uposlechnout. Župík přemluvil Jardu a večer se patřičně vybaveni vydali do přístavu Zollelbe. Frantovi přinesli flašku pálenky a tak příjemně zahájili večer, který však neměl dlouhého trvání. Jekot sirén ohlásil letecký poplach a co mělo nohy, pádilo do krytu.

„Ach jo,“ trochu znervózněl Franta, „ti Britové si nedají pokoj.“

„Aspoň bude klid na práci,“ řekl Jarda.

„Klid? Tomuhle říkáš klid?“ zvolal Franta, protože na přístav už začaly padat bomby.

Společně odkryli desku nákladového prostoru, ale když kolem nich začalo hořet, ztratil Franta nervy a s výkřikem „Zachraň se, kdo můžeš!“ proběhl plameny a zmizel.

Župík skočil dovnitř a nahoru podával Jardovi, co mu přišlo pod ruku. Za chvíli měli na palubě deset kartonů marmelády, tři kartony kostkového cukru a čtyři padesátikilové pytle moučkového cukru. Jenže…

„Župíku, ty vole, všude hoří!“

Na břehu zuřil požár a ke všemu hořící stožár spadl na příď lodi a zapálil ji. Župík se rozhlédl. Skočil na německý motorák, který se přídí opíral o jejich záď a proběhl až na konec lodi, kde odvázal plechovou záchrannou loďku a namáhavě ji přivlekl k jejich člunu. Naházeli kořist na dno, Župík na zádi nasadil flígr a pomalu vedl loďku ledovou tříští z přístavu na volnou řeku. Nálet skončil a město hořelo, na cestu bylo vidět jako ve dne. Až příliš…

„Hoď mi ty hadry!“ přikázal Jarda. „Musíme to zakrýt a dělat mrtvý. Mosty jsou hlídaný a netoužím po kulce do hlavy pro trochu cukru.“

„Kdyby začali střílet, skočíme do řeky,“ řekl Župík než zalehli. „Pokud se ovšem nestrefí hned napoprvé…“

Osamělá loďka plula prostředkem řeky samotíží, na dně dvě zhroucené lidské postavy. Ale pod Hindenburgovým mostem propluli bez problému a stejně tak později pod pětiobloukovým železničním Herrenkrugbrücke. Jejich ostraha měla zřejmě jiné starosti – nebo byla v krytu. Za posledním mostem se posadili na lavičku a ulehčeně se rozesmáli. Na jejich kanálu byl silný led, tak přistáli u levého říčního břehu a kořist na zádech nanosili na člun. Lodnická „lednice“ byla plná k prasknutí. Potom si Župík přinesl sekyru, prosekal pár děr do dna loďky a odstrčil ji od břehu. Zanedlouho se potopila.

Člun stál zamrzlý na hlavě kanálu, byl naložený, všechno, co šlo, bylo už uklizené a vyčištěné… a na lodi nebylo do čeho píchnout. Župík se potloukal po okolí a tak si brzy všiml skupiny asi pětadvaceti trestanců, kterou každý den ráno vedl starý dědek s automatem na práci, nejspíš do plynárny. Nebyli to ani lidé, spíš živoucí mrtvoly. Navečer, když se vraceli, táhli za sebou na saních dva, někdy i tři mrtvé nebo zcela nemohoucí.

Župík dlouho nepřemýšlel. Prošmejdil člun a posbíral všechny vhodné nádoby – sklenice od zavařenin, plechovky, krabičky… a naplnil je vším potřebným, co jejich lednice nabízela: cukrem, marmeládou, tabákem, hrachem, mákem. Večer pak nádobky rozmístil do sněhu podél cesty, kterou chodili. Další podvečer zkontroloval výsledek. Nádobky, které zůstaly nepovšimnuté, přemístil na místa těch, které zmizely a doplnil je o další. Brzy se obě strany sladily a Župíka hřálo u srdce, že aspoň trochu může těm ubožákům pomoct.

Jednoho dne Jarda rozhodl, že se připraví dřevo na otop. Župík vytahal z nákladového prostoru několik starých podlahových prken, na palubu přitáhl kozu a pilu a dali se s Jardou do práce: deset řezů a pauza. Nebylo kam spěchat.

Seděli na pacholatech a debatovali, když Župík zmerčil dvě postavy v kožených kabátech s typickými klobouky na hlavách, které mířily k nim.

„Tak mám dojem, Jardo…, že budeme mít gestapáckou návštěvu,“ pronesl stísněným hlasem, protože ho hned napadlo, jestli se neprovalila jeho výpomoc skupině trestanců.

„Župíku, nikde jsme nebyli, nic nevíme!“

Na lodi nezvaní návštěvníci působili dojmem opilců; jejich okované boty klouzaly po namrzlém deku a oba chytali balanc, když se přidržovali krytových desek. Kormidelník s lodníkem pokuřovali a pozorovali je se zájmem.

„Heil Hitler!“

„Servus! Was wünschen Sie?“

„Kormidelníku, hledáme lodníka vyšší postavy s delšími kotletami v manšestrovém saku. Jedná se buď o Poláka nebo o Čecha!“

Bylo to jasné – hledali Pepíka!

„Žádného jiného lodníka tu nemám,“ zakroutil hlavou Jarda. „Jsme tu jen my dva a má paní. Hledáte snad tohohle?“

„Ne, ten popisu neodpovídá. Můžeme si promluvit o samotě?“

Jeden gestapák odešel s Jardou do kormidelny a druhý se pomalu loudal na břeh. Pak se muži v kormidelně rozloučili, gestapáci odtáhli a Jarda se vrátil k Župíkovi.

„Hledají našeho Pepíka… Prý ve Wilhémě nabízel mák a mají podezření, že se jedná o mák ukradený ze skladu Elblagerhausu.“

„Tak to je v suchu,“ mávl rukou Župík, „my jsme ho štípli ve skladu v Haldensleben.“

Kormidelník nevěřil svému sluchu.

„To se mi snad zdá,“ začal zlověstným tónem a Župík rychle seskočil z pacholete, „ty si ze mě…“

„Ne, ne, ne,“ volal Župík a dal se na ústup. „Nedělej si starosti, všechno s Pepíkem zařídím!“

Hned po ránu prošmejdil všechna místa, kde mohl očekávat výskyt Čechů, až svou oběť nalezl v Industriehafenu na parníku PRAHA – tedy KONRAD HENLEIN. Lodník Tonda, dobrá duše, měl za dva dny odjet na volno domů do Protektorátu. Župík mu vysvětlil naléhavost situace a dodal:

„Zítra ti přinesu dopis a nechci po tobě nic jinýho, než abys ho hned po příjezdu domů poslal. Doporučeně a expres. Ale nesmíš zapomenout – možná na tom závisí jeho život!“

„Jasně,“ zahučel Tonda, „nejsem blbej…“

Župík se vrátil na člun, zalezl do kajuty, vytáhl papír a tužku a věnoval se přípravě důležitého dopisu. Nepospíchal, pečlivě vážil každé slovo, aby mu práce vydržela co nejdýl. Nakonec si několikrát s uspokojením přečetl výsledek.

Pepíku, ty lotře!

Musím ti sdělit, že jsi dobrodruh a hazardér s životem. V Magdeburku ve Wilhémě jsi prodával mák a včera tě na lodi hledalo gestapo. Mají tvůj podrobný popis, tak se koukej zdekovat a rozhodně se sem už nevracej! Jarda je ochotný z Magdeburku odplout jen se mnou. Měj se dobře a zařiď se podle svého – já tě nechci vidět dřív než po válce. Určitě to bude už brzo, tak to někde za pecí vydrž!

Buď zdráv, Župík

Ráno odnesl dopis Tondovi a ten mu musel odpřisáhnout, že dopis z domova okamžitě odešle.

Dny se vlekly pomalu. Rozhlasový přijímač byl už dávno němý, když k němu nebylo možné sehnat anodu, několik knížek už uměl skoro nazpaměť a tak zbývala jen rozladěná harmonika, kterou vytahoval, když měl zatopeno a nemrzly mu prsty. Občas přiletěli ve dne Američané nebo v noci Britové a shodili bomby, ale všem se zdálo, že to nejhorší už mají za sebou.

Jednou dopoledne zase Američané splnili svůj úkol, ale Němci byli připravení a jejich stíhačky je napadly. Rozpoutala se vzdušná bitva několika strojů, kterou Župík sledoval na břehu s vyvráceným krkem. Dvě německé štuky spadly na druhé straně Labe, ale i tři americké mustangy se postupně zřítily k zemi, na níž vybuchly. Bílé padáky na obloze nebyly pro cizí vojáky žádným štěstím – flaky po nich pálily tak dlouho, dokud je nerozstřílely. Župík jen vzteky zatínal pěsti.

„Barbaři hnusní!“ odplivl si, když mu něco zasvištělo nad hlavou. Nejdřív myslel, že je to úlomek granátu, ale když přišel blíž, celý se otřásl. Na zemi ležela ruka v kožené rukavici ustřelená těsně pod loktem. Byla celá krvavá.

„Ach jo, chlapci,“ řekl smutně té ruce, „snad je to pro vás lepší, že jste umřeli ve vzduchu… Protože na zemi by vás umlátili motykami a sekyrami.“

Válka se zvrhla do těch nejnižších pudů. Lidé přišli o své blízké i o střechu nad hlavou a žili s jedinou myšlenkou: krutě se pomstít těm, kteří jim to způsobili.

Ještě před usnutím si Župík vzpomněl na krvavou ruku. Dneska mě málem zabila ustřelená ruka, přemítal neradostně. Jak dlouho bude trvat, než mi na hlavu spadne něco horšího?

A opravdu to netrvalo dlouho.

V sobotu 3. února ráno se na všech letištích jižní Anglie shromáždilo na 1 400 bombardovacích letadel B-17 a B-24 s doprovodem téměř osmi set stíhaček a když se ve vzduchu uspořádala mohutná formace, nabrala kurs na Berlín. Čtyři stovky bojových strojů však byly určeny Magdeburku.

Župík si připravoval guláš z kousku vyšmeleného masa a těšil se, jak se zase jednou dobře nají. Na sobě měl námořnické kalhoty a svetr, který mu předtím spadl na kamna a připálil si rukáv, šífáckou čepici bez štítku a dřevěné pantofle. Před desátou se rozječely sirény a za chvíli se rozletěly dveře kajuty.

„Těžké svazy amerických bombardérů o síle 1 500 letadel směřují od Hanoveru přes Magdeburk na Berlín,“ hlásil vzrušeně Jarda. „Župíku, mazej s námi do krytu!“

„Nemůžu, mám rozdělaný guláš. Určitě to shodí na Berlín!“

Zpočátku se zdálo, že má pravdu. Když se ozvalo známé dunění leteckých motorů a rozeřvaly se flaky na zemi, vyšel na palubu. Stovky čtyřmotorových bombardérů přelétaly vysoko v jasné obloze jako když táhne hejno divokých hus. Župík si oddechl a sešel do kajuty. Podlil maso na sporáku a dalším výstražným zvukům nevěnoval pozornost, když se do rachotu flaků ozvaly výbuchy dopadajících bomb. Země se třásla, led praskal a člun se rozkýval.

„Ježíšikriste, chtějí mě zabít!“ zařval Župík zděšeně a vystřelil na palubu. Byl v polovině schodů, když ho ohlušila strašná rána a náraz ho shodil na podlahu. Namáhavě se po schodech vyškrábal na vzduch a zjistil, že bomba, která dopadla na navigaci, utrhla přední vyvazovací lano, kterým byl člun vyvázán do břehu a vzduchová vlna vymáčkla příď člunu do poloviny kanálu. Z paluby chtěl skočit na lávku, ale nohavice kalhot se zachytila o háky na uložení sochorů a půlka se jí utrhla. Skočil na lávku, ale ta už nedržela a spadla s ním do vody. Rychle se vyškrábal z ledové lázně na navigaci a zoufale se rozhlížel po nějakém úkrytu. Nedaleko zahlédl pod flakem mohutný kráter po bombě, z kterého se ještě kouřilo a vrhnul se do něj.

Bomby padaly z nebe jako kroupy, protože ten den se Američané rozhodli zničit veškerý průmysl v Rothensee. Země se otřásala výbuchy, které se slévaly do celistvé vlny a neměly konce. Mokrý, roztrhaný a zaprášený Župík ležel na dně kráteru, hlavu zarytou do písku, jakoby se snažil provrtat do středu země, zadek sevřený hrůzou, která jiným naopak půlky rozevírá. Zoufale si přál žít, ale bože, kolik takových na světě bylo a nedočkali se?

Nablízku se ozvala dutá rána, gejzír vody vystříkl do výšky a v okamžiku byl Župík mokrý a obalený bahnem s úlomky ledu. Netrvalo dlouho a začalo se na něj lepit peří z rozervané Pepíkovy peřiny, které vířilo vzduchem. Po dvaceti minutách byl konec. Umlkly flaky, sirény odhoukaly konec náletu a rozhostilo se ticho. Župík se pomalu otočil na záda. Nad sebou měl modrou slunečnou oblohu bez mráčku. A bez letadel.

„Žiju,“ uvědomil si své štěstí. „Já žiju…“

Namáhavě se vydrápal z kráteru, očistil si oči a na zádi člunu, která byla těsně u břehu, vylezl na loď. Prošel až k přídi a mlčky zíral na dílo zkázy. Bomba padla přímo do předních kajut na přídi člunu, prolétla na dno kanálu a explodovala. Otevřela příď jako víčko plechovky sardinek a voda ji zatopila až po okraj stropu kajuty. Přední kotva i s kotevními řetězy přistála až v devátém nákladním prostoru a krytové desky se povalovaly všude kolem. Na kotevním navijáku, který byl vyvrácený z paluby, vál hedvábný šátek, dárek od Vlasty.

„Nic mi nezůstalo,“ konstatoval Župík smutně, „nic… I ten guláš je v hajzlu.“

V prvním popudu zvedl ruku se zaťatou pěstí, ale hned ji zahanbeně spustil.

„Vždyť jenom vy, kluci, můžete tu všivou válku ukončit,“ věnoval pohled nebesům. „My tady dole toho moc nezmůžeme…“ Vzpomněl si na utrženou ruku s rukavicí a dodal: „A platíte za to cenu nejvyšší.“

Náklad byl odkrytý a Župík začal zkoumat hromady písku, jestli na nich neuvízlo něco k potřebě. V pátém prostoru našel půlku kartáče na šaty a v devátém ležela na písku mokrá a potrhaná vikslajvantová taška. Stávala na jeho nočním stolku a měl v ní všechny doklady a peníze. Slezl pro ni, ale úspěch se nedostavil. Zadní strana byla odtržená a v tašce zůstala jen pracovní knížka celá od bahna a na ni přilepená padesátimarková bankovka. Pokusil se zachránit aspoň něco z jejich lednice, ale sotva ji otevřel, ozvala se dutá rána a člun se zlomil v pátém nákladním prostoru. Vyběhl nahoru a skočil na břeh. Málem padl do náruče kormidelníkovi a jeho paní, kteří se právě vrátili z krytu. Ve třech stáli na břehu a mlčky sledovali, jak se loď pomalu potápí. Za hodinu už trčela z vody pouze střecha zadní kajuty a spodek vyvrácené a rozbité kormidelny. Ale do kajuty kormidelníka voda nepronikla, a tak mohl aspoň zachránit jejich věci.

Na kanálu i v přilehlém Industriehafenu se utopila řada plavidel; mezi nimi i nejsilnější parník společnosti PRAHA, který bomba poslala ke dnu pod jménem KONRAD HENLEIN. Nad hladinu mu vyčnívala jen část poničené paluby a jeden komín. A časované bomby vybuchovaly ještě celou noc a další den dopoledne.

27/ Cesta domů

A pak začal kolotoč. Nejprve bylo nutné sehnat na sociálním úřadu Bombenpaß neboli Ausweis für Fliegergeschädigte, dokument pro občany, kteří po aliančních náletech ztratili domov. Následovaly potravinové lístky, peníze, povolenka na cestu domů a potvrzení na rychlík. Město prožívalo agónii, ale známá německá organizace fungovala.

Kormidelník Jarda s manželkou zůstali v Magdeburku a čekali na nějaké plavidlo, které by je vzalo do Ústí a s nimi i těch pár věcí, co jim ještě zbyly.

Ještě hůř než Župík dopadl kamarád Olda z parníku Praha, který přišel úplně o všecko. Ale aspoň měl na sobě otrhaný zimník přepásaný kusem provazu, zatímco Župík jen kalhoty kdysi modré s utrženou nohavicí, spálený svetr, notně promaštěnou šífáckou čepici bez kšiltu, roztrhané ponožky a dřevěné pantofle na nohou. Z jedné kapsy každému koukala nakousaná veka chleba, z druhé kus leberwurstu, když se časně ráno vydali na pouť k domovu.

Dlouho jim trvalo, než se obcházením rozvalin dostali na Breiter Weg.

„Tak se podívej, Oldo,“ zastavil se Župík. „Tohle bývala nejkrásnější ulice s barokními štíty v Německu!“

„Dobře jim tak, bestiím,“ zahučel Oldřich pomstychtivě, „mají, co chtěli! VONI si začali!“

Všechny ty nádherné štíty domů byly zamíchány v hromadách stavební suti po obou stranách ulice. Ale díky tomu, že široká ulice dělala čest svému jménu, byla vyčištěná a dalo se po ní jít. Nedaleko trosek staré radnice se Župík zastavil.

„Podívej, Oldo,“ vzrušeně ukazoval směrem k hlavnímu nádraží, „tady kousek od nás byla Große Münzstraße… Moje… ulice lásky… a v ní… moje Jenny…“

Olda se díval na ohořelé zbytky obvodových zdí domů čnící k nebi a na hromady sutě. Mlčel a čekal.

Ach, Jenny, Jenny, pomyslel si Župík hořce, nechybělo moc a už jsem tě šukal v nebi… No… spíš v očistci…

Hlavní nádraží bylo pobořené taky a zkroucené kolejnice trčely k nebi.

„Musíme to zkoušet po cestě k nám domů,“ rozhodl Župík. „Buckau nebo Schönebeck… Snad odtud něco pojede.“

Jenže nádraží v Buckau bylo rozmlácené a mládenci začínali malomyslnět. K tomu potkávali čím dál početnější skupinky zubožených lidí, kteří táhli podél řeky proti nim. Až to Župíkovi nedalo a zastavil jednoho vojáka ze skupiny, která směřovala k Magdeburku, aby se ho zeptal, jak to vypadá s nádražím v Schönebecku.

„Ach, Junge… odtud už žádný vlak nevyjede. Nádraží je kaputt. Krieg ist grosse Scheisse… Zasraná válka!“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Olda. Byl mladší a samozřejmě uznával Župíkovu autoritu. Taky to bylo snazší.

„Naše poslední naděje je nádraží v Biederitz,“ řekl Župík po chvíli přemýšlení. „Odtud vede trať na Roßlau a na Lipsko. Špatná zpráva je, že musíme zpátky a přes Labe. Šacuju to tak na dalších deset kiláků.“

„To zvládnem, Župíku!“ zasmál se Olda. „Jsme šífáci, ne?“

Je štěstím, když člověka v těžké situaci doprovází čistá duše. Taky mohl Oldřich říct Ale Župíku, to jsme mohli z háfnu přejít po železničním mostě a byli jsme tam za chvilku. A nemuseli jsme klopýtat přes celý město… Ale neřekl to a Župík mu byl za to vděčný.

A tak se zařadili do smutného průvodu vyděděnců všeho druhu, který směřoval do vypáleného města. Odbočili z hlavní silnice k Labi a putovali dál a dál až k neporušenému mostu Strombrücke a když ho přešli, pokračovali po mostě přes Alte Elbe a po ulicích Brückfeldu a loukách Herrenkrugu…

Pochod v dřevácích rozbředlým sněhem, promočené ponožky a nekončící chlad, který pronikal až do morku kostí. Vysilovali se mluvením, ale mluvili česky a to z nich tvořilo malý ostrůvek sounáležitosti v moři nenávisti, které je obklopovalo. Občas si utrhli kus chleba a vylepšili ho leberwurstem, občas si ubalili to své drama, na nějž už dříve tabák vyšmelili nebo ukradli. Byli utahaní jako koně, když na louce spatřili… koně!

„Je to sen nebo skutečnost?“

Uprostřed louky stála kobyla zapřažená do vozu a Župík si okamžitě vzpomněl na Tondu Koláře, kterému kdysi ujeli z Wittenberge a on na louce chytil koně a podél Labe doklusal až do Magdeburku. Když on, proč ne my, napadlo ho. Z vozu zbyla jen přední náprava s dvěma koly, ale to jim stačilo. Olda pohladil zvíře po hlavě a poplácal po krku, zatímco Župík se chopil opratí a oprášil své sedlácké zkušenosti z dětství.

„Vijé… vijé!“

A kobyla se dala líně do pohybu. Ne na dlouho, a to pak Olda musel slézt a dát jí trochu chleba, aby se opět pohnula. Asi za hodinu však zabrzdila nadobro, ale i ta hodina byla dobrá k tomu, aby dali odpočinout nohám. Byli promrzlí na kost, a tak se rozběhli, aby se zahřáli. Před sedmou hodinou, dávno za tmy, konečně dorazili na nádraží v Biederitz, malého hnízda, které jakoby ani válku nepoznalo.

V čekárně bylo asi dvacet lidí s ranci a kufry, pár otrávených vojáků a sestra z červeného kříže, když mezi ně vstoupili dva špinaví, potrhaní a urousaní tuláci padající únavou. Nebylo divu, že oči všech se na ně okamžitě upřely. Ale i oči policajta v uniformě, který hned přiběhl.

„Ihren Ausweis, bitte!“ pravil komisně.

Župík smekl čepici a vyndal z ní vikslajvantovou tašku s doklady. Policista vše důkladně prozkoumal a pak se už chápavým tónem zeptal:

„Totalbombengeschädigt?“

„Jawohl.“

„Kam cestujete?“

„Richtung Dresden.“

„Máte štěstí, vlak na Roßlau odjíždí v 19,45. Gute Fahrt!“

S úlevou se přitulili ke kamnům, aby se trochu vysušili a ohřáli. Bylo to zapotřebí, protože vlak byl přecpaný a vymrzlý. Ale dostali se až do Lipska. Sotva se ocitli na nástupišti, vystartoval po nich policajt a následovala stejná procedura jako v Biederitz. Konečně po třech hodinách přijel rychlík a podařilo se jim procpat se do uličky.

„Zaplať pánbůh,“ ulevil si Olda a sedl si na podlahu, „zase budeme o trochu blíž domovu!“

„A to si, Oldo, představ,“ Župík si přidřepl, „když jsem v jedenačtyřicátým jel takovýmhle rychlíkem z Ústí do Berlína…,“ a vyprávěl celé své milostné dobrodružství s děvčetem od Hitlerjugend. „A potom jsem v Berlíně přestoupil na rychlík do Hamburku a tam byla jedna pěkná panička…“ Vzpomínal a vyprávěl a když skončil, podíval se na kamaráda. Olda seděl na zadku skroucený v uličce a spal.

„Dresden – Endstation. Bitte alle aussteigen!“

A znovu stáli jako ztroskotanci na peróně, čekali a čekali, nikdo nic nevěděl… Nádraží bylo přeplněné lidmi a zavazadly všeho druhu; zdálo se, že se celý německý národ dal do pohybu. A aby ne – vždyť jen z Východu prchaly desetitisíce lidí před Rudou armádou!

Ve dvě hodiny v noci byla přistavena krátká souprava směr Aussig. Byla vymrzlá, ale konečně si mohli sednout. Soupravu posunovali po nádraží, až se vlak po hodině konečně rozjel a kolem páté hodiny vystoupili na nádraží v Bodenbachu. Tam se rozloučili; Oldřich měl namířeno do Kralup, Župík se potřeboval dostat do Oken. Jenže vlaky z Bodenbachu do Tetschen tehdy nejezdily, tak se musel z Podmokel do Děčína na pravém břehu řeky vydat po trati pěšky. Přešel most přes Labe i další přes Ploučnici a za chvíli byl na nádraží, aby zjistil, že vlak na Českou Lípu odjel před čtvrthodinou.

„Tak to ne,“ rozhodl se, „potřebuju jídlo, pití a teplo. Jde se do Dampfschiffu!“

V hospodě bylo živo, našlo se i pár kamarádů, a tak Župík vyprávěl, jedl a pil…

„Připadám si jako dobrý voják Švejk blahé paměti,“ prohlásil rozjařeně, když nechal odjet vlak o půl dvanácté a hrozilo, že mu odjede i ten odpolední. Rozloučil se a přeběhl po trati na pravý břeh řeky. Odjel po půl páté, před šestou byl v České Lípě a v osm hodin mu jel vlak na Doksy a Mladou Boleslav. Ve vlaku bylo příjemné teplo a musel se hodně přemáhat, aby neusnul a nepřejel.

Vystoupil v Oknech a před sebou měl jedenáct kilometrů cesty rozbředlým sněhem po silnici. Nemohl jít zkratkou přes Spálený mlýn – na lukách a v lese bylo sněhu po kolena. Když minul poslední chalupy ve Žďáru, ulevil si „tak třetinu mám za sebou,“ a kráčel dál. Minul Bezdědice a v Nosálově zajásal „už to mám za pár!“ Dřeváky se mu neustále vyzouvaly; nakonec je vzal do ruky a v ponožkách utíkal vstříc domovu.

Po půlnoci konečně mohl zaklepat na okno rodné chalupy.

„Kdo je to?“ ozvala se za chvíli rozespalá maminka.

„To jsem já, Župík!“

„Župík! Táto, vstávej… Župík přijel!“

Z boudy vylítl Boris a sotva Župík vstoupil na dvůr, začal po něm radostně skákat a olizovat mu obličej. Což zdaleka nebyl případ rodičů, kteří při pohledu na zdecimovaného syna s promrzlýma zkrvavenýma nohama málem omdleli.

„Ach bože…, Župíku,“ vydechla maminka a podlomila se jí kolena. Naštěstí otec stačil pod ní zasunout židli. Potom se rozplakala.

Druhou židli přisunul tatínek synovi a teprve když ten se na ni zřítil, ho objal. Župík se díval na zděšené rodiče a najednou z něho spadlo strašné napětí posledních dní. Uvědomil si, že je doma, v bezpečí… a z očí se mu začaly řinout slzy. I tatíkovi zvlhnul zrak, a tak to u nich na chvíli bylo jako v slzavém údolí.

„Nic nemám,“ řekl Župík, když byl opět schopný mluvit. „O všechno jsem přišel.“

„Ale žiješ!“ zvolala maminka. „A to je nejdůležitější!“ Náhle se jí vrátila energie, vymrštila se ze židle a spěchala rozdělat oheň v kamnech. Uvařila čaj a nalila horkou vodu do dřevěného dřezu, aby Župík mohl pohovět svým ztýraným a promrzlým nohám.

„A už zůstaneš doma,“ řekla maminka rezolutně. „Když může sousedovic Lojza ležet už půl roku na peci, tak si někde zalezeš taky!“

„Ono to už stejně nebude dlouho trvat,“ dodal otec.

Vyprávěli si až do rána.

28/ Konec války

Dva dny nevylezl Župík z baráku – dospával a nabíral ztracené síly. Když trochu pookřál, jeho první cesta vedla za Vlastou. A další za lodníkem Pepíkem Horákem do Kaniny.

„Ty vole, tys nám dal s tím mákem,“ řekl mu na uvítanou. „Gestapo na lodi a zásoba máku v lednici! To sis nemohl dát větší pozor?“

„Ále co,“ smál se Pepík, „teď už budou mít magdeburští gestapáci jiný starosti… Nejdřív jim bomby vyhnaly z hlavy tebe, mladýho prznitele germánský rasy a teď i mě…“

„…starýho zloděje a pašeráka!“

„Nápodobně,“ opáčil Pepík. „Ale děkuju ti za varování. Radši jsem moc nevylízal z domu.“

Čímž udělal radost tatíkovi, který nakrátko zadoufal, že by se syn mohl ujmout hospodářství. Ale Župík ho z toho rychle vyvedl.

„Pantáto,“ řekl mu vážně, „já vás před tak nerozvážným činem důrazně varuju! Znám vašeho syna líp než vy… Není hospodář, naopak je to hazardér a dobrodruh, který neudrží korunu! Jestli mu svěříte hospodářství, do roka ho přivede na buben. A vám nezbyde ani vejminek!“

Během jeho řeči se Pepík tvářil kysele, zatímco tvář tatíka měnila barvy, až se ustálila na rudé.

„Jste jeden jako druhý!“ zařval nakonec. „Všiví šífáci! Žádná úcta k půdě, k dědictví otců… Tak se v tý řece třeba utopte! A ty si pamatuj,“ zahrozil synovi, „že nedostaneš ani vindru! Všechno napíšu na tvýho bratrance Ferdu!“

Otočil se a práskl za sebou dveřmi.

„Chudák táta,“ hlesl Pepík nejistě.

„Aspoň ví, na čem je,“ odvětil Župík. „Je to pro dobro vás obou.“

Zorganizoval schůzku s velitelem Frantou a Pepíka přijali do skupiny. Franta Kabrna jim vysvětlil, že přípravy na povstání jsou v plném proudu a že skupina se bude scházet každé úterý a pátek Na Pokličkách. Museli se seznámit s úkoly a sehnat nějaký materiál. Jejich skupina se rozrůstala. V lesích severozápadně od Mšena bylo dostatek roklí a jeskyň, ve kterých se ukrývali utečenci z Reichu, další se skrývali před gestapem a jiní, aby nemuseli na nucené práce do Říše. Vědělo o nich půl Mšena a dokonce pomáhali i místní četníci. Hlavním úkolem bylo všechny ty lesní muže nakrmit.

Vypracovali seznam kolaborantů a seznam lidí, na které je spolehnutí. Kolaboranty začali sledovat; jednoho z nich dostal na starost i Župík. Byl to pan nadlesní, český Němec a nácek do morku kosti, nabubřelý vládce lesů, který bydlel na zámku. Jeho potěšením bylo honit Čechy do práce a se smečkou černých dog slídit po utečencích. Jednou si Župík vyžebral od řeznice Kalivodové několik buřtů, prošpikoval je krysím jedem a nenápadně je předhodil psům, když doprovázeli pána na vycházce. Psi buřty očichali a dál si jich nevšímali.

„Prevíti přežraní!“ láteřil Župík, když buřty sbíral, aby je nenašlo některé dítě.

Mučil velitele, aby mu dovolil toho parchanta zlikvidovat. Kolikrát, když ležel za skalkou na Pustém sadu, ho měl na mušce – jen stisknout spoušť! Ale Franta měl své instrukce a nic takového nedovolil. Ostatně za pár měsíců si Župík sám sobě dokázal, že si jen tahal triko. Tak svou kořist stále jen stopoval, až… ptáček uletěl. Ze vzteku aspoň z pistole prostřelil okno jinému na seznamu.

Mezi tím celá skupina vyplenila odstavený vlak s vojenským materiálem ve stanici Skalsko a ukořistěný materiál, mezi nímž byl i cenný petrolej, ukryla u spolehlivého občana v obci Kluky.

V sobotu 24. března byla v prostoru Brocno–Chudolazy severně od Liběchova vysazena vojenská skupina „Národní mstitel“: pět československých vojáků a čtrnáct příslušníků Rudé armády s velitelem P. A. Kaniševem. Byl to základ partyzánské jednotky, na kterou se měli napojit dobrovolníci odhodlaní bojovat proti okupantům a která měla operovat na Mělnicku. Bohužel chybnou navigací nepřistáli parašutisti u plánované Mladé Boleslavi, ale na německém území. Skupina byla okamžitě napadena palbou a z nejbližších německých posádek proti ní zorganizovali rozsáhlou pátrací akci, trvající celý týden. Z výsadkářů bylo pět zajato a zbývajícím se jen s velkou dávkou štěstí podařilo uniknout z obklíčení přes Šemanovice, Březinku a Kokořín k Řepínu, kde se jim dostalo podpory českého obyvatelstva.

V mšenské škole se už neučilo – byla vyhrazená utečencům z Besarábie a jejich dětem a místní děvčata je musela obsluhovat. Za odměnu si Vlasta domů přinesla svrab, ostatní dívky i vši nebo blechy. Vlasta se s malými spratky nijak nepárala, a tak netrvalo dlouho a dostala se do konfliktu s jednou mladou nacistkou. Rozbila jí přitom ústa, Němka se rozzuřila a začala Vlastě vyhrožovat gestapem. Vlasta utekla domů, ale tatík na ni vlídným okem nepohlédl.

„Ty seš přece nána pitomá, teď abych tě zakopal do hnoje! Jestli tě tu najdou, tak nás všechny pozavírají!“

A odlífroval dceru ke známým do Bezna.

Župík zatím prožíval dosud nepoznaný orgasmus, když mu ruský partyzán, chlap jako hora, dovolil sáhnout na svůj samopal. Ten den nemohl usnout. Siluetu zdatného muže měl neustále před sebou a do konce války ji nesetřásl z mysli. Definitivně přišel na jiné myšlenky až s Vlastou, když se vzali.

Radisté V. I. Kozelkova a V. N. Vybornov udržovali spojení s 4. Ukrajinským frontem, což mělo pozitivní i negativní dopad. Díky spojení bylo v noci z 8. na 9. dubna shozeno do lesa Na Babinách 12 zásobníků se zbraněmi a výbušninami, což umožnilo zahájení destrukčních akcí na železničních tratích v širokém prostoru mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Horší bylo, že rádiový provoz zachytila německá odposlouchávací služba, které se podařilo lokalizovat vysílač v úvoze za vesnicí Zahájí. V úterý 24. dubna německé protipartyzánské komando na rádiovou stanici zaútočilo. V nastalém boji padl podporučík Oskar Beneš s dalšími dvěma výsadkáři, ale ostatním se podařilo uniknout.

V noci na prvního máje partyzáni vykolejili vojenský transport na trati Nymburk – Mladá Boleslav, odzbrojili jednadvacetičlennou německou stráž a ukořistili výzbroj a pohonné hmoty. V sobotu 5. května se přesunuli do Řepína a v zámku se usadil partyzánský štáb. Německá armáda se přesouvala ku Praze a partyzáni ji napadali, kde se dalo.

Frantova skupina dobrovolníků byla v pohotovosti. Když zaslechli volání pražského rozhlasu o pomoc, zmermomocnili starého Sirůčka, aby zatopil v kotli a vyrazili v jeho nákladním autě na dřevoplyn. Dostali se však jen k Mělníku a odtud je Němci pod palbou hnali zpátky. Na jejich smůlu ale hnali proti nim partyzáni od Řepína kolonu s tanky. Nebo prostě se kolona tanků a obrněných transportérů přesouvala k Mělníku a partyzáni po ní zezadu stříleli.

„Á do prdele,“ uniklo Župíkovi na korbě. „To nebude pěkný setkání…“

„Sjeď do ouvozu!“ poručil v kabině Franta šoférovi.

Ten ho poslechl a zabrzdil. Muži seskákali z korby, zalehli za mez a začali pálit ze svých zbraní. Jenže Němci měli naspěch, a tak akorát vypálili dva granáty do automobilu a byli v prachu.

„Moje nebohý autíčko,“ zaplakal starý Sirůček. „Přežilo válku a úplně na konci mi ho zničí!“

„Nebrečte, dědo,“ drsně ho napomenul Pepík. „Stejně tak dopadají lidi a to je horší!“

„Oni vám tu Němci nějaký nechají,“ utěšoval ho Župík. „Budou spěchat…“

Pěšky se vraceli po silnici do Mšena, kde se přidali k dalším dobrovolníkům, kteří stavěli masivní zábrany, aby se německá armáda nedostala do města. V ulicích a na výpadovkách z města vyrostly vysoké palisády z mohutných kmenů stromů, někde dvojité a vyplněné štěrkem.

S postupným odzbrojováním Němců rostla ve městě zásoba zbraní a vozidel. Nějakou zbraň vlastnil každý, ale téměř nikdo jim nerozuměl, takže nebylo divu, že se dva občané postřelili, a když se ze zadržené kolony dal jeden Němec na útěk, v přestřelce přišel o život další domorodec.

Vojenské zásoby se válely kolem silnice od Vrátna až ke Mšenu na desítky metrů do polí. Bylo tam všechno možné: kulomety, ruční zbraně, psací stroje, konzervy, kartony cigaret, kořalka, bedny s čokoládou… Desítky osobních aut a motocyklů byly staženy na pole a na fotbalové hřiště. U mlýna stála tři velká děla a u školy dva minitanky Goliath, dálkově ovládaná sebedestrukční pásová vozítka. Vítr roznášel německé marky po městě.

Župík byl jako pominutý z celé atmosféry, nic ho nelákalo, jen sbíral pistole, granáty a samopaly a nosil je Vlastě do pokojíčku. Když už tam toho bylo tolik, že by do povětří mohla klidně vyletět celá ulice, tak se řezník naštval, celou válečnou kořist naložil na bryčku a odvezl ji k lesu, kde ji vysypal na hromadu.

„Tak se musí na partyzány,“ glosoval to Pepík, když si mu Župík hořce stěžoval. „Bič a vyhnat je do lesů, ať si tam bouchají, jak je jim libo. No představ si, že bys řezníkovi vyhodil do povětří jeho prasata… Na fašírce by toho moc nevydělal.“

Ve čtvrtek 10. května se Mšenem prohnala část Rudé armády a válka definitivně skončila.

29/ Ze šífáka celníkem – kozel zahradníkem

I když válka skončila, nadále probíhalo odzbrojování německých vojáků. A tak se stalo, že jeden voják chtěl propašovat rozebranou pistoli v botách, které měl uvázané kolem krku a velitel Župíkovi nařídil, aby ho zastřelil.

„To to… to je snad moc,“ vykoktal Župík zděšeně.

„Žádný moc, voni by s Čechem udělali to samý!“ vyštěkl Franta a trochu mírněji dodal: „Pořád sis chtěl odstřelit nadlesního, tak máš příležitost. Postav nácka ke zdi a odbouchni ho!“

Pecka mezi oči! Župík zaharašil ukořistěným samopalem MP 40 a hrubě strčil do chlapa, aby ho dostal k nedalekému dřevěnému plotu.

„Hände hoch! Ruce vzhůru a obličejem k plotu! A modli se – za chvíli to koupíš svým samopalem!“ řval na něho, aby přehlušil vlastní strach. Strach z toho, že má zabít bezbranného člověka.

Pozvedl samopal a ruce se mu třásly. Podíval se na zajatce, který se třásl celý a užasl: tmavé vlasy na skráních mu začaly od kořínků šedivět. V tu chvíli vjel do Župíka strašný vztek. Vztek na celý svět, který ho dostal do situace, v níž nikdy nechtěl být, vztek na Frantu, který mu dal rozkaz k popravě a především vztek na sebe, že nedokáže zabít bezmocného člověka, který ve válce jistě zabíjel jiné a hlavu si s tím nelámal. Přiskočil k esesákovi, chytil ho za flígr a odvlekl ho o kus dál za roh pod Mackovu dílnu.

„Svlíkni se!“ poručil mu.

Chlap sundal halenu a košili a když se nejistě podíval na svého kata, ten jen mlčky hlavní ukázal na kalhoty a pak i na spodky. Nahý Němec se třásl hrůzou, ale Župík si hodil samopal přes ramena, z plotu vyrval pořádnou tyčku a začal ho řezat hlava nehlava. Přes záda, přes nohy, přes zadek – chlap křičel, válel se po zemi a nevěděl, co si rukama chránit dřív. Nakonec ho Župík za vlasy postavil na nohy.

„Dort ist die Grenze,“ ukázal mu směr ke státní hranici. „Běž a nezastavuj se dřív než v Berlíně, du Arschloch!“ zařval a naposled ho nakopnul do zadku.

Voják se rozběhl, ale stále se krčil, jakoby očekával ránu do týla. Tak jo, řekl si Župík a vypálil dávku do oblak, ať se ti líp utíká… Posbíral rozházené svršky a vrátil se zpátky ke skupině.

„Tak co,“ zeptal se Franta, „mám ti dát někoho, aby ti pomohl vykopat hrob?“

„Není třeba,“ zavrčel Župík dopáleně, „rozstřílel jsem ho na molekuly. Zbylo z něho jen tohle,“ hodil na zem balík oblečení.

Franta se rozesmál.

„Já věděl, že to tak dopadne,“ řekl smířlivě. „Ále co,“ mávnul rukou, „za chvíli je stejně budeme muset odvést na hranice a pustit… Ale zatím nám ještě pomůžou.“

Bylo nutné začít rozebírat barikády a likvidovat zábrany na výpadových silnicích z města. Siručkův nákladní automobil už sice neexistoval, ale v cihelně stály dva ukořistěné polopásové obrněné transportéry typu SdKfz (Sonderkraftfahrzeug) 251; měly sice dva pásy, ale vepředu dvojici kol na pneumatikách, a tak se transportér ovládal podobně jako automobil. Ta podobnost ovšem končila v okamžiku, kdy řidič otočil volantem o větší úhel než patnáct stupňů – potom se zapnulo přibrzďovaní pásu na vnitřní straně oblouku.

Župík se chvíli mordoval s motorem, než se mu ho podařilo nastartovat, zkusil si řazení včetně zpátečky a pomalu se rozjel na Mělnickou ulici. Když se mu podařilo projet zatáčkou u kapličky a neporazit ji, narostlo mu sebevědomí a rozhodl se přijet na náměstí jako správný hrdina odboje. Přidal plyn, rychle řadil až na nejvyšší stupeň a řítil se vpřed. Těsně před náměstím strhnul volant doleva a hned doprava, čímž postupně zablokoval oba pásy a vůz smykem čistil náměstí od přítomných občanů, kteří nestačili prchat. Sotva transportér jakžtakž vyrovnal, přidal plyn, ale hned zběsile brzdil, když se před ním zjevilo mariánské sousoší.

„Gratuluju,“ utrousil suše velitel Franta. „Chybělo pár centimetrů a mohls být na věky zapsaný v místní kronice jako Ten, který nám zlikvidoval Pannu Marii a dva svatý.“

„Je to paráda!“ nadšeně na něho hulákal Župík otevřeným bočním průzorem opancéřovaného vozidla. „Takhle se už nikdy nepovozím!“

Zajatci přiklopili skládací lavice ke stěnám a prostor za Župíkem zaplnili kůly z rozebrané barikády. Potom si jich šest vlezlo nahoru, aby náklad složili u lesíku za městem. Kdyby ovšem tušili, co je čeká, museli by je tam nahnat pod nabitými samopaly. Župík se pomalu otočil, hned ale začal zvyšovat rychlost, a tak, když v pravotočivé zatáčce do Karlovy ulice prudce strhnul volant a přibrzdil, první voják vyletěl z klád a rozplácnul se na fasádě domu. Druhý v hrůze vyskočil sám, když uviděl blížící se vodorovný trám nad průrvou v kolové hradbě, do které se vůz řítil a usoudil, že všichni přijdou o hlavu. Ostatní se přitiskli ke kládám a přežili.

„Bist du verrückt!“ křičel ten nejbližší k řidiči a mlátil ho rukou po hlavě. „Ty šílenče! Rusům u Stalingradu jsme unikli a ty nás povraždíš kousek od vlasti!“

Ale Župík se jen smál a přidal plyn.

Vykládka kmenů trvala dlouho, protože se muselo počkat, až se zajatcům přestanou třást nohy. Zpáteční jízdu s Župíkem rázně odmítli a když pěšky dorazili do městečka, zamíchali se mezi soukmenovce, kteří pracovali na rozebírání zábran a nemuseli doprovázet transport s nepříčetným řidičem. A Župík se divil, že má stále nové pomocníky.

Za pár dní bylo město uklizené a skupiny válečných zajatců postupně odcházely za doprovodu ozbrojených dobrovolníků do Zittau za československými hranicemi. Z brigády NÁRODNÍ MSTITEL byl vytvořený pluk Revolučních gard, který obsadil pět politických okresů (Mělník, Dubá, Varnsdorf, Rumburk, Šluknov) a zavedl v nich československou státní správu. Kabrnova parta se rozdělila; část odešla do Verneřic, zbytek byl přidělený na výpomoc celníkům ve Varnsdorfu. Dopravil je tam starý Sirůček, který opět ke štěstí přišel, když se mu někde podařilo vyšťárat odložený německý náklaďák.

Už ubytování jim vyrazilo dech. Chlapci z prostých vesnických chalup a měšťanských domů se náhle ocitli v přepychové vile továrníka Julia Kunerta, který před válkou s obrovskou továrnou – ve čtyřech výškových budovách zaměstnával na 1 600 zaměstnanců – ovládal výrobu jemných punčoch ve státě. Bydleli v prostorných pokojích, měli k použití koupelny, velká hala sloužila jako jídelna, venku byla obrovská zahrada s protileteckým krytem. Hned po příjezdu prošmejdili celý dům, ale zaparkovali na půdě, kde objevili funkční model továrny a další hračky, o kterých se jim kdysi jen snilo.

„Kluci podívejte,“ zvolal nadšeně Jarda, „když zapálím pod kotlem líh, celá fabrika se rozpohybuje!“

„Ježíši, tady je vláček,“ vzdychl Luboš. „Vždycky jsem si přál mít vláček…,“ a začal sestavovat kolejiště.

„A ty modely aut!“ vzrušeně bral jedno po druhém do ruky Slávek. Klekl si na podlahu, v každé ruce jedno auto; jezdil s nimi na pomyslných silnicích a pusou vyráběl zvukové efekty.

Jen Bohouš se rozhlížel po půdě, jakoby se nemohl rozhodnout.

„Panenky jsou tamhle v rohu,“ tlumeně ho upozornil Župík a uhnul před rukou, která mu mířila na hlavu.

I když jim bylo něco málo přes dvacet let, byli to kluci, kterým nečinilo potíž v okamžiku se vrátit do dětství a dohánět, o co byli ošizení. A doháněli to razantně, když občas v hale našoupali nábytek ke stěnám, nazuli kolečkové brusle a rejdili po jedinečné parketové podlaze. To by pan továrník koukal! Občas ale Sirůček přivezl z vnitrozemí nové osídlence a to pak s ním přijela i Vlasta; v tu ránu se z Župíka-dítěte stal chlap a jejich zábava nabrala jiný směr.

Sloužili buď na nádraží nebo na hraničním přechodu do Großschönau, vždy po šesti hodinách. Byli vedeni jako celníci, ale byl to útvar slepený narychlo bez přísahy a nějakého kázeňského řádu. Podle oblečení vypadali jako banda vagabundů – německé čapky s trikolorou, někdo kožený, jiný plátěný kabát, kalhoty po wehrmachtu, kožený opasek s vypilovaným hákenkrajcem, orlicí a nápisem GOTT MIT UNS na přezce a na opasku pistoli, každý jinou. Na nohou vysoké vojenské holínky nebo kožené šněrovací boty. Přes rameno automat, taky z různých úlovků.

„Teda kluci,“ rozhlédl se jednou po jejich skupině Bohouš, „teď musíme rychle honit holky. V tomhle kvádru nám žádná neodolá.“

„To si teda pospěš, dokud máš i samopal,“ ušklíbl se Slávek, „protože bez něho TY rozhodně žádnou nepřinutíš…“

Na nádraží se kontrolovaly vlaky, které pokračovaly s Němci za hranice. Všechna zavazadla se pečlivě prohlížela a Němcům se ponechávalo pouze 25 kilogramů na osobu – ovšem bez cenností. Na ty zabavené byla vyhrazená nádražní čekárna, do níž Župík jako pověřená osoba všechny poklady snášel a pečlivě třídil. Tedy jen do doby, než při příští službě zjistil, že věci jsou rozházené, přehrabané a nejcennější kusy pryč. Byli to jinší páni nad nimi, kteří měli klíče ke všemu.

Rozhodně pestřejší byla služba na silničním přechodu. Jednou přijel traktor s vlekem plným obleků a šatstva, vepředu postarší Němec za volantem, vedle něho babka. Župík nařídil vlek odvěsit, že zůstane v republice, čímž spustil bědování muže a hysterický výlev ženy. Jarda vyházel z traktoru kufry, prohledal je, ale nic cenného nenašel.

„Vezměte si všechno, jen mi prosím nechejte rádio,“ prosil Němec zoufale a vyvolal tím podezření obou financů. Byla to obyčejná bakelitová dvoulampovka, kterou Hitler prodával soukmenovcům za padesát marek. Vrátili Němcům kufry, odeslali je pryč a rádio po službě odnesli na světnici. Rozebrali je do šroubku, ale nenašli nic.

„Je to jasný jako facka, vy kliftonové,“ prohlásil Luboš spokojeně, „pěkně vás převezli! Předhodili vám rádio a v traktoru měli cennosti. A vy jste jim to zbaštili.“

„Copak já,“ bránil se Jarda, „já jsem jen kluk z fabriky! Ale tenhle,“ ukázal na Župíka, „to je expert na pašování! Ten to provádí celou válku! Tak už by snad mohl ty fígle znát, ne?“

„Člověče, to je těžký,“ zamyslel se Župík, „von v týhle branži jde pokrok stále dopředu. Protože se starýma fíglema u financů už neuspěješ. A Němci jsou strašně rafinovaní… Ale máš pravdu – já se furt nějak nemůžu převonačit na druhou stranu…“

„Udělali kozla zahradníkem, ale von nehlídá, jenom žere,“ neodpustil si Slávek.

Ale ve službě to bylo jako na houpačce a brzy získali uznání, když s Jardou zadrželi prchající hraběnku s anglickým zběhem a plným autem šperků, zlatých mincí, sošek a dalších cenností.

Jenže pak se to opět zhouplo a skončili neslavně.

Jednou za čas přišla na každého služba u vily – hlídala se ve dne v noci a Župík službu absolvoval už několikrát. Stráž měla za úkol obcházet celý objekt; ten byl za zahradou obehnán masivním plotem s železnými vraty, která se na noc zamykala. Uvnitř vily byl hned u vchodu zavěšený velký měděný gong s filcovou palicí a pod ním stůl s telefonem. Gongem se svolávalo osazenstvo k jídlu, ale sloužil i k občasnému vyhlašování poplachu. Zvonek telefonu byl vyvedený ke klaksonu nad venkovní schody, aby ho slyšela stráž, když ve vile všichni spali nebo naopak řádili při nějaké oslavě. Tak bylo o vše důležité postaráno a jediné, co se chtělo po strážném, bylo – aby zůstal bdělý. A to byl kámen úrazu.

Ten osudný den ubíhala služba do půlnoci dobře. Ve vile bylo živo a z města se courali kolegové na vycházce. Župík s každým pohovořil, ale postupně se situace zklidňovala, až se po půlnoci vila ponořila do tmy a nastalo ticho. Obešel rajón a potom si vlezl do korby luxusního kočáru na zahradě. Na krku měl zavěšený vlastní zlepšovák – masivní budík, jehož buzení natáhl vždy na půl hodiny. Byla krásná teplá noc, měsíc se houpal na obloze a ze zahrady sálalo teplo. Noc, v níž se spí tak sladce…

Dvakrát budík Župíka vzbudil, dvakrát zkontroloval rajón…, až potřetí ho probudil zvláštní hluk. Posadil se a spatřil nákladní auto, jak odjíždí od vily. Železná vrata u plotu byla vyvrácená a dveře do vily vypáčené. Vyskočil a hnal se do domu. Vila byla prázdná, jen pod gongem stál kuchař a telefonoval. Když položil sluchátko, obořil se na Župíka.

„Ty pitomče jeden, jak to hlídáš? Vojáci někoho honí a potřebovali nás! Na nikoho se nedozvonili a museli rozbít vrata i domovní dveře, protože ty, svině líná, chrápeš někde na hnoji! Kdyby sem místo vojáků vtrhli werwolfové, tak nás, ty hovado, všechny podřízli jako kůzlata! Mám sto chutí zavřít tě do toho bunkru a nechat tě tam vysušit na mumii!“

Kuchař byl rudý jako krocan a řval, že ho muselo slyšet celé město. Župík stál jako opařený.

„Tohle je průser jako mraky,“ pokračoval rozzuřený kuchař, „však von si to s tebou starej vyřídí! Máš jedinou kliku, že jsi dobrovolník – jinak by tě nechal zavřít, až bys zčernal!“

Po zbytek noci se Župík věnoval zpytování svědomí.

V poledne přijel vojenský volkswagen s jejich velitelem a s velitelem posádky. Ti s nebohým strážným udělali krátký proces.

„Odevzdejte automat a pistoli! Dnešním dnem jste propuštěn pro neplnění úkolů. Stejně vás už nepotřebujeme a vaši kamarádi půjdou brzy za vámi. Ještě máte možnost přihlásit se jako dobrovolník na vojnu. Pokud ne, sbohem!“

Když to všechno Župík vylíčil kamarádům, rozhodli se, že skončí také. A tak se druhý den ráno vydalo pět mladíků na nádraží a na komplikovanou cestu přes Českou Lípu a Mladou Boleslav do Mšena.

„Stejně už je čas dělat něco kloudnýho, kluci,“ shrnul to Jarda. „Na celníky prostě talent nemáme!“

30/ Kapitán vnitrozemské plavby

Župík otevřel vrátka do dvora, pak vstupní dveře do baráku a nedočkavě zaklepal na dveře do světnice. Nečekal na vyzvání a vstoupil.

„Á, pan ženich dorazil,“ pronesl řezník bez nadšení.

Maminka otevřela dveře a křikla nahoru: „Vlasto, máš tu Župíka!“ A když zavřela, dala se do vysvětlování: „Vlasta je nemocná. Spadla ze šejtroku, uhodila se do prsou a ten pravý se jí podebral. Příští týden by měla jít do Prahy do nemocnice.“

Přišourala se Vlasta a levou rukou si držela milého na distanc.

„Ani tě nemůžu obejmout,“ řekla smutně. „Slézala jsem z naší bryčky, když se mi nějak zapletla noha a já sletěla po hlavě na zem. A teď mám podebraný prs.“

„Hlavně, že sis nesrazila vaz,“ oddechl si Župík. „Tohle se spraví. Ještě se naobjímáme…“

Vyprovodila ho na Větrák s tím, že se nazítří zase setkají.

V Lobči už na syna netrpělivě čekali.

„Máš tady ouřední dopis z podniku,“ podala mu maminka obálku.

Župík ji nedočkavě roztrhnul, vyndal list papíru a četl: „Byl jste vybrán do kurzu kapitánů, který bude ukončen zkouškami. Dostavte se do přístavu Praha-Holešovice… a vezměte s sebou…,“ pokračoval výčet dokladů, které měl doložit, aby byl připuštěn ke kapitánským zkouškám.

„Tak to bude asi potíž,“ podrbal se na hlavě. „Pár jich odpočívá na dně magdeburskýho přístavu…“

Ale potíž to nebyla, protože v těch hektických dnech po skončené válce se musely věci řešit operativně – třeba místopřísežným prohlášením.

V pondělí odjeli Župík a Vlasta s maminkou do Prahy, kde jim ubytování poskytli příbuzní Morávkovi. Ženy navštívily nemocnici Na Bulovce, ale ta byla tak plná, že pacienti leželi na lehátkách nejen po chodbách, ale i v parku. Vlastu proto léčili ambulantně a naštěstí úspěšně. Župík zatím pilně navštěvoval „kurz pro rychlokvašky“, jak ho nazýval. Za týden Vlasta s maminkou odjely a Župík zůstal u Morávků sám.

A konečně přišel ten vysněný a dlouho očekávaný den, úterý 21. srpna 1945, kdy před komisí Československého plavebního úřadu na ministerstvu dopravy Župík úspěšně složil zkoušky a domů odjížděl s nejvzácnějším glejtem, který pro něho znamenal začátek další etapy života. Kapitánský patent ho opravňoval k řízení lodí z Prahy do Hamburku a další doložka ve službě užívat titul kapitán vnitrozemské plavby.

Župíkovi bylo dvacet jedna roků a splnil svůj slib: řezníka požádal o ruku dcery jako kapitán. Slavila se svatba a do roka v kolíbce vrněla čerstvá dcera.

Kapitán Župík s rodinou vyrazil na novou plavbu životem.

Naše poděkování patří všem, kteří se na vzniku toho čísla SUDOPSKÝCH ROMÁNŮ DO KAPSY podíleli. Mgr. Bc. Janě Férové, ředitelce Střední školy lodní dopravy a technických řemesel v Děčíně, Mgr. Bohumilu Brychovi, který dodal maximum informací o Václavu Šeblovi včetně obrazových příloh, Ing. Martinu Kleinovi, řediteli pobočky Státní plavební správy v Děčíně, který připojil další, i Ing. Vladimíře Holečkové z Magistrátu města Děčína za vypátrání posledního důležitého datumu v životě pana Šebla.

Dále známým i neznámým autorům fotografií a majitelům sbírek z webových stránek ČSPLO – pány kapitány Pavlem Křesťanem, Radomírem Lovászem a Václavem Novotným počínaje a těmi neznámými konče. O zásluhách kapitána Jana Malého, který obětavě pomáhal svými znalostmi i v pětaosmdesáti letech, je řeč na straně 87. Ing. Petr Forman provedl revizi textu o historii vodní dopravy a dovedl ho až k současnosti.

Technické údaje o plavidlech jsou převzaty z textů kapitána Pavla Křesťana na webu ČSPLO. Dvě černobílé fotografie na druhé straně obálky pocházejí ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem.

Václav Šebl (19. 2. 1924 až 29. 5. 1988)

Autor předlohy k Příhodám plavčíka Župíka kdysi vyprávěl svůj životní příběh do časopisu Sedmička pionýrů. Po válce se stal kormidelníkem na člunu, bravurně zvládl plavební nauku a plavební zeměpis. Roku 1960 nastoupil ke Státní plavební správě a po krátkém čase se stal vedoucím Státní plavební správy – pobočky Děčín. Někdy od poloviny šedesátých let začal při svém zaměstnání učit předměty plavební nauky a plavebního zeměpisu na Učilišti státních pracovních záloh (od roku 1958 Odborné učiliště ČSPLO n.p. Děčín) – posléze i jako profesor těchto předmětů na průmyslové škole technické a dopravní v Děčíně. Jako ředitel SPS odešel roku 1986 do důchodu, ale i v důchodu ještě nějaký čas na obou školách učil. Jeho jediná dcera zemřela roku 2009.