Moje první cesta – na „Západ“.

Ve třetím ročníku učení u Československé plavby labsko-oderské v Děčíně, jsem byl zařazen na plavidlo jedoucí na Západ, jako jeden z posledních ze třídy Lm3B. Vlastně, byli jsme dva. Náhoda tomu chtěla, že tím druhým byl můj kamarád, Vláďa Tesař, zvaný Prófa.

 Do budovy bývalého „Kláštera“, kde jsme byli ubytováni, přicházel často mezi nás také pan Kopřiva. Pro nás velice důležitá osoba, protože měl na starosti rozdělování učňů na plavidla. S Vláďou jsem se domluvil, že se ho na důvody našeho nezařazení co nejdříve zeptáme.

Čekali jsme jen na vhodnou chvíli, kdy zůstane na vrátnici sám. Střídavě jsme chodili kolem okénka, až jsme se dočkali. Zaťukali a vešli dovnitř. Přešel náš pozdrav se slovy: „Tak hošánci, co máte na srdci?“  Podívali jsme se na sebe a jak  bylo předem domluveno, spustil jsem zkroušeným hlasem. „Pane Kopřivo, prosím vás, proč všichni můžou jezdit do Hamburku a my ne?“ Sedl si na židli, ohnul se k aktovce, postavené vedle stolu, vyndal z ní desky plné papírů. Listoval v nich, chvílemi se začetl, nakonec je zavřel a vrátil do aktovky. „Tak Tesaři, pojď blíž, ať nemusím křičet, tvoji rodiče jsou pobožní, alespoň tak to vyplnili v dotazníku. A to je ten problém.“ Pak se podíval na mne, „A Loudo, tvůj táta byl soukromník. Pekař, jest-li  se  nepletu.“  Nepletete, šrotoval mi mozek. Chtělo se mi říct, že můj táta nebyl žádný vykořisťovatel, ani kapitalista. Vstával ve čtyři, mamka prodávala v krámu jeho výrobky. A měl jednoho pomocníka. Starýho Němce, invalidu. „Ale podívám se na to. Ve škole problémy nemáte, musíte vydržet!“

Po dvou měsících.

 „Vláďo, jdi na vrátnici, shání tě Kopřiva.“, hlásí mi službu konající Tomáš, mezi otevřenými dveřmi do pokoje.

„Sbal si ještě dnes věci, lodní pytel máš ne? Zítra, po snídani, odejdeš do Loubí a napakuješ na „poláka“, 5309. Kapitánem je tam Vrba. Dnes nakládají, tak ať si stihneš ještě něco nakoupit.“ Na stole ležela moje Plavecká knížka a prstem mi ukázal, kde  mám její převzetí stvrdit podpisem.

 „To mám radost! Děkuju!“, pospíchal jsem na pokoj a hned jsem se dal do vyprazdňování šatní skříně. 

 Cesta na překladiště Loubí proběhla bez problémů. Plavidlo jsem našel. Když jsem z hráze koukal na tu lodičku, po palubě už pobíhal „můj“ loďmistr Franta. „Ahoj, jdu k vám na cestu.“ Po v hrázi zabudovaném žebříku se mi podařilo bez pohromy slézt, opatrně přešel přes lávku. Podali jsme si  ruce a  vzájemně  se představili. Vzal mi loďák a já ho následoval na příď.  Po pár schodech jsem se ocitl v kuchyňce a po dalších pár schodech v kajutě. „Vem si gumáky, umejeme loď. Kapitán šel pro papíry.“ Po převlečení do pracovního a s připraveným rejžákem, jsem šel do kormidelny, představit se kapitánovy manželce. Jak jsem později zjistil, byla to velmi příjemná paní.  Zatím co on, byl pro mne pěkný morous. Za celou cestu se mnou promluvil pouze pár vět. Pamatuji se, že jsem mu obden  myl  podlahu  v  kormidelně, otíral prach i popel ze všech těch budíků, které měl před s sebou. Potichu mě štvalo, že podlaha není ani tak zašlapaná, jako od popele z cigaret. A to měl před sebou velikánský skleněný popelník. Již umyté místo jsem stačil hadrem setřít klidně dvakrát. Jeho paní na mně poznala, že z jeho počínání nejsem zrovna šťastný. Brzy se mi pak mimo kormidelnu  omlouvala. „ Nezlobte se na něj, on už je starý.“ Tahle ta větička mi stačila, abych „to“ začal brát i z jiné stránky.

 Za strojníkem jsem sešel po schodech do strojovny. Právě připravoval motory ke spuštění.

O cestě si už toho moc nepamatuji. S určitostí vím, že jsem vykonával práce, které bylo nutné zvládat, pro mé budoucí povolání.  S Frantou jsem prošel plavidlo od přídi na záď. Od kapitána dostal za úkol, seznámit mne se spuštěním a vytahováním kotvy a mými povinnostmi. Např., každé ráno uvazovat a vytahovat na stožárek vlajku, v mostech  pokládat stožárek, na noc pověsit  lampu na správné straně plavidla, atd. Během cesty jsem zabruslil i do strojovny, učil se dát do chodu  motory a naopak, když jsme dělali  „padla“.

V Hamburku mi kapitán předal kapesné. Dostal jsem 40 DM.  Při tom jsem byl poučen, že jako učeň, plavčík, si mohu nakoupit pouze za polovinu. Jinak budu mít na hranicích s celníkama problémy. Když jsem byl s Frantou ve městě, v obchodním domě Karstadt mi padl do oka svetr. Černo bílo červený, s norským vzorem. Ani na chvíli jsem nezaváhal, jak se mi líbil. Stál ale 30 DM. To „ale“ jsem si začal hlavně uvědomovat až před blížící se státní hranicí. Zbytek jsem pak utratil u „ báby“. Majitelka malého krámku nebyla žádná bába, jak jsem zprvu očekával, ale příjemná, starší, paní. Navíc, z přístavu k ní trvala cesta 10 minut chůze. Šífáci u ní utráceli zbylé drobné. Měla velký výběr žvýkaček, cigaret, čokolád, punčoch a punčochových kalhot a výrobků drogerie a různých sarapatiček. Sestřičce jsem koupil sáček namíchaných žvýkaček, mamce bezešvé punčochy a mí holce punčochy se vzorem. Jenom na taťku mi nezbylo.

 Počítat jsem uměl. Musel jsem se rychle a dobře rozhodnout. Došlo mi, že pokud můj krásnej svetr neschovám, budu platit vysoké clo, na které nemám a ještě o něj přijdu. Když ho schovám a celník ho najde, zabaví mi ho a já budu mít velikánský průšvih. Tenkrát jsem poznal, co je to adrenalin. Schmilka. Hodil jsem  do vody žlutý plovák a čekal na kapitánovo cinknutí. Povolil jsem brzdu bubnu a naslouchal rachotu spadlé kotvy a vytáčejícího se řetězu. Po druhém cinknutí jsem buben zabrzdil, pohledem zkontroloval loď s břehem, zda kotva opravdu drží. Rychle stáhl vlajku ze stožárku, pospíchal sundat lanko ze zábradlí na ochozu, aby se na boku lodi mohla uvázat nejprve německá  barkasa. Vozila pasovou a celní kontrolu se „pesem“, jak často komolili východoněmečtí celníci. Po nich k nám přijížděla česká kontrola. Zvláště němečtí  celníci byli v hledání aktivní. Spěchal jsem do kajuty. S krátícím se časem, jsem propadal beznaději i panice. Kam s ním? Jakýkoli „dobrý“ nápad, jsem okamžitě považoval za „lehce“ odhalitelný. Ať jsem se podíval, kam jsem se podíval, všude mi připadala moje skrýš za „lehkou“. Byla to vlastně hra na schovávanou. Mezi mnou a celníkem. Nakonec mě napadla postel. Moje vzorně ustlaná postel, jak mě to naučili na učilišti. Rozepnul jsem povlak a k dece přiložil rozložený svetr. Povlečenou deku jsem pak přeložil na polovinu a lůžko upravil do původního stavu. A čekal.  Když  jsem  uslyšel blížící se kroky po ochozu, nervozita stoupala. Zavrzaly kovové dveře, těžké kroky a už jsem ze sebe soukal: „Gutn Tág!“ „Tobrý den!“ Překročil položený hadr na podlaze, který nahrazoval rohožku. Už ta jeho uniforma mi připomněla filmy z druhé světové války. Blonďák, oči jak pomněnky, obličej napajcovaný zřejmě Niveou.  Rozkročil se uprostřed kajuty, rozhlížel se dokola, jako by přemýšlel, odkud začne s prohlídkou.  A nebo, kam to ten kluk jenom schoval? Kličkou v ruce nadzvedl dva díly podlahy. Nic. „ Co ste si koupil?“  ptal  se mě, hledíc mi přímo do očí,.  Ukázal jsem na stůl, na který jsem vzorně vystavil nakoupené  věci „ od báby“, a lahev rumu pro tátu, přikoupenou v krámku magdeburskýho přístavu. „To je fsechno?“ „Ano!“, snažil jsem se odpovědět co nejpřesvědčivěji. Naklonil se ke „studeným“, naftovým kamnům, zvedl víko od kotlíku. Když se narovnal, přistoupil k poličce nad postelí. Vybral si pár knížek, listovat v nich, obracel je hřbetem nahoru, klepal, zda z nich něco nevypadne.  Pak se zadíval na mou postel.  Vzpomněl jsem si na známé rčení: „Krve by se v něm nedořezal.“ Asi nestudoval psychologii. Stačilo se podívat na mne. Představte si, že on vzal za povlečenou deku a rozhodil ji. Svetr byl naštěstí vespod. Nadzvedl polštář a ledabyle vyklepal pyžamo. Rozhlédl se ještě jednou po kajutě, mezi zuby procedil: „ Na shle da nou!“

A já Vám, čtenářům, řeknu: „Ahoj!“

Vláďa Louda