Troška (ne)vhodné aktivity.

"Koupíš ten Přerov, Mirku?"
> Nejdřív jsem nechtěla věřit svým uším a vzpomněla si na vtip, který kdysi koloval o jednom z nejbohatších mužů světa Billu Gatesovi:
> "Ty hloupá manželko moje, když jsem ti říkal, že máš koupit čínu, myslel jsem tím večeři a ne kus Zeměkoule!"
> Vzápětí mi tedy došlo, že sedím mezi labskými plavci, z nichž mnozí jsou ještě v aktivní službě. Alespoň v jakés takés aktivní službě. A tak je v zásadě možné, aby jistý Mirek koupil jistou loď jménem PŘEROV.

>Dunajští lodníci, ti vysloužilí, co už neplavou a na tento evropský veletok jen vzpomínají doma u kamen, případně u televize, „závidí“ labským plavcům-seniorům, že se dokážou sejít a že jim firma dává prostor......
> Jenže pokud vím, "FIRMA" prostor nedává. Firma už není...... na rozdíl od té dunajské, která zatím ještě je.....
To jen ti „staří dobří“ plavci se každé čtvrtletí vracejí do Děčína ze všech možných ( i nemožných) Vodních cest Evropy. A to vše jen díky tomu, že se našli dva obětaví organizátoři Venca a Věra a ti svojí setkávací aktivitou dávají radost těm ostatním, kterých bývá okolo stovky. A když se schůzka povede, tak i okolo sto dvaceti. To je pak boj o židli. A člověk může o tu svou během odpoledne přijít i několikrát. To si nevymýšlím. To se jednomu už doopravdy stalo. A pak si další povzdechne "....hm, hm, manželka mi nadává, že nejdu do hospody u nás v Brně, když ji mám za rohem, že se musím jet ožrat až do Děčína...!"

> Stane se, že když mám štěstí a jsem u „veselého“ stolu, slyším Na Kocandě vyprávět věci, ze kterých mi jde hlava kolem. Ovšem, jsou to zážitky třicet, čtyřicet i více let staré...... a tak mě těší, že mi bylo dopřáno objevit tuto nevšední společnost natolik včas, abych o dobrodružstvích, hororech, způsobu práce i lechtivých příbězích mohla poslouchat a ani nedutat.
> Jak říká jeden emeritní kapitán "racionalizace práce vyhnala lidi z lodí a okleštila posádky na minimum. Dneska už se jenom jede a spí."
> Najde-li se někdo takový, kdo bude chtít jako já poslouchat a psát i za čtyřicet let, bude vůbec o čem?
> Třeba ano. Kdo ví. .....

> Vyprávění o letech strávených na lodích, člunech i v přístavech v době, kdy funkci oběživa plnily bankovky a mince, má však svoje nezaměnitelné kouzlo. Zážitky labských plavců druhé poloviny dvacátého století se mi zdají možná tak veselé i napínavé proto, že v té době byly peníze spíše jen prostředkem než cílem. A chlapi sami netušili přesně, zda jsou raději doma nebo raději na lodi. Ostatně, to poslední platí dodnes.  
> A tak, když to jen trochu půjde a budu moci opět poslouchat i za čtvrt roku, ráda přijedu na Kocandu zase......
                                                                

                                                                                                                                                                                        Eva Zoubková      15. 10. 2013