Vzpomínka Sváti Militkého na Ivana Šťastného.

Jako každý odchod do plaveckého nebe bývalých spolupracovníků zarmoutí, tak i odchod pana Ivana Šťastného. Psal se rok 1966 a jako čerstvý absolvent lodnické akademie pana Kopřivy jsem se dostavil na oddělení posádek k dalšímu zařazení. Bez řečí jsem byl ‘’odsunut’’ do topeniště Lodi Mládeže jako topič. Byl jsem z toho docela rozladěný, protože jsem si uvědomil, že mě bude chybět nebe nad hlavou a budu časem jen pekelník. Než jsem se stačil srovnat s osudem topiče, objevil se mladý usměvavý blonďák a řekl úředníkovi, že potřebuje bezpodmínečně lodníka na odjezd, protože ten jeho původní měl nějaké problémy. Během deseti minut jsem odfrčel z kanceláře,  a pan kormidelník se mě představil jako Ivan Šťastný a řekl, že sebou musíme hodit, protože je člun 686 na odjezdu. Překvapení bylo, když jako druhy lodník byl na palubě bývalý spolužák Mirek Štros. Posádka měla nakoupeno, a mě řekli, o nic se nestarej, do Magdeburku tě uživíme, a potom se uvidí. Ivan řečeny Stava měl na lodi svoji krásnou manželku  Naďu, která nás občas překvapila svými kulinářskými poklady. První den kotviště v Salope, a večer posezeni a bližší seznámeni s posádkou. Proste pohoda. Výše uvedené plavidlo se stalo útočištěm, domovem a příjemným centrem mé začínající plavecké kariéry.Naše občasná nezkušenost či neobratnost nebyla nikdy Ivanem zesměšňována, ani zneuctívána. Lepší ‘’vlet ‘’ do plaveckého ráje jsem si nemohl přát.Ivan byl vlastně kluk o několik let starší s velkými zkušenostmi a hlavně s citlivým přístupem k nám. Někdy jsem si říkal, ten chlap má se mnou zlatou trpělivost. Různé avantýry, Diesdorf , Wittenberge  a jinde v ostatních polabských částech, vyváženi loďkou častých ženských návštěv v NDR a menších průšvihu.Po odchodu na vojnu v roce 1967 jsem již nikdy Ivana nepotkal a o jeho dalších životních cestách neslyšel. Ivan Šťastný řečeny Stava byl kluk drobnější postavy ale nositel velkého srdce. Ivane díky. Vzpomínám, Sváťa.