A z Hamburgu do Prahy na tlačáku Jiný nocleh než za 30 EUR v poloprázdné ubytovně na bývalém československém území – poloostrovu PeuteHafen – jsem nesehnal. Památník zlatých časů, kdy tu bylo živo. Je to sice soukromý byt, ale ve stylu socialistických 80. let minulého století. Atmosféru dokresluje prázdný bazén plný listí apod. Ujímá se mě p. Hošna, ochotný správce, který do mapy zakresluje nejatraktivnější místa pro zítřejší prohlídku a slibuje půjčení kola. Dozvídám se, že šífáci pojedou zítra českým autobusem večer do Teplic což bude o dost levnější než vlak. Jdu do Pennyho na nákup a vařím si. Suším věci a těším se na zítra. Jdu brzy spát. Středa 27. 7. 2005 – 11. den 0 km Hamburg – nakládka Ráno přišla špatná zpráva. Předání kajaku domluvili v Děčíně na komoře na cca 12:00. Počítám, že bych jel částečně proti proudu – skoro celý den. Nehledě na to, že se mi do hydra moc nechce. Pan Hošna to zkouší vymyslet elegantněji a opravdu. Za nedlouho se u břehu vyvazuje tlačák TR – 37. Osádka bere pitnou vodu a já můžu naložit kajak. Přitom nesměle prohodím, že bych se svezl taky. Chlapi proti tomu nic nemají! Stačí si to potvrdit s ústředím a můžu nastupovat. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jsem štěstím bez sebe. Měním plán, vracím kolo, loučím se a můžeme vyrazit na nakládku. Prohlídka města čeká na jindy. Překvapuje mě, že dovnitř lodi ke kajutám je nutné se přezout. Je tu opravdu nečekaná čistota a relativně vysoký komfort. Jdu bosky a dostávám hned dvoumístnou kajutu lodníka kam se můžu nastěhovat. Hned v úvodu se chlapům svěřuji, že mám zájem si zkusit drhnout palubu když už o tom jsou ty písničky. Celou osádku tvoří tři muži. Jirka jede v pozici lodníka. Je sdílný a hodný. Dává mi mapu vodních cest Evropy, půjčuje polštář na spaní a hlavně foťák na který můžu zachytit momenty z cesty zpět. S klukama jede poprvé. Působí na mě nejistě při pracích na lodi, přestože to má do důchodu „za pár“ a Zdeněk mu to dává často najevo. To je strojník, který má pověst výborného kuchaře a šífařině jak se zdá rozumí. Vystupuje navenek přísně a ode mě si drží odstup. Ukázal mi strojovnu. Připadal jsem si jak ve scéně ve mlejně z filmu „Na samotě u lesa“. Něco mi řval přímo do ucha a já vůbec netušil co. Roman jede jako kapitán. Je to pohodář co funguje jako olejnička když je na palubě „horko“. Chrtí postava, rozevláté vlasy a úsměv. V kormidelně trpělivě vysvětluje co dělá za manévr a proč. Jsem zvědav jak to dlouho chlapy bude bavit. Já mám na palubě pozici „kufr“. No, mohlo to být horší. Nakládka je odložena na 17:00. Zdeněk chvíli kouká základní navigační pomůckou – dalekohledem na pobřeží nedostupné ze souše. Pak do těch míst vyráží s Romanem. Za 20 min. jsou zpátky s plným škopkem ostružin. Nakládáme sójový šrot a dělá to na mě dojem. Prvních 300 tun máme naloženo za 1 hodinu. Máme dvě vany (jednu celou a tzv. půlku). Každá vana má čtyři stupnice ponoru. Chlapík co joystickem na vysílačku ovládá obrovské nakládací rameno se trefuje skoro na centimetry přesně a chlapi mu ukazují kde halt a kde zase dort může. Kluci běhají po vanách a sledují všechny ponory a honí centimetry aby bylo naloženo rovnoměrně. Překvapuje mě, že i několika set tunovou vanu je schopen po chvíli jeden muž odtlačit od břehu, aby se podíval na stupnici. Když máme svých 800 tun, odjíždíme se nedaleko navázat. Večer dávám sprchu, díváme se na české programy přes satelit. Čtvrtek 28. 7. 2005 – 12. den 85 km (617. km – 532. km) Hamburg – Tissau Chlapi vstávají cca v 5:30. V 6:00 vyrážíme. Nemám žádné povinnosti, což je pohodlné. I když deset dní by to mohlo omrzet. Občas alespoň umyju nádobí. Míjíme Fischmarkt, Elbtunnel, plovoucí nábřeží Londonsbrücke, sochu Bismarcka a přílivové hodiny. Je toho tolik, že si to nestačím vše pamatovat. Bylo by to na několik dní. Chlapi litují, že jsem se nešel podívat alespoň do čtvrtě St. Pauli na tety. Když vidím, že Jirka oplachuje vany od zbytků šrotu, jdu se tam naaranžovat na fotku. Jsem vzat jako jeden ze strávníků do party a Zdeněk hned první den nasazuje laťku. „Polívka je čočková,“ uzemňuje mě Zdeněk. Jsem rozhodnut si jídelníček zaznamenávat. Zdeněk s Romanem používají základní navigační pomůcku k tomu, aby civěli na tety. Je hezky a mohlo by se „urodit“. Tety jezdí na lodích kolem, ale také se opalují na kamenitých a písčitých plážičkách. Směrem do řeky jsou po celém dolním toku Labe postaveny nedlouhé umělé hrázky – „bůny“ (buhne). Ty brzdí vodu, čímž ji zadržují a to je jeden z důvodů, proč na cca 620 km mezi Ústím n. L. a Hamburgem nemusí být žádná plavební komora. Na bůnách lze vidět nejčastěji rybáře a rodiny s dětmi. Kolem Labe cykloturisty. Kluci mi dokonce svěřují na chvíli řízení a poznávám, že kormidelník takové lodi musí být především trpělivý. Obrovská setrvačnost lodi na změnu kormidel reaguje jen velmi zvolna. Zato však s velkou setrvačností, takže se loď snadno „rozkýve“ a ztrácí rychlost. K obědu je Bratislavská vepřová pečeně a večer ostružinové kynuté knedlíky polité zakysanou smetanou. Major Zeman dělá s Jeptiškami ráznou tečku za dnešním dnem. Pátek 29. 7. 2005 – 13. den 78 km (532. km – 454. km) Tissau – Wittenberge Vyspávám a kolem 10:00 po výborném ostružinovém koláči probírám s Romanem v kormidelně PC hry. Ten pozorně poslouchá pravidelné hlášení o splavnosti z vysílačky. Probírám se knihovnou složenou většinou z detektivek a vybírám něco ke čtení. Po bramborové kaši se špenátem s vepřovou špikovanou uzeným masem myju alespoň nádobí a cídím sporák. Na 486. km ukazuji klukům bůnu, kde mě jedno ráno vyplavil slejvák. Opaluji se na špičce. K večeři je ruské vejce s horou majonézy. Jako kdyby Zdeněk věděl, na co si potrpím. Jdu brzy spát. Sobota 30. 7. 2005 – 14. den 65 km (454. km – 389. km) Wittenberge – Tangermünde Vstávám také kolem 6:00, abych se kouknul na vytahování kotev. Pořád nám zbývá výborný Zdeňkův koláč. Většinou čtu, spím a opaluji se. Oběd: Znojemská. Porce jídla jsou obrovské. Domácí knedlíčky jsou vyrovnány kolem dokola talíře. Většinou tak 10 – 12 ks. Jestli jsem něco zhubnul, tak to nabírám nazpátek. Neboť jak pravil Zdeněk: „Na lodi jsou zbytky trestné!“ Jaký trest to je, se raději neptám. Neděle 31. 7. 2005 – 15. den 61 km (389. km – 328. km) Tangermünde – Magdeburg Snad ani nemusím opakovat, že se střídavě válím na přídi a čtu v kajutě. Vepřové v sýrové krustě bylo výtečné. Zde v Magdeburgu jsme mohli liftovat (odkládat náklad kvůli klesající vodě). Není to ale potřeba. Voda nám bude stačit. Jdeme na nákup potravin. Zdeněk jde koupit ženě k výročí zlato. Pokud jdu pokecat do kormidelny, dozvídám se další obraty šífácké hantýrky: boxírák – remorkér, šmajska – vrhací lano, frýgrování – pohon loďky jedním veslem podobný pohybu gondoliérů, dýza – lodní šroub usazený v pouzdře podobném potrubí pro lepší usměrnění proudu, buml – dřevěný odrazník na laně, ajmr – kbelík na laně, který se mi hodí hlavně když se válím na přídi, vinda – manipulační vrátek, puchštrám – pomocný pohon pod přídí lodi pro snadnější manévrování při přistávání a odrážení, raum – nákladový prostor, vyloženo neboli folekule – plnou parou a nakonec sajfování (seife) – činnost, na kterou se těším, protože mi může být částečně svěřena, čeká nás hlavně před příjezdem do Čech: mytí celé lodi. Pondělí 1. 8. 2005 – 16. den 37 km (328. km – 291. km) Magdeburg – Saale (přítok) Magdeburgem projíždíme vlečeni na laně neboť je zde větší proud. Chlapík poznává kajak, kterému mával před deseti dny a do vysílačky to klukům hned hlásí. Oběd: Halušky se zelím a Hustopečským kotoučem (klobása obalená ve vepřovém bůčku). Večeře: Grilované kuře s česnekem špikované špekem s domácími houskami. Úterý 2. 8. 2005 – 17. den 63 km (291. km – 228. km) Saale (přítok) – Kleine Wittenberg Oběd: Benecký kotlet (Vepřové v bramboráku a mačkané brambory s cibulí), rajský salát. Odpoledne poprvé cvičím. Pozorujeme bobra. Na okolních stromech je vidět „antibobří“ pletivo. Mám první drobné prohřešky – zapomínám vestu na přídi, nedolévám konvici a dokonce sahám na bílé zábradlí což se trestá na lodi povinným sajfováním. Středa 3. 8. 2005 – 18. den 61 km (228. km – 167. km) Kleine Wittenberg – Thorgau Chlapi si nacházejí chvilku a skládají hlavolamy. Roman mi dává zajímavý IQ test. K obědu se podávají Závitky paní Nadlesní (divoká omáčka, hovězí závitek plněný smaženicí). Těšíme se na zítra kdy od km 155, 140-120 bude rychlost vzhledem ke břehu kolem 3 km/hod. Ještě před Francouzskými bramborami mě Roman drtí v piškvorkách 4:2. Zdeněk stačí ještě upéct k snídani perník. Čtvrtek 4. 8. 2005 – 19. den 53 km (167. km – 114. km) Thorgau – Strehla Od rána jezdíme kolem Reiling – recyklační fabriky. To nám vydrží celé dopoledne díky proudu a silně se klikatící se řece. Po obědě (Táborská bašta – pražský bramborový knedlík, vepřová, špekáček a špenát) se nudím, a tak měřím rychlost po úsecích. Velmi kolísá od 2,29 do 4,28 km/hod. Jirka už nemůže snést soužití se Zdeňkem. Pro něj je dobře, že za 3 dny končíme. Už by to asi neustál. Vypovídává se alespoň mě. Když propukne ponorka mezi kolegy v kanceláři, jdou si všichni večer po svém a můžou se z toho vyventilovat jak chtějí. Na lodi ale není kam utéct a všichni spolu ještě večeří, střídají se o sprchu, dohadují se o program v bedně a navzájem se budí, když jdou v noci na záchod. Hned po probuzení se v nedbalkách potkávají u umyvadla. Spíme u „mojí“ maringotky. Užívám si majora Zemana, neboť Primu doma nechytám. Pátek 5. 8. 2005 – 20. den 56 km (114. km – 58. km) Strehla – Dresden Startujeme opět v 6:00. Od rána jsem v kormidelně. Zdeněk to komentuje, že otravuju už po ránu. Někdy není jasné, kdy si dělá srandu a kdy to myslí vážně. Kolem 7:40 kotvíme v Riese a jdeme pro chleba. Jirka na přídi zmatkuje, kotva nás bere od břehu a je nutné manévr opakovat. Narážíme. Představuji si, že půjdeme po nějakém visutém můstku se zábradlíčkem ale chlapi hází mezi loď a břeh maličkatý hliníkový žebřík. Moc jistý si nejsem. Zdeněk to komentuje, že když tak udělám eskymáka. Kupuju pivko a přemýšlím, co koupit chlapům alespoň jako pozornost, že se o mě tak starali a nic za to nechtěli. Nikdo z nich nepije, čímž boří mé představy o námořnících. Hovězí na smetaně (svíčková) s Vídeňskými knedlíčky. Kolem 9:00 začínáme sajfovat. Nebudu to popisovat. Je to strašná práce. Ale první den jsem měl pocit, že k posádce skutečně patřím. Nejdříve střecha, pak stěny, paluba, borty a zlatý hřeb – zadní „lizbort“ s písmeny: „CZ…DĚČÍN…TR-37…ČSPL…CZ“. Je třeba vlézt k vodě a stoupnout si na kotvu. Obdivuji Zdeňka, že si na to troufne v holinách. Představuji si, co bychom museli podniknout kdyby šel muž přes palubu. Chlapi tvrdí, že pokud jde muž přes palubu na „zámořáku“, ani se pro něj nevracejí. protože ho už nenajdou. Nevěřím. Sajfování končíme vnitřními prostorami až večer. Jsem příjemně unaven. Den mi utekl. Během dne mě chlapi upozorňují na detaily kolem řeky, kterých jsem si při jízdě na kajaku nevšiml, jako například tesař visící na střeše Míšeňského zámku apod. Večer pozoruji impozantní ohňostroj nad Drážďanami. Sobota 6. 8. 2005 – 21. den 56 km (58. km – 2. km) Dresden – Hřensko Vyrážíme v 6:00. „Traktor“ (TR bez vany) nás bere do vleku, neboť skrz Drážďany teče silný proud. Zdeněk mě dostává na hádance, na které noze stojí anděl na střeše. Ukazuje mi Zwinger obrazárnu, budovu umělecké akademie, budovu, kde jsou na omítce vyobrazeni všichni vládci a kurfiřti Saska, budovu ministerstva vnitra a kostel, který byl ve druhé světové válce kompletně rozbombardován a po sjednocení kámen po kameni opět „složen“. Na 41. km se cítím jako reportér nasazený minimálně v Iráku, neboť jedeme náhodou kolem sedlé „MN“. Osádka včera zakotvila a v noci je to hodilo na mělčinu. Vlastními silami se dál nedostanou. Zdeněk hází šmajsku, zpět bere lano a upevňuje na naší zádi. Zkoušíme je vytáhnout i s vanami, což nejde ani na podruhé. Motory burácí a zapletené oko lana nakonec z části praská. Rána slušná. Je nutné zakotvit vany. Na nich necháváme Jirku a další pokus provádíme tentokrát nakrátko. Kolem projíždí osobní loď. A vychází to. Celá akce i se spřažením van trvá pouhých 30 min. Nemůžu tomu uvěřit. Stejně jako nemůže uvěřit kapitán z lodi „MN“, když se mu ozývá vysílačkou policie s dotazem zdali náhodou „neseděl“ na 41. km. Musí s pravdou ven a domlouvá se, že na ně počká, než mu přijedou vyměřit pokutu. Chlapi odhadují tak 80 EUR. Pokud by se nameldoval, nestálo by ho to nic. Kluci spočítali útratu za jídlo a já tomu nemůžu uvěřit. Cena je poloviční, než jsem čekal. Mám pocit kluka na pionýrském táboře. Těším se domů, ale je mi líto, že to končí. Z chlapů už asi nikoho nepotkám. Balím a dávám si poslední sprchu. Na chalupě se musí šetřit vodou ještě víc, než na lodi… Brácha pro mě dojíždí do Hřenska a fotí závěrečnou fotku. Zdeněk dělá bráchovi rychloexkurzi. Opět scéna ze mlejna a mě skoro mrzí, že nejel on, protože by si o těch mašinkách asi uměl pokecat lépe než já, ale není čas. Loučíme se. Dětský sen se mi splnil – Ahoj!