Otto Kessel

                                                          Jak jsem se rozhodl pro plavbu.

  Řeka, řeka je jak žena. Některá malá, prudká a štíhlá, jiná velká, rozložitá a líná, ale každá je krásná, ve dne i v noci, v létě i v zimě.  A hlavně přitahuje muže každého věku, mladé i staré.  A většina mužů řeky miluje. I mne, již jako malého kluka řeka přitahovala a protože jsem to k ní měl kousek, trávil jsem u ní v létě většinu času. Nejraději jsem se plavil s klukama na prámech pískařů a pomáhal jim vylévat vodu z vytěženého písku. Nejlepší zábava ovšem nastala, když pískaři přivezli na břeh malý motorák. Jmenoval se OREL a byl to vrak, který měli asi pískaři  v plánu zprovoznit. Nám to ale nevadilo, hned jsme se ho zmocnili a v duchu podnikali výpravy po všech mořích světa. Tenkrát jsem o říční plavbě neměl ani potuchy, proto ta moře. Všechno jednou končí, skončilo i dětství. 

   Je začátek padesátých let, náš pracující lid úspěšně splnil Dvouletku a já, jako čtrnáctiletý kluk stál před závažným rozhodnutím! Zvolit si čím se vyučím, čím budu. Jako nezkušený kluk, nemajíce přehled, jsem se dlouho nemohl rozhodnout pro vhodné povolání. Zapracovala ale náhoda. V té době jsem odebíral časopis Mladý technik, kde tenkrát  vyšel zajímavý článek o labské plavbě a stavbě  kanálu Dunaj - Odra - Labe. Článek byl doplněn fotografií MNL, dnes již nevím která to byla, asi VÁCLAV. Článek o stavbě kanálu a zejména fotka nákladní lodě mne fascinovaly natolik, že bylo rozhodnuto! Půjdu k ČSPL a vyučím se lodníkem a až budu kapitánem, jako první projedu kanál D - O - L. Jaké ale bylo moje zklamání, když mi třídní učitelka  oznámila, že na plavbu není žádná umístěnka. Jenže v tom bylo tenkrát něco jiného. Soudruzi pro mne jako syna živnostníka měli připraven jiný osud. Měl jsem se vyučit v Ostravě tunelářem. Nevím, zda zapracovala opět náhoda, či známosti a úsilí mé matky (otec v té době byl jako "nepřítel státu" totálně nasazen na práci v pohraničí), zkrátka k plavbě jsem se dostal. Na plavbě jsem prožil krásný život. Nedovedu si dnes představit, že bych měl někdy dělat něco jiného. Lodě, na kterých jsem se plavil jsou již dávno sešrotované. Zůstaly mi jen vzpomínky a nesplněná touha. Po kanálu D - O - L  již nepopluji. Budiž mi útěchou, že se o kanálu opět začíná mluvit a že snad labská plavba znovu ožije.

                                                     Bez nás by to nešlo!

     Bylo to v době, kdy se plulo ještě samotíží, někdy v prosinci nebo lednu, to si již přesně nepamatuji. Ostatní si pamatuji dost přesně. Byl zvýšený vodní stav, velký mráz a po Labi plulo velké množství ledu, který plavbu samotíží značně ztěžoval až znemožňoval. V Magdeburku nás proto zastavili a na Herrenkrug jsme zakotvili. Kormidelník přinesl foršus a potravinové lístky a nám tedy nebránilo vůbec nic,  abychom vyrazili s Fratiškem S. do hospody  k Trippelmanovi. Snad jenom čerstvě napadlý sníh. Bylo odpoledne, ještě světlo, cestička podél Labe k městu byla již sněhem vyšlapaná a tak hup do člunku a k nejbližší bůně. Tam jsme člunek uvázali a k prošlapané cestičce to bylo jen pár metrů, i když do polobotek nám padal sníh. Jít jsme ale museli. Co by si bez nás magdeburské tramvajačky počaly, bez nás by to tam zkrátka nešlo. Teď přeskočím několik hodin, nastal čas návratu. Samozřejmě bez peněz a lístků. K naší smůle byla tma, padla mlha a ještě sněžilo. Cestička podle Labe byla trochu zřetelná, ale naše stopy po bůně ke člunku beznadějně pod sněhem zmizely. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se courat po bůnách, od bůny k bůně, až jsme člunek nalezli. To vše v polobotkách. Tim naše potíže ale neskončily. Ve tmě a mlze jsme člun neviděli a chod ledových koláčů zesílil. Nerozvážně jsme se člunkem vyrazili naslepo. Kus od břehu začal František panikařit a chtěl se vrátit. Nezbývalo mi nic jiného, než vzít Fratiškovi veslo a zamířit směrem, kde jsem tušil člun. Na poslední chvíli člunek narazil do přídě a František se stačil chytit kotvy. Byli jsme zachráněni. Dodnes o této příhodě nikdo nevěděl, ani kormidelník člunu. Jste první!

    Dodnes mne jímá hrůza z toho, co by se stalo nezachytit se člunu, kam by nás až voda a ledy zanesly, jak bychom asi skončili. Jak tato cesta pokračovala příště.

              JAK TO BYLO DÁL?

    V minulém vzpomínání jsem slíbil, že napíši jak to bylo dál. Druhý den po našem šťastném návratu na loď nás zatáhli do Industriahafnu. Tam jsme čekali až poleví mrazy. Protože jsme byli jak víte bez peněz, zásoby žádné, tak si jistě domyslíte, že nastalo období hladu. Pomoc ze zádi jsme nemohli očekávat, paní kormidelníková neměla pro nás pochopení. Když mrazy polevily a bylo před odplutím, dostali jsme zase pár marek. Poslal jsem Františka na nákup. Ten ale přitáhl až večer s lahví kořalky, dvěma blondýnkami a pochpitelně bez peněz. Druhý den jsme odpluli směr Hamburk za dodržování přísné diety. Do Hamburku jsme připluli k naší smůle v pátek když byl nějaký svátek, pak sobota a neděle, na marky jsme mohli zapomenout. Od smrti hladem nás zachránilo to, že jsme se uvázali v Moldauhafnu vedle člunu 7239, kde byl kormidelník L.M. Ten měl na víkend nakoupeno. Koupil si také sádlo a dost mastný papír od sádla mi dal. Naštěstí jsem našel jednu cibuli a trochu mouky. Papír jsem pečlivě oškrábal, na té troše sádla osmažil cibuli. Tou jsem posypal noky uvařené z těsta, které obsahovalo jen vodu, mouku a súl. Byl to blaf,    ale tenkrát nám jídlo chutnalo jako v nejlepší restauraci. Je to tak, hlad je nejlepší kuchař. Zpáteční cesta probíhala ve stejném stylu. Stání pro velkou vodu v Magdeburku a Drážďanech, záloha stačila jen na jeden večer a tak jsme s Františkem zůstávali štíhlí kluci. Po doplutí do Děčína jsme vše v Koruně a Poště dohnali.

                                                                    Škodolibí kamarádi.

  Na šífortě bylo vždy veselo. Bez ohledu na to, zda za veselou příhodu mohla náhoda či škodolibí "kamarádi". Po dopsání a odeslání

předešlé vzpomínky jsem si na jednu takovou příhodu vzpoměl. Jestli je až tak veselá posuďte sami. Nepamatuji se již, zda se udála při

popisované cestě nebo jindy. To ale není podstatné. Čekali jsme na vykládku a tak jsme chodili na šichty. Tenkrát ještě na šupnu 41. 

O halbe jsme si na šupně kupovali polévku. Ne tak minule vzpomínaný Ladislav M. Ten se již od samého rána  holedbal, že si udělal

tlačenku a na té si pochutná víc než my ostatní na polévce. To nemohlo zůstat jen tak. Na šichtě jsme dělali mražené rybí filé, na které

jsme do chladicích vagónů přidávali suchý led. Nevím, koho  to tenkrát napadlo, dát Láďovi do tašky tabletu suchého ledu. Ani si již

nepamatuji, kdo byl  aktérem.  Našli jsme nejslabší tabletu ledu, šup a už byla v aktovce. Na aktovce rychle narůstala jinovatka.

Očekávali jsme napjatě, zda na to Láďa příjde a bude po legraci. Nepřišel. V jídelně o halbe otevřel aktovku, ale na kost zmrzlý chléb 

s tlačenkou se nedal jíst. Láďovi nezbylo nic jiného, než si jít pokorně koupit  polévku za škodolibých úsměvů přítomných plavců.

               Gusto! Jsme "fest"!

      Někdy se věci, které jindy bezproblémově fungují, zadrhnou. Tak tomu bylo i tentokrát. V Krásném Březně jsme naložili kaolin, udělali velký nákup a hurá do Lübecku. Ve Hřensku jsme zakotvili a čekali na odbavení. A teď přišel ten zádrhel. Připlula barkasa a dispečer mi oznámil, že se  ještě nevrátila moje Plavecká knížka, která byla  v Praze na permitu. Musel jsem vypakovat. Jistě pochopíte, že jsem z toho radostí neskákal. Několi dnů jsem v Děčíně čekal, než jsem byl naloděn na MN 6205. EMKY řady 62.. byly pro nedostatek ložného prostoru staženy na dálkovou plavbu z tuzemu. Tenkrát také nebylo dost posádek a tak jsme jezdili bez turnusu. Kapitán byl nastávající důchodce, který se spoustu let neplavil a na stará kolena šel jezdit, aby si zvedl průměr na důchod. Kapitán to byl hodný, ale tím že dlouho nejezdil, nebyl si vždy jistý, což bylo někdy na závadu. Pro úplnost bych se měl ještě zmínit, že manželka jezdia s ním a strojníkem byl pražák Pepík.H. Většinou jsme vozill ostravské uhlí do  Gaswerku a zpátky sůl.

     Jednou, bylo to na přelomu listopadu a prosince,   jsme zase pluli proti proudu  s nákladem soli . Měl jsem pocit, že kapitán nějak spěchá. Oproti jiným cestám jízdu natahoval dlouho do noci. Tím, že si nebyl jistý, musel jsem stát na přídi a neustále svítit světlometem. Ani kafe jsem si nemohl uvařit. Jakmile jsem se o to snažil pokusit, už zvonil zvonek a musel jsem svítit. Do půlnoci již moc nechybělo, když jsme se drali hlemýždím tempem proti proudu někde kolem kilometru 148. Asi to znáte, že voda vede velmi dobře zvuk. Proto jsem slyšel velice zřetelně, jak paní kapitánová říká v kormidelně "Gusto, jsme fest!" . Asi se jí zdála velice pomalá jízda jako stání. Kapitán se lekl a ihned snížil otáčky motorů.  Emka začala okamžitě "plavat". Opětovné zvýšení otáček motorů již nepomohlo. Tu noc jsme se již nerozjeli. Uklidili jsme se mimo plavební dráhu, zakotvili a šli spát (k mé velké radosti).  Ráno jsme se v "ouplavu" rozjeli a další cesta již pokračovala bez větších potíží až do Neštěmic.

     Po vyložení jsme dostali náklad režijního uhlí pro Hamburk. Na vánoce s rodinami můžeme zapomenout. Při poproudní jízdě se kapitán svěřil, co mu to dalo práce než sehnal náklad. A teď neuvěřitelný důvod toho spěchání a snažení. Aby nemusel být na vánoce doma, kupovat příbuzným a dětem dárky. S Pepíkem jsme to nechápali. Nakonec jsme si ve vánočním Hamburku užili také své a trochu zapoměli na to, že nejsme doma se svými rodinami. S uhlím jsme se v Hamburku zdrželi, chodili na šichty a tak bylo také dost mařen na dodatečný nákup dárků.

                                 Moje první cesta.

    Tak touhle vzpomínkou jsem měl začít nejdřív. Už se ale stalo, takže první vzpomínka nebude první. Nevím kdo o tom rozhodl, ale po vyučení mne nechtěli soudruzi z učiliště do Hamburku pustit  pustit. Proto  jsem  po posledních prázdninách musel nastoupit do Holešovic. Tamní dispečer mne poslal do Vaňova na P-17. Když  se rychlík blížil k Ústí, uviděl jsem z okénka vlaku jak P-17 se člunem ve vleku peláší proti proudu. Zašel jsem proto na ústeckou stanici, kde byl tenkrát dispečerem Bohouš Vocásek. Ten mne poslal na Vaňov, kde stál člun, ze kterého utekl lodník pro neshody s kormidelníkem a druhý lodník měl za sebou teprve první cestu (byl z ulice). Člun měl náklad do Prahy. V Praze byl pracovník, který zajišťoval pro dálkové plavce permity. Ten ale nevěděl, že  pro mne je Hamburk tabu a tak si zapsal i moje jméno a přinesl moji Plaveckou knížku i s permitem. Po naložení jsem na člunu odplul směr Hamburk bez vědomí těch, kteří tomu chtěli zabránit.

    Ze Střekova jsme pluli samotíží až do Buckau, kde jsme po otočení čekali do druhého dne na traktor, aby nás prosakoval skrz Strombrücke. čekání jsme využili k nákupu a návštěvě Féry. Byl tam také můj mazák Mirek T. a ten mne seznámil s místními děvčaty. Hlavně Anelise byla kočka. Když už se zdálo, že je ruka v rukávě, objevili se policajti a všechna děvčata  odvedli. Chudáci holky! Jistě je druhý den nahnali čistit cihly. Po prosakování jsme pluli dál. Kormidelník byl výborný šífák a tak cesta ubíhala bez potíží. Až na to, že s kormidelníkem jezdila jeho německá manželka a ten z toho byl asi na nervy, choval se dost despoticky a neměl pro nás lodníky žádné pochopení. Tím se také stalo, že při příjezdu do Hamburku jsem nebyl ani pokřtěn. Při prvním seznamování s Hamburkem jsem byl jak Alenka v říři divů. Začátkem padesátých let (však to všichni znáte), kdy byl u nás všeho nedostatek, bylo tady všechno. Okamžitě se ze mne stal sběrač krásně potištěných igelitek a prospektů. V neděli jsme dali dohromady partu a vyrazili odpoledne ven. Začali jsme ve věži u koňáka na buřtech. Mám hořčici rád a tak jsem si buřt řádně omočil v hořčici a zakousl. To, co se pak stalo nelze ani popsat. Okamžitě mi začala hořet hlava a postavily se mi všechny vlasy na hlavě. Kolegové, kteří sílu hořčice již znali se mi jen smáli. Buřty jsme zazdili šlehačkovým pohárem. To byla tradiční kombinace. Od koňáka jsme vyrazili "na kopec". Tam jsem teprve  koukal, div mi nevypadly oči z důlků. Já, ještě nepolíbený kluk a najednou všude tolik erotiky. A co teprve v "uličce lásky".  To jsem teprve koukal. Většinou ale za okny seděly staré a vysloužilé brécy. Nebyly drahé, ve všední den jen dvě marky a o víkendu nebo za deště pět.  Jak šla léta, přibývaly hezčí holky, ale závratně stoupaly ceny. Vůbec mi to nevadilo. Já jsem nikdy jejich klientem nebyl, raději jsem se coural po městě a přístavu.

    Časem jsem pochopil, proč můj předchůdce ze člunu utekl a po třech cestách jsem jeho příklad následoval.

                                                                                                                                                                                                            nepokřtěný Otto Kessel

   Mini povídky Otto Kessela:  "Mokré střípky" , kliknutím zde