Příběhy od krumpáče, lopaty, násypek a dřevěnýho dříví…

                                          Atentát na kamaráda

     Jirka Lichtág po nemoci znovu přišel s obnovenými papíry jeřábníka, já po roce jsem se vrátil z kanceláře a složil vazačské zkoušky. Byl první srpen 1984. Oba jsme byli posláni na řezivo, pracoviště někdejší brigády socialistické práce, z níž tu zbyl jen Ivan, pracovní maniak, jenž proslul tím, že když brigáda seděla a popíjela s televizáky, či se probíral další záběr, stačil sám vázat i odvěšovat balíky balíky. Byl mi  jako délesloužící tedy parťákem. Pracovní rafan s hláškou „makej, makej, ať  se

s tím dlouho ne..rem, se snahou vzít i několik balíků najednou, to byl on. Snažil jsem se mu zrovna balík, který byl určitě větší než jindy rozmluvit, ale on ne a zase to jeho „s.. na city“ a už měl zavěšenou téměř půlku vagónu. Nezbývalo mi nic jiného než to zaháknout na mé straně taky. Drážní jeřáb KIROW, původem z Lipska se ještě na chvíli otočil krákorcem nad skladový prostor, jenž, když byl prázdný, měl hloubku téměř pět metrů, nyní měl jeřábník uložit břemeno mezi balíky do hloubky tří metrů. Pravá kola zůstávala na kolejích, ta levá se poněkud nadzvedla, ale to se již přetížený krákorec otáčel ke skladovému prostoru, posléze se začal lámat, jeřábníkova kabina se pootočila i s Jirkou a jeho křeslem a ten v ní zůstal jako pilot letadla s pohledem k  nebesům.  Praskalo  železo,  polovina  krákorce  se  ocitla i s balíky řeziva v přístavním bazénu, všude prach a dolétávajíci zlámané řezivo a pak zlověstný klid. Dvojice vazačů dole očekávající zboží, aby ho uložila na místo, včas odběhla do bezpečí a nyní se vracela na místo činu. Všichni aktéři dramatu si oddechli, jeřábník nezraněn, sám vystoupil z kabiny a slezl na břeh!

     Situaci jako v přímém přenosu bylo vidět ze správní budovy na protějším břehu, brzo se dostavil bezpečák a ten vida tu spoušť jen pokyvoval hlavou a naznačoval směrem k aktérům kolem jejich obličejů mříž. Dostavil se náměstek a začalo se fotit…..

     Dílo zkázy bylo dokončeno, železniční podvozek zůstal naštěstí na kolejích, avšak točna a celý jeřáb byl odsouzen ke konci své kariéry. Uběhl čas a parta i se střídajícím jeřábníkem a dalšími vazači byla postavena před soud. Podnik zastupoval jako žalující stranu náměstek ředitele, šlo o třistadvacet tisíc zůstatkové hodnoty. Nás žalované zastupoval Judr. Raul Uppalluri, syn české matky a indického otce, z advokátní kanceláře v Hybernské ulici. Jak se později ukázalo, věděl víc než nám naznačil, ale já jako přímý aktér, když se jednalo jen o peníze, jsem si dovolil pro mne v odlehčené atmosféře jeřábníkovi se omluvit, že jsem na něj málem spáchal atentát. Když se posléze soudkyně zeptala náměstka našeho podniku, jakým způsobem byl jeřáb zajištěn proti přetížení, dostalo se jí odpovědi, že cedulkou v kabině jeřábníka, „zákaz zvedání tělesa neznámé hmotnosti“. V té chvíli se začala výhra procesu klonit na stranu žalovanou, protože v té době už platily předpisy, že v každém jeřábu má být přetěžovací zařízení, pro případ mylného odhadu hmotnosti břemene vazačem.

     V době, kdy se už schylovalo k vynesení rozsudku, vytáhl náš právník ESO! Šel tak důkladně po minulosti jeřábu Kirow, vyrobeném v Lipsku až zjistil, že jsme pracovali s mašinou, která už měla pár let přeslouženo a nyní ten svůj poznatek použil. V Senátu soudu bylo možno spatřit nebývalou věc. Řada soudců se začala usmívat a zavírat desky s případem Kirow. Pro ně už případ po řeči Dr. Uppalluriho skončil. Když jsme se sním po skončení procesu, my obžalovaní setkali, moc jsme mu děkovali a ptali se hned, kolik mu budeme za obhajobu dlužni, mávl rukou a řekl jen, že byl rád, že pomohl dobré věci, že nemusíme podniku platit ani vindru. Skočil jsem z rozhodnutí party do Tuzexu a do kanceláře jsem panu doktorovi koupil velkou láhev Skotské Whisky.

                    Brigáda socialistické práce!

     Začnu právě tím nejslavnějším, tím posledním, protože na něm, na řezivu, se dostal holešovický přístav do povědomí i určité části televizních diváků. Dřevěné dříví, to byl vynález Pepíka Švehly, který se k této práci, vyloženému leháru, nikdy nedostal a dělal si srandičky, že tam se skladují také jahodové coulky.

     V době normalizace přišly jaksi do módy brigády socialistické  práce,

A jedna z nich vznikala právě na „dřevěným dříví“ v holešovickém přístavu. Šedá eminence Zelenkovy éry, paní Balášová, prosadila, aby tam byl vyslán se štábem režisér Maryška, který si potřeboval kapánek očistit kabátek z průšvihu kolem roku 1968. Protože brigádě tenkrát šéfoval Pepík Borůvka, vyšoupnutý ve stejné době z teplé kanceláře ve Skloexportu, tak celý přístav očekával, jak se situace bude vyvíjet. Práce musela odsejpat, ale tu zvládl občas jediný kluk a to byl Ivan . Ostatní ze štábu, ale i z party, kromě jeřábníka, se zúčastňovali spíš „nasavrk“, při nichž se domýšlel scénář, další záběry a podobně, zatím co naproti v přístavním bazénu se pod uničovskými jeřáby vykládalo uhlí a umounění nebyli jen dělníci, ale i jeřábníci vysoko v kabinách nad řadami železničních vagónů. Na jedné straně tedy brnkačka, na druhé opravdová makačka.

     Film začínal o partě lidí, kteří po práci nechodí po hospodách, ale společně do kin a divadel. Tak nudný scénář ale potřeboval nějaký zlomový efekt, nějakou dramatickou situaci. A tu se Maryškovi spolu s tehdejší „dřevěnou partou“ podařilo najít! Nehodil se jim tam, tehdy ne příliš se nasavrk zúčastňující Venca Pazdera a právě ten byl označen za alkoholika, za černou ovci, která socialistickou brigádu musí opustit! Aby mohl přijít nějaký opravdový a uvědomělý straník, musel se Venca vrátit a makat na uhlí jako předtím. Při jedné „štábní schůzce“ napadlo Maryšku, že pojede s kameramanem loďkou na druhou stranu a přímo ve vagóně udělá s Pazderou rozhovor, zda by se nechtěl vrátit, že by mu parta, kdyby se polepšil odpustila. Venca se věnoval práci a na kameru ohled příliš nebral, nezbývalo však mnoho k tomu, aby ji poslal do pr…e. Když Maryška od umouněného dělníka zase odplul, Venca se rozhodl ukončit s bývalou partou vůbec styk a na jiném člunku přejel bazén pro tam před vyhozením zapomenuté rádio. Rozpitá parta, když to viděla, natočila Vencův příjezd jako návrat ztraceného syna už bez jakéhokoliv komentáře! A tak to šlo do filmu a v něm lidé v domě, kde Venca bydlel, poznávali  svého  souseda  a  jeho  ženu  litovali, že  má takového  muže, s nímž se moc kvůli alkoholu ani pochlubit nemůže a že potřebuje kamarády, kteří by ho od ďábla alkoholu teprve s pomocí televizní kamery odtáhli. Venca měl z ostudy kabát.

     S Vencou jsem tehdy na vykládce uhlí z vagonů pracoval taky. Nad hlavami nám většinou kroužil s drapákem Jarda Nebeský. S jeřábem to uměl, ale…. to jsme měli dlouhou řadu vagónu s mohelnickým štěrkem pro stavbu metra. Úkolem jeřábníka bylo, aby rozebral jednu stranu tak, aby byla až na stěny a pak hrabat na druhé plné, aby mezitím mohl překladač, tedy v tomto případě já, skočit do té rozebrané části a lopatou odhrabávat štěrk od stěn, aby se potom drapák mohl znovu do štěrku líp zakousnout. A tak za velkého vedra hrabu a hrabu. Najednou cítím, jak mne za krkem něco chladí. Přestal jsem pracovat, ohnal se rukou vzhůru a nahmátl čelist drapáku, jak mi sedí za krkem. A Jarda se v kabině smál jako blbeček. Prudce jsem uskočil stranou jako uštknutý zmijí, začal nadávat do volů a jiných živočichů, praštil jsem lopatou, vylezl z vagonu a po žebříku začal šplhat k jeřábníkovi do kabiny, abych mu dal pár facek za tu gilotinu, kterou mi jen tak z pr…e a aby dokázal jak je dobrej, položil frajersky na krk, ale také mne mohl zabít, kdyby se mu ruka sesmekla z ovládací páky. Jarda vida můj vztek, zavřel se do strojovny, prosil mne za odpuštění a sliboval, že už to nikdy neudělá. Už trochu uklidněný, jsem zase slezl a po chvíli odpočinku, jsem se na Jardu do kabiny usmál a volám: „Jardo, tohle by žádnej jeřábník určitě nedokázal, jsi nejlepší!“. V té době jsem jezdíval do rodiště manželky do Trutnova. Na Silvestra a na Nový rok po nějaké té skleničce jsem si náhle všiml, že o pár stolů dále sedí Jarda ve společnosti nějakých lidí. Co tady on dělá? Proboha! Opustil jsem svůj stůl a hrnu se k němu. Než mi stačil dát nějaký varovný signál, začal jsem pět ódy na jeho jeřábnický um. Pozdě začal házet varovné kukuče! Jak jsem se později dozvěděl, měl tam u stolu nápadnici s rodiči a příbuznými, kteří hltali „jeho“ příběhy z Hamburku, kam se plavil jako kapitán. Prostě příběhy, které slyšel od mne a těď je vydával za vlastní! Zkazil jsem mu namlouvání, fakt bych včas přehodil výhybku, kdybych věděl, co u stolu kecá a hrál tu jeho roli s ním. Alespoň tady, mezi těmi bodrými Morváky.

   Dimitrov v Holešovicích.

   Snad něco méně než rok před devětaosmdesátým, byl postaven v Holešovicích pomník bulharskému komunistovi a později prezidentovi Jiřímu Dimitrovovi. Bylo to kousek od přístavu a já jsem navečer oslovil strážníka, hlídajícího dosud zahalenou sochu, se zvědavým dotazem, kdo za tou záclonou je. Došlo mi, že zřejmě bude zítra socha odhalena, Strážník, tedy tenkrát příslušník SNB mi odpověděl dotazem, koho je tohle náměstí. To já věděl  a dokonce to dávno sdělovala cedulka, že Jiřího Dimitrova. Chtěl jsem pokývat hlavou, poděkovat mu za informaci

a odejít, když tu sám polda začal rozhovor. „ Ten kdyby to viděl, co se tu děje, jak se tu krade, lže a to i mezi policisty.“ Krátká přestávka, načež pokračoval: „Chci toho nechat a jít do civilu“, řekl mi skoro důvěrně  a  já  nevěděl,  co mu  na  to  mám  říct. Nikdy  jsem  od člověka  v uniformě VB nic podobného neslyšel a nevěděl jsem, jestli mne nějak chce vyprovokovat, abych začal na režim nadávat taky. Na závěr krátkého hovoru, kdy se nechal ujistit, že to nikde nebonznu, jsem mu stačil jen popřát, aby se mu v dalším životě dařilo líp než dnes a pomalu odešel na tramway. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, na snad jen tři roky starý rozhovor s mechanikem Svazu cyklistiky Bóžou Vořechovským, za nímž jsem chodil do skladu na Kozí náměstí žebronit

o nějakou tu galusku, které byly úzkoprofilové a on mne hned uvítal větou: „ To ti Svobodo řeknu, že to vtom státě musí stát za h…o, když už utíkají policajti“ a vzpomenul na ještě do veřejnosti neprosáknuvší zprávy o útěku Honzy Kubra, trenéra Rudé hvězdy Plzeň, jenž vzal kramle do Němec!  

                     Kancelářský Picasso.

     Po úrazu v Hamburku jsem pracoval na lodním provozu v Holešovicích, jak už bylo řečeno dříve. Co mě vůbec nebavilo, bylo počítání. To už jsem také sdělil v souvislosti s trojkou z matyky na maturitní vízu. Předával jsem na ekonomické oddělení předlohy faktur z pronájmu ve prospěch našeho podniku, kolik která firma má zaplatit za vykládku a nakládku, případně za jiné služby. Referentka Vlaďka a vedoucí Zdeněk Beránek to vždy museli přepracovávat, aby to mělo tu správnou štábní kulturu. Dostal jsem přezdívku kancelářský Picasso, právě od Zdeňka. Snad to mělo znamenat, že ten malíř, když namaloval ženskou, tak to bylo nějak moc hranaté a jen snobové v tom mohli, s prominutím hledat něco ladného, něco k pohlazení. A přesně tak nepřehledné byly mnou vyrobené počáteční faktury. Už tenkrát v nestřežených chvílích jsem si v kanclu čmáral poznámky a snil o knížce o mých zážitcích…..

     Jednou takhle za mnou přišel Jarda Kripl, co měl brzo nastopit do lochu v Chrášťanech u Prahy za nějakou blbost a povídá: „Vlasto, jseš u razítka, potřeboval bych  Kšandyho (jméno jeho psa) někde nechat. Nemohl bys mu napsat papír, že je to hlídací pes, kterej bude s hlídačem obcházet přístav a snad mu  náměstek za to, napíše alespoň stovku za měsíc na žrádlo“ žadonil. Nakonec jsem obešel zákon a podepsal to sám.  Jednou přišel náměstek po pochůzce přístavem do kanceláře a svěřuje se, že ta chlupatá bestie na něj vystartovala a natrhla mu kalhoty. Já mu na to řekl, „Kamaráde, Kšandy hlídá ve dne v noci a určitě se za tu stovku vyplatí. Ono se přece neříká nadarmo, že obyčejnej čokl, taková ta pouliční směs, je chytřejší než šlechtěná rasa“. Honza jen pokýval hlavou, aniž by si vzpomenul, že on ty psí diety podepisoval a šel se věnovat řešení důležitějších věcí….

     Když se Jarda  „Krymu“ vrátil, viděl jsem na vlastní oči,  jak  si  toto

k přístavní bandě jinak přítulné zvíře počíná. Jel jsem tramvají z Holešovic na Smíchov, když tu Kšandy vida mne, naskočil do tehdy ještě otevřeného vozu a mrskaje ocáskem tulil se ke mně. Ono to zvíře, když nenašlo páníčka v nějaké přístavní hospůdce, vzpomnělo si na Smíchov, kde už taky bylo a se mnou přebruslilo bez úrazu rušnou Strakonickou do Voráku, kde v dělnické šatně našlo svého páníčka popíjejíc pivíčko, už  připraveného po šichtě se právě do Holešovic vrátit.

A  to  ještě před příchodem do vorového přístavu, nahlídnul  Kšandy do  hospody Na růžku, jestli páníček není právě tam. Po téhle příhodě s Kšandym jsem uvěřil Jardovi, že se mu v Holešovicích Kšandy jednou ztratil při večerní procházce a byl si jist, že Kšandy jeho oblíbené štace projde a určitě ho najde. Bylo už těsně před zavírací dobou a ulítaný věrný čoklík skutečně svého velitele našel. S Kšandym jsem z Holešovic na Smíchov jel v tramvaji ještě dvakrát a když přesně u Smíchovského nádraží  zavrtěl  ocáskem  a  chystal  se  vyskočit,  lidé,  kterým  jsem o  tom  pejsánkovi  vyprávěl,  kroutili j en  hlavou,  jak  obyčejný  voříšek

se vyzná. Kšandy byl fakt bourák!

     Jedu takhle onehdá ze zahradního domku ve Slivenci na své nové pracoviště do Radotínského přístavu a v Chuchli u závodiště před hotelem TURF vidím zaparkovaný autobus se  švédskou poznávací značkou a ve druhém patře, už před šestou ráno tři maníky. Seskočil jsem z kola, rozpřáhl ruce, pozdravil Gothan dag a zapěl těm nahoře část jejich hymny i se slovy: „ Dy gamla, dy fríja, dy fjäjhäga Nurt

                                               …. La tysta, la gladjörikka skjöna..“

Kapánek chatrná znalost švédštiny z roku 1968, kdy jsem v zemi šlapal na kole, měla přinést údiv a potlesk diváků. Nestalo se! Mávl jsem rukou už přehazujíc nohu, sedlaje drátěného oslíka, ale ještě jsem stačil zavolat: „Vy jste pěkný Švéďáci, že neznáte ani hymnu, nebo jsem ji zpíval tak blbě?“, když tu se konečně ozvala ranní ptáčata s hurónským smíchem: „My jsme Češi, co jsme včera večer v chlastu vodrovnali ty, kterým tu tak hezky zpíváš! Až se probudí, tak jim určitě budeme o téhle   zdravici   vyprávět“.  To   už   jsem   zvesela   našincům  zamával a odpelášil.

                  Drapák v mostě Inteligence

     Již jako důchodce jsem ještě lopatil v nákladních prostorech lodí, to už v přístavu Radotín. Jednou náhle přiběhl šéf přístavu Pepa Vinařský a volá na mne: „Vlasto, nech toho a vylez,  pojedeš s Jirkou  Lichtágem

k mostu Inteligence, z auťáku tam spadnul drapák. Jirka měl na svém voze rameno s navijákem a když jsme dojeli k mostu, tak jsme jen zírali. Auťák, který naložil v Holešovicích drapák ho „sundal“  v pravém jízdním pruhu, ač mohl jet v levém s větší světlostí a nemuselo k havárii vůbec dojít. Ono k havárii vlastně ani nedošlo, ale vzhledem k tomu, že bylo jedenáct dopoledne mohlo. Naštěstí drapák, co zavadil  o  mostní  oblouk a spadl, doputoval právě do onoho levého pruhu, kde zrovna neprojíždělo žádné auto. Než vůbec mohla být informována někým jiným dopravní policie, podařilo se nám stáhnout jeřábkem drapák k okraji vozovky a znovu naložit na korbu. Na mostním oblouku ono drhnutí v roce 1993 je vidět ještě dnes.

     Po dojetí do přístavu povídám řidiči náklaďáku, který byl už docela klidný: „Pepíku, jestli nechodíš do kostela tak od teďka bys měl, nad tebou musel bdít sám Duch svatý“……. jen mávl rukou. 

     Když už jsem u těch jeřábů, tak po celém povodí dojížděl z Děčína jeřábový technik, kterému se v hantýrce neřeklo jinak než „koncák“ podle toho, jakou důležitost přikládal onomu zařízení, Velkou pozornost věnoval hlavně kvalitě jeřábových lan, aby nebyla otřepaná s prasklými prameny a také točně jeřábu, aby byla důkladně promazaná…

     Jeřábnické  praktické  zkoušky se konaly v terénu, ty ústní potom v

hospůdce. Jeřábnický adept svému zkušebnímu komisaři, to byl nepsaný zákon, platil oběd a nějaké to pivíčko navrch. Noví jeřábníci si nestěžovali, natož ti znovu přezkouševší, měli koncáka  v podstatě rádi

a na jeho průpovídky, kde samozřejmě nemohly koncáky a jejich důležitost chybět, byli vždy zvědavi. Nejvíce se na Koncáka vždy těšil Jirka Cimer, původem z Toušeně, kde jsme měli jeden z jeřábů, s nímž Jirka  pracoval  u panelárny, vždy  se  těšící,  jak  po  zkouškách  zajede

s koncákem do „Nasavrk“. Tenkrát v toušeňské panelárně, v sedmdesátých i z kraje osmdesátých let pracovali všichni Vietnamci, kteří tu ještě nekšeftovali a pro které panelárna posílala autobusy, aby je dopravovaly do práce až z jejich ubytovny na Košíku a po práci zase pěkně do Prahy.

     Dispečer Pavlíček věděl, jak rád jezdím na kole a tak mě tam často posílal a mně stačilo dle jeho instrukcí klidně našlápnout stroj na sedmou a pohodlně tam být po deváté, kdy Jirka už měl loď s pískem rozebranou. Střídavě jsem skákal do raumů a čistil loď, nebo obsluhoval násypku, od níž vozily auta písek do betonárky. Jednou takhle před Dušičkami mi Jirka vyprávěl, že předseda Městského národního výboru nechal opravit rozpadávajíci se část zdi kolem hřbitova a pak celou natřít, současně s umístěním výzvy k občanům, aby pomohli statku se sklizní mrkve a že po dvou dnech už byly na zdi nápisy (s prominutím cituji): „Vyližte nám pr..l s mrkví

             My jsme rádi, že jsme mrtví“

Moc bych za to nedal, že tím vtipálkem mohl být právě ten, kdo mi to dones, který se mi raději nepřiznal, abych to někde neprokec.

     Vyprávění o sobě a o jeřábech ukončím příhodou, kdy jsem si na Koncáka, tedy na legendárního zkoušeče přístavních jeřábníků zahrál sám. Ne v našem podniku, ale v bývalé Legiobance na Poříčí, kam jsem se chodíval v šestaosmdesátém do služebny Ministerstva zahraničního obchodu pozeptávat, jak je to s vízy pro mne a kamaráda před chystanou   cestou   kolem   světa   pod  hlavičkou   Bohemia   Crystal.

V červnu jsme měli sice třeba už víza pro Indii, ale pro nejbližší Německou spolkovou  republiku  ještě  ne…..  To  jsem  ještě  nevěděl,  že s námi určití lidé, kteří cestě nepřáli hrají Bago…… Jednou takhle ve výtahu, nasáklý koncákovštinou jsem si všiml, že na lanech výtahu jsou prasklé pramínky a lana sama nebyla už dlouho  nakonzervovaná….. Tu mne napadlo, že bych si mohl zahrát na pracovníka Městského inspektorátu bezpečnosti práce a ve vrátnici jsem se pozeptal po správci budovy. Tomu jsem se představil, že jsem mimoslužebně v budově a proto nemám s sebou průkazku, ale k lanům, která nesou kabinu s lidmi jsem ho zavedl. Domluvili jsme se, že výměna lan je možná hned, ale konzervace neporušených pramenů bude provedena do týdne…. To už jsem ale o budovu ztratil zájem, cesta kolem světa byla odpískána. Věděl jsem,že lana ještě vydrží, ale po měsíci, kdy ze mne vyprchal vztek, že životní má cesta je v čoudu, jsem do té budovy nakouk… Lana byla skutečně namazána.

    Venca Pazdera mi vstoupil do života ještě dvakrát

    V roce 1990 jsem si od televize zapůjčil film Dřevěná parta a pro zájemce z přístavu, kteří ji chtěli vidět ještě jednou anebo vůbec poprvé jsem ji nechal promítnout ve filmové předváděčce v Ostrovní ulici. Pozval jsem i Vencu, o němž jsem věděl, že by stejně nešel, ale ďáblík mi nakukal, abych mu řekl, že televize má zájem tenhle odstrašující příklad, jak se tvořily brigády socialistické práce, ještě pustit na obrazovku. To jsem si samozřejmě vymyslel a Venca, s velmi zlým výrazem ve  tváři mi  sdělil,  že  mne v tom  případě,  maje  podezření,  že

i v tom  mám  prsty, určitě  zabije,  A to  já  mu  opravdu věřil.  Co  jsem

u  Vaška však  obdivoval  bylo,  jak  dokázal  v  jiné  věci  úžasně  rychle

a orginálně zareagovat.

     Měl jsem padesátiny a na šatně, kterou jsme jako novodobá dřevěná parta měli jako ta filmová, přímo vedle pracoviště a tak se to dalo taky hezky a bez svědků dispečerů prožít. Kluci konečně pochopili,že nejsem cyklistická držgrešle a tak se to parádně roztočilo. Já jsem ten den pozoroval spíš ten cvrkot, než abych prožíval nějakou pijatiku. Pár piv zůstalo ještě na druhý den a jedno jsem si hned po příchodu do práce otevřel a nasál něco onoho moku. Byl jsem zrovna mezi společnou místností a šatnou, když se otevřely dveře a v nich se objevil obávaný bezpečák Vladimír Vůjtěch s městskou inspektorkou bezpečnosti práce

 a to znamenalo jediné: Kontrola na požívání alkoholu v pracovní době. Bezpečačka  bez  podezření, vida  všechny  kolem  stolu  u  čajů  a  kafí

 se zeptala, kdo je tu parťákem a tím byl právě Venca. Tomu podala trubičku a vyzvala ho, aby si dejchnul. U Joviše, ono se to zazelenalo!.....

Žena ta, netuše nic zlého, se parťáka zeptala, zda nemá náhodou cukrovku. Venca se báječně chytnul a zvesela odpověděl, že jó, že pět hektarů. Komisařka se usmála a pochopivše, že tady nemá co pohledávat, pozdravila a jala se k odchodu. Kdo nebyl ale spokojen, byl její podřízený a náš nadřízený, který si byl jist, kdyby šel sám a dával dechnout, tak by určitě u někoho se to zabarvit muselo a žádná cukrovka by ho nemohla spasit. Když byla delegace asi sto metrů od šatny, spustili jsme hurónský řev na oslavu Vencovy pohotovosti, jeho výroku a našeho neprůseru.