Vážení kolegové a přátelé plavby,
Tento můj příspěvek se odvíjí od data, kdy náš ročník slavil 5O let u ČSPLA. Neměl jsem v úmyslu tuto událost nějak na našich stránkách prezentovat, ale v poslední době jsem se několikrát k tomuto tématu vracel a přemýšlel, co pro nás ten uplynulý čas znamenal.
Znovu a většina z nás, kteří jsme se 26.5 2012 v Děčíně opět sešli, a to za všech koutů republiky a zahraničí, potvrzovala, že naše učiliště mělo obrovský přínos pro další život. A i ti, kteří odešli a budovali svoji karieru jinde, dokázali tuto skutečnost pro svoje další uplatnění využít. A proto jsme při našem posezení s radostí přivítali mezi námi i ty, kteří nás tenkrát před 50-ti lety učili a naučili obstát v životě a našem řemesle.
Jako pana Novotného, Suldovského, Klofáče, Horáčka, Eliáše a milou Marušku Hanžlovou.Velké poděkování a úctu i těm, kteří již nejsou mezi námi,ale víme, o kom je řeč. Proč se vracím o tolik let zpátky, když dnešní pohled na tuto dobu je prezentován některými politiky a medii jako doba temna. Nechci se ale bavit o ideologii, ale o tom jestli my, kteří jsme prošli učilištěm a specifickou výukou, jsme měli nebo máme na tuto dobu učení stejný pohled. Proč tak rádi vzpomínáme např. na pana Kopřivu, v dnešní době by byl minimálně veřejně pranýřován nebo trestně stíhán za porušování „lidských práv“. A to, že jsme již jako náctiletí byli v posádkách a očuchávali šífort se vším všudy, poškodilo nás to? Nebojím se říct, že jsme byli svým způsobem elita. I s pohledem dneška jako mladiství jsme cítili sounáležitost se svým řemeslem a pocit, že jsme v posádkách, kde má každý svoje místo, nás naplňoval skrývanou hrdostí. Proč o tom píšu? Ptám se, kam se dnes ztratila pýcha mladých na to, čemu se chtějí věnovat naplno. Kde skončilo učňovské školství? Potřebuje dnešní stát jenom manažery, makléře atd. Jistě mnozí řeknou, plavba zaniká, úroveň požadované vzdělanosti klesá, proč se vzrušovat. Ale když pak se na našem srazu dovídám, že i v regionech, kde bylo průmyslové zázemí, již neplatí heslo „zlaté české ručičky“ na něco to ukazuje. Minimálně na to, že tam kde každý rok vycházely z učení stovky manuálně a odborně zdatné mládeže, jsou pryč. Jaká je budoucí perspektiva? A tak jsem zase zpátky u plavby, stát naprosto rezignoval na vodní dopravu jako část strategického celku, ale jak je vidět, nejsme v tom sami. Cesta k moři není důležitá, Gripeny, privátní fondy, účast ve správních radách atd., to je zásadní. Měl jsem radost se po delší době vidět s vychovateli, učiteli, kamarády a přáteli, kteří již dávno nejsou u plavby a přesto nezanevřeli a hrdě se hlásí ke všemu,co je s našim řemeslem spojovalo.
Možná,že je nám jen trochu líto,že se přetrhla ta nit té šífácké specifiky a že zákony a nařízení pro výuku učňovských oborů posunuli praxi někam jako zbytečnou věc a dobu, kdy dnešní mladí se mohou tohoto procesu zúčastnit až po dovršení 18-ti let věku je směšná. Byli jsme tenkrát v 15-16 ti neschopni nebo tedy jiní? Možná,že někdo zvenčí, kdo bude číst tyto řádky, tak si o tom řekne dědek plká, dnes je jiná doba,ale já na tváři přítomných viděl a hlavně slyšel,že jsme to řemeslo měli rádi a snažili se jako ti před námi aspoň něco předat těm, co přicházeli. Je dneska ještě taková doba? Stojí vůbec o to někdo? Z našeho ročníku vyrostla řada špičkových kapitánů a strojníků, kteří to dokázali v cizině i u cizích rejdařů. Je to pořád velká deviza pro tento stát, protože kredit ČSPL jako firmy ještě alespoň částečně funguje , což jsem za léta v Hamburku poznal. Na tomto místě jsem však taky poznal, že vláda a pověřená ministerstva nestojí o názory a podněty, které ukazují na současný stav. Je ostudou,že naši dědové, tátové ale i my jsme budovali firmu, která obstála ve všech režimech od svého založení a dnes se k pokračování a využití tohoto potenciálu stát
obrací zády. To není nostalgie, jen přesvědčení, že tady něco nefunguje, že jsou věci, kde by se stát neměl chovat tržně, ale vidět perspektivu vodní dopravy do budoucna včetně zázemí v cizině, kterou jiný evropský stát nemá. A tak se někdy ptám, jestli jsme ten náš šífort nějak nepřecenili, jestli si
nefoukáme sami sobě. A tak se vracím na začátek, kdy mi trochu optimismu přece nalilo uvedené setkání a jsem tomu rád.
Využívám tedy toho abych ještě jednou pozdravil a poděkoval všem kteří se v hojném počtu dostavili a popřál nám pevné zdraví a neutuchající optimismus ve věci
příští.
Za pár naschle, váš F.Hošna.