Dovolte mi několik slov úvodem. Dostalo se mi do ruky několik stránek rukopisů vzpomínek (Kapky vody) pana Vlastimila Svobody.

Rukopisy jsou plné škrtů, poznámek, dokonce u jednoho chybí konec. Vzpomínky to jsou ale velmi zajímavé a vhodné ke zveřejnění,

proto jsem se pokusil je upravit co nejvěrněji do podoby, hodné Vlastíkova pera.

                                                                                                         Čenda

                          Vzpomínky na Odru

     Když jsem šel s Karlem na procházku do města, tak jsem mu předvedl

co  zkusím na nějakého  Poláka.  Ten  mne  ale dostal  a Karel se mi pak

dlouho smál. Shodli jsme se, že u nás je vůl kdekdo, že se lidi ani nezdraví

křestními  jmény,  ale právě těmi voly.  Mně na Polácích také něco vadilo.

A sice to, že jsou až příliš úslužní a stále „prosí pána“. Vybral jsem si oběť,

dal si záležet na výslovnosti a spustil:  „Prosze  (vyslovuje se proše)  pána,

powie pán pánu, který pán by pánu powiedzal, od kturégo pána by se pán

dowiedzal, gde by pán našel pána Moskowiecza?“ Schválně jsem si vybral

jméno,  které  znal každý náš šífák jezdící do Hamburku, jenž navštěvoval

známeho Poláka, kšeftujícího a majícího pro nás příhodné ceny. Oslovený

Štětinák mi docela vážně odpověděl,  že „nerozumí po česku“.  A já si dal

na té polštině tak záležet…..

     Později jsem byl s kormidelníkem Potměšilem opět jednou ve Štětíně 

a  na  zpáteční  cestě jsem  zažil skoro horor.  Bylo  vedro a  já si chtěl

za  jízdy po  kanále cestou do Berlína zaplavat.  Skočil  jsem na špičce

do vody a hodlal se chytnout u kormidla loďky, po ní se dostat ke kotvě

a  vylézt na palubu.  Napoprvé se mi to nepodařilo, ani  napodruhé ne.

Musel  jsem vylézt  z vody,  běžet po břehu a  pak ve vhodný okamžik

opakovat skok.  Kluci  na  motoráku zrychlili a  já měl co dělat, abych

se chytnul až  na třetí pokus,  když  už  jsem  byl  na pokraji sil a moje

nohy  byly  už skoro zpátky ve  Štětíně.  Víckrát  jsem takovou blbinu

nezkoušel, už jen proto, že se blížily hranice Západního Berlína a tam

by  mne Výchoďáci určitě zatkli a vyslýchali.  Však jsem po fajruntu

klukům z motoráku vynadal, že když jsem neměl rozum já, že ho mohli

mít oni a kapánek zpomalit.

       Vzpomínka na Dlouhého Johanna – Jana Richtra

     Byl to prima kluk z Břeclavi, který potom, co se  jeho matka po smrti

manžela znovu provdala, toto  její rozhodnutí neskousl a do Břeclavi již

nikdy nezavítal.  Byl to kus chlapa a lodník s velkým „L“.  Ke kormidel-

nickým zkouškám  se  mu  nechtělo (podobně jako později mě).  Dlouhá

léta  jezdil  u  Jirky Palivce,  přezdívaného  Američan.  Byla  to opravdu

dvojka k pohledání. Kromě toho, že Jan byl vynikající šífák, měl i nosný

bas a když spustil v hospodě nebo na lodi, bylo ho opravdu slyšet ode zdi

ke zdi a z přídě až do kormidelny.

     Jednou ho kluci vyhecovali,  že  když mu ten zpěv tak jde,  aby  zašel

do ND a předzpíval mistrovi Hakenovi. Možná, že Johann (tak si nechá-

val říkat)  opravdu přišel o prkna, která znamenají svět, když na kuráž

před vystoupením u slovutného zpěváka, si dal na kuráž jedno(?) pivko.

Mistr Haken  vyslechl jeho  přednes  (Kecal z Prodané nevěsty),  líbil se

mu,  ale  to  pivko cítil a doporučil mu,  aby přišel příště s árií Vodníka

z Rusalky,  ale  bez opěrné hůlky z piva.  To však Johann jaksi nezvládl

a  už  nedostal  kuráž,  aby  před  Hakenem  ještě  jednou  zazpíval.

     A  tak  zůstal  u  lodí.  Kromě  řemesla  a  hlasu, ovládal ještě štětec.

Maloval,  členem  výtvarných  umělců  sice  nebyl,  ale  jeho  díla  měla

atmosféru  a  po  hospodách  se  dobře  prodávala. Většinou  měl   náměty

našeho slavného malíře moře Beneše Knüpfera, také si oblíbil rozbouřený

živel, brigy, dvoj či trojstěžníky vyhýbající se na poslední chvíli skaliskům

a  nebo  tam  přímo  končící.  Johann  nikdy  na moři  nebyl,  ale  plavidla

pirátů  a  jiných  kumpánů i starých  dřevěných obchodních lodí měl  fakt

dobře  nastudována.  Věnoval  se  i  svému šífortu.  Mám od  něj  krásnou

polabskou  krajinu  a  na  řece  plující  malý parník, táhnoucí zalesněnou

krajinou nedaleko Lysé člun s pískem.

     On to byl ale také bouřlivák. Jako správný jihomoravák uznával

Masaryka a nenáviděl komunisty.

     To jednou na podzim, po naložení písku v Nelahozevsi, seděl s Palivcem

v  malé  hospůdce  „U Zámku“,  když  tu  nějaký  pocestný  otevřel  dveře

šenku, které za sebou pořádně nezabouch a Johann sedící skoro nalepený

na ty dveře, jimiž mu táhlo na záda, napůl zvesela a napůl naštvaně zařval:

„A dveře bude zavírat soudruh Hitler nebo kdo?“  Pár  lidí  se  uchechtalo,

několik dalších raději smočilo zobáky hluboko do půllitrů, načež se zábava

pomalu zase vrátila do normálního hospodského tlachání. Asi po půlhodině

se však v předtím viníkem už zavřených dveřích objevil „příslušník“, který

se nahlas zeptal Honzy zeptal, jak to s tím Hitlerem myslel. Zřejmě fízlárna

dostala echo z hospody. Johanna to vůbec nerozhodilo, měl v sobě jen  dva

kousky a věda,  že mu režim nemohl ublížit víc, než že ho nepustili do Ham-

burku, poldovi a teď už i osazenstvu malé hospody začal krátkou přednášku,

že jestliže oni neví, tak Hitler byl nejdříve soudruh, když založil

Nacionálně-socialistickou  dělnickou stranu  Německa  a  k tomu dodal ještě

pár vět. Polda poslouchal, ale současně si něco zapisoval a po přednášce také  

Johannovo  jméno a zaměstnavatele.  Odbylo se to  jen důtkou,  sečtělý Johann

poražen nebyl. Poté, co jsem byl již v důchodu a při návštěvě jeho posledního pracoviště

v přístavu Radotín jsem se dozvěděl, že Johann zemřel. Sehnal jsem si adresu

jeho mámy v Břeclavi a napsal ji, že synovo přání bylo, aby jeho popel byl rozprášen

na soutoku dvou řek, po nichž se plavíval, tedy pod mělnickým zámkem, kde Labe pohlcuje

sestřičku Vltavu. Zástupce podnikusi dojel do Břeclavi po souhlasu matky pro urnu a Johann

se konečně plavil do svého vytouženého Hamburku. Opravdická šífácká obřadní síň pohltila popel svého syna……..

      Po dlouhých letech, když jsem se jel podívat ještě jednou do modřanské hospůdky, nemají-li tam ještě

nějaký Johanův obrázek, setkal jsem se zcela náhodou u stánku na smíchovském nádraží, kam chodívám

k Martinovi Kralevičovi na pokec a rumíček, s bývalým šenkýřem z Modřan Petrem, jenž teď provozuje

hospůdku v Řevnicích a ten se pochlubil, že Johanovy obrazy si vzal ssebou a i tam se štamgastům líbí.

Johann prostě nezemřel, žije ve vzpomínkách a obrazech.

 Náš Heyerdahl – Franta Rychnovský

Slavný Heyerdahl plul na voru, jehož muzeum v Oslu jsem v roce 1968 viděl. I s tím vorem. U nás takový vormajstr

taky byl, i když se neplavil tak daleko jako slavný Nor z Chile na Velikonoční ostrovy. Franta, když skončil jako

kormidelník na dálkové plavbě a potom ještě jako převozník v Děčíně mezi Starým městem a Rozběleny, nedal s

i pokoj a přemítal, co by ještě spáchal. Začal plánovat něco, co později si zasloužilo potlesk, rozhovory v novinách,

rozhlase, televizi a ve finále přijetí u hamburského starosty! Napadlo ho napodobit někdejší naše slavné voraře,

kteří splavovali vory až do Hamburku, vykutat si (z vrby) malý vor a splout na něm z Děčína až do Hamburku,

také kam jinam by starý šífr plul. K tomu si ještě vyrobil malou plachtu, aby plul při vhodném větru rychleji.

Zkusil to hned někdy v roce 1970, byl jsem náhodou toho svědkem, když doplul ke služebně ČSPLO v Magdeburku.

Tam ovšem zasáhli východoněmečtí poldové a nedovolili mu plout svobodně dále. Plul by přece v dlouhém úseku Labe,

kde na jedné straně je už NSR a na druhé až po Boizenburg ještě jejich NDR. Snad se báli, že by někdo prolezl mezi

dráty a požádal našeho voraře, aby ho schoval a převezl na západ. Nakonec to dopadlo tak, že Franta musel udělat

čelem vzad a na protiproudním plavidle šupajdit domů.

Po pár letech, už jako důchodce, to tenhle paličák zkusil znovu. Napodruhé zase Magdeburk a tam znovu naložení

na motorák, ale tentokrát již po proudu až ke komoře Geesthacht. Tam stačilo počkat na odliv a během několika

hodin za pomoci odlivu a větru s doprovodem několika německých jachet i našeho hamburského bugsíráku dorazil

Franta s vlajkoslávou do cíle. Tam byl za tento výkon a opakovanou snahu navštívit „svůj“ Hamburk přijat předsedou

senátu Svobodného hansovního města Hamburk a vyznamenán.