Vánoce na Labi.

Brzy bude Štědrý den a vzpomínky mi táhnou hlavou na vánoční dny které už dávno zapadly za oponu času. Bylo to v době kdy zadokolesový remorkér Beskydy byl ještě zánovní, ba dalo by se říci skoro nový, nedávno spuštěný ze štaplu. Beskydům tehdy velel starý pan kapitán Hanáček který už se těšil do důchodu a nad  pěti sty a padesáti koňskými silami ve strojovně bděl postarší strojník, mistr Rozkovec. Jinak samá omladina, dva lodníci, dva plavčíci strojní asistent. Jo a ještě nesmím zapomenout na kormidelníka, jeho ženu, lodní kuchařku a jejich pětiletou dcerku, kterou všichni členové posádky trošku hýčkali až rozmazlovali.  Hlavně však na ni všichni dávali pozor, aby nechodila ke kraji a nespadla do Labe. Já vím, o takhle početné posádce s lodní kuchařkou se dnešnímu kapitánovi Beskyd může jenom zdát, ale na mou věru, před padesáti a pár lety, bylo tomu tak.

 

Desátého prosince jsme vypluli z Děčína po proudu se dvěma závěsy do Magdeburgu. Bylo krásně, nemrzlo, voda ani malá ani velká," jestli se nepřihodí něco nepředvídaného, krásně to, stihneme vánoce domů," říkali jsme si. A tak se nakoupilo jen tak přiměřeně jako na každou normální plavbu. Ani jedličku na příď jsme neumístili a v poklidu dopluli do Magdeburgu. Na Heerenkrug jsme odvěsily čluny, vrátily se na nábřeží ke kanceláři a zakotvily. Kapitán přinesl zálohy a poslal nás na nákupy s tím že ráno vyrážíme proti proudu s třemi závěsy. Kuchařka dokoupila trošku zásob do kuchyně, ale jinak jsme své marky už utráceli za dárky domů pod stromečky. Ponejvíce nějakou tu lahvinku pro tatínky a sem tam nějaký ten ubrus pro maminky. Hlavně ty igelitové, krásně malované, velký hit z Východního Německa. Všichni jsme se vrátili z města spokojení a už se těšili na zpáteční plavbu. Libovali jsme si jak to pěkně vyšlo, vánoce jsou v kabele, bez nějaké velké honičky, i když kdyby to bylo potřeba, jistě bychom rádi i nějakou tu noc obětovali. Jenže chyba lávky, ráno bylo všechno jinak. Že se stala chyba, poznali jsme hned, když si inspektor Vocilka zavolal kapitána do kanceláře. Taky že jo. Místo nahoru do Děčína, pomažeme s dvěma čluny, kterým hoří termín, do Hamburgu. Samotíží už by termín nestihly a jiné koně v Magdeburgu nejsou. Kapitán byl kabrňák, hned vzal  další zálohu a odložil poproudní odjezd o dvě hodinky a běželo se znovu nakupovat, ale tentokrát už jen do lodní kuchyně. Hlavně řízky, rybu, tři kachničky, něco kuřat a tak dále. Po desáté jsme zapřáhli a sbohem Magdeburgu, sbohem vánoce v kruhu rodiny. Když za tři dny bylo padla kolem Bleckede, vyrazili lodníci lodičkou ke břehu, ukořistit někde nějaký smrček. Povedlo se, přitáhli dva. Jeden ozdobil příď a druhý čekal na ozdobení ve společenské místnosti. 

 

Termín jsme stihli, inspektor Kubera kapitána pochválil, a taky mu hned zdělil, že na protiproudní zápřah budeme dva, tři dny čekat. Dostali jsme něco tvrdých Marek a měli dost času na brouzdání po krámech a vybírání, za co vzácnou valutu utratíme. Kuchařka s kormidelníkem obětovali i nějakou tu Marku na nákup vánočních balících papírů. Den před Štědrým večerem vyrazily Beskydy, se třemi čluny v závěsu, proti proudu. Kuchařka kromě normálního vaření, připravila dva lavory bramborového salátu, aby se do druhého dne pěkně rozležel, bylo v něm pomalu víc pochoutkových přísad, než brambor. Na štědrý den měla kuchařka z celé posádky nejvíc práce. Kapitán ji vyjímečně přidělil k ruce oba plavčíky. Cukroví už bylo napečené cestou po proudu, ale pekla se vánočka, po ní jedna z kachen, obalovaly se řízky z vepříka i z ryby a po ošizeném obědě se smažily. Vařily se dva druhy polévky, aby bylo na vybrání podle chuti. Lodníci vyrobili stojan a v jídelně zdobili vánoční stromeček.  Kormidelník hned ráno poprosil všechny členy posádky, aby si svoje nákupy pěkně zabalili, opatřili jmenovkami a nanosili pod stromeček. Všichni kvůli té malé holce souhlasili. Ta zatím seděla v kormidelně jako pěna a táta kormidelník, při kormidlování ze sebe sypal pohádky, jednu za druhou, některé co kdysi četl, některé si vymýšlel. Kapitán seděl na faulenci, pokuřoval doutník a poslouchal také. 

 

Na štědrý den, jak bývalo zvykem, už ve dvě hodiny odhoukal padla. Na člunech i na zadokoláku se všichni šlechtili a hodili se do gala na slavnostní večeři. Se soumrakem i kuchařka v kuchyni byla hotová a zasedli jsme ke slavnostní večeři. Bylo z čeho vybírat. Na slano i na sladko. Každému podle chuti, každému co hrdlo ráčilo. Jen holčička moc nejedla, stále pokukovala na stromeček a na tu velkou hromadu dárků pod ním. Konečně byli všichni po večeři.

 

Jde se na dárky, zavelel kapitán. Dášenko, ty je budeš roznášet, aby nevznikla mela. Dášenka se na to vrhla. Vždycky drapla dárek, utíkala s ním k mamince, ta ji něco pošeptala do ouška a malá roznašečka volala "To je pro Čendu, to je pro Jardu, to je pro mě to si schovám u maminky, to je pro pana kapitána", a tak pořád dále. No trvalo to pěkně dlouho než byly všechny dárky roznošené, a nejvíc jich měla malá roznašečka. Kromě maminky a tatínka, každý člen posádky pro ní Ježíškovy něco přihodil. Vypadalo to, že snad ani neusne. Ale nakonec i tenhle Štědrý večer skončil,tak jako v životě končí všechno. Ráno na První svátek vánoční vypluly Beskydy s vlekem dál po trati tak jako každý den, ať je svátek nebo pátek. Tak jak to na plavbě chodilo a chodí.

 

Dnes už je naši malé roznašečce padesát pět let, ale pořád vzpomíná na své nejkrásnější vánoce na lodi, právě tak jako její maminka, kdysi kuchařka a její tatínek už dávno ne kormidelník. 

Další díl vzpomínek kpt. Jana Malého na šífort.

 Já starý plavčík, lodník, kormidelník i kapitán, zkusím napsat pár vzpomínek ze svojí děravé hlavy. Ku podivu pamatuji si spíš, co mi vyprávěli staří pamětníci v době, kdy jsem byl ještě zelené ucho, než příhody a zajímavosti které jsem sám zažil. Ale i z těch svých zážitků se budu snažit něco vydolovat.

První loď, na kterou jsem, v červenci roku sedm a čtyřicátého ve dvacátém století nastoupil, byl zado kolesový motorový remorkér Tábor. Tehdy mu velel ve své době legendární kapitán Sochor. Byl to typický představitel staré tvrdé šífácké školy. Však také řadu let dělal instruktora v kurzech pro výcvik nových generací plavců. Tábor byl v té době v Holešovicích na generální opravě. Dostával zde nový motor. Jeden ze dvou, které byly, původně zhotoveny pro válečnou ponorku ale kvůli konci války skončily na rampě přístavu Holešovice. Už po pouhých třech týdnech jsem se s opravovanou lodí rozloučil. Zavolal mě přístav Mělník na měsíční výcvikový kurs plavčíků. Necelých třicet se nás tam tehdy sešlo. Bydlili jsme v narychlo upravených nákladních prostorech nákladního člunu přímo v přístavu. Vázat uzle, jezdit loďkou, zaplétat lana a ostatní plavecké dovednosti nás učili dva přístavní kormidelníci, pan Hora z Mlazic a pan Šindelář ze Pšovky. Na celý kurs dohlížel pan Černý, mělnický inspektor Dálkové i Vnitrostátní plavby.

Po skončení kurzu jsme se měli rozběhnout na přidělená plavidla, ale někteří z nás měli smůlu. Byl rok čtyřicátý sedmý a byla malá voda, jakou nepamatovali ani nejstarší pamětníci. Na plavidla uvízlá v republice se mohla nalodit většina plavčíků, ale sedmi z nás se to nepodařilo. Čluny, na které jsme byli přiděleni, uvízly v zahraničí, kam jsme za nimi zatím nemohli. Naši instruktoři, přístavní kormidelníci odešli za svými povinnostmi a nás sedm zůstalo viset na krku mělnickému inspektorovi panu Černému. Co si chudák měl počít se sedmi výrostky, když měl svoji práce a svých starostí až nad hlavu. Ve druhém bazénu Mělnického přístavu bylo odstaveno pět přestárlých vyřazených člunů ještě s dřevěným dnem. V té době nic neobvyklého. Kryty už z nich byly odstrojené a v každém bylo něco přes metr vody, na které plavaly prkna ze zbytků podlah. Sehnal tedy zoufalý pan inspektor ruční lekážní pumpy, odvezli jsme je lodičkou na tři ty polo utopené vraky a začalo úmorné tři týdny trvající pumpování od rána až do odpoledne. Teprve potom jsme se vrátili lodičkou na ubytovací člun, uklohnili si něco k jídlu.  Většinou to moc k jídlu nevypadalo, ale co můžete chtít od patnáctiletých kluků. Zaplavali jsme si v přístavu, léto bylo krásné, slunce pálilo, voda byla jako louh. Teprve potom jsme se vypravili na Pšovku koupit si na zítřek svačinu a nějaké suroviny na to naše vaření. Všechno bylo ještě na lístky, ale ty nám neubývali zdaleka tak rychle jako peníze. Každé pondělí nám pan inspektor donesl plat plavčíka, dvě stě čtyřicet korun na týden.  Zhusta se stávalo, že mnozí z nás už neměli v pátek za co nakupovat. Takovou opravdu prekérní situaci jsme tenkrát řešili plaváním přes řeku, se síťovkou v zubech, na druhý břeh Labe kde byla velká pole dozrávajících brambor. A tak polní pych nás zachránil od víkendového hladovění. Ještě dnes musím přiznat, že plavat ve tři hodiny v noci se síťovou taškou plnou brambor přes řeku není žádné povyražení.

Když voda v odstavených člunech klesla na přijatelných šest coulů, dostavil se k nám zpět pan kormidelník Hora, jako dohled, jako poradce a jako náš příští velitel. Příkaz zněl: Sesbírat rozplavané zbytky prken a na tom člunu, který nejméně poteče sestavit z těch zbytků podlahu. Práce to byla hrozná, tři jsme stále pumpovali a čtyři tahali prkna sem a tam. Tahali, přiřezávali, přitesávali, atak konečně za dalších čtrnáct dní byla podlaha sestavená.  Kormidelník Hora dostal příkaz pět z nás si vybrat a odplout s námi a s tím vrakem z Mělníka do Ústí pro uhlí. Dodnes ho za tu odvahu obdivuji. Žádný zkušený lodník, jen pět patnáctiletých kluků, kterým se snad ani nedalo říkat plavčíci, a starý děravý člun, který tekl jako cedník. Tak se pět mušketýrů vydalo na svou první krátkou plavbu, Byli to: Jirka Vejražka, Egon Jareš, Láďa Novotný, Květoslav Vaníček a Jan Malý. Už při cestě s prázdným člunem do Ústí musela být jedna pumpa stále v chodu. Pravý horor ale nastal po naložení uhlí při zpáteční cestě. Od rána do večera tři stále pumpovali. Večer se přistavil k boku parníček, který nás táhl, vypumpoval nateklou vodu ejektorem a brzy ráno to zopakoval. Za krásných dva a půl dne, proti proudní plavby, jsme byli zpět na Mělníku. Šli jsme rovnou pod jeřáb. Ruce vytahané až ke kolenům. Mě na Mělníku čekala dobrá zpráva. ZKMR Tábor ukončil opravy a kapitán Sochor si mě vyžádal jako plavčíka zpátky na svou loď. Tím prakticky určil můj další plavecký osud. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. Byl jsem šťastný jako blecha. Abych to vysvětlil. Plavecká rodina se už dlouho dělila na dvě svébytné skupiny. Na člunaře a na parníkáře. Kamarádili spolu, pomáhali si, spolupracovali spolu, to ostatně museli, ale nemíchali se spolu. Kdo odplavčíkoval jako člunař už člunařem zůstal a kdo plavčíkoval na parníkách člunařem se už skoro nikdy nestal. V každé té skupině si bylo nutné osvojit určité specifické návyky, které se ve druhé skupině dali jen velmi málo uplatnit.

Kapitán Sochor byl opravdu přísný velitel lodi. V té době byla na těchto lodích opravdu silná posádka, o jaké se následujícím generacím plavců mohlo jenom zdát. Mimo kapitána posádku tvořili: první kormidelník, druhý kormidelník, první lodník, druhý lodník, plavčík, lodní strojník, první strojní asistent a druhý strojní asistent. Celkem devět lidí a všechny dovedl kapitán Sochor zaměstnat celých čtrnáct hodin od rána do večera. Každé ráno se celá loď umyla. Kdepak hadicí. Pěkně čep ajmrama. Po jedné straně lodníci a po druhé straně druhý kormidelník s plavčíkem. Po uschnutí paluby se dost často stalo, že kapitán sešel z můstku na palubu, vyzul dřeváky a prošel se ve svých bílých lyžařských ponožkách po umyté palubě. Když chodidla přestala být bílá, došel se kapitán přezout a my už bez ptaní a bez řečí, drapli kartáče a vědra a celé mytí lodi zopakovali.

 Každý člen posádky měl svoje povinnosti. Plavčík, denně čistil a leštil okna a mosaz, a že ji na starém Táboru bylo. Ráno hodinu před vyplutím jsem musil roztopit v lodní kuchyni sporák, v jednom bunkru uvařit meltu a druhý bunkr mít plný vařící vody kdyby si některý člen posádky chtěl udělat čaj nebo pravou kávu. Před začátkem plavby jsme musili být všichni po snídani a plně fit ke svým povinnostem. Proto, že na dolním Labi malá voda stále trvala, tahal Tábor čluny na kanalizované trati mezi Mělníkem a Ústím nad Labem. Přiblížil se ale podzim, začalo padat listí za stromů a plavčíkovi nastala další povinnost. Na každé plavební komoře navál vítr na palubu spoustu listí, které musel do příští komory všecko vysbírat. Jednou při nedělní návštěvě domova mě maminka překvapila darem motocyklistických rukavic s manžetami až k loktům, protože ji bolelo srdce, když se dívala na moje ruce. Hned v pondělí jsem s nimi hrdě vyrukoval na palubu, ale se zlou jsem se potázal. Kapitán mi rukavice zatrh. „Musíš mít dlaně tvrdé jako podrážku“ řekl mi. „Skrz takovou mozolnatou dlaň se ti nesmí propíchnout štětina z drátu“. Pak začal vyprávět před mezitím sešlou posádkou, chyběl jenom kormidelník, jak jako lodník kolečkoval Na Výtoni písek a kámen, jaká byla za jeho mládí plavba těžká práce. „To vy už si dneska nedovedete ani představit“ říkal, „já měl od té rasoviny ruce tak vypracované, že když jsem dal v hospodě jednomu hulvátovy facku, přišli za mnou policajti a spustili na mě, abych jim honem koukal odevzdat toho boxera. Teprve když jsem jim ukázal svoje dlaně, podívali se na sebe a šli po svých“. Já plavčík, se koukal jako blázen. Vůbec se mi nechtělo věřit, že můj kapitán, který byl pro mě opravdu první po bohu, se taky někdy mohl prát v hospodě. A pokud jsem plavčíkoval na jeho lodi už nikdy jsem si rukavice neoblekl. Kdepak bychom tehdy v roce čtyřicátém sedmém tušili, on i já, že za nedlouho přijde doba, kdy nošení pracovních rukavic bude povinné.  Že je plavební podnik bude plavcům bezplatně přidělovat. A tak v tom každodenním kolotoči, uběhl podzim, začala zima a plavčíky zavolala škola. Měl jsem nastřádaných několik dní náhradního volna. Domů z plavidla jsem odjel už týden před vánočními svátky, které jsem tak mohl strávit v kruhu rodiny. Hlavně maminka byla šťastná a spokojená že mě má zase na pár dní doma a může na mě dohlídnout, abych nezvlčil.

Hned druhého ledna roku osm a čtyřicátého, jsem přijel vlakem na Mělník. Vykročil jsem z Mělnického nádraží, v jedné ruce kufr plný pracovního oblečení, obutí, náhradního prádla a jiných drobností, které mladý člověk nutně potřebuje k životu.  Nebo si to alespoň myslí. V druhé ruce  tašku naplněnou cukrovým, zbylým od vánoc, celou čerstvě upečenou vánočkou, kterou maminka pekla ještě v noci před mým odjezdem, a v neposlední řadě s pořádnými krajíci chleba máznutými sádlem a proloženými řízkem, abych nedej bože netrpěl první den hladem. Cesta od nádraží na Mělníku na Podolí, kde byl internát je cesta daleká. Kufr i taška byly těžší a těžší. Chvilky odpočinku byly čím dál častější a trasa mezi dvěma odpočinky stále kratší. Ale nakonec, přeci, tady bylo Podolí a v něm stará pivovarská hospoda hned vedle pivovarského rybníka na dobývání ledu na chlazení piva. Náš internát pro plavčíky. Dole lokál a kuchyně kde vládnul kuchař pan Moc. Vařily se jen obědy, studenou večeři a snídani jsme si nafasovali v papírových pytlících hned po obědě. Nahoře dva malé sály, naše ložnice. Z Podolí to bylo všude daleko. Na praxi do přístavu na Pšovku daleko, do školy vedle Mělnického zámku daleko, na nádraží daleko i do kina nebo na náměstí za zábavou daleko.

 V zimní škole se nás sešlo o mnoho víc než na letním výcvikovém kurzu. Teoretické znalosti i praktické dovednosti přišli do zimního Mělníka čerpat i naši kamarádi ze sesterského podniku Československé plavby oderské. Po dopoledním vyučování, obědě a odpolední praktické výuce se naši instruktoři rozprchli za jinými svými povinnostmi a plavčíci byli ponecháni sami sobě. Samozřejmě že jsme rostli jako dříví v lese a že jsme i trošku zvlčili, ale nikdy to nepřestoupilo únosnou míru. Nebyli vychovatelé, nebyly určené vycházky, volno bylo naše a bylo na nás, co s ním podnikneme.  Nebyla večerka, ale zato byl budíček ve všední dny už ráno v šest a pan inspektor Černý nikdy neopomenul dohlédnout, abychom do školy odkráčeli svěží a fit. Do školy jsme se z Podolí nevláčeli jako tlupa bezprizorných sirotků, ale pochodovali hezky svižně v pochodovém útvaru a při tom si do pochodu zpívali. Nikdy s námi nešel žádný dospělý dozor. Přes to nikoho ani nenapadlo, že by se mohl do školy nebo na praxi loudat jinak. Ve večerním a nočním internátu jsme si rozdělili služby. Službu konající spal pod oknem na kavalci pro službu určeném. Na palci u ruky měl uvázaný provázek, který byl protažený vikýřem okna a venku volně spuštěný až k zemi. Opoždění vycházkáři pak venku tak dlouho poškubávali provázkem, až službu probudili. Ten přemístil provázek z palce na kličku u okna a došel opozdilci odemknout. Pak se vrátil na služební kavalec a ve spánku s provázkem na palci čekal na dalšího opozdilce. Samozřejmě služba ze soboty na neděli se nevyspala skoro vůbec. Tento způsob zvonění se nám velmi osvědčil. Kromě služby nebyl nikdo jiný vyrušován ze spánku. Mělnické maminky své dcerušky před plavčíky důrazně varovaly a tak je chudinky vyděsily, že si mělnická děvčata skutečně držela od plavčíků mírný odstup. Rády s námi na plesech a zábavách tancovaly, ale doprovázet domů z bálu se od nás nikdy nenechaly. Každý pokus o doprovod nebo o schůzku, byl zdvořile leč důrazně odmítnut. Vedle plesů a večerních zábav jsme velmi rádi chodili na nedělní odpolední čaje, kde byla omladina sama mezi sebou. Na tyto nedělní mládežnické čaje často jezdili pro zpestření i věhlasní umělci až z Prahy. Maní mohu vzpomenout na pana Werycha nebo pana Plachtu a celou řadu dalších. A tak čas při učení i zábavách čile ubíhal a s koncem března přišel čas i konce prvního ročníku Základní odborné školy plavecké. Rozdali nám vysvědčení, poslali nás znovu zpátky na plavidla. Jak už jsem se dříve zmínil, parníkáře na parníky a motoráky, člunaře na čluny. Na mě se štěstí stále usmívalo. Kapitán Sochor se mnou byl zřejmě spokojený a tak jsem se opět vrátil na svoji první loď. Tehdy měli kapitáni parníků a motoráků při výběru své posádky rozhodující slovo. Když kapitán řekl: „Lodníka Pučmidráta chci na svou loď“, každý inspektor mu vyšel vstříc.

 Celé jaro a léto se ZKMR Tábor plavil mezi Drážďanami a Ústím a já na něm a s ním. Po proudu jsme vlekli naložené čluny z Ústí do Drážďan nebo až do Kreinitz odkud pokračovali dále v plavbě po proudu samotíží. Proti proudu jsme odebrali od některého z vlečných parníků většinou dva závěsy, které jsme dopravili na místo určení, buďto do Děčína či Ústí. Pokud byl některý z člunů disponován na Mělník nebo do Prahy, kam v té době směřovalo poměrně dost plavidel, přebral ho od nás na Střekově některý z parníčků remorkážní služby. Plavba na trati mezi Ústím a Drážďanami byla pro posádku snadnější než loňská služba na kanalizované trati. Odpadlo opakované odpřahání a zapřahání vleků několikrát za den u plavebních zdymadel. Ale práce bylo stejně stále habaděj. I na nové lodi stále někde kvete rez, je potřeba obnovit nátěry, namazat navijáky a vše co po sobě klouže. A pro plavčíka, třebaže už druhým rokem, bylo na Táboru stále spousta mosazi, která se musila blýskat, jako by byla ze zlata, tak jako předešlý rok. Jaro a léto uběhlo tak jako ta voda v Labi. Začátkem podzimu přišel čas, kdy Tábor musel v Děčíně přepikslovat kola. Uvázali jsme ho u zlatého kruhu a pustili se do práce. Práce to byla těžká i pro vypracované lodníky a strojníky, nic pro plavčíka, který měl sice síly hodně ale samou slabou. Jak jsem tak chodil s vědry pro pitnou vodu, se džbánkem pro pivo nebo s taškou pro svačiny, měl mě děčínský inspektor, pan Vrba v merku. Když za ním přišel velitel rychlolodi „Dagmar“ s tím, že potřebuje nutně, ale opravdu nutně plavčíka, bylo o mém dalším osudu rozhodnuto. I když, kapitán Sochor brblal, že si kluka vychoval a teď si někdo pěkně přijde k hotovému. Já sem se ale culil od ucha k uchu. Konečně se podívám do Hamburgu, těšil jsem se. Radoval jsem se ale jenom v duchu, aby to na mě kapitán Sochor nepoznal.

Na Dagmaru nás bylo v posádce jen šest. Kapitán, kormidelník, pomocný lodník, plavčík, strojník a strojní asistent. O tři lidi míň než na Táboru. Ale přes to o mnoho víc než na dnešních plavidlech, kde na lodi o nosnosti přes tisíc tun jsou v posádce jen dva, kapitán a strojník. Dagmar tehdy měla nosnost jen něco přes pět set tun. Nároky na plavčíka druhým rokem byly daleko větší než na Táboru. Padla na mě všechna tíha odborné plavecké práce. Pomocní lodníci v té době byla zvláštní kategorie členů palubních posádek, kteří přišli na loď z ulice, nic neuměli, a teprve po třech letech se z nich stali lodníci druhé třídy. Venda Trčka na Dagmaru byl obzvlášť velké nemehlo. Na plavbě pracoval necelý rok a zatím se nestačil naučit vůbec nic. Neuměl zaplést lano ani provaz. Pozorovat ho, jak váže lano na pacholata, byla hrůza, při které šlo buď o ruku, nebo o lano. K vázání vlečného lana při zapřahání, na pacholata ve výši očí, se ho kapitán Struha neodvážil pustit. Na hlídání lana u vlečných oblouků na zádi už vůbec ne, tam bylo nebezpečí úrazu veliké a proto to byla práce pro zkušeného člena posádky, kormidelníka Václava Svobodu. Nebylo zbytí, odbornější plavecké práce na lodi musel převzít plavčík druhým rokem.  Samozřejmě si mě kapitán Struha při první cestě důkladně vyzkoušel a s výsledkem byl zřejmě spokojený.

 Sloužil jsem pak, na Dagmaru, i další rok. Šlo mi ten první rok na Dagmaru všechno dobře, pouze k práci se sochorem jsem při své tehdejší váze necelých padesát kilo, potřeboval pomoc. Kotevní navijáky byly na ruční pohon, a kotvy na rozdíl od člunů byly ukotveny řetězy. Vytažení kotev a zvláště řetězů ručně byla sisyfovská práce. Při plavbě po proudu, by se dalo přímo říci, že to byla práce pro vraha. Dagmar neuměla couvat a tak při tahání zadních kotev vesele uháněla kupředu zhusta poháněna i šroubem aby měl kapitán tlak na kormidla. Stávalo se, i že už jsme měli skoro celý řetěz z vody venku a v tom prevít za něco na dně chytil a my nestačili uskakovat, aby nám rachotící řetěz klouzající zpět do vody, nepřerazil nohy. Samozřejmě jako na všech plavidlech i na Dagmaru byly na zádi dvě kotvy a tedy i dva kotevní navijáky. Při zdvihání kotev se u jednoho činili kormidelník se strojním asistentem a u druhého lodník s plavčíkem. Při vlečení člunu byla tato práce ještě zpestřena vlečným lanem, které chodilo jen decimetr nad kryty navijáků. Musili jsme tedy zároveň dávat bacha, aby vlečné lano nezachytilo kliku navijáku, nebo některého z nás za krk. To se také jednomu nepozornému lodníkovi přihodilo. Naštěstí pro něho, pár dní v nemocnici zpravilo pohmožděninu krku, bez následků.  Po zdvižení kotev a vytažení řetězů jsme byli všichni čtyři tak umordovaní, že jsme sotva pletli nohama, někdy se i stávalo, že následkem toho vypětí chtěla i snídaně zpátky na vzduch. No většinou se nám ji podařilo udržet tam, kde byla. Po té ranní rozcvičce nastala normální každodenní práce. Kormidelník odešel ke kormidlu, strojní asistent do strojovny, mistrovi k ruce a lodník se mnou ke škrabce na rez a ke štětci s barvou. To byla nekonečná práce, zpestřovaná mytím lodi po každé vykládce i nakládce a jinak jen dvakrát týdně, ne už tedy každý den jako na Táboru. Zato ale jsme na to mytí byli s lodníkem sami dva. Při prvním příjezdu do Hamburgu mě kapitán Struha provedl po přístavech i po městě, všechno mi ukázal a vysvětlil, abych se tam napříště už vyznal sám.

Tři roky po válce bylo v Německu všeho málo. Jídla málo, ošacení málo. Bydlet nebylo kde obzvláště ve vybombardovaném Hamburgu. Šůťáci bydlili na šůtách i s rodinami, kdo neměl to štěstí, chodil do práce pěšky nebo jezdil na kole. Tady mi dal kapitán Struha velkou lekci v soucítění s lidmi v nouzi. Ne slovy ale příkladem, který mám vypálen v paměti jasnou barvou dodnes. Na nakládku i na vykládku v té době přicházelo do našeho nákladního prostoru osm přístavních dělníků. V naši lodní kuchyni se vždycky už od rána vařila v desetilitrové várnici rýže nebo těstoviny, do kterých se před svačinou zavařily dvě nebo tři kilové, konzervy vepřového masa z kapitánových zásob. O halbe byli překladači společně s posádkou pozváni na svačinu a co se nesnědlo, si někteří z nich, rozebrali sebou domů.

Kapitán Struha byl v jídle bohatýr, velký znalec piva a rád ho pil. Jako kluk z vesnice jsem kdesi na půdě vyštrachal osmilitrový selský džbán, v kterém se nosilo v létě sekáčům na pole pití. Ten džbán jsem přivezl na loď a pak s ním běhal pro pivo po celé trati. Dokonce mě někteří šenkýři už od vidění znali. Každý den při jízdě proti proudu kapitán někde poblíž šenku přistavil příď ke břehu, kde ji kormidelník přidržel sochorem. Já se džbánem v ruce a s penězi v kapse jsem po sochoru vyběhl na břeh a upaloval k výčepu. Po chvilce už jsem běžel zpátky s plným džbánem v ruce a po sochoru nahoru zpátky na loď. Džbán nebyl žádné peříčko prázdný, natož s osmi litry piva. Jednou po dešti cestou zpátky po mokrém sochoru se mi nějak smekla noha a sletěl jsem. Naštěstí, jsem se prázdnou rukou stačil zachytit sochoru, visel jsem na něm jako Hanuman, v jedné ruce sochor, v druhé džbán. „Kluku ne abys pustil ten džbán“ křičel kapitán a zároveň zvonil do strojovny. Když strojník s asistentem vyběhli na palubu, zavolal na ně. „Vražte pod toho zatracenýho kluka lávku, než utopí to pivo“. No vrazili pode mě lávku a pivo bylo zachráněno. Jak jsem už napsal, kapitán nebyl lakomý, každý člen posádky dostal napít, kromě nezletilého plavčíka, který pro to pivo doběhl. Na pivo byl kapitán znalec. Poznal které pivo, je z kterého pivovaru a většinou i z které hospody. Že byl v jídle bohatýr, toho jsem očitým svědkem. Viděl jsem ho sníst celou vepřovou hlavu i s krčními laloky. Snědl k tomu půl bochníčku chleba, zapil to mázem piva a bylo mu fajn. No řekněte, který z dnešních kapitánů to dokáže. Já takového neznám. I když, pravda je, že z dnešních kapitánů už jich moc neznám.

Těžká práce a dostatek jídla mi prospívala. Když jsem po dalších vánočních oslavách v kruhu rodiny, šlapal druhého ledna od mělnického nádraží na Podolí, už mě kufřík s taškou tolik nezmáhali. Nemusel jsem každých pár kroků odpočívat a cesta mi vesele ubíhala. Než, jsem se nadál, přijali mne, odrbané stěny staré pivovarské hospody do své náruče. I tady bylo vidět, že na plavbě se mi dobře vedlo. Už jsem v pochodovém tvaru cestou do školy neposkakoval v poslední řadě jako benjamínek, ale propracoval jsem se do jeho přední třetiny. Ale abych se nepřechválil, k tomuto úspěchu mi pomohl i nástup mladších plavčíků, učňů prvním rokem. Kolotoč byl stejný jako minulého roku. Po budíčku a snídani cesta do školy, dopoledne byla teorie. To znamená kilometráž řeky, kde je který přívoz a na kterou stranu patří, které mostní pole je průjezdné po proudu a které opačně. V jiném předmětu jsme se naučili vědět, jak se chová motorák, když šroub se točí dopředu a loď pluje dozadu a obráceně. Ještě spoustu dalších znalostí, odborných i všeobecných do našich neochotných hlav hustili naši trpěliví učitelé a učitelky. Za zmínku stojí, že v období doznívající všeobecné nenávisti ke všemu německému, jsme byli pravděpodobně jediná odborná pokračovací škola v republice, kde se vyučoval německý jazyk. Odpoledne byla praktická cvičení a výuka. Vzpomínám, jak jsme se krom jiného učili vztyčovat i plachtu na ohromný kovový stěžeň, které měly v té době některé čluny připevněné na hřebenici. Už jen vztyčit ho a upevnit v tuleji pomocí kotevního navijáku byla perná práce a což teprve na něj připevnit ráhno a ručně vytáhnout těžkou plachtu o rozměru třicet pět krát patnáct metrů. Celé to vybavení vozily čluny sebou, ale prakticky se už nepoužívalo pro přílišnou hustotu mostů a různých elektrických a jiných vedení přemosťujících řeku. Nic méně naše ročníky byli pravděpodobně poslední, které se tento úkon odborně naučily. Mnoho člunů plujících samotíž, o dost menší plachty dále používalo, samozřejmě na, o trochu kratším dřevěném stožáru. Že kormidelníci, stará škola, byli neúprosní, mi popsal kamarád Jarda Tláskal. „ Byl jsem spolu s Bohoušem Jinochem, jako novopečení lodníci, na člunu 602 u kormidelníka Černého, kterému říkali HULÁN a to byla tvrdá škola – každé ráno musel mít naštípané dřevo na zátop před vchodem do kajuty. Při plavbě samotíží  jsme tahali plachtu, i když most byl v dohlednu. Těsně před mostem tu takeláž složit a hned za mostem ji znovu vztyčit to věru nebyla práce pro žádné pápěrky.“

 Vedle učení a práce bylo pro nás na Mělníku v podvečer či v neděli i zábavy habaděj. Dnešní člověk by se až divil co zábavy a kulturního života dokázalo tehdy takové malé město mladým lidem poskytnout. Dvě kina, divadlo, restaurací a hospod kde se pořádali sobotní bály nebo nedělní čaje nepočítaně. A to v té době byli volné jenom neděle. O volných sobotách se nám ještě ani nezdálo. Náš vylepšený provázkový zvonek fungoval k všeobecné plné spokojenosti tak jako loni.

Po skončení kurzu na mě moje místo na Dagmaru čekalo, ale v posádce došlo k nějakým změnám. Kormidelník Svoboda odešel od plavby úplně a místo něj teď pomáhal řídit loď o pár let mladší Venda Černý. Vencu Trčku kapitán prodal někam na člun, jeho nástupce Karel Baloun, byl lodník, jak se patří. Ti dva také hned při první jarní cestě do Hamburgu napravili to, co kapitán loni zanedbal. Zašli se mnou jednou v neděli na Fischmarkt, pak do uličky lásky, Grose Freihait, prošli se mnou Reeperbahn a ukázali mi celé Sankt Pauli. U stánku na rohu jsme si koupili buřta a stále ještě v té čtvrti hříchu nás zastihl večer.  Ještě chvíli jsme pozorovali noční život v rozzářené čtvrti lásky a zábavy. Než jsme došli domů, byla skoro půlnoc. V pondělí za to dostali od kapitána řádně vynadáno. Moc si z toho nedělali, a ještě dlouho se pošklebovali mému vyjevenému výrazu z uličky lásky.

 Jinak vše plynulo při starém. Strojní asistent, Jirka Sochor dál blýskal ve strojovně všechno, co se jen trochu mohlo lesknout. Dokonce olejničky leštil popelem z cigaret tak, že se stále leskly jako ze stříbra. Strojník pan Václav Pešek pečoval o všechno, co se na lodi točilo, kormidelník kormidloval, Karel a já jsme škrábali a barvili a barvili. No a kapitán, ten na nás na všechny dohlížel a dbal, aby se někomu náhodou bez práce nezkrátily žíly. Při jízdě i při práci musela být celá posádka ve střehu. Po celé řece byli ještě stále pozůstatky války. Zpustošené mosty byly opraveny jen provizorně a jejich proplouvání vyžadovalo zvýšenou pozornost. V některých případech, při poproudní plavbě bylo nutno člun v závěsu odhodit a nechat jeho protažení úzkým provizorním polem na starost k tomu určenému boksíráku. Samozřejmě, že kotvení a nové zapřahání u posádky od kapitána po plavčíka žádné nadšení nevzbuzovalo. Ale udělat se to muselo. Na mnoha místech byla ještě rozstřílená potopená plavidla a některá i nebezpečně omezovala plavební dráhu. Celá plavební dráha ještě nebyla od Wasserstrasseamtu dostatečně proměřená a označená, i když se tato situace každým rokem, ba každým měsícem zlepšovala. Jízda potmě byla sázkou do loterie a přeci se kapitáni po setmění proti proudu plavili. Při takové jízdě se kapitán s kormidelníkem přemístili z kormidelny nahoru na vysutý můstek. Mistr s asistentem se nehnuli ze strojovny a lodník s plavčíkem stáli na přídi, oči na šťopkách, uši jako netopýři a v ruce baterku nebo sondýrku. Reflektor sice na lodi byl, ale staré žárovky dosloužily a nové v poválečné bídě nebylo kde sehnat. Tyto večerní jízdy v pozdním podzimu či v předjaří byly pro posádku hazard se zdravím. Na šatenku, kožich či válenky neseženeš a podnik ještě dlouho potom žádné pracovní pomůcky nepřiděloval. Každý ví jak je nepříjemné, když zebou nohy. Právě tak mě při těch nočních hlídkách na přídi, zábl celý člověk. Tento noční studený odchov mě ovšem čekal ještě i několik let po vyučení.

V Německu v té poválečné době bylo všeho málo. Uhlí na topení málo, tahali se trámy z rozbombardovaných domů. Oblečení málo, donášely se několikrát přešívané věci z vetchých válečných látek. Jídla málo, skoro na pokraji hladu. Chlapů málo, popadali na frontách po celé Evropě. Zato kupodivu tvrdého alkoholu bylo dost, ba byl ho přímo nadbytek, a jako jediná komodita nebyl na lístky. Také žen a dívek bylo dost, až příliš dost a chtěly se bavit. Válka skončila už před třemi lety, smutek odložily a teď chtěli žít a užívat si. V každém městě i městečku, skoro v každé hospůdce seděl denně beznohý nebo jinak pochroumaný harmonikář, a při jeho fňukně se tancovalo. Co na tom, že mužských bylo málo, děvčata, i ženy už zralé se naučily tančit spolu a roztáčely to po celém parketu.

A což teprve když poblíž zakotvil vlek a do hospůdky se přivalilo dvacet chlapů, statných lodníků. Už když parník houkal, padla, dávali dámy do pucu svoji garderobu i svůj mejkap. Harmonikář, kterému v takovém případu mnohdy pomáhal i houslista na skřipky, nepustili až do rána své nástroje z ruky. Po takové protančené a promilované noci čekalo posádky kalné ráno a krušný den. Štěstí pro lodníky i pro plavební podnik bylo, že v té době, nedávala Wasserschutzpolizei dýchat členům posádek do balonků, protože při tom tanci i tom milování tekl alkohol proudem. Mnohý lodník se v té době v Německu oženil a sem tam některý se tam pod vlivem alkoholu i utopil. Těmto zbytečným úmrtím udělal přítrž až přísnější postup vodní policie. My plavčíci jsme většinou museli držet hlídky na lodích.  Nebo jsme směli zábavě přihlížet jen zvečera a po deváté mazat domů.

 Vzpomínám ještě na jednu příhodu blahovolnosti policie. Parník Praha pod velením kapitána, starého pana Groetschla plul pod Magdeburgem proti proudu se závěsem devíti člunů. Bylo to v zimním období, tma už od pěti hodin. V devět večer přirazil ke kolnici policejní člun a jeho velitel dal kapitánovi příkaz k zakotvení. „Ježíšmarjá proč“? Ptal se kapitán. „Na všech člunech všichni spějí v kajutách, nikde ani noha“, řekl mu policista. Kapitána polil studený pot, přiškrceným hlasem se zeptal. „I na druhém člunu, ten přeci vede vlek?“ „Tam to bylo lepší“ děl policista „tam spí někdo v kormidelně na lavici.“ No vlek, po dlouhém a vytrvalém zahoukání, zakotvil a tím to skončilo. Žádná pokuta nepadla. Jakpak by podobná příhoda dopadla v současnosti, nechci ani domyslet.

Nedostatek čerstvého jídla trápil i nás, posádky českých plavidel. Ne, že by bylo jídla málo, dostávali jsme lístky pro velmi těžce pracující a tak jsme si před odjezdem mohly nakoupit potravin do zásoby, ale na většině plavidel nebyla elektřina a o ledničkách se nám ještě mnoho let potom nemohlo ani zdát. Tak nám máslo plavalo ve vědru s pitnou vodou. Kdo si ho šetřil, tomu zplesnivělo. Několik zakoupených bochníků chleba se nechalo ztvrdnout. Protože lodě plují po vodě, je na nich dost vlhko, stávalo se, že při tom tvrdnutí chleba i trochu naplesnivěl. Mýlil by se každý, kdo by si pomyslel, že takový chleba jsme vyhazovali rybám. Kdepak. Tu největší plíseň na kůrkách jsme orašplovali. Když byla plíseň příliš znát i na střídce, usmažili jsme si z něho prostě topinky. Kdepak bychom mohli dbát na dnešní rady: „Když je ve sklenici marmelády ďubka plísně, vyhoďte celou sklenici“. Většinu síly a kuráže k práci jsme čerpali z konzerv. Vepřové se sádlem či ve vlastní šťávě, krevní tučnice, landšmít, nebo hovězí v plechu, k tomu pár vařených brambor nebo fazolí byl hlavní zdroj naší síly. Každý z tehdejších plavců s láskou vzpomíná na lisované kostky hrachová polévky. Byly takovým balíčkem poslední záchrany, když už všechny ostatní potraviny došly. Jedna taková kostka rozvařená v litru vody ke snídani, obědu i večeři nám umožnila přežít poslední dva, tři dny před návratem do Děčína.

Kupodivu, my plavčíci jsme i při této dietě, kterou jsme si sami vařily, a při opravdu těžké práci na plavidlech, vůčihledě sílili a rostli. Z patnáctiletých vyžlat z nás vyrostli sedmnácti či osmnáctiletí chlapi jak se patří. V lednu padesátého roku se plavecký internát rozloučil s Mělníkem, městem na soutoku Vltavy s Labem. Přivítal nás Děčín a s ním dolní Labe vonící dálkami. Poslední tři měsíce školy utekly tak jako sen. Pro, nás i pro, naše bažanty, kterým byla učební doba zkrácena o celý rok. Lodnické závěrečné zkoušky dopadly výtečně. Předseda zkušební komise pan inspektor Vrba byl s novou posilou plavecké rodiny spokojen. Ještě jsme uspořádali závěrečný ples plavčíků v Lidovém domě v Podmoklech. Sjeli se na něj rodiče z celé republiky, také děčínských děvčat přišlo nepočítaně a tak se tančilo až do rána bílého. Hned po plesu jsme se rozprchli na svá přidělená plavidla.

Tři z nás zamířili na nejstarší parník na Labi, na staré Ústí. Karel Svátků, ten byl z celého ročníku nejchytřejší, rovnou jako druhý kormidelník. Egon Jarešů a já jako lodníci. Starému Ústí velel mladý kapitán, pan Josef Červenka. Tenhle strano kolesový parník, měl ještě dřevěnou palubu stářím už celou vetchou a tak ke vší ostatní práci jsme věčně temovali plaňky koudelí a smolou, ale stejně nám při každém nočním dešti kapalo na nos. Topiči chodili ráno zvedat páru s karbidkama a půlmistr připravoval parní stroj k provozu s petrolejkou pověšenou na háčku. Ve všech kajutách dávaly světlo petrolejky. Právě tak petrolejem byly živeny i poziční světla. Všechny ty cylindry musili lodníci denně vycídit, poziční světla půl hodiny před setměním nechat rozhořet, a při setmění je roznosit na svá místa. Na nudu nebo dlouhou chvíli jsme si ani na starém Ústí naříkat nemohli. Ten starý parník už pracoval a držel pohromadě jen silou vůle, svojí a své posádky. Ale, co je moc to je moc. Na konci naši čtvrté plavby na něm, vypustil duši komínem. Když jsme ho odváželi na lodní hřbitov do Rozběles, zahoukal si naposledy na pozdrav a všechny parníky v Děčíně mu dlouze houkaly na rozloučenou.

Naše trio i s kapitánem Červenkou a strojníkem, mistrem Dolkem z Pekla, tak řečeným Pekelníkem bylo převeleno na daleko silnější a taky modernější parník Duchcov který právě dokončoval velkou opravu stroje, kotlů a koles. Kromě jiného měl Duchcov i turbínku na výrobu elektřiny, takže dokud byla pára, bylo i světlo. Skončilo trápení s petrolejovými lampami a jejich cylindry. Ale práce, hlavně té velmi těžké bylo na vlečných parnících stále habaděj. Rozvozit lodičkou na čluny budoucího vleku vlečné kladky, z nihž ty nejtěžší vážily i přes padesát kilo, nebyla práce pro žádné třasořitky a což teprve zapřahání, či odpřahání 43mm tlustého a 250m dlouhého protiproudního vlečného lana. Jediná technika byly naše ruce a naše šikovnost. Souhra celé posádky s kapitánem byla pro zdárné provádění těchto manévrů nutností a podmínkou. Ale nejenom síly, i šikovnosti bylo na parnících velmi potřeba. Například těsně před každým mostem se sklápěly oba komíny. Představte si, ten tyátr, když novopečený lodník spustil komín na kozu příliš rychle a zlomil ho. Kapitán na komandě skákal metr dvacet, strojník honil takového nešiku kolem kesemantlu s handšpégou v ruce a ostudy bylo kopec po všech plavbách na Labi. Plavba na parnících vyžadovala od svých plavců sílu, šikovnost, rozvahu a cit pro týmovou spolupráci. Jen tak se mohl úspěch dostavit.

O mnoho let později zamířil Duchcov, pod velením svého posledního kapitána Jirky Duchoně, kdysi mého bažanta, na lodní hřbitov do Rozběles. Byl to už poslední parník na Labi. Na jeho poslední žalostné houkání, s kterým se loučil s dlouholetou službou na řece, mu už neměl kdo na poslední pozdrav odpovědět. Duchcov vlastně houkal rekviem za celou vlečnou plavbu. Od té doby už jenom skomírala a dožívala. Noví člunoví kormidelníci se z mladých plavců už nerekrutovali. Ti starší a staří čekali na svých člunech, na důchod, právě tak jako jejich čluny na sešrotování. Celým světem, právě tak i na Labi si vítězně razila cestu tlačná plavba, která posléze vlečnou a na pracovní síly náročnou plavbu zcela z řek a průplavů vytlačila.

Protože o rozhlasových přijímačích na lodích, neřkuli o nějakých mobilních telefonech se tehdejším kapitánům nemohlo ani zdát, vybudoval plavební podnik vedle služeben v Drážďanech, Magdeburgu a Hamburgu i celou síť plavebních hlásek po celém toku řeky. Jednou z nejslavnějších hlásek byla paní hostinská, oma Steigemannová. Měla hospůdku na břehu Labe v Malém Witenbergu, kde každý protiproudní vlek zastavil, aby si posádky doplnily čerstvou pitnou vodu a trochu toho jídla na lístky. Po nákupech jsme se všichni sešli u oma v hospůdce na kus řeči a pár piv. Kapitán vleku dostal nové, jízdní příkazy, doutník a panáčka. Kormidelníci člunů dostali po panáčku. Lodnická chamraď byla podarována vlídným slovem a milým úsměvem. Pivo si platil každý sám. Celých dvacet pět let, po kterých tam vleky zastavovaly, byla paní hostinská Steigemannová stále stejná. Neměnila se, nestárla, jako nějaká babička z pohádky. Taky tak jsme ji měli všichni rádi a vážili si jí.

 Další hláska, která se mi vryla do paměti, byl muž na mostě v Torgau.  Nikdy jsem jej jinak než na mostě neviděl, a ani na tom mostě ho žádný z nás neviděl rád. Dost často se totiž stávalo, že zavolal dolů na kapitána „Tag und Nacht, Keptn“. To znamenalo sbohem spánku, sbohem hospůdky po fajruntě, kotva spadla poprvé do vody až u celnice ve Hřensku

Pokrok se nastartoval i na plavbě a jak šel čas, přivál na parníky nejdříve baterie na uskladnění elektřiny, potom ledničky, hned po nich i lodní kuchaře a kuchařky aby nakonec odvál parníky a s nimi celou vlečnou plavbu nejdřív do nicoty a potom i do zapomnění. Jen pár starých veteránů bude ještě nějaký čas vzpomínat na zašlou slávu legendárních kapitánů a jejich lodí. Pokusím se, na některé z nich, zavzpomínat, ale bude toho zoufale málo.

 V nenávratnu zmizeli všichni plavci a kapitáni německé národnosti bydlící do konce války v Děčíně a jeho okolí a jen pár jmen zbylo z vyprávění těch, kteří už nejsou mezi námi. Dodnes nejznámější z nich je kapitán Groetschel, kapitán parníku Praha. Vyprávěl mi kapitán Bělík, jak ho za války v rozbombardovaném Magdeburgu honilo gestapo. Přihnal se k parníku na Bunkerplatz na kole, které hodil z lávky do vody a skočil do kolesnice mezi topiče kteří kontrolovali kola. Kapitán jen zakroutil hlavou, ale když se přihnalo policejní auto, s klidnou tváří tvrdil policistům, že nikoho podobného neviděl, zatím co se tehdy druhý kormidelník Bělík v kolnici klepal strachy. Slyšel jsem z více stran, že tento i mnozí další němečtí kapitáni drželi nad svými českými posádkami ochrannou ruku, ale jejich jmena bohužel už upadla v zapomnění, dnes už nám nic neříkají. Kdopak dnes už ví, kdo byli pan Knoechel, pan Hylle a mnozí další.

Spolu s tím jak z české plavby odcházeli a mizeli němečtí plavci, kapitáni i kormidelníci, pomalu mizelo i slangové poněmčelé odborné názvosloví. Přestalo se chodit po štylbě a chodilo se po hřebenici, právě tak jako se začalo chodit po palubě místo po deku. Místo bótku přišla lodička a místo vindy naviják. Přesto se některé ty výrazy houževnatě drží. Do posledních chvil vlečné plavby, večer kapitán houkal fajrunt, a ráno po budíčku vindup jako povel ke zdvižení kotev. Některé ty výrazy jsou tak houževnaté, že přežívají dodnes, snad jako nechtěná vzpomínka na vlečnou plavbu. Tak například, když za velké vody nechtějí kotvy držet, tak plavidlo neplourá ale sakuje. Tak jako kdysi schválně sakovaly čluny na sakovacím řetězu, zvaným sakováku. Kapitolou samou pro sebe, byla ocelová lana. Ta vyvazovací lana byla dráty. Vázací dráty, na navijáky čili vindy se navíjely vindedráty. Naproti tomu, vlečná a kotevní lana byla tau. Vlečné tau, boksírtau nebo ankrtau. Málo kterého z českých plavců zajímalo proč to tak je, prostě jsme ten slang používali. Staří penzisté jej používají dodnes, třebaže mladá generace přestává některým výrazům už rozumět. Staří pánové nejezdili na vlečných bočnokolesových parních remorkérech, oni se plavili na šlepákách, záda si ohřívali na kesemantlech a ne na krytech kotlů, pro šmajsku lezli do péku a vrhačka v předním kolisním prostoru jim dodnes může být ukradená.

 Poslední německý plavec na české plavbě byl kapitán pan Heinz Ehrlich. Vyučil se u nás plaveckému řemeslu, absolvoval plavecké kurzy na Mělníku pod vedením kapitána Sochora, a zůstal po celý život české plavbě věrný. Stranokolesové parníky, řečené šlepáky, byly jeho veliká láska.“ Až zmizí šlepáky z Labe, už mě snad přestane bavit šifort „ říkával. Ale řeč se mluví a voda teče. Samozřejmě, že miloval plavbu dál, i když kouř z parníků už k obloze nad Labem nestoupal. Brázdil vody řek a průplavů pod vlajkou české plavby po celé Evropě. Nikdy neváhal přispěchat na pomoc jinému plavci v nouzi. Nerozpakoval se zakotvit svoji loď a přispěchat na pomoc svým uměním, zkušenostmi i silou k vyřešení svízelné plavecké nebo havarijní situace. Leta po odchodu do důchodu obsluhoval kyvadlový přívoz v Pilnitz, kde i bydlel. Rád se účastnil schůzek se starými kamarády, kteří se pravidelně schází v Děčíně Na Kocandě. Už i tam dochodil. Na věčné řece si jistě vybral ten nejpěknější šlepák a brázdí s ním tou řekou, kolem nebeských luhů a hájů.

Málo se i ví, že jedním z nejlepších českých mladých kapitánů už za války byl kapitán Unger. Inspektoři jej posílali na jakékoliv plavidlo, kde starý kapitán onemocněl. S každým plavidlem si kapitán Unger dovedl poradit a dovézt bez úhony celý vlek na místo určení, ať už byla malá či velká voda, nebo třeba vánice či mlhavo. Dlouho po válce když velel Sokolovu, pozorovat ho při manévrech, to byla pastva pro oči. Pro toho kdo tomu rozuměl, to byl koncert. Před penzí dělal nějaký čas dispečera a úplně si pokazil renomé. Měl zůstat raději výtečným kapitánem, než špatným dispečerem.

Naproti tomu pan inspektor Vrba se pro svou funkci inspektora stanice Děčín snad narodil. Všechno věděl, všechno viděl. Pověstné bylo jeho pozorovací stanoviště, u Českobratrského kostelíčka nad překladištěm v Loubí, velmi brzy ráno. Viděl, na kterých plavidlech se začalo kouřit z komínku už před začátkem pracovní doby a kde tedy do práce nastoupila posádka najedená a v plné síle. Taky dokázal takové posádky upřednostnit, před lajdáky, kteří ráno vylezli na palubu rozespalí a hladoví. Nikdo ho neošulil ani neopil rohlíkem a stanice i s překladištěm šlapala jako hodinky. Ale když byl ze svého místa poslán zpět na loď, moc už toho chudák stará nepředvedl.

Chtěl bych vzpomenout i na první generaci poválečných kapitánů. Byli hozeni firmou do funkcí stylem, buďto plav, nebo se utop. To proto, že staří němečtí plavci, všichni bez rozdílu, byli degradování. Kapitáni, vesměs staří pánové z uražené hrdosti, raději odešli do důchodu, i když jinak by ještě hezkých pár let sloužily. Jen někteří se po pár letech na kapitánské posty vrátili, jako už párkrát zmiňovaný kapitán Groetschel aby předávali své bohaté zkušenosti mladší generaci.

Z poválečné generace českých kapitánů nelze nevzpomenout na Pepu Vlasáka, který pocházel ze staré plavecké rodiny, už jeho tatínek se plavil jako člunový kormidelník. Pepa Vlasák dobře velel Brnu což byl po Praze druhý nejsilnější vlečný parník české plavby na Labi. Na něm vychoval celou řadu výtečných plavců.

 Uveďme namátkou Mirka Ježka řečeného Igla. Ach kampak všechny ty přezdívky zmizeli, přezdívky které jsme si my mladí dávali mezi sebou. Některé z nich se tak ujali, že většina plavecké veřejnosti už ani pravé jméno dotyčného neznala. Kam zmizel Šmetrlink, Šnelhojfr či Hykýšek? Daleko víc si jich pamatuje plavčík Župík, tak jak to krásně popsal ve svých vzpomínkách pan Václav Šébl, který byl člunovým kormidelníkem, kapitánem přístavů Děčín, vedoucím plavební správy v Děčíně a v neposlední řadě i učitelem plavebních předmětů v učilišti i na průmyslové škole. Přezdívky jsou ty tam a nikdo si je už nepamatuje.  Pryč je i Šéne Pepi, který skolil každou, na kterou se podíval. Byl to světoběžník, který utekl z domova s cirkusem v roce čtyřicátém druhém, a od té doby o něm rodina neslyšela. V roce čtyřicátém šestém vkráčel v Hamburgu do kajuty ke svému staršímu bráchovi, člunovému kormidelníkovi. „ Tak brácho cos dneska uvařil k obědu“, zeptal se ho, jako kdyby byl pryč teprve od včerejška. I když si ze začátku sem tam nějaké to salto vystřihnul, už na plavbě zůstal. Nejdříve jako lodník u bráchy, po složení zkoušek jako člunový kormidelník až jej na stará kolena dohonil pokrok doby a těsně před penzí dosloužil jako vanař. Fuj to je ošklivé slovo. Stáří dožíval ve Hřensku, na břehu Labe, které si zamiloval. Ale ani tam si žádná z turistek nemohla být jistá, před šarmem starého světoběžníka a námořníka. Prostě Šéne Pepi byl Šéne Papi, miláček žen. Tak ho mám v paměti, i když jeho skutečné jméno mi z ní už dávno odnesl čas. Pryč je i Felix, kapitán Otakara, který v roce čtyřicátém a devátém odešel v Hamburgu ze své lodi s kufříčkem v ruce. Nechal si vystavit ověřené překlady svých průkazů způsobilosti a vyrazil do světa na veliké řeky a taky jich většinu zbrázdil. Amazonka, Missisipi, Nyl či Rio Tinto a řada dalších, o všech uměl poutavě vyprávět, když se po pět a třiceti létech vrátil. Vrátil se jako pravý světoběžník. Kdepak hraniční přechod, někde na Šumavě přišel zvenčí k hraničnímu zátarasu a tak dlouho tam volal, že chce domů, až si tam pro něj pohraničníci došli. A tak se vrátil, jak odešel, jen s kufříkem v ruce. Pouze hrst plaveckých patentů mu v něm přibyla. Samozřejmě nárok na důchod veškerý žádný. Na stará kolena pracoval ve Veřejných skladech v Holešovickém přístavu a v nedaleké hospůdce rád vyprávěl o svých toulkách. Škoda, že jen vyprávěl, jistě bychom si to všichni, labskou vodou polévaní, rádi přečetli, kdyby to byl napsal.

 Kapitánem Mělníka byl, tehdy mladý pan Bubeníček, dobrý učitel svých kormidelníků a přísný, ale spravedlivý velitel svoji posádky. Jeho syn Václav po letech kráčel jako labský plavec a lodní strojník v otcových šlépějích. Na Roudnici velel kapitán Michalec, svého času legenda, který i přes svou přísnost na lodi, nezkazil po fajruntě v útulné hospůdce žádnou zábavu. U Watzkeho na sále ho děvčata zvolila králem parketu. Ze své milované Roudnice ho vynesli nohama napřed, když ho zubatá převedla z Labe na věčnou řeku. Snad tam za ním po sešrotování připlula i Roudnice a teď tam věčně plují spolu. Před kapitánem Radošákem se začínající kormidelníci třásli jako osiky. Byl pověstný děláním čárek, tužkou na zábradlí. Ta čárka musela celý oblouk lícovat s linkou dotyku vody se břehem. Nesměla vyjet ani nahoru do trávy, ani dolů na hladinu. Udržet ji tam dalo málo zkušenému kormidelníkovi pěknou fušku, ale o to rychleji se naučil ovládat svou loď. Výraznou stopu v paměti tehdejší mladší generace zanechali i kapitáni bratři Škubalové. Mladší Josef velel Plzni a starší Karel Vyšehradu.  Na další z této první gardy si už nevzpomínám, nebo je neuvádím, aby moje povídání nebylo příliš rozvláčné. Jako parníkář se omlouván celé plejádě výborných člunových kormidelníků. Jejich jména, i činy, by jistě rovněž stály za vzpomínku a za zaznamenání. Bohužel lidská paměť je nejen krátká ale i selektivní. Je to škoda, neboť profesi člunových kormidelníků už odvál čas. Kdopak by dneska dokázal splout bez pomocí motorů, jen samotíží z Děčína až do Hamburgu. Snad jen poslední žijící člunový kormidelník pan Břetislav Kubík. Ovšem dnes je jízda samotíží dokonce zakázána. Na jednu historku člunového kormidelníka si vzpomínán a myslím si, že stojí za vzpomínku, i když se týká spíše přátelství než plaveckého umění.

Pan kormidelník Bartoš jezdil za války pár let jako lodník s německým kolegou z Rumburku. V jedné kajutě spali, z jedněch hrnců jedli, na pivo spolu chodili, prostě byli kolegové a kamarádi. Když šel Němec po válce do odsunu, poprosil Bartoše, aby dojel do Rumburku pro jeho pejska a přivezl mu jej za ním do Akenu. Když po vystoupení z vlaku, našel Bartoš opuštěnou chalupu, uvítal ho na řetězu uvázaný, naježený pes velký jako tele, který už kdo ví, jak dlouho nežral. Dokud na něho mluvil česky, dával mu pes najevo, že ho sežere, nebo nejmíň zakousne jen, co se mu dostane do drápů. Už chtěl Bartoš s nepořízenou odejít, ale pak to zkusil po německu. Vysvětlil Barykovi, že ho odveze k jeho pánovi a pes se ztišil, trošku se nažral z proviantu, který mu Bartoš přivezl, nechal se odvázat a odvézt do vlaku. Ještě že v té době jezdilo vlakem jen málo lidí. Měli kupé pro sebe, ani průvodčí se k nim neodvážil. Ani cestou vlakem, ani cestou na lodi, netrpěl pes žádné důvěrnosti. Já pán, ty pán. Zato po zakotvení v Akenu, kde na břehu čekala celá rodina, to bylo vítání. Děti, rodiče, babička i dědeček, všichni plakali. Psovi tekli slzy a kňučel štěstím. Bartošová brečela s nimi a i Bartoš měl knedlík v krku. „Jak jste věděli, že dneska připlujeme,“ ptal se Bartoš kolegy, když první vřava vítání pominula. „My už chodíme čekat na břeh tři dny. Klidně bychom chodili čekat třeba ještě měsíc, dokud bychom se vás nedočkali.“ „Ježíš Maria, ještě, že jsem se toho psa nezalekl a nenechal ho u té boudy, co bych teď těm lidem řek“, pomyslel si Bartoš a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce, který by ho tam tížil už do smrti, kdyby byl kamaráda zklamal. Ráno pokračovali v plavbě a pes celý šťastný zůstal u své rodiny.

Já jsem měl opravdu na kapitány štěstí. Byli to výborní plavci, moc mě naučili, a byli výborní a chytří i jinak. Jak se říká, daleko to dotáhli, i když je pravda, vesměs se po čase vrátili na řeku a na loď. Můj druhý kapitán Jan Struha, kromě toho, že byl na slovo vzatý odborník, byl i velký odborář. V době kdy jsem u něho jezdil, byl spojkou mezi Ústřední radou odborů a hlavním hamburským výborem odborů přístavních dělníků a námořníků. Po čase byl ministrem jmenován generálním ředitelem plavby, ale nevydržel v těch zákulisních bitvách všech proti všem (které ostatně zuří v těchto vysokých funkcích dodnes) dlouho a brzy se vrátil zpět ke kormidlu, mezi svoje lidi. Kromě celé řady svých odchovanců, vychoval pro plavbu i své tři syny, kteří mu věru na plavbě ostudu neudělali, ale vždycky mu dělali jen radost. Už v pokročilém věku oslepnul a u svých synů svůj plodný život dožil.

Jedním z dalších mých kapitánů a učitelů plaveckého řemesla byl Jaroslav Rajchl. Pro něj nebyla plavba jen povoláním, ale i koníčkem a zábavou na celý život. Věděl na chlup přesně kolik je kde vody při jakémkoliv vodním stavu na kterémkoliv místě. Aby si to ověřil a zpřesnil, byl hotov podnikat až krkolomné kousky. Tak třeba v sedmačtyřicátém, za té legendární malé vody a velkých veder, neváhal, namaloval si na tělo stupnici a s notesem v ruce, v síťovce přivázané šaty na hlavě šel Labem z Ústí až do Děčína. Podle popsaného notesu pak ještě dále zpřesnil své úžasné znalosti milované řeky. I on na čas pustil kormidlo z ruky, i když od řeky neodešel. Stal se ředitelem Státní plavební zprávy v Praze. Ale ani on nevydržel bez mlhavých rán a kouzelných západů slunce nad řekou dlouho. Vrátil se, aby učil své mladší kolegy nelehkému, ale tak krásnému řemeslu.

Řemeslu, které zůstalo i se zánikem vlečné plavby, stejně krásné jako dřív. I kolem tlačných soulodí ubíhají známé břehy s krásnými krajinami v pozadí, krásná rána nad vodou se střídají s nádhernými západy slunce. I na tlačácích cítí dobří kapitáni, celým tělem kam se jim chce jejich milovaná loď stočit, dříve než to udělá. Jak jde čas, měnila se plavba a měnili se i lidé na ní a kolem ní. Z nováčků mezi veterány se pomalu stávali veterány mezi nováčky. Přicházeli a přicházejí noví milovníci řeky a zas jim přirůstají k srdcím jejich lodě tak jako generacím kapitánů a kormidelníků před nimi. Ta štafeta lásky a umění žít na vodě, s řekou a svou lodi na ni, se stále předává dál a dál. Přejme si aby se mohla předávat dokud Labe poteče.             6. 6. 2011

Vzpomínky kpt. v. v. Jana Malého

Jak jsem přišel na plavbu aneb počátky odborného učiliště na plavbě.
 Mohu začít podle Babičky od paní Boženy Němcové ,  dávno ,dávno již tomu co
 mě osmého července v roce čtyřicátém sedmém minulého století maminka
 přivedla do Holešovického přístavu kde mě se slzou v oku svěřila do péče
kapitána motorové lodi "Tábor".  Ale už prvního srpna se nás sešlo 24
 plavčíků na Mělníku na krátkém měsíčním výcvikovém kurzu. Tady nás naučili
flígrovat , zaplétat provazy a lana , házet šmajslajnou ( o nějaké vrhačce
ještě nebylo ani dechu ani slechu ) , jak uvázat lano na pacholata a také
 nás zdokonalovali v plavání. To všechno nás učili pánové , Černý jako
 vedoucí kurzu který byl zároveň na Mělníku inspektorem , pro nás plavčíky
 samozřejmě velké zvíře , dále instruktoři  Hora a Šindelář. Tito pánové pak
 s námi strávili  všechny zimní měsíce naši učňovské doby.  Na jaře , v létě
 a na podzim jsme se rozlétli po plavidlech , parnikáři na parníky , člunaři
 na čluny ale v zimě s námi pilovali naše dovednosti , zatím co v pokračovací
škole nám do hlav pěchovali znalosti teoretické. Když jsem byl v učení
 třetím rokem uznala vláda oficiálně funkce "lodník" a "lodní strojník" jako
 učební obory takže po složení zkoušek jsme mohli do úředních dokladů psát
 "vyučen" což naši předchůdci teoreticky nemohli a neměli. Učební obor
 "lodník" byl zkrácen ze tří let na dva roky. Labská plavba zároveň převedla
 své učňovské školství z Mělníku do Děčína a tady také vlivem zkráceného
 učebního oboru skládali lodnické zkoušky dva ročníky zároveň. Uvedu z
 každého ročníku pár jmen . Z těch starších to byli Fanda Gotvald , Míla
 Kalvas , oderák  Bohouš Čempl , já a další , z těch mladších a těch bylo víc
 pak  Přemek Veverka , Zdeněk Ticháček , Jirka Duchoň , Jarda Tláskal a mnozí
 další.  Těmito zkouškami také skončila éra zimních kurzů a letních plaveb a
 pro další ročníky lodníků a lodních strojníků vzniklo  v roce 1950 "Odborné
učiliště ČSPLO" už v budově bývalého Schenkrového zasilatelství na Náměstí
Svobody.  Jeho prvním ředitelem byl kormidelník pan Vítězslav Nespěšný ,
 hospodářkou paní Františka Rajzingerová , mistrem výrobního výcviku pro
lodníky pan Brůža , mistrem výrobního výcviku pro lodní strojníky  byl
strojník pan Jaroslav Klepač.  Pomocnými mistry výrobního výcviku a zároveň
vychovateli byli čerství vyučenci František Gottwald a Jan Malý. Funkce
domovníka se v té veliké budově ujal starý strojník všeuměl z parníku
Duchcov.  Pod křídly podniku vydrželo učiliště pouhé dva roky. Když v roce
 1952 přecházelo pod Státní pracovní zálohy vrátili se zpět na plavbu  pan
Nespěšný , paní Raizingerová  , Fanda Gottwald a Jan Malý. Ředitelem se stal
 pan Brůža , přišli noví mistři a noví vychovatelé ale to už je jiná
 historie.
Paměť je věc ošidná a někdy zrádná. Já jsem si tu dobu zapamatoval takhle
 ale nebráním se jinému úhlu pohledu na události které jsem tu popsal.
Penzista Jan Malý